SATAN

[odpůrce].

Na mnoha místech v Hebrejských písmech se slovo sa·tanʹ objevuje bez určitého členu. V této podobě je poprvé použito na anděla, který stál na cestě, aby odporoval Balámovi, když si Balám dal za cíl proklít Izrael. (4Mo 22:22, 32) V dalších případech se vztahuje na ty, kdo odporovali jiným lidem. (1Sa 29:4; 2Sa 19:21, 22; 1Kr 5:4; 11:14, 23, 25) Je-li však použit určitý člen ha, mluví se o hlavním Božím Protivníku Satanu Ďáblovi. (Job 1:6; Rbi8, ppč; 2:1–7; Ze 3:1, 2) V Křesťanských řeckých písmech platí slovo sa·ta·nasʹ téměř pokaždé na Satana Ďábla a obvykle je spojeno s určitým členem ho.

Původ. Písmo ukazuje, že tvor, kterého známe jako Satana, se tak nejmenoval vždy. Toto popisné jméno dostal proto, že zaujal vzpurný postoj a postavil se Bohu na odpor. Bible neuvádí, jaké jméno měl předtím. Bůh je jediný Stvořitel a jeho ‚činnost je dokonalá‘, protože v něm není bezpráví či nespravedlnost. (5Mo 32:4) Tvor, který se stal Satanem, byl tudíž stvořen jako dokonalý, spravedlivý Boží tvor. Je to duchovní tvor, protože přišel do Boží přítomnosti v nebesích. (Job kap. 1, 2; Zj 12:9) Ježíš Kristus o něm řekl: „Ten byl zabijákem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není.“ (Jan 8:44; 1Ja 3:8) Ježíš zde ukazuje, že Satan kdysi v pravdě byl, ale opustil ji. Svým prvním zjevným skutkem, jímž Adama a Evu odvrátil od Boha, se Satan stal zabijákem, protože tím přivodil smrt Adama a Evy, a ti zase hřích a smrt přenesli na své potomky. (Ří 5:12) Vlastnosti a skutky, které jsou Satanovi v Písmu připisovány, lze připsat pouze osobě, a ne nějakému abstraktnímu principu zla. Je tedy jasné, že jak Židé, tak Ježíš i jeho učedníci věděli, že Satan je osoba.

Tento duchovní tvor měl sice spravedlivý a dokonalý počátek, ale odchýlil se na cestu hříchu a ponížení. Proces, jímž k tomu došlo, popisuje Jakub slovy: „Každý je však zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní touhou. Když se pak touha stane plodnou, porodí hřích; hřích zase, když je dovršen, zplodí smrt.“ (Jk 1:14, 15) Zdá se, že směr, kterým se Satan vydal, je v určitém ohledu shodný s dráhou tyrského krále, jak to popisuje Ezekiel 28:11–19. (Viz heslo DOKONALOST, První hříšník a král Tyru.)

Biblická zpráva tedy jasně ukazuje, že to byl Satan, kdo mluvil prostřednictvím hada a kdo svedl Evu, aby neposlechla Boží příkaz. Eva zase přiměla Adama, aby také začal jednat vzpurně. (1Mo 3:1–7; 2Ko 11:3) Protože Satan použil hada, Bible mu dává označení „Had“, což znamenalo „podvodník“; stal se z něj také „Pokušitel“ (Mt 4:3) a lhář, „otec lži“. (Jan 8:44; Zj 12:9)

Vzniká sporná otázka svrchovanosti. Když Satan oslovil Evu (mluvil skrze hada), vlastně napadl oprávněnost a spravedlnost Jehovovy svrchovanosti. Satan naznačoval, že Bůh ženě něco nespravedlivě odepřel; prohlásil také, že Bůh je lhář, když říká, že pojí-li žena zakázané ovoce, zemře. Satan navíc Evu přesvědčil, že bude svobodná a nezávislá na Bohu, protože bude jako Bůh. Tento ničemný duchovní tvor se tím v očích Evy vyvýšil nad Boha, a ačkoli Eva tehdy zjevně nevěděla, kdo ji svedl, jejím bohem se stal Satan. Tímto jednáním Satan dostal muže i ženu pod své vedení a pod svou vládu a postavil se Jehovovi jako konkurující bůh. (1Mo 3:1–7)

Bible nám umožňuje nahlédnout do událostí, které se odehrály v nebi; ukazuje, že později se Satan jako konkurující bůh objevil před Jehovou v nebesích a Jehovovi do tváře vznesl vyzývavé tvrzení, že od něj dokáže odvrátit Božího služebníka Joba, a tudíž každého, kdo Bohu slouží. V podstatě Boha obvinil z nespravedlnosti, protože Job měl od Jehovy všechno a také plnou ochranu. On, Satan, tudíž nemohl Joba vyzkoušet a ukázat, jaké je vlastně Jobovo srdce, ale dával na srozuměnou, že je špatné. Satan naznačoval, že Job Bohu slouží hlavně ze sobeckých důvodů. Toto hledisko vyjádřil jasně, když řekl: „Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše. Napřáhni, prosím, pro změnu svou ruku a dotkni se až jeho kosti a jeho těla a viz, zdali tě neprokleje přímo do obličeje.“ (Job 1:6–12; 2:1–7; viz heslo SVRCHOVANOST.)

Jehova v tomto konkrétním případě Satanovi umožnil, aby na Joba přivedl neštěstí. Jehova nezasáhl, když Satan způsobil nájezd sabejských záškodníků ani když zničil stáda a zahubil pastýře tím, co Jobův posel označil jako „oheň přímo od Boha“ z nebes; není uvedeno, zda to byl blesk, nebo jiný druh ohně. Satan rovněž způsobil nájezd tří tlup Chaldejců i větrnou bouři. To způsobilo smrt všech Jobových dětí a zničilo jeho majetek. Joba samotného nakonec Satan postihl odpornou nemocí. (Job 1:13–19; 2:7, 8)

Tyto skutečnosti odhalují jednak sílu a moc a jednak zlý a vražedný postoj duchovního tvora Satana.

Je důležité si však uvědomit, že když Bůh výslovně zakázal sáhnout Jobovi na život, Satan uznal, že je slabší, a nenapadl Boží moc a autoritu. (Job 2:6)

Trvalý odpor proti Bohu. Když Satan vznesl proti Bohu vyzývavé tvrzení a obvinil Boží služebníky z nedostatku ryzosti, jednal tak v souladu se svým jménem „Ďábel“, což znamená „Pomlouvač“, které získal v zahradě Eden, když pomlouval Jehovu Boha.

Připojují se ničemní démoni. Je zřejmé, že před potopou v Noemových dnech další Boží andělé opustili své bydliště v nebesích a své přidělené postavení. Ve zhmotnělých tělech začali přebývat na zemi, ženili se s ženami a měli potomky, kteří se nazývali Nefilim. (1Mo 6:1–4; 1Pe 3:19, 20; 2Pe 2:4; Juda 6; viz hesla BOŽÍ SYN, BOŽÍ SYNOVÉ; NEFILIM.) Tito andělé opustili službu Bohu a dostali se tím pod vládu Satana. Satan je proto nazýván „panovníkem démonů“. V jednom případě, kdy Ježíš vyhnal démony z nějakého muže, farizeové Ježíše obvinili, že to dělá z moci „Belzebuba, panovníka démonů“. To, že měli na mysli Satana, je vidět z Ježíšovy odpovědi: „Jestliže Satan vyhání Satana, rozděluje se sám proti sobě.“ (Mt 12:22–27)

Apoštol Pavel spojuje Satana s ‚ničemnými duchovními silami v nebeských místech‘ a mluví o nich jako o ‚světovládcích této tmy‘. (Ef 6:11, 12) Jako vládnoucí moc v neviditelné říši bezprostředně kolem země je Satan ‚panovníkem autority vzduchu‘. (Ef 2:2) Ve Zjevení je popsán jako ten, kdo „zavádí na scestí celou obydlenou zemi“. (Zj 12:9) Apoštol Jan řekl, že „celý svět leží v moci toho ničemného“. (1Ja 5:19) Je tudíž ‚panovníkem tohoto světa‘. (Jan 12:31) Jakub proto napsal, že „přátelství se světem je nepřátelství s Bohem“. (Jk 4:4)

Satanův boj o zničení „Semene“. Satan se již od počátku snažil zabránit splnění slibu, že „semeno“ má přijít skrze Abrahama. (1Mo 12:7) Zjevně usiloval o to, aby Sára byla poskvrněna, a tudíž se nehodila k tomu, aby porodila semeno; Bůh ji však chránil. (1Mo 20:1–18) Satan dělal všechno možné, aby zničil ty, které Bůh vybral jako Abrahamovo semeno — izraelský národ. Jak ukazují celé biblické dějiny, Satan tento národ podněcoval k hříchu a burcoval proti němu jiné národy. Když král Babylóna, třetí světové velmoci v biblických dějinách, dobyl Jeruzalém, ukončil vládu krále Sedekjáše z rodové linie krále Davida a zničil Jehovův chrám i Judu, byl to pro Satana v jeho ctižádostivém boji proti Bohu vrcholný okamžik, který vypadal jako Satanův velký úspěch. (Ez 21:25–27)

Babylónská vládnoucí dynastie, v jejímž čele zpočátku stál Nebukadnecar, byla Satanovým nástrojem, který do pádu Babylóna držel Izrael 68 let v zajetí. Babylón rozhodně neměl v úmyslu své zajatce někdy propustit a tím zrcadlil vychloubačné, ctižádostivé úsilí Satana, konkurujícího boha, stojícího proti Svrchovanému Panovníku Jehovovi. Babylónští králové, kteří uctívali modlářského boha Marduka, bohyni Ištar a mnoho dalších, byli ve skutečnosti ctitelé démonů a jako část světa odcizeného Jehovovi byli pod Satanovou nadvládou. (Ža 96:5; 1Ko 10:20; Ef 2:12; Kol 1:21)

Satan naplnil babylónského krále touhou po úplné nadvládě nad zemí, a dokonce i nad ‚Jehovovým trůnem‘ (1Pa 29:23) a nad ‚Božími hvězdami‘ — králi v Davidově rodové linii, kteří seděli na trůnu na hoře Moria (v širším smyslu slova na Sionu). Tento „král“, totiž babylónská dynastie, se ‚pozvedl‘ ve svém srdci a byl ve vlastních očích a v očích svých obdivovatelů „zářící“, ‚syn úsvitu‘. (V některých překladech latinské Vulgáty zde zůstal výraz „Lucifer“. Je to však pouhý překlad hebrejského slova hé·lelʹ, „zářící“. Hé·lelʹ není ani jméno, ani titul, ale výraz, který popisuje vychloubačný postoj babylónské dynastie králů v Nebukadnecarově linii.) (Iz 14:4–21) Babylón byl Satanovým nástrojem, a proto babylónští „králové“ projevovali Satanovy ctižádostivé touhy. Jehova opět zachránil svůj lid a umožnil mu vrátit se do své země, dokud nepřijde skutečné slíbené Semeno. (Ezr 1:1–6)

Snahy přimět Ježíše ke klopýtnutí. Satan nepochybně věděl, že Ježíš je Boží Syn, ten, o němž bylo prorokováno, že mu zhmoždí hlavu (1Mo 3:15), a proto dělal co mohl, aby Ježíše zničil. Když však anděl Gabriel oznamoval Marii, že počne Ježíše, řekl jí: „Přijde na tebe svatý duch a zastíní tě moc Nejvyššího. Proto také to, co se narodí, se bude nazývat svaté, Boží Syn.“ (Lk 1:35) Jehova svého Syna chránil. Snahy zničit Ježíše, když byl malým dítětem, nebyly úspěšné. (Mt 2:1–15) Bůh Ježíše chránil i v době dospívání. Po Ježíšově křtu k němu v pustině Satan přistoupil se třemi různými pokušeními a Ježíšovu oddanost Jehovovi důkladně vyzkoušel. Satan v jedné ze svých nabídek Ježíšovi ukázal všechna království světa a tvrdil, že mu patří. Ježíš toto tvrzení nepopřel. Ježíš nicméně odmítl byť i vteřinu uvažovat o jakékoli „zkratce“ ke královské vládě nebo o tom, že by jen okamžik dělal něco pouze pro své vlastní potěšení. Okamžitě Satanovi odpověděl: „Odejdi, Satane! Je totiž napsáno: ‚Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.‘“ Na to „Ďábel . . . odstoupil od něho až do jiné příhodné doby“. (Mt 4:1–11; Lk 4:13) To ukazuje na pravdivost Jakubových slov: „Postavte se proti Ďáblu, a uprchne od vás.“ (Jk 4:7)

Ježíš si byl stále vědom nebezpečí Satanových pletich i Satanovy touhy zničit ho tím, že ho přiměje, aby uvažoval o tom, co je v rozporu s Jehovovou vůlí. To bylo patrné, když ho Petr při jedné příležitosti — třebaže s dobrým úmyslem — skutečně uvedl v tomto směru do pokušení. Ježíš mluvil o utrpení a o smrti, jež měl podstoupit. „Na to ho Petr vzal stranou a začal ho přísně napomínat a říkal: ‚Buď k sobě laskavý, Pane; tento osud tě vůbec nepotká.‘ Ale on se obrátil zády a řekl Petrovi: ‚Kliď se za mne, Satane! Jsi mi kamenem klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.‘“ (Mt 16:21–23)

Během celé své služby byl Ježíš v nebezpečí; Satan používal lidi, aby se Ježíšovi stavěli na odpor a snažili se ho buď přimět ke klopýtnutí, nebo ho zabít. Jednou se lidé chtěli Ježíše chopit, aby ho udělali králem. Ježíš však o něčem takovém neuvažoval; královskou moc chtěl přijmout v Boží čas a Božím způsobem. (Jan 6:15) Při jiné příležitosti se ho pokoušeli lidé z jeho domovského města zabít. (Lk 4:22–30) Ježíše neustále obtěžovali lidé, kteří byli Satanovým nástrojem a měli Ježíše chytit do léčky. (Mt 22:15) Satanovi se však přes veškeré úsilí nepodařilo, aby Ježíš i v té nejnepatrnější myšlence či nejnepatrnějším skutku zhřešil. Tím se naprosto jednoznačně prokázalo, že Satan je lhář a že svrchovanost Boha a ryzost Božích služebníků zpochybnil neoprávněně. Krátce před svou smrtí proto Ježíš řekl: „Nyní je souzen tento svět; nyní bude panovník tohoto světa vyvržen“ — úplně zostuzen. (Jan 12:31) Skrze hřích má Satan v moci celé lidstvo. Avšak Ježíš, který věděl, že Satan brzy způsobí jeho smrt, mohl po oslavě svého posledního Pasachu s učedníky říci: „Přichází panovník světa. A nemá nade mnou moc.“ (Jan 14:30)

O několik hodin později se Satanovi podařilo, aby byl Ježíš vydán na smrt. Satan nejdříve ovládl jednoho z Ježíšových apoštolů, potom použil židovské vůdce a římskou světovou velmoc, aby velmi bolestivým a potupným způsobem Ježíše popravili. (Lk 22:3; Jan 13:26, 27; kap. 18, 19) Satan zde jednal jako ten, ‚kdo má prostředek k působení smrti, totiž Ďábel‘. (Heb 2:14; Lk 22:53) Satanovi se tím však nepodařilo dosáhnout svého; pouze tím nechtěně splnil proroctví, podle něhož měl Ježíš zemřít jako oběť. Tím, že Ježíš zemřel v bezúhonnosti, bylo opatřeno výkupné za celé lidstvo a Ježíš mohl svou smrtí (a následným vzkříšením, které způsobil Bůh) nyní pomoci hříšnému lidstvu uniknout ze Satanova područí. Je totiž napsáno, že Ježíš se stal tělem a krví, aby „svou smrtí přivedl vniveč toho, kdo má prostředek k působení smrti, totiž Ďábla, a aby vymanil všechny ty, kdo byli ze strachu před smrtí po celý život podrobeni otroctví“. (Heb 2:14, 15)

Pokračuje v boji, a to proti křesťanům. Po Ježíšově smrti a vzkříšení Satan pokračoval v krutém boji proti Kristovým následovníkům. Mnoho důkazů nám o tom poskytuje kniha Skutky a dopisy v Křesťanských řeckých písmech. Pavel řekl, že mu byl dán ‚osten do těla, Satanův anděl, aby ho políčkoval‘. (2Ko 12:7) Jako v případě Evy i nyní Satan svou skutečnou povahu i svůj skutečný záměr zatajoval tím, že se ‚proměňoval v anděla světla‘ a měl své zástupce, služebníky, kteří se „také stále proměňují ve služebníky spravedlnosti“. (2Ko 11:14, 15) Příkladem takových služebníků byli falešní apoštolové, kteří bojovali proti Pavlovi (2Ko 11:13), a ti ve Smyrně, ‚kdo říkali, že oni jsou Židé, a přece nebyli, ale byli synagógou Satanovou‘. (Zj 2:9) Satan nepřestal „dnem i nocí“ vznášet obvinění proti křesťanům a zpochybňovat jejich ryzost, jako to dělal v případě Joba. (Zj 12:10; Lk 22:31) Křesťané však mají „u Otce pomocníka, Ježíše Krista, spravedlivého“, který se v jejich prospěch objevil před osobou Boha. (1Ja 2:1)

Satanovo uvěznění v propasti a konečné zničení. V době, kdy Satan způsobil, že se Eva a potom Adam vzbouřili proti Bohu, Bůh řekl hadovi (v podstatě však mluvil k Satanovi, protože zvíře nemohlo rozumět sporným otázkám, o které zde šlo): „Budeš žrát prach po všechny dny svého života. A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1Mo 3:14, 15) Bůh zde oznámil, že Satan, který byl vyloučen z Boží organizace, nemá žádnou naději na život, ale bude jakoby „žrát prach“, dokud nezemře. „Semeno“ mu nakonec zhmoždí hlavu, což znamená smrtelné zranění. Když byl Kristus na zemi, démoni poznali, že je tím, kdo je má uvrhnout do „propasti“, zjevně do stavu omezení, o němž paralelní zpráva mluví jako o ‚trýznění‘. (Mt 8:29; Lk 8:30, 31; viz heslo TRÝZEŇ.)

V knize Zjevení nalézáme popis Satanových posledních dnů a Satanova konce. Zjevení uvádí, že v době, kdy Kristus přijme královskou moc, bude Satan svržen z nebe na zem a již nebude mít přístup do nebes, jako to bylo za Jobových dnů a v následujících staletích. (Zj 12:7–12) Satan má po své porážce pouze „krátké časové období“, během něhož vede válku se ‚zbývajícími ze semene ženy, kteří zachovávají Boží přikázání a mají dílo vydávání svědectví pro Ježíše‘. Pro své úsilí zničit zbývající ze semene ženy je nazýván „drak“, ten, kdo pohlcuje nebo drtí. (Zj 12:16, 17; srovnej Jer 51:34, kde Jeremjáš mluví za Jeruzalém a Judu a říká: „Babylónský král Nebukadrecar . . . spolkl mě jako velký had [neboli „drak“ Rbi8, ppč].“) V předcházejícím popisu toho, jak Satan bojuje proti ženě a snaží se pohltit její dítě, chlapce, je zobrazen jako „ohnivě zbarvený drak“. (Zj 12:3)

Dvacátá kapitola Zjevení popisuje, jak bude Satan spoután a zavřen do propasti na tisíc let nějakým velkým andělem — nepochybně Ježíšem Kristem, který má klíč od propasti a je tím „semenem“, které Satanovi zhmoždí hlavu. (Srovnej Zj 1:18; viz heslo PROPAST.)

Satanovo konečné úsilí vyvrcholí trvalou porážkou. Proroctví říká, že hned jak skončí Kristovo Tisícileté panování, má být Satan „na malou chvíli“ uvolněn a povede vzpurné lidi do dalšího útoku proti Boží svrchovanosti; je však (i se svými démony) uvržen do jezera ohně a síry, do věčného zničení. (Zj 20:1–3, 7–10; srovnej Mt 25:41; viz heslo OHNIVÉ JEZERO.)

Co je míněno ‚předáním nějakého člověka Satanovi ke zničení těla‘?

Apoštol Pavel napsal sboru v Korintu pokyny, jaké kroky tam mají podniknout vzhledem k členu sboru, který se ničemně dopustil krvesmilstva s manželkou svého otce: ‚Předejte takového muže Satanovi ke zničení těla, aby duch byl zachráněn v Pánově dnu.‘ (1Ko 5:5) To byl příkaz, aby vyloučili tohoto muže ze sboru a vůbec se s ním již nestýkali. (1Ko 5:13) Předat ho Satanovi znamenalo odstranit ho ze sboru a vydat ho světu, jehož bohem a vládcem je Satan. Jako „trochu kvasu“ v ‚celém těstu‘ byl tento muž ‚tělem‘ neboli tělesným prvkem uvnitř sboru; a když duchovně zaměřený sbor odstranil tohoto krvesmilného muže, zničil ‚tělo‘, které bylo uprostřed něj. (1Ko 5:6, 7) Podobně Pavel předal Satanovi Hymenaia a Alexandra, protože odvrhli víru a dobré svědomí, a zakusili ztroskotání své víry. (1Ti 1:20)

Krvesmilný muž v Korintu později svého špatného chování zjevně litoval a očistil se. Pavel proto doporučil, aby tento muž byl do sboru znovu přijat. Členy sboru vybízel, aby mu odpustili, a jako jeden z důvodů uvedl, „aby nás Satan nepřelstil, neboť nejsme v nevědomosti o jeho záměrech“. (2Ko 2:11) V prvním případě Satan uvedl sbor do špatného stavu a apoštol tyto křesťany za to pokáral, protože byli příliš shovívaví. V podstatě tohoto ničemného muže nechali, aby své zvyklosti prováděl bez ohledu na to, že to sboru přinášelo pohanu, a byli přitom „nadutí“. (1Ko 5:2) Pokud by se nyní naopak dostali do druhého extrému a odmítali odpustit člověku, který litoval, Satan by je obelstil v jiném směru; využil by totiž toho, že se stali tvrdými a nemilosrdnými. Skrze Boží slovo jsou křesťané informováni o Satanově existenci, o jeho moci, plánech i záměrech a o jeho způsobu jednání, takže mohou s tímto duchovním nepřítelem bojovat duchovními zbraněmi, které poskytuje Bůh. (Ef 6:13–17)