Řídit se biblickými zásadami — nejlepší cesta
„KUNGŠI, kungši fa cai!“ (Blahopřeji, ať zbohatneš!) Tento obvyklý čínský novoroční pozdrav klade důraz na hmotný úspěch, což je běžné na celém světě. Vzdělání, které může přispět člověku k zbohatnutí, se snad cení tak, že se téměř stane předmětem uctívání. V mnoha orientálních zemích je často hlavní starostí rodičů, jak dostat děti do nejlepší mateřské školy, aby se pak dostaly do nejlepší základní školy a tak dále až po vysokou školu nebo univerzitu. Podobně i na Západě se mnozí zaměstnávají honbou za bohatstvím a snadným životem.
Jak se takový zvyk usilovat o hmotné věci srovnává s biblickými zásadami? „Ti, kteří jsou rozhodnuti zbohatnout, upadají do pokušení a léčky a do mnoha nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zničení a zkázy,“ varuje apoštol Pavel. Dále říká: „Láska k penězům je totiž kořenem škodlivých věcí všeho druhu a tím, že někteří o tuto lásku usilovali, byli odvedeni od víry a celí se probodali mnoha bolestmi.“ (1. Tim. 6:9, 10) Kazatel 5:10 poukazuje na skutečnost, která je často zřejmá, když se lidé v životě zajímají v první řadě o hmotné cíle: „Pouhý milovník stříbra nebude nasycen stříbrem, ani žádný milovník jmění příjmem. Také to je marnost.“
Jak často se stává, že manžel i manželka tvrdě pracují, aby si opatřili veškerý přepych, a potom jsou tak zaměstnaní, že nikdy nejsou doma, aby užívali svého majetku. Nežli dal Pavel Timoteovi shora uvedenou výstrahu, prohlásil naopak: „Jistě je to prostředek k velkému zisku, ta zbožná oddanost spolu se soběstačností. Máme-li tedy živobytí a něco na sebe, budeme s tím spokojeni.“ (1. Tim. 6:6, 8) A Přísloví 28:20 dodává tuto myšlenku: „Muž věrných činů získá mnohá požehnání, ale ten, kdo chvátá, aby získal bohatství, nezůstane nevinný.“ Je tragické pozorovat, jak lidé jinak přátelští a pohostinní obětují vysoké zásady poctivosti, důstojnosti i etického chování své snaze hromadit stále větší bohatství.
V RODINNÉM KRUHU
U některých kmenů a národů je zvykem očekávat, že děti — zejména dcery, které časem opustí domov a vdají se — odejdou pracovat a budou posílat domů měsíční příspěvek, aby dokázaly svou oddanost a odplatily rodičům za to, že je vychovali. Například v jedné rodině svědků Jehovových řekla dcera rodičům, že by chtěla odejít do města a stát se průkopnicí (sloužit plným časem). Představte si její rozčarování, když jí rodiče řekli, že chtějí, aby šla do práce a posílala jim měsíčně peníze na výpomoc. Přitom neměli hmotnou nouzi. V tomto případě tedy nešlo o zásadu, že se děti mají starat o zestárlé, nemocné nebo chudobné rodiče. (Mat. 15:4–6; 1. Tim. 5:8) Bylo prostě zvykem jejich kmene, že děti mají pomáhat střádat bohatství pro rodinu. Často je to sice nutné, protože schází sociální zabezpečení, ale oni se tímto zvykem řídili jen proto, aby ve společnosti neztratili prestiž nebo protože byli nakaženi převládajícím duchem „fa cai“.
Když otec probral záležitost s křesťanským starším, byl povzbuzen, aby uvažoval o řadě textů a pak se rozhodl. Mezi texty, na něž mu bylo poukázáno, byl i text ve 2. Korinťanům 12:14, kde Pavel stanoví tuto zásadu: „Děti by neměly střádat pro své rodiče, ale rodiče pro své děti.“ Když rodiče o těchto biblických zásadách uvažovali, dospěli k rozhodnutí. Dcera se velmi zaradovala z dovolení, a dokonce z jisté finanční pomoci, aby se mohla stát pravidelnou průkopnicí.
PODŘÍZENOST — JAK DALEKO BY MĚLA JÍT?
Jiná oblast, v níž se místní zvyky a převládající postoje často neshodují s biblickými zásadami, je záležitost podřízenosti. V některých zemích je zvykem vyžadovat ve všech oblastech života naprostou podřízenost rodičovské i jiné autoritě. V takových zemích není neobvyklé, že čtyřicetiletí i starší muži odmítají číst jakoukoli literaturu jiného náboženství, než mají jejich rodiče, nebo činit jakákoli závažná rozhodnutí bez porady s nimi, protože se bojí vyvolat nelibost rodičů. Přesto se v takových zemích stále častěji stává, že mladí lidé se otevřeně bouří proti svým rodičům. Bible se svým vyváženým názorem na věci nám pomáhá vyhnout se oběma extrémům. Ve Skutcích 4:19 a 5:29 je jasně vyřčena zásada relativní podřízenosti lidské autoritě. Všimni si také, jak Pavel povzbuzuje děti, aby poslouchaly rodiče, a přesto ukazuje, že to není bez jistých omezení, když říká: „Děti, poslouchejte své rodiče ve spojení s Pánem, protože to je spravedlivé: ‚Cti svého otce a matku, což je první přikázání se zaslíbením.‘“ — Ef. 6:1–3.
Jiná biblická zásada, která bude mít vliv na rozsah podřízenosti rodičům, je podřízenost manželky manželovi. „Ať se manželky podřizují svým manželům jako Pánovi, protože manžel je hlavou své manželky,“ napsal apoštol Pavel. Potom tuto zásadu rozvedl tím, že připomněl, co řekl Jehova po uspořádání prvního lidského manželství: „Proto muž opustí otce a matku a přidrží se své manželky a ti dva se stanou jedním tělem.“ — Ef. 5:22–31.
Ale jaké je to v zemích, kde syn po svatbě dál žije v domě rodičů? Bible naznačuje, že přinejmenším v předkřesťanských dobách to tak Jehovovi ctitelé často dělali. Za takových okolností zůstával otec domácnosti patriarchální hlavou rodiny, ale manželky měly být podřízeny svým manželům. V některých zemích to však dopadá tak, že tchýně je hlavou snachy. Tím obtížnější je, aby syn plně uplatňoval zásadu, že manžel je hlavou, a aby se manželka opravdu podřizovala manželovi. Nicméně syn bude muset vyvážit úctu k rodičům s nutností být hlavou vlastní domácnosti, jestliže má být Jehova třetím pramenem v symbolické ‚trojnásobné šňůře, kterou nelze snadno přetrhnout‘. — Kaz. 4:12.
V některých zemích nastává ještě obtížnější situace, když se muž přižení do rodiny, kde není mužský dědic. Následující příklad je typický pro svízelné postavení mnoha takových mužů, když později v životě poznají biblické zásady a snaží se je uplatňovat. Mladý katolík se přiženil do katolické rodiny. Od začátku shledával, že na něho rodina hledí svrchu a že není o mnoho víc než neplacený dělník, od něhož se očekává, že se stane otcem dětí, aby se zachovalo rodové jméno. Jak je v takovém uspořádání zvykem, musel se vzdát vlastního jména a dovolit, aby byly jeho děti pokládány za dědice rodinného majetku. Když poznal zásadu vedení prostřednictvím hlavy a pokusil se ji uplatnit, odpověděla mu manželka stejně jako celá rodina: ‚Nic jsi do téhle rodiny nepřinesl, tak nemáš co mluvit do toho, jak se co dělá!‘
Všechna manželská spojení se sice nedostávají do tak vyhrocených situací jako tento případ, ale je snadné vidět, že tam, kde je takový zvyk běžný a od manžela se očekává podřízenost, nastanou problémy s uplatňováním biblické zásady vedení prostřednictvím hlavy. Pro křesťanského manžela je potom velmi těžké, aby byl láskyplnou hlavou své vlastní rodiny, a stejné těžké je i pro manželku, aby se s „hlubokou úctou“ podřizovala svému manželovi místo svým rodičům, pod jejichž střechou asi nadále žijí. — Ef. 5:33.
Jiným obrazem toho, jak se biblické zásady mohou dostat do rozporu s místními obyčeji, je zvyk, aby rodiče zařizovali sňatek svých dětí. Pro křesťanské děti s nevěřícími rodiči je to často skutečný problém, protože rodiče mají pocit, že selhali, jestliže jejich děti neuzavřou manželství do určitého věku. Proto se vyvíjí velký nátlak včetně bití, aby byly děti, a zejména dcery, přinuceny k sňatku. Když se nedostává vhodných křesťanských partnerů, budou nevěřící rodiče dělat všechno možné, aby zařídili sňatek, kdežto křesťan bude mít na paměti zásadu, že se má uzavírat manželství „pouze v Pánu“. — 1. Kor. 7:39; 5. Mojž. 7:3, 4.
MĚJ PROSPĚCH Z TOHO, ŽE SE ŘÍDÍŠ BIBLICKÝMI ZÁSADAMI
Na biblických zásadách je zvláště krásné, že mohou zlepšit život každého, kdo si přeje uplatňovat je, bez ohledu na to, kde žije. Jsou důsledné a stmelují rodinu. Činí lidi poctivější, činí z nich lepší manžely a otce, lepší manželky a matky, lepší děti, lepší zaměstnance. Pomohou překonat problémy způsobené protichůdnými místními zvyky a uvést do rovnováhy uplatňování těch zvyků, které přímo neodporují Boží vůli pro člověka, ale možná poněkud ztěžují podřizování se této vůli. Co je tu možné dělat?
Za prvé musíš stejně jako křesťané v Tesalonice uznat, že Bible je skutečně „Boží slovo“. To znamená uvědomit si, že je to opravdu moudrost z nejvyššího Zdroje. Za druhé se musíš snažit poznat, co říká „Boží slovo“ pro tvůj prospěch. Nauč se při čtení a studiu Bible vyčleňovat Boží zásady a zákony. Pak, jako třetí krok, musíš dovolit, aby to slovo ‚v tobě působilo‘. (1. Tes. 2:13) K tomu patří úzké společenství se sbory Božího lidu, jež jsou nyní ve více než 200 zemích a na mořských ostrovech. Právě proto je světaširé bratrství svědků Jehovových takové — bratrství skutečné, ne jen podle jména.
Jehovův lid se na prvním místě zajímá o jednotu s Bohem tím, že nechává svůj život ovládat biblickými zásadami. Co z toho vyplývá? Pravá a trvalá jednota s jinými, kteří jsou také v jednotě s Bohem, a dále pokoj mysli, který člověku pomáhá procházet všemi situacemi, jež nastávají v tomto přítomném systému věcí. (Fil. 4:6, 7) Taková jednota a blízký vztah k Bohu i k sobě navzájem je rozhodně pomocí pro zlepšení kvality dnešního života a nese s sebou slib věčného života v Božím spravedlivém novém systému, kde budou všechny věci konečně plně podřízeny Boží vůli. — 1. Tim. 4:8; 1. Kor. 15:28.
[Obrázky na straně 6]
Přijmi Bibli jako „Boží slovo“
Dovol, aby to slovo ‚v tobě působilo‘
Snaž se poznat, co Boží slovo říká k tvému užitku