Mikronésie

Ráj. To slovo ve vás možná vyvolá představu tropického ostrova s bujnou vegetací, azurového nebe, palem pohupujících se v jemném vánku, bělostných písečných pláží, čistých vod oceánu plných pestrobarevných ryb, či nádherného západu slunce. Tento popis se hodí na Mikronésii. Nad její krásou se tají dech.

Avšak jsou zde také věci, které byste s rájem nikdy nespojovali. Na těchto ostrovech zůstaly ošklivé jizvy po krutých bitvách, které zde probíhaly během druhé světové války, a dnes se lidé v Mikronésii potýkají s hospodářskými problémy, se zločinností a s chorobami. Stále více lidí si uvědomuje, že nejdříve je nutné vyřešit hluboce zakořeněné problémy lidstva, a teprve pak se Mikronésie skutečně může stát rájem.

Život v Mikronésii je okořeněn rozmanitostí

Mikronésii tvoří různé skupiny ostrovů, z nichž každá má svůj půvab a svou kulturu. Kupodivu však každá má vlastní odlišný jazyk, kterému nerozumějí ani lidé ze sousedních souostroví.

Neexistuje nic takového jako typicky mikronéský ostrov. Některé z těchto ostrovů jsou bohaté, jiné jsou chudé. Rozeklané sopečné ostrovy, například Pohnpei, někde dosahují výšky i přes 900 metrů, kdežto některé úzké atoly jsou velmi ploché a nad hladinu moře vystupují nanejvýš metr. Jedním z takových atolů je Majuro na Marshallových ostrovech. Za bouřlivého počasí někdy vlny zalijí celé úseky tohoto atolu.

Mikronésané jsou přívětiví a sympatičtí lidé. Mnozí z nich získávají obživu z pevniny a z moře. Základní složky své potravy sklízejí z pozemku patřícího jejich rodině, možná také chovají několik kuřat nebo prasat a loví ryby v oceánu.

Předpokládá se, že tyto odlehlé ostrovy byly původně osídleny lidmi plavícími se z Asie směrem na východ a z Melanésie směrem na západ, ale prvními lidmi ze Západu, kteří se dostali do Mikronésie, byli v 16. století n. l. španělští cestovatelé. Přivezli s sebou své náboženství. Na většině ostrovů je dnes proto pevně zakotvena římskokatolická církev a také určitý druh protestantského vyznání, které tam zavedli misionáři křesťanstva koncem 19. století.

GUAM: Centrum činnosti na ostrovech

Mikronésii, což znamená „malé ostrovy“, tvoří asi 2 000 roztroušených ostrovů, z nichž asi 125 je obydlených. Rozprostírají se na ploše, která je přibližně stejně velká jako pevninská část Spojených států. Tyto ostrovy jsou však tak maličké, že rozloha všech dohromady je asi jen 3 100 čtverečních kilometrů — celkově nejsou o mnoho větší než Rhode Island, nejmenší stát Spojených států.

Branou do Mikronésie je Guam, odkud vedou letecké linky na mnoho dalších ostrovů. Ze 470 000 obyvatel Mikronésie jich na Guamu žije 150 000. Guam je dlouhý 51 kilometrů, a tak je největší z mikronéských ostrovů. Také je z nich nejrozvinutější. Přeplněnými silnicemi a velmi rušným způsobem života se Guam velmi liší od ostatních ostrovů, kde se žije mnohem volnějším tempem.

Pro vojenské mocnosti měl Guam vždy velký význam kvůli své strategické poloze v Tichém oceánu a v současné době je na něm americká základna. Více než třetinu tohoto ostrova ovládá armáda Spojených států. Guam má však strategickou polohu také pro šíření dobré zprávy o Božím Království. V odbočce Watch Tower Society se tisknou publikace používané k biblickému vzdělávání v jedenácti jazycích a odtud se rozšiřují po celé Mikronésii.

Pravda o Království se dostává na ‚poslední panenskou půdu‘

Milton Henschel z vedoucího sboru ve svém proslovu k zasvěcení budovy guamské odbočky v dubnu 1980 mluvil o Mikronésii jako o „jedné z oblastí“, které jsou pro kázání o Království „poslední panenskou půdou“. Mikronésie se skládá z mnoha osamocených ostrovů a mluví se zde mnoha domorodými jazyky, a proto se tato ‚poslední panenská půda‘ v tropech jevila jako nejnáročnější.

Věrní misionáři zvládali tento náročný úkol usilovnou prací a vynalézavostí 40 let. Během těchto let sloužilo v Mikronésii nejméně 175 misionářů a ti měli velmi důležitou úlohu v tom, že na ostrovech vzniklo 26 sborů a že tam nyní je 1 300 činných svědků.

Pouze hrstka ze 63 misionářů, kteří v současné době slouží v Mikronésii, navštěvovala biblickou školu Strážné věže Gilead. Ti, kdo byli pozváni do misionářské služby, byli většinou průkopníci z Filipín a z Havajských ostrovů. Pro mnohé to znamenalo vyměnit pohodlný domov za primitivnější způsob života. Na některých ostrovech je málo kvalitních silnic, není tam elektřina ani tekoucí voda. Misionářům hrozí větší nebezpečí, že onemocní nebo že se něčím nakazí; musí snášet horké, vlhké a někdy drsné počasí. Celoroční hrozbou jsou ničivé tajfuny. Misionáři však vidí, že jejich namáhavá práce přináší uspokojivé výsledky.

Biblická pravda zakotvila na každém z velkých ostrovů. Mezi prvními lidmi, kteří tam přijali poselství o Království, byli vlivní ostrované. Například na Pohnpei to byl Carl Dannis, člen pohnpeiského zákonodárného sboru. Na Kosrae byl jedním z prvních svědků Fredy Edwin, který uměl sedm jazyků a byl to příbuzný krále. Augustine Castro, který kdysi studoval na kněze, pomohl založit sbor na Saipanu. A bývalý boxer Tony Salcedo využil svou popularitu na Guamu k tomu, aby lidem předal poselství, které jim může pomoci získat takový pokoj, jaký jim nádherné prostředí na ostrově nikdy neposkytlo.

Jak se dobrá zpráva dostala na Guam

Tony Salcedo nebyl první svědek, který přišel do Mikronésie. Vlastně když tam přijel, ještě svědkem nebyl. Přijel na Guam z Filipín v roce 1948 jako smluvní pracovník, aby se podílel na poválečné obnově. Několik jeho spolupracovníků bylo svědky Jehovovými a ti ho začali vyučovat z Bible.

Tito horliví bratři vytvořili v prosinci 1951 první sbor v Mikronésii, ale všichni kromě Tonyho museli v roce 1954 z Guamu odejít, když jejich společnost zkrachovala. Tony, který přestal boxovat, mohl na Guamu zůstat, protože se oženil s tamější dívkou.

V polovině padesátých let se shromáždění konala v Salcedově bytě a sbor se rozrostl na 12 členů. Jejich kazatelským obvodem byl celý ostrov. Tony vyprávěl: „Každou sobotu jsme na celý den chodili do kazatelské služby a lidé ve všech vesnicích brzy věděli, kdo jsme.“

Čekaly je nepříjemné podmínky

Tehdejší Guam se ani vzdáleně nepodobal tomu uspěchanému ostrovu, jakým je dnes. Sam a Virginia Wigerovi, první misionáři na Guamu, si dobře vzpomínají na svůj příjezd v roce 1954.

Sam vzpomínal: „Guam byl v té době vyloženě vojenskou základnou. Ostrov byl zničený válkou, všude se povalovaly nevybuchlé bomby, střelivo a rezivějící výzbroj a stále byli objevováni a zatýkáni japonští ostřelovači. Najali jsme si s manželkou boudu z vlnitého plechu, kde nebyla lednička, klimatizace, postel ani jiný nábytek. Spali jsme na plátěných vojenských lůžkách přikryti sítěmi proti moskytům.“

Wigerovi byli v kazatelské službě tak úspěšní, že brzy bylo nutné získat větší prostor ke shromažďování, a tak si sbor najal nevyužitou vojenskou jídelnu a důkladně ji uklidil. Budova stála blízko katolického kostela, byl jen přes silnici. Když naši bratři pověsili na sál Království tabulku s označením, katolický kněz proti tomu protestoval.

Potom zasáhl blesk. Při bouřce, která je v této oblasti vzácná, udeřil blesk a shodil špičku kostelní věže a rozbil několik model. Bratr Wiger řekl: „Kněz vyprávěl svým farníkům, že Bůh měl v úmyslu zasáhnout sál Království, ale že se spletl. Když lidé tomuto vysvětlení nevěřili, kněz si vymyslel jinou historku. Řekl, že Bůh zničil kostel proto, že potřebují větší a lepší.“

Dostáváme se do poručenského území

Když byli Wigerovi přiděleni jako misionáři do Japonska, Merle Lowmaster, urostlý bratr, který se často smál, ale o pravdě mluvil vždycky vážně, dostal další úkol. Watch Tower Society ho požádala, aby v roce 1960 podnikl výzkumnou cestu po Mikronésii. Ostrovy Mikronésie byly poručenským územím pod správou USA, a tak bratr Lowmaster potřeboval cestovní povolení od vysokého komisaře, nevrlého muže neochotného spolupracovat, který mu řekl: „Do svěřeneckého území se dostanete jen přes mou mrtvolu.“

Jeho smrt však nakonec nebyla nezbytná. Přesně za tři měsíce byl jmenován nový vysoký komisař a od něho Merle cestovní povolení dostal. Bratr Lowmaster se tak stal prvním člověkem, který poselství o Království předkládal na ostrovech Saipan, Truk (také se mu říká Chuuk), Pohnpei, Belau a Yap.

Osobní pomoc od prezidenta Společnosti

V listopadu 1962 postihla Guam velká tragédie, protože ostrovem se rychlostí téměř 320 kilometrů za hodinu přehnal tajfun Karen. Tajfun zabil devět lidí a způsobil škody v hodnotě milionů dolarů. Naštěstí nikdo z bratrů nepřišel o život, ale bratři přišli o svůj sál Království. Když vyhlídky na postavení nové budovy vypadaly beznadějně, přišla pomoc ve formě štědrého daru od nově pokřtěné sestry; tímto darem byl pozemek. Tam byl postaven nový, větší sál Království, který byl dokončen v roce 1964, ještě před zónovou návštěvou N. H. Knorra, tehdejšího prezidenta Watch Tower Society.

S myšlenkou na to, aby se v této části obydlené země vydalo důkladné svědectví, pověřil bratr Knorr šest misionářů, kteří právě přijeli, službou v různých částech Mikronésie. Řekl jim: „I když vám tato místa možná připadají cizí, pamatujte, že všude na planetě Zemi jste doma. Jediným skutečně cizokrajným misionářem byl Kristus, protože opustil nebe, aby tady mohl sloužit. Zůstaňte na místě, které vám bylo přiděleno, dokud dílo nebude hotovo.“

V průběhu několika předchozích let se cestující dozorci jednou za rok vydávali nákladní lodí na cestu po ostrovech. Na ostrovech navštívili těch velmi málo tamějších svědků, vydali svědectví všude, kde loď zastavila, a znovu povzbudili všechny, kdo projevili zájem při dřívějších návštěvách. Bratr Knorr doporučil, aby se krajské cesty podnikaly dvakrát za rok letadlem.

Cestující dozorci přispívají ke vzrůstu

Takovou vzdušnou okružní cestu podnikl začátkem roku 1968 Nathaniel Miller, cestující dozorce z Havajských ostrovů. Byl vybrán z toho důvodu, že starší lidé v Mikronésii mluvili japonsky a že byl již dříve misionářem v Japonsku, a tak bylo logické, že se pro tento náročný úkol hodil. Proč náročný? Bratr Miller vysvětluje: „Okružní cestou letadlem po těchto ostrovech to z Honolulu bylo více než 14 000 kilometrů.“

Po příletu na Guam našel zubožený sbor. Vzrůst tam byl malý a obvod se nepropracovával pravidelně. Bratr Miller doporučil, aby na Guam byli posláni další čtyři misionáři a aby v jižní části ostrova byl druhý misionářský domov.

V roce 1969 byly Guam a obvody v Mikronésii přiděleny odbočce na Havajských ostrovech. Od roku 1970 jezdil do Mikronésie každý rok také koordinátor výboru odbočky na Havajských ostrovech, Robert K. Kawasaki, který v Mikronésii pomáhal organizovat krajské a oblastní sjezdy a navštěvoval misionářské domovy.

Výsledky této osobní pozornosti duchovních pastýřů se brzy projevily. Oblastní sjezd „Lidé dobré vůle“, na který byla veřejnost na Guamu denně upozorňována tiskem, rozhlasem a televizí, přilákal v roce 1970 vrcholný počet 291 návštěvníků. Avšak v této části kazatelského pole byl rozhodně prostor ještě pro další pracovníky. Odkud asi přijdou?

Robert a Mildred Fujiwaraovi žili na Havajských ostrovech, kde sloužili jako pravidelní průkopníci a měli obchod s potravinami. Toužili však sloužit tam, kde to je potřebnější. Jejich sen se splnil v roce 1970, kdy se spolu se svými třemi dětmi ve věku od osmi do šestnácti let přestěhovali na Guam. Byl pro ně a pro jejich děti takový přesun prospěšný? Všechny jejich děti jsou nyní dospělé a žijí v manželství a všichni členové této rodiny jsou horlivými Jehovovými služebníky. Dvě děti Fujiwaraových slouží v guamské odbočce a třetí je průkopníkem. Když Fujiwaraovi přijeli na Guam, byl tam pouze jeden sbor. Mají velkou radost z práce, na které se podíleli, protože počet sborů vzrostl na devět a přibyla ještě jedna další skupina. Sbory jsou zorganizovány tak, aby se mohly starat o lidi, kteří mluví šesti jazyky. Během sedmdesátých a osmdesátých let tam přišlo pomáhat několik dalších rodin.

Adresu odbočky si snadno zapamatujete

Sál Království na Guamu — postavený v roce 1964 a rozšířený v roce 1969 — zbořil v roce 1976 tajfun Pamela. Jeden bratr řekl: „Guam vypadal, jako by ho přejel parní válec.“

Tento malý sál nebyl postaven znovu, ale na jeho místě byla postavena nová budova ve tvaru L, do které byla umístěna kancelář odbočky, tiskárna, šest ložnic a také prostorný sál Království se 400 místy k sezení, kde by se také mohly pořádat sjezdy. Budova byla postavena ze železobetonu a měla dvaceticentimetrové zdi, aby odolala náporu tajfunů. Jeden bratr, který se přestěhoval z Havajských ostrovů, k tomu řekl: „Sál byl tak velký, že jsme si mysleli, že ho nikdy nenaplníme. Na celém ostrově bylo jenom 120 svědků a my jsme v tom prostorném sále měli tolik volného prostoru, že jsme si tam připadali jako kuličky v krabici od bot.“ Již za několik let se do tohoto obrovského sálu Království jen s obtížemi vešli všichni návštěvníci krajských sjezdů.

Prvním koordinátorem výboru odbočky na Guamu se stal bratr Miller, který byl známý svým pevným stiskem a charakteristickým smíchem. Ve výboru odbočky byli spolu s ním dva další zkušení bratři — Robert Savage, který byl dříve dozorcem odbočky ve Vietnamu, a Hideo Sumida, který sloužil ve výboru odbočky na Havajských ostrovech.

Zpočátku, když byla odbočka postavena, se poštovní zásilky vybíraly v poštovní přihrádce na poště. Jednou však přišel vládní pracovník a vysvětlil, že byl pověřen označováním ulic, aby tam mohly být doručovány poštovní zásilky. Když na budovu stříkal číslo „143“, bratr Miller se ho zeptal, jak se bude jmenovat jejich ulice. Muž řekl: „Nevím. Podíváme se do mapy a zjistíme to.“ K údivu bratra Millera ji vláda nazvala Jehovova ulice.

Stavby prováděné svépomocí

Bylo nutné provádět další stavební činnost. Bratr Jim Persinger ze Spojených států začátkem osmdesátých let usoudil, že mu jeho cementárna zabírá příliš mnoho času, a tak se s manželkou Jene rozhodli zjednodušit si život. Postavili si patnáctimetrovou plachetnici s betonovým trupem, pojmenovali ji Petra a vypluli na Guam. Loď Persingerových prokázala při stavbách neocenitelné služby.

V letech 1982 až 1991 se stavěly misionářské domovy a sály Království na šesti mikronéských ostrovech. Kvůli nedostatku materiálu byla tato výstavba velmi náročná. Na některých stavbách si bratři museli ručně vyrábět betonové tvárnice — lili cement do malé formy a nechávali ho ztuhnout. Štěrk udělali rozdrcením kusu korálového útesu a písek si museli opatřit sami. Petra často dopravovala materiál a pracovníky z jednoho ostrova na druhý. „Když jsme stavěli sál Království na Truku, nemohli jsme sehnat písek,“ vypráví Jim Persinger, „vyplouvali jsme tedy na jeden malý ostrov, kde nikdo nebydlel, a tam jsme do pytlů nabírali písek z pláže. Pak jsme písek nakládali na loď a pluli zpátky na staveniště.“

Dozorcem na většině staveb v Mikronésii byl Ray Scholze, který měl zkušenosti z vojenských staveb. Jádro jeho stavební čety tvořili Calvin Arii, Avery Teeple a Miles Inouye, kteří přijeli z Havajských ostrovů pomáhat se stavbou nové odbočky, a později se na Guamu usadili. Často improvizovali, aby se jim podařilo jednotlivé úkoly splnit.

Další vzrůst pod novým dohledem

Bratr Miller odjel z Guamu v roce 1987, když se dozvěděl, že jeho manželka je nevyléčitelně nemocná. Na místo koordinátora po něm nastoupil urostlý, energický Arthur White, který sloužil ve výboru odbočky na Havajských ostrovech a potom na Guamu a který od roku 1981 také cestoval po Mikronésii jako oblastní dozorce. Pod jeho dohledem došlo v guamské odbočce k mnoha změnám. Ke komplexu odbočky přibyly dva sály Království, a stavba dokončená v roce 1995 poskytla velmi potřebný prostor pro kancelář a tiskárnu a také pro nové obytné místnosti.

S bratrem Whitem slouží ve výboru odbočky Julian Aki a Salvador Soriano, kteří byli dlouhou dobu misionáři v Mikronésii. Je smutné, že Hideo Sumida — jeden z členů původního výboru —, který se několik let podílel na upevňování guamské odbočky, potom zemřel.

Mluvíme cizími jazyky

S rozvojem ostrova Guamu tam také vzrůstal počet obyvatelstva ze zahraničí. Přibylo misionářů, kteří vyhledávají lidi mluvící tagalogsky, ilokánsky, korejsky a čínsky a pečují o ně.

Ernesto a Gloria Gabrielovi již čtrnáct let vydávají svědectví Filipíncům, kteří tvoří asi čtvrtinu guamské populace. Sbory, v nichž se mluví tagalogsky a ilokánsky, jsou celkově větší než kterýkoli z pěti anglických sborů na Guamu.

V roce 1985 přijel korejský misionář Jung-Sung Chung. Vypráví: „Podnebí bylo tak horké a vlhké, že jsme se já i moje manželka několikrát denně sprchovali, abychom ze sebe smyli pot.“ Tito manželé v tom horku kázali řadu hodin a svým příkladným odhodláním pomohli založit malý, ale silný sbor.

Obyvatelům Guamu se intenzívně vydává svědectví. V průměru je zde jeden svědek na 262 obyvatel.

KIRIBATI: Kiribaťané nás znají jako Te Koaua

I když na Guam se pravda o Království dostala poprvé z Filipín, na Kiribati (tehdy známé jako Gilbertovy ostrovy) byla dovezena z Nového Zélandu. Tyto ostrovy byly britskou kolonií a naše kazatelská činnost na nich byla omezena; Huia Paxton však získal v roce 1959 povolení ke vstupu, protože byl lékárníkem, a zůstal tam do roku 1967. Objevil skupinu nádherných atolů rozprostřenou přes rovník; mnohdy to byly poměrně úzké ostrovy, ale vždy na nich bylo horko a vlhko.

Práce zavedla Huiu na všechny Gilbertovy ostrovy, kde on, jeho manželka Beryl i jejich dva synkové vyhledávali příležitosti, aby mohli mluvit o Bibli. Na jednom pikniku se jejich pětiletého chlapce Stephena nějaká žena zeptala, zda jeho Bůh má jméno. „Ano. Jmenuje se Jehova,“ odpověděl Stephen. Po chlapcově odpovědi kladli otázky i jiní lidé. Zakrátko vedli Paxtonovi každou neděli biblické studium s velkou skupinou lidí.

Než se Paxtonovi vrátili na Nový Zéland, uspořádali zvláštní shromáždění na neobydleném atolu. Tehdy tam byl přednesen proslov ke křtu a pak pět Kiribaťanů symbolizovalo své zasvěcení Jehovovi ponořením do vody v laguně. Je smutné, že se počáteční horlivost těchto ostrovanů zvolna vytratila.

Později jeden Kiribaťan, Nariki Kautu, odjel do školy v Austrálii, aby se tam naučil účetnictví. Během svého pobytu tam studoval Bibli se svědky Jehovovými a byl pokřtěn. „Když jsme se v roce 1978 s rodinou vrátili na Kiribati, vyptávali jsme se, zda tam jsou ještě jiní svědkové Jehovovi,“ vzpomíná bratr Kautu. Brzy si uvědomil, že svědkové Jehovovi jsou na jeho domovských ostrovech téměř neznámí. Říká: „Našli jsme jedny starší manžele a jiného muže a jeho děti, ale shromáždění se tam nepořádala a v jazyce kiribati nebyla dostupná žádná literatura Společnosti. Začali jsme se scházet každou neděli. Modlili jsme se, četli si z Bible, a protože jsem byl jediný, kdo uměl číst v angličtině, obvykle jsem vysvětloval něco z publikací Společnosti.“

Sál Království není jen stavba

Malá skupina zvěstovatelů na Kiribati byla v roce 1982 posílena příjezdem misionářů Paula a Mariny Tabunigaových, kteří tam byli přiděleni. Shromáždění se konala v misionářském domově a později byla přemístěna do třídy v jedné škole. Dokud však nebyl v roce 1991 postaven sál Království, nebyli svědkové Jehovovi považováni za „řádné náboženství“. Většinu práce na sále udělali dobrovolní pracovníci z různých zemí, a místní lidé se divili, že „cizinci“ obětovali čas a peníze, aby pomohli se stavbou. Sál Království se tedy stal hmatatelným důkazem láskyplné jednoty mezi Jehovovými ctiteli.

Stavba přitáhla mnoho lidí k pravdě. Jedna sestra, která byla pokřtěna krátce po dokončení stavby, řekla: „Hluboce na mě zapůsobilo, že tomuto malému sboru pomáhali hosté ze zámoří.“ Tento „malý“ sbor, kde v roce 1990 bylo 28 zvěstovatelů, se dnes rozrostl na 70 zvěstovatelů, čímž se stal jedním z nejrychleji rostoucích sborů v Mikronésii.

Knihy Společnosti jsou vysoce ceněny

Místním lidem byly sice dostupné nějaké traktáty a brožury, ale do roku 1994, kdy dostali Můžeš žít navždy v pozemském ráji, si ve svém jazyce nemohli přečíst žádnou knihu Společnosti. Misionář Edi Possamai, který věrně slouží i se svou manželkou, říká: „V jazyce kiribati je k dispozici pouze několik publikací určitého druhu a žádná z nich rozhodně nemá podobnou kvalitu jako tato kniha.“

Kniha Žít navždy byla vydána v šesti mikronéských jazycích a vydání v jazyce kiribati mělo výrazný dopad. Tato kniha přivedla mnoho ostrovanů ke studiu Bible. Některé je dokonce vidět, že knihu Žít navždy nosí s sebou do kostela.

Pro náboženství, která se na ostrovech vyskytují, si lidé na Kiribati velmi rádi vymýšlejí přezdívky. Protestanti při modlitbě zavírají oči, a tak jsou známí jako Kamatu, což znamená „Usínat“. Adventistům sedmého dne se říká Itibongs neboli „Sedm dní“. A jak říkají svědkům Jehovovým? Te Koaua, což jednoduše znamená „Pravda“.

MARSHALLOVY OSTROVY: Příležitost ke službě

Svědkové Jehovovi byli na Guamu již více než deset let předtím, než odvážní američtí manželé přivezli dobrou zprávu na Marshallovy ostrovy, asi 3 200 kilometrů na jihovýchod od Guamu. Powell Mikkelsen a jeho manželka Nyoma zamýšleli odjet na Bahamy, protože chtěli sloužit tam, kde to je potřebnější, a s tímto úmyslem koupili desetimetrovou jolu, kterou pojmenovali Integrity (Ryzost). Než se jim však podařilo vyplout, bylo Powellovi nabídnuto místo stavbyvedoucího na stavbě velké elektrárny na Marshallových ostrovech. Watch Tower Society ho vybídla, aby toto místo přijal. V té době nebyl na Marshallových ostrovech žádný svědek, protože tam byl zákonem stanovený zákaz vstupu pro cizince.

Bratr Mikkelsen plnil své povinnosti spojené se stavbou elektrárny a zároveň on i jeho manželka této příležitosti co nejvíce využívali, aby ostrovanům duchovně pomohli. V roce 1960 přijeli na atol Kwajalein a později zakotvili u atolu Majuro, kde se učili mluvit maršalsky. Přívětiví ostrované zřídka nenaslouchali, když jim Mikkelsenovi vydávali svědectví, a tak Powell a Nyoma vedli v roce 1964 dvanáct biblických studií — jedním z nich bylo studium s Iroij Lap Lapem (Vznešeným králem) ostrova Majuro.

V roce 1965 se k Mikkelsenovým připojili dva misionáři Julian Aki a Melvin Ah You. Tito nadšení bratři se za pouhých několik měsíců naučili maršalsky natolik dobře, že mohli jednoduchým způsobem kázat. Také postavili misionářský domov, jehož budova měla tvar A.

Místo ke shromažďování se vytvořilo v prozatímním sále Království, který se postavil tak, že do země se zarazilo několik kůlů z pandánu a na ně se natáhla hlavní plachta z Integrity. Bratr Mikkelsen vyprávěl: „Jak nás přibývalo, prostě jsme přidávali další plachty. Jako druhá přišla na řadu vratiplachta a o něco později kosatka. Když nám už žádná plachta nezbývala, přišel čas postavit ‚řádný‘ sál Království.“

Noví misionáři udělali na ostrovany dobrý dojem

Na začátku služebního roku 1966 se bratři Aki a Ah You rozhodli, že je čas, aby se lépe seznámili se svým obvodem, a tak si zajistili přepravu na pancéřované nákladní lodi, která zastavovala na okrajových atolech Marshallových ostrovů. Při této čtyřiadvacetidenní cestě byl na palubě také protestantský duchovní, který se právě oženil a který byl na ostrovech již tři roky. Na každém atolu se z rozhlasu ozývalo upozornění, že tam brzy připluje „reverend“ se svou manželkou. Ostrované byli velmi zklamaní, když ten duchovní mluvil prostřednictvím tlumočníka. Nikdy si nedal práci s tím, aby se naučil maršalsky.

Když tento duchovní své posluchače varoval, aby se vyhýbali těm „dvěma falešným pastýřům“, co jsou na palubě, lidé začali ještě zvědavěji vyhledávat misionáře svědků Jehovových, kteří mluvili jejich jazykem a vyprávěli nádherné věci z Bible. Znovu a znovu misionáře prosili: „Zůstaňte zde a učte nás z Bible. Postaráme se o vás. Zůstaňte u nás do příští lodi!“

Krajský dozorce zažil kulturní šok

Když Nathaniel Miller v roce 1968 odletěl z Havajských ostrovů na svou první krajskou cestu po Mikronésii, počáteční etapa jeho cesty skončila na ostrově Majuro. „Vzpomínám na svůj první pohled na malé atoly Marshallových ostrovů,“ vypráví. „Letadlo DC-9 klesalo na přistání, ale najednou se znovu zvedlo a kroužilo kolem letiště. Když jsem se podíval dolů, uviděl jsem tam muže, jak vyhánějí prasata z letištní plochy, aby byla volná pro přistání letadla. Další překážkou bylo auto zaparkované na přistávací dráze. Několik mužů auto zvedlo a odneslo ho z dráhy.“

Pro člověka pocházejícího z Honolulu to byl šok. Letiště na Majuru mělo „odbavovací halu“ pod širým nebem vytvořenou z listů kokosové palmy a přistávací dráhu z korálového útesu. Bratr Miller řekl: „Ani jsem se nezabýval myšlenkou, jak při přistávání úlomky korálu prorážejí trup letadla.“ Ihned po přistání bratra i s jeho zavazadly usadili na zadní sedadlo dodávky a ta ho odvezla po hrbolaté, nezpevněné cestě do misionářského domova.

Sál Království měl v té době plechovou střechu, neměl stěny a za podlahu sloužila jen holá zem. „Při své první návštěvě jsem s pomocí překladatele mluvil ke skupince 20 lidí,“ vypráví bratr Miller. „Proslov byl přerušen tím, že se do sálu Království zatoulal statný vepř.“

Kde jsou mrtví? . . . Doopravdy?

Církve na Marshallových ostrovech hlásají některé velmi neobvyklé názory. Protestantský diákon William Maddison jednou zkoušel Juliana Akiho: „Pavel napsal v dopise Filipanům, ‚že se před Kristem sklání každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou‘. Moje otázka zní: ‚Kdo jsou ti pod zemskou půdou?‘ “ (Fil. 2:10) Když mu bratr Aki vysvětlil, že to jsou mrtví, kteří budou vzkříšeni, William byl nadšen. Byl znechucený učením své církve, že ti „pod zemskou půdou“ jsou ri menanui, „nadpřirozené bytosti“, které podle legendy Maršalanů vystupují nad zem jedině o půlnoci.

William ihned vyjednal, že bratr Aki bude s jeho rodinou studovat Bibli, a v roce 1966 byli on i jeho manželka Almina společně pokřtěni. William slouží od roku 1983 jako starší a Almina je již 28 let pravidelnou průkopnicí — nejdéle ze všech v Mikronésii.

Církve na Marshallových ostrovech také učí, že peklo je velký železný kotel umístěný v nebi, kde se hříšníci paří ve vařící vodě. Jako mnozí jiní věřil této nauce o „zatracení v nebi“ i Sailass Andrike. Když se však z Bible dozvěděl, že se mrtví vracejí do prachu, přijal pravdu a v roce 1969 byl pokřtěn. (1. Mojž. 3:19) Pomáhal shánět pozemek pro nový sál Království a také se stal prvním překladatelem do maršalštiny. V roce 1967 byl na ostrově Majuro vytvořen sbor. Odpovědnost za něj převzali místní bratři, jako například William a Sailass, a tak se noví misionáři Julian Aki a Donald Burgess mohli přesunout na atol Ebeyi v západní části Marshallových ostrovů.

Ebeye má rozlohu asi čtyř městských domovních bloků a žilo tam pouze několik set Maršalanů. Od té doby, co je na sousedním atolu Kwajaleinu možnost výnosného zaměstnání u americké armády, však počet obyvatelstva vzrostl na více než 8 000. Ostrované každý den dojíždějí trajektem na Kwajalein, kde pracují na velké vojenské základně.

Rozhlasové vysílání pro Maršalany

Rozhlas znamenitě podporuje kazatelskou činnost všude po celé Mikronésii, nejúčinnější pomůckou je však na Marshallových ostrovech. Rozhlasová stanice WSZO, známá jako Zlatý hlas Marshallových ostrovů, nabízí posluchačům něco mnohem cennějšího než zlato. Starší ze sboru na Majuru připravují od roku 1970 každý týden patnáctiminutovou rozhlasovou přednášku v maršalštině, která je určena zejména pro lidi na okrajových atolech. Misionáři nemohou potlačit úsměv, když slyší, jak si lidé z jiných denominací pískají znělku tohoto rozhlasového pořadu — píseň „Jsme Jehovovi svědkové!“

Z mála se stává mnoho

Bratři na Marshallových ostrovech dávají výborný příklad v lásce a horlivosti. Robert Savage, který koncem sedmdesátých let navštívil Marshallovy ostrovy jako cestující dozorce, vzpomíná, jak byli s manželkou přivítáni v sále Království. Říká: „Více než sto bratrů a sester utvořilo kruh a každý nám chtěl podat ruku a přivítat nás. A písně Království zpívali opravdu překrásně! Bratři a sestry zpívali vícehlasně a vytvořili skvostnou melodii i bez hudebního doprovodu.“

Clemente a Eunice Areniegovi jsou v misionářské službě již 28 let a od roku 1977 působí na Marshallových ostrovech, kde byli během té doby svědky úžasného vzrůstu. Když Julian a Lorraine Kanamuovi přijeli v roce 1982 jako misionáři na Majuro, navštěvovalo veřejná shromáždění průměrně 85 lidí. Nyní jsou tam dva sbory a na shromáždění chodí průměrně asi 320 lidí. Proč se dílo tak rozvinulo? Bratr Kanamu vysvětluje: „Tyto ostrovy zdaleka nejsou rájem. Běžně se zde vyskytují srdeční potíže, syfilis a cukrovka a velkým problémem je úmrtnost kojenců. Někteří obyvatelé jsou již také postiženi nemocí AIDS. Lidé jsou nespokojení a obracejí se k pravdě.“

SAIPAN: Zvládáme náročný úkol

Také na Saipanu je pravda velmi dobře přijímána, ale vždycky to tak nebylo. První misionáři museli ve dne uskakovat před kamením a v noci bydlet v domě, kde strašilo. Poselství o Království se do tohoto zatvrzelého obvodu dostalo nakonec díky tajfunu.

Když v roce 1962 Ernest a Kay Manionovi přijeli na Saipan, zjistili, že ostrov ovládá katolická církev. Bylo to jediné náboženství, jaké místní lidé vůbec znali, a aby je v něm místní kněz udržel, údajně zničil těch několik Biblí, které členové církve vlastnili. Z toho důvodu lidé Bibli většinou nevěřili a je smutné, že jen málokdo ji vůbec kdy viděl.

Obvod byl tak problematický, že když Manionovi v roce 1966 považovali za nutné ze Saipanu odejít, byl tam pouze jediný člověk, který projevoval zájem o pravdu. Kde však Manionovi přestali, tam pokračovali Robert a Sharon Livingstoneovi.

„Často, když jsme vstoupili do ulice, se všechny dveře a okenice zavřely, takže jsme mohli sloužit celé dopoledne, a ani jedny dveře se neotevřely,“ vypráví bratr Livingstone. „Chlapci na nás z povzdálí házeli kamení a Sharon se mnohdy stala terčem jejich oplzlých pokřiků a posunků. Někteří lidé na nás pouštěli psy, a starší ženy se křižovaly, když jsme kolem nich procházeli, zřejmě aby se chránily před neštěstím.“

Měli by misionáři ostrov opustit?

Po celé Mikronésii je rozšířený spiritismus, a misionářský domov na Saipanu byl v pronajatém domě, který stál na osamělém místě, kde se v noci děly nevysvětlitelné věci. Misionáři se odstěhovali a dnes má misionářský domov ideální polohu; stojí u oceánu a blízko hlavní silnice.

Když se na Saipanu oznamovala dobrá zpráva již pět let, bylo tam uspořádáno veřejné promítání jednoho filmu Společnosti. Přišla na něj jen jediná osoba — žena, která čtyři roky nepravidelně studovala a občas se ještě před misionáři schovávala. Misionáři strávili na svém přiděleném působišti dva roky, a zřídkakdy vůbec s někým promluvili. Měli by ‚setřást prach ze svých nohou‘ a ze Saipanu odejít? (Mat. 10:14)

Tajfun přesvědčuje veřejnost, aby naslouchala

Právě když se misionářům zdálo, že už vůbec nikdo nebude naslouchat, pustošivý tajfun v roce 1968 lidi přesvědčil, aby vnímali, co svědkové Jehovovi říkají. Tajfun Jean se na Saipan přiřítil rychlostí 320 kilometrů za hodinu a zničil 90 procent budov na ostrově. „Myslela jsem, že to je Armagedon,“ řekla ta žena, která nepravidelně studovala Bibli.

„Živě si vzpomínám, že jsem se krčil pod kuchyňským stolem,“ vyprávěl bratr Livingstone. „Ohromeně jsme pozorovali, jak se strop a stěny pod náporem větru vzdouvají a křiví. Ozýval se zvuk podobný zvuku startujícího tryskového letadla smíšený s rachocením nákladního vlaku. Modlil jsem se, aby nás Jehova ohradil svým stanem a tak nás ochránil. Když jsem ovšem chtěl, aby mou modlitbu slyšela Sharon, musel jsem jí co nejhlasitěji křičet přímo do ucha.“

Byla tato modlitba vyslyšena? Přestože sousední katolická škola a klášter byly zničeny, starý dřevěný misionářský domov svědků zůstal stát. Tajfun se přehnal ráno, a ještě ten večer se konala výroční vzpomínka na Pánovu večeři, Památná slavnost. Na celém ostrově byl zmatek, ale v misionářském domově se v klidu sešli čtyři lidé při světle petrolejové lampy. Mnozí lidé na Saipanu si začali klást otázku, co když tam Bůh přivedl tu bouři proto, aby je potrestal.

Vytrvalost přináší odměnu

Žena, která studovala čtyři roky, se nakonec postavila na stranu pravdy a byla pokřtěna 4. července 1970. Tentýž den byli pokřtěni také manželé Augustine (Gus) a Taeko Castrovi. Gus kdysi studoval na katolického kněze, ale Taeko stále hledala pravdu. Když ji našla, okamžitě začala chodit na shromáždění.

Gus, tichý Čamoro důstojného vzhledu, se nedal tak snadno přesvědčit. „Každou neděli jsem byl zván na shromáždění, ale ze strachu z lidí jsem pozvání odmítal,“ vyprávěl. „Nechtěl jsem, aby mě na shromážděních někdo viděl. Byli jsme si velmi blízcí s knězi a moji rodiče byli zbožní katolíci. Mysleli by si, že jsem přišel o rozum.“

Gusovy trampoty se podle jeho názoru vyřešily, když ho ze zaměstnání poslali na šestiměsíční školení na Havajské ostrovy. Jednou však pod dveřmi našel lístek s pozváním, aby navštívil místního průkopníka. Misionáři ze Saipanu napsali přátelům na Havajských ostrovech a žádali je, aby Guse někdo navštívil. Gus nabídku biblického studia několikrát odmítl, ale průkopník byl vytrvalý. Řekl mu, že pokud je na něj hodina týdně moc, mohou studovat jen 30 minut.

„Nakonec jsem přistoupil na patnáct minut za týden,“ vypráví Gus. „Ale ne proto, že jsem chtěl poznat Bibli. Mým záměrem bylo najít jedinou chybu a se studiem skončit.“ Jeho plán selhal. Studium bylo tak zajímavé, že Gus brzy požádal o hodinové schůzky dvakrát týdně.

Bratr Castro mnoho let slouží jako sborový starší na Saipanu. Jeho nejstarší syn strávil tři roky v brooklynském betelu a jeho starší dcera absolvovala v roce 1990 školu Gilead a stala se misionářkou. Další syn je dnes starším a druhá dcera je průkopnicí.

Pokrytectví církve působí, že někteří lidé přijímají pravdu

Díky několika činitelům se lidé v obvodu na Saipanu dali obměkčit. Za prvé začali obdivovat houževnatost svědků Jehovových. Úředník spravující poručenské území před lety zpozoroval, že kazatelská činnost svědků působí ve společnosti značný rozruch, a zeptal se jednoho bratra, kolik má sbor členů. Když mu bratr řekl, že jich je dvanáct, úředník reagoval: „Dvanáct! Podle toho, co říkali lidé na Saipanu, jsem si myslel, že vás musí být nejméně sto!“

Také pokrytectví katolické církve přispělo k tomu, že lidé věnují pozornost poselství o Království. Kněží lidi kdysi učili, že „protestanti jsou tak zlí jako Ďábel“. Později svým farníkům říkali, že svědkové Jehovovi jsou „horší než protestanti“, a to v upřímných lidech vyvolávalo otázku: „Jak by mohlo být něco horšího než Ďábel?“

Postoj lidí k pravdě se tak výrazně změnil, že dnes je poměr počtu zvěstovatelů k počtu obyvatel na Saipanu jeden z nejlepších v celé Mikronésii — je to 1 na 276. V roce 1991 byl dokončen betonový sál Království pro 350 lidí, kde se nyní scházejí dva sbory — v jednom se mluví anglicky a ve druhém tagalogsky.

Dobrá zpráva se rychle šíří na Tinianu

Ze Saipanu se dobrá zpráva dostala na Tinian, malý ostrov vzdálený 8 kilometrů od Saipanu. Ti, kdo znají dějiny druhé světové války, vědí, že právě z Tinianu v roce 1945 odstartoval americký bombardér B-29 zvaný Enola Gay, aby svrhl atomovou bombu na japonskou Hirošimu. Od roku 1970 svědkové ze Saipanu pravidelně své víkendy na Tinianu věnovali tomu, aby rozšiřovali časopisy Strážná věž a Probuďte se! Z těchto časopisů je vidět, že podle Jehovova rozhodnutí nastal čas, aby lidé ze všech národů, kteří milují spravedlnost, překovali své meče v radlice a aby se již neučili válce. (Iz. 2:4)

Avšak do té doby, než na Tinian přijeli v dubnu 1992 Robert a Lee Moreauxovi, kteří předtím sloužili v Irsku, nebyli na tomto ostrově žádní svědkové. Ale semena byla zaseta.

Starostův syn Joseph Manglona, v jehož politicky angažované rodině bylo několik zákonodárců z ostrova Tinianu, si velmi vážil toho, co četl v časopisech Strážná věž a Probuďte se! Poznal, že našel pravdu, a začal o tom mluvit s jinými lidmi. Jeho příbuzní nechtěli, aby se dal pokřtít, a tak mu nabízeli velmi dobře placené politické postavení, kterým by pohodlně uživil svou manželku a dvě děti. Joseph však na nabídku odpověděl: „Vaše vláda bude brzy zničena Jehovou Bohem. Proč bych měl chtít mít na ní nějaký podíl?“ Jeho odvážný postoj zapůsobil na několik jeho příbuzných tak, že od té doby společně s ním slouží Jehovovi.

Zájemci dostávali trvalou osobní pomoc, a tak tam již za dva roky vznikl dobře prospívající sbor složený ze 24 zvěstovatelů. Dnes je na Tinianu misionářský domov a sál Království.

TRUK: Začínáme v boudě z vlnitého plechu

Z pravidelné služby misionářů Watch Tower Society mělo po Saipanu užitek souostroví Truk. V roce 1961 jen na krátkou návštěvu na Truk přijel Merle Lowmaster, ale v roce 1965 se tam usadili Paul a Lillian Williamsovi, první z více než 30 misionářů, kteří se přizpůsobili tamním primitivním podmínkám.

Když v roce 1965 misionáři přijeli na hlavní ostrov Moen, bylo pro ně kvůli tamější náboženské nesnášenlivosti obtížné obstarat si bydlení. Nakonec jim vedoucí jednoho skladu nabídl k pronájmu polovinu své boudy z vlnitého plechu. To tak rozvzteklilo katolické kněze, že šli přímo za náčelníkem té vesnice a požadovali, aby byli svědkové Jehovovi z ostrovů vypovězeni. Náčelník odpověděl: „Vy jste sem přišli před lety a říkali jste nám, abychom se navzájem milovali, proč nám tedy nyní říkáte, abychom někoho nenáviděli?“ Na to kněží neměli odpověď. A misionáři tam zůstali.

Na těchto ostrovech, které kdysi za druhé světové války sloužily jako hlavní základna japonského válečného námořnictva, se rychle našli lidé, kteří projevili zájem o pravdu, a misionáři brzy vedli 30 biblických studií. Americké bombardéry zde zničily velkou část japonské flotily, a dnes do laguny Truku jezdí potápěči z celého světa prohledávat podmořský hřbitov potopených lodí a letadel. Ty, kdo věnují čas poznávání lidí, okouzluje něco jiného. Možná jsou pobaveni roztodivnými jmény. Snad se setkali s někým, kdo se jmenuje Pivo, Sykot, Visací zámek nebo Sněhurka. Jeden muž dal svým třem synům jména Sardinka, Tuňák a Lančmít.

Jednou z prvních osob, se kterými Williamsovi na Truku studovali, byla manželka vedoucího skladu, Kiyomi Shiraiová, zbožná protestantka a velitelka místního sdružení YWCA. Její manžel si nepřál, aby změnila své náboženství, a když byla pokřtěna jako svědek Jehovův, rozešel se s ní. O Kiyomině křtu si povídal celý ostrov, hlavně proto, že byla pokřtěna v oceánu, kde ji mohl každý vidět. Na některých ostrovech v Mikronésii se v oceánu provádějí křty dodnes.

Když ji manžel opustil, odstěhovala se Kiyomi na Dublon, nedaleký ostrov patřící do souostroví Truk. Horlivě vydávala svědectví a brzy propracovala celý ostrov kromě jednoho domu stojícího vysoko na kopci. Tomuto domu se vyhýbala, protože jeho obyvatelkou byla stařena, která byla známá jako spiritistické médium. Jednou však Kiyomi něco pohánělo, aby se do toho prudkého kopce vydala. K jejímu údivu stará paní Amiko Kata biblické poselství uvítala a časem se i ona stala horlivou průkopnicí.

Hodně sester, ale málo bratrů

Svědkové na Truku se potýkají s mimořádně náročným úkolem. Je tam velmi málo bratrů, zejména svobodných! Pokřtění bratři, původem z Truku, jsou tam pouze dva a oba jsou ženatí. Na těchto ostrovech je matriarchální společnost a muži jsou většinou vyhlášení pijani, rváči a nemravníci. To vysvětluje, proč dnes v malých sborech na třech ostrovech — na Moenu, Dublonu a Tolu — slouží jako starší jenom pět misionářů. Sbor na Moenu se vlastně předtím, než přijeli na pomoc misionáři, přechodnou dobu skládal ze 23 žen.

„Pro naše sestry to opravdu může být zkouška,“ říká David Pfister, jeden z misionářů. „Dospívající dívky mají představu, že vychovají mnoho dětí, ale teď v našich sborech nejsou žádní mladí muži, za které se mohou provdat. Některé z našich sester mají hlubokou lásku k Jehovovi a respektují biblickou radu, aby ‚se provdaly pouze v Pánu‘. (1. Kor. 7:39) Jiným to brání sloužit Jehovovi.“

Salvador Soriano, nynější člen výboru guamské odbočky, strávil 14 let jako misionář na Dublonu, kde byl jediným bratrem. Říká: „Připomínalo mi to Žalm 68:11, kde je řečeno, že žen, které vyprávějí dobrou zprávu, je velké vojsko.“

Neobvyklá jízda do sálu Království

Misionáři v celé Mikronésii obvykle pomáhají lidem dostat se na shromáždění tak, že je vozí ve svých automobilech nebo dodávkách, ale jeden způsob dopravy vyzkoušel snad jedině Barak Bowman. Když poněkud silnější sedmdesátiletá sestra už nemohla kvůli svému chatrnému zdraví chodit tři kilometry pěšky do sálu Království, Barak se snažil vymyslet pro ni nějakou pomoc. Řekl jí: „Chtěl bych tě vozit na shromáždění, ale mám k dispozici jenom trakař.“ K jeho údivu odpověděla: „Prima, to mi nevadí.“

Umíte si představit, jaká to byla podívaná, když si to pomalu šinuli na shromáždění, a jaké úsilí to vyžadovalo od Baraka? Odjížděl z domova s prázdným trakařem v sedm hodin ráno a do sálu přijížděl se sestrou na trakaři právě včas na program, který začínal v 9.30 dopoledne.

Horlivost svědků Jehovových pro službu a jejich ocenění pro shromáždění přináší pěkné výsledky. Počet návštěvníků Památné slavnosti na Truku byl v roce 1995 desetkrát větší než počet tamějších svědků!

POHNPEI: Pěstujeme duchovní ovoce

William a Adela Yapovi nebyli prvními svědky, kteří vstoupili na Ponape (nynější Pohnpei), jeden z největších ostrovů ve střední části Tichého oceánu. Merle Lowmaster zde trochu vydával svědectví v roce 1961, a začátkem roku 1965 přijel na dostatečně dlouhou návštěvu, aby si pronajal opuštěnou prodejnu, která se dala používat jako misionářský domov. Avšak když přijeli Yapovi, zjistili, že dovnitř budovy se dostanou jen pomocí mačet. William říká: „Trvalo nám několik dní, než jsme posekali šestiletý bujný porost. Nikdo to místo neudržoval, a tak se ta budova stala úkrytem nepředstavitelného množství všech možných druhů hmyzu a plazů.“

Manželé Yapovi byli energičtí a velmi rychle si získali úctu jako odvážní a neúnavní kazatelé. Mezi lidmi, jimž vydali svědectví, byl guvernér ostrova. Yapovi mu věnovali výtisk Překladu nového světa. Líbilo se mu, jak je překlad jasný, ale měl poněkud sklon posuzovat Svaté Písmo podle desek. Jak řekl, v zelených deskách „nevypadala jako Bible“; a tak mu Yapovi jeho „zelenou“ Bibli vyměnili za luxusní provedení v černých deskách a se zlacenou ořízkou. To guvernéra tak potěšilo, že svou novou Bibli používal i tehdy, když řídil slavnostní přísahy a prováděl svatební obřady.

Z „kostela v kuchyni“ do sálu Království

Carl Dannis, bývalý zákonodárce na ostrově Pohnpei, věnoval v roce 1966 polovinu svého pozemku na stavbu prvního sálu Království na Pohnpei. Carl byl inteligentní a obdivovaný jako vůdčí osobnost, byl malý, měl světlehnědou pleť a přívětivé temněmodré oči. Jeho manželka Rihka byla dcerou posledního krále ostrova Mokil. Tito ponapští manželé studovali Bibli několik večerů týdně při světle petrolejových lamp a rychle dospěli až ke křtu.

Dokud nebylo možné postavit sál Království, všech pět sborových shromáždění, která probíhala v angličtině, se konalo v kuchyni Dannisových, což některé místní lidi inspirovalo k tomu, aby říkali, že tato skupina svědků má „kostel v kuchyni“. Na shromáždění chodilo méně než deset lidí. Kdykoli zpívali píseň „Dům od domu“, kterou si přeložili do ponapštiny, sousedé posměšně říkávali: „Co to slyšíme za zvuky? Není to zpěv mravenců?“

Misionáři získali nový pohled na možnosti svého obvodu, když jim starosta dovolil, aby na vesnickém baseballovém hřišti promítli film o mezinárodním sjezdu pořádaném v roce 1958 v New Yorku. Promítání tohoto filmu bylo několik týdnů předem oznamováno v místním rozhlase, a když k němu mělo dojít, malý stadión se zcela zaplnil lidmi. Naškrobené prostěradlo natažené na tyče sloužilo jako promítací plátno, a lidé se mohli na film dívat z obou stran prostěradla. Kolik lidí tam přišlo? Asi 2 000, což byla šestina obyvatel ostrova.

Od té doby „zpěv mravenců“ zesílil a nyní se každou neděli schází více než 130 lidí v pohodlně zařízeném sále Království.

BELAU: Mnoho ostrovů

Na své výzkumné cestě, kterou Merle Lowmaster podnikl v roce 1961, navštívil ještě další skupinu ostrovů — Palauské ostrovy (nynější Belauskou republiku). V roce 1967 tam byli vysláni jako misionáři Amos a Jeri Danielsovi, absolventi školy Gilead. Měli pocit, jako by byli vysláni do nejvzdálenější končiny země. Amos vzpomínal: „Když se letadlo dostalo na Palauské ostrovy, muselo se tam obrátit a vrátit se na Guam. K místům vzdálenějším než Palauské ostrovy už nelétalo.“

Danielsovi zjistili, že se Belau skládá z asi 300 půvabných ostrovů, k nimž patří ojedinělé souostroví nazývané Skalní ostrovy, které je velmi oblíbeným místem pro turisty. Tyto ostrůvky jsou tak hustě porostlé tropickými listnatými rostlinami, že vypadají jako zelené houby vyrůstající z moře.

Vesničané chodí dveře ode dveří

Bratr a sestra Danielsovi se usilovně snažili naučit se palausky a zároveň začali kázat dům od domu. K jejich údivu je zvídaví vesničané sledovali a naslouchali rozmluvám, které Danielsovi vedli s jejich sousedy.

Jedním z jejich prvních studií bylo studium se synem náčelníka, který žil na vzdáleném okrajovém ostrově, ve vesnici Ngiwal. Kdykoli mohl, cestoval na ostrov Koror, kde bydleli misionáři. Stále však na ně naléhal, aby navštívili jeho vesnici a kázali tam. Bratrovi a sestře Danielsovým se do té cesty moc nechtělo. Amos vypráví: „Dostat se tam bylo možné jedině po vodě plné krokodýlů. Ale když nás navštívil krajský dozorce, podařilo se nám tu cestu podniknout, protože další člověk, se kterým jsme studovali, projevil ochotu loď navigovat.“ Chodili dům od domu, vydávali vesničanům svědectví, a když uspořádali veřejnou přednášku, zúčastnilo se jí 114 lidí.

Diákonka odvážně oznamuje Jehovovo jméno

Obasang Madová, zbožná diákonka církve adventistů sedmého dne na Belau, se v roce 1968 setkala s misionáři svědků Jehovových. Přes odpor svého manžela i představitelů církve Obasang rychle pochopila pravdu o Božím jménu, o Trojici a o vzkříšení.

„Jednou jsem byla v církvi vyzvána, abych vedla sbor v modlitbě,“ vypráví Obasang. „I když jsem věděla, že mě budou ostatní adventisté ostře kritizovat, přesto jsem se modlila k Jehovovi. Brzy jsem církev opustila a začala jsem kázat společně s misionáři.“

Obasang, které je nyní skoro sedmdesát let, slouží už 21 let jako průkopnice, přestože trpí tělesnými neduhy a přestože jí zemřel manžel a dvě děti. Je laskavá, ráda se směje a po duchovní stránce je pevným sloupem.

Plout do kazatelské služby lodí může být dobrodružné

Amos a Jeri Danielsovi chtěli vydávat svědectví na sousedním ostrově Babelthuap (v okolí je známý jako Babeldaop), ale pobřežní vesnice nespojovaly žádné cesty. Tyto vesnice jsou přístupné pouze po vodě. Jeden místní bratr misionářům laskavě postavil loď, ale neměli k ní motor. Přibližně v té době se Amos a Jeri zúčastnili krajského sjezdu na Guamu. Tam se setkali s bratrem ze Spojených států, který se znal s předsedou správní rady jednoho výrobce lodních motorů. Brzy měli zbrusu nový přívěsný lodní motor. „Jehova vždycky pomůže,“ podotkl Amos.

Plout lodí na jednotlivé okrajové ostrovy a vydávat tam svědectví je po celé Mikronésii pokaždé výprava na celý den. Vyžaduje to pečlivou přípravu. Musí se počítat s přílivem a odlivem. Jeden misionář říká: „Odplouvali jsme vždy dvě hodiny před vrcholem přílivu a vraceli se dvě hodiny po vrcholu dalšího přílivu (asi po čtrnácti hodinách), abychom nepoškodili lodní šroub nebo abychom někde neuvízli.“ Jídlo, dostatek literatury a oblečení na převléknutí je předem zabaleno a bezpečně uloženo do plastikových pytlů. U ostrovů, kde nejsou doky, se misionáři musí ke své lodi přebrodit oceánem. A pokud teď ještě nejsou mokří, pravděpodobně je během cesty na loď pokropí sprška z oceánu nebo na ně šplouchne vlna. Vždy před vyplutím přednesou modlitbu, a jestliže je oceán rozbouřený, mnoho tichých modliteb často pronášejí i na lodi.

Během let se misionáři sloužící v Mikronésii naučili plout po vodách lagun za všech povětrnostních podmínek a stali se odborníky na stavbu lodí a na opravy přívěsných lodních motorů.

Hodně chození — vřelá pohostinnost

Některé vesnice nejsou přístupné autem ani lodí, a tak misionáři mohou strávit mnoho hodin chozením džunglí po krásných pěšinách lemovaných kokosovými palmami. Protože je zde horko a vlhko, bratři nenosí do kazatelské služby kravatu a za obuv jim často slouží gumové pantofle (jimž se říká „zori“).

Harry Denny, který je jednadvacet let misionářem na Belau, řekl: „Stále nacházíme uši ochotné vyslechnout pravdu. Tito lidé odříznutí od světa častokrát projeví pohostinnost tím, že vylezou na kokosovou palmu, utrhnou čerstvý ořech, mačetou z něj odseknou vršek a nabídnou vám doušek přímo z originálního ‚balení‘.“

Harry a jeho manželka Rene bydlí v misionářském domově s Janet Senasovou a Rogerem Konnem; oba tito svobodní misionáři zde slouží již 24 let. Všichni čtyři věrní celodobí služebníci společně pomohli sboru na Belau, aby se rozrostl na 60 zvěstovatelů, a sborové studium knihy se tam nyní vede ve třech jazycích — v palauštině, tagalogštině a angličtině.

YAP: Jehovovy oči jsou k němu upřeny

Rok potom, co na Belau začali sloužit misionáři vyškolení v Gileadu, přijeli na Yap manželé Jack a Aurelia Watsonovi. Příští rok přijeli další dva misionáři. Skupina ostrovů Yap je sice malá a většina lidstva ji nezná, ale Jehova tyto ostrovy zná a jejich obyvatelům projevuje láskyplný zájem. Jsou to čtyři ostrovy seskupené těsně vedle sebe a propojené mosty, a zrovna tak pevně spojené starověkou tradicí. Na Yapu mají jazyk, kterým se nemluví nikde jinde na světě, peníze, které jsou vytesané z kamene, a žijí tam lidé, z nichž většina není ovlivněna západní kulturou. I dnes je mezi 10 500 obyvateli Yapu možné vidět muže, kteří chodí v bederních rouškách jasných barev, a ženy, které nosí sukénky z trávy a na horní části těla občas nemají nic.

V roce 1964 na Yapu trochu vydával svědectví Merle Lowmaster, ale Jack a Aurelia Watsonovi doufali, že se jim podaří tam zůstat. Nebylo však pro ně snadné naučit se yapsky. Jedinými písemnými materiály, které se daly sehnat, bylo několik složek vládních směrnic a katolický katechismus. Watsonovi poslouchali, jak lidé mluví, a snažili se je podle sluchu napodobovat. Příští rok jeden mladý Yapan, který projevoval zájem o pravdu, projevil rovněž ochotu dávat misionářům hodiny yapštiny. Celý první měsíc se misionáři snažili pomoci mu porozumět jejich angličtině, aby jim mohl povědět, jak se co řekne yapsky.

Shromáždění u „banky“

Místní katolický kněz a luteránský duchovní — někdejší nepřátelé — teď spojili své síly, aby mezi lidmi rozšířili brožuru odsuzující svědky. Kněz také pomocí svého vlivu nechal misionáře vystěhovat z jejich domova, a tak se zdálo nemožné, že najdou nový domov. Kněz již předem upozornil majitele realit, aby misionářům nic nepronajímali, a bratři proto své manželky přestěhovali na přechodnou dobu do hotelu a sami zůstali v boudě o rozměrech 3,5 krát 4 metry, která měla rozpadlou podlahu.

Yap nejvíce proslul svými staletými kamennými penězi — mohutnými koly o průměru 0,6 až 3,5 metru vytesanými z vápence, kterým se říká rai. I když se už za tyto kamenné peníze nekupuje půda ani se jimi nesplácejí dluhy, přesto jsou vysoko ceněné pro svůj historický význam. A bratři zjistili, že mají velkou cenu i v jiném ohledu. Když přišli o svůj misionářský domov, shromáždění se nějakou dobu konala pod velkým stromem, kde byly kamenné peníze vystaveny. Kamenné peníze u této vesnické „banky“, které stály kolmo k zemi, tvořily vhodná opěradla pro návštěvníky shromáždění, a vedle stojící stodevadesátilitrový barel sloužil jako řečnický pult.

Stále ještě nenašli místo k bydlení. Bratr Watson k tomu říká: „Vypadalo to, jako kdyby práce končila. Ale Jehova nám přišel na pomoc.“ Večer před tím, než misionáři odjeli na Guam na krajský sjezd, se jich nějaký muž zeptal, zda by si chtěli pronajmout dům. Byla to snad ta nejideálnější budova na Yapu — betonová stavba odolná proti tajfunu, ve které bylo dostatek místa pro shromáždění i pro obytné místnosti.

Dokazují svou víru

V roce 1970 přijeli dva další misionáři z Havajských ostrovů, Placido a Marsha Ballesterosovi. Pokroky byly pomalé. Placido vyprávěl: „Mnohokrát se stalo, že shromáždění, která se konala v našem obývacím pokoji, jsme se účastnili jen my čtyři misionáři.“

Vzrůst konečně nastal, až když místní bratři udělali v duchovním ohledu pokroky. Jeden místní bratr, John Ralad, se dostal do obtížné situace. Když začal studovat Bibli, jeho stavební společnost právě stavěla kostel. Navzdory nátlaku ze všech stran se rozhodl, že kostel nedostaví, protože mu to nedovolí jeho svědomí. Nyní slouží jako sborový starší.

Také Yow Nifmed musel provést závažnou volbu. Když se v roce 1970 poprvé setkal se svědky, měl dvě manželky. Pokud se měl přizpůsobit Jehovovým požadavkům, musel změnit celý svůj život. Dnes bratr Nifmed i jeho jediná manželka spokojeně slouží Jehovovi. Bratr je starším. Na shromáždění jezdí svou dodávkou a vozí s sebou ještě 15 příbuzných.

Jehovovi ctitelé jsou opravdu všude

Placido Ballesteros kdysi řekl: „Z lidského hlediska je Yap pouhý kousíček země na zeměkouli a těch několik tisíc lidí, kteří zde žijí, nemá ve srovnání s miliardami lidstva žádný význam. A přesto Jehova na tyto lidi myslí. Když jsem sem přijel poprvé, ani se mi nesnilo, že nastane doba, kdy bude měsíčně vycházet Strážná věž v yapštině, a že budeme dům od domu šířit knihy vydané v yapštině.“

Jedna zábavná příhoda dokresluje, jak důkladně je Jehovovo jméno oznamováno. Placido se jednou setkal s turistou sedícím u řeky, mnoho kilometrů od nejbližšího turistického střediska, a dokonce hodně daleko pěšky od místa, kde končila silnice. Placido se ho zeptal, zda zabloudil, ale muž odpověděl: „Ne, jen jsem se chtěl dostat co nejdál, abych našel klidné místo k přemýšlení.“ Když se turista Placida zeptal, proč je tam on, Placido mu vysvětlil, že je misionář, svědek Jehovův. „Ale ne!“ zvolal turista. „Jsem z Brooklynu, bydlím nedaleko vašeho ústředí. Já před vámi neuteču!“

KOSRAE: I zde je oznamováno Jehovovo jméno

Po návštěvě mezinárodního sjezdu „Mír na zemi“ na Havajských ostrovech v roce 1969 si jedna horlivá rodina z Pohnpeie uvědomila, že mohou být první, kdo bude na krásném ostrově Kosrae oznamovat, že jedině Boží Království může nastolit mír. Pod dojmem mezinárodního sjezdu se Fredy Edwin se svou rodinou přestěhoval na toto 580 kilometrů vzdálené osamělé místečko v oceánu, jež bylo v 19. století známým velrybářským přístavem. Pro Edwinovy byl tento přesun přirozený, protože Fredyho manželka Lillian byla dcerou kosraeského krále a kosraeština byla jedním ze sedmi jazyků, které Fredy uměl.

Než se Fredy Edwin stal svědkem Jehovovým, byl členem protestantského výboru překladatelů, kteří překládali Bibli do ponapštiny. Když se přestěhoval na Kosrae, napomohl svými překladatelskými schopnostmi tomu, že byly publikace Watch Tower Society zpřístupněny v kosraeštině. Také další členové jeho rodiny pilně oznamují poselství o Království. Jeho dcera Desina nepřijala vysokoškolské stipendium a raději se stala zvláštní průkopnicí — první v Mikronésii. Další Fredyho dcera Mildred sloužila jako pravidelná průkopnice, a jeho manželka často slouží jako pomocná průkopnice.

Na stavbu sálu Království přichází pomoc

Zecharias Polly, původem z Truku, byl první Mikronésan, který se stal misionářem. Měl podíl na vzniku sboru na Kosrae a v roce 1977 tam také pomáhal stavět sál Království a misionářský domov.

Sál Království nebyl postaven za víkend. Ostrov Kosrae, na němž převládají protestanti, totiž každou neděli naprosto ztichne, protože „sabatní“ zákon zakazuje nakupovat, prodávat, pít, rybařit, pracovat, a dokonce i hrát si. Nicméně sál Království byl postaven dost rychle, aby to místní lidi ohromilo. Místní bratři použili vše, co bylo k dispozici, aby předem zařídili co možná nejvíce věcí. Další materiál nakoupili bratři na Pohnpei a poslali ho lodí. Když na Kosrae dorazila poslední zásilka, kterou doprovázeli dobrovolní pracovníci z Pohnpeie, stavba rychle dostávala svou konečnou podobu. Tento sál Království se používá dodnes; a konají se tam nejen týdenní shromáždění, ale také krajské sjezdy.

Vzdálený sbor chválí Jehovu

Když byl v roce 1976 na Kosrae založen sbor, byl tak daleko od odbočky, že měsíční zpráva o kazatelské činnosti byla na Pohnpei předávána amatérskou vysílačkou. Komerční letecká společnost zahájila dopravu na Kosrae teprve v roce 1979. Poštu mezi ostrovy sice rozvážely lodě, ale rozvoz někdy trval až šest měsíců.

V Mikronésii jsou dnes na všech letištích asfaltové přistávací dráhy, na nichž mohou přistávat proudová dopravní letadla, ale letět na Kosrae začátkem osmdesátých let znamenalo podniknout dobrodružnou cestu sedmimístným letadlem. Arthur White vzpomíná: „Když jsme jednou s manželkou letěli na Kosrae, dostali jsme se do prudké bouřky a vypadalo to, že jsme ztraceni. Pilot udržoval letadlo asi 30 metrů nad oceánem a hledal ostrov. Žena na sedadle za námi se hlasitě modlila. Věděli jsme, že pokud by se pilotovi nepodařilo Kosrae najít, pravděpodobně bychom zahynuli v moři; nakonec se však ostrov objevil a my jsme mohli přistát — na úzké štěrkované silnici, kterou tam používali jako přistávací dráhu.“

James Tamura strávil sedmnáct let na ostrovech Pohnpei a Kosrae jako misionář. Vyjádřil pocity mnoha jiných misionářů, když řekl: „Mám radost, když vidím, že dílo roste a že na těchto odlehlých ostrovech v Tichém oceánu je oznamováno Jehovovo jméno.“

ROTA: Doklad o vytrvalosti

Na malém ostrově Rota, který je z Guamu stěží viditelný, se někdy vysílají oznámení místním rozhlasem. Jednou v roce 1970 se z reproduktorů ozval starosta a sděloval obyvatelům Roty, že na ostrově jsou svědkové Jehovovi a že budou chodit do jejich domácností. Starosta ohlásil: „Prosím, otevřte jim dveře a přivítejte je.“

Jedním ze tří bratrů, kteří ten den kázali na Rotě, byl Augustine Castro. Několik knih dal tamějšímu starostovi, kterého znal ze své státní služby na Saipanu. Právě to starostu přimělo k hlášení v rozhlase. Bratři, kteří tam byli na návštěvě, rozšířili za dvě hodiny všechnu literaturu, kterou měli v aktovkách. Současně se však začal objevovat odpor duchovenstva.

Duchovní narušují kazatelskou činnost

„Někdo o nás určitě informoval katolického kněze,“ vypráví Gus. „Byli jsme v autoservisu. Jeden mladík právě chtěl přijmout knihu Pravda, která vede k věčnému životu, když vtom zvedl hlavu a uviděl kněze. Zaváhal a nervózně nám řekl: ‚Rád bych tu knihu ukázal knězi, aby se podíval, zda je dobrá.‘ Sledovali jsme kněze, jak rychle listoval v knize. Znal mě velmi dobře, protože já jsem kdysi také studoval na kněze. Nakonec mladíkovi řekl: ‚To je v pořádku, vezmi si tu knihu . . . , pokud ale nezměníš náboženství.‘ “

Odpor zesílil v roce 1981, kdy byli na tento ostrov ovládaný katolíky přiděleni zvláštní průkopníci Juan a Mary Taitanovi. Juan vzpomíná: „Místní kněz za námi chodil dveře ode dveří a říkal lidem, že Jehova je jiné jméno pro Satana. Skoro na každý dům pověsil cedulku s nápisem: ‚To je katolický dům. Prosíme, respektujte naše náboženství.‘ Také posílal chlapce, aby zabavili a spálili všechnu literaturu, kterou jsme lidem nechali.“

Lidé v obvodu jsou sevřeni nenávistí a strachem

Taitanovi pocházeli ze stejného čamorského prostředí jako lidé na Rotě a oba uměli čamorsky, přesto však byli vystaveni velké nenávisti.

Juan vyprávěl: „Nějaký muž v obvodu mi vyhrožoval a říkal, že ‚popadne baseballovou pálku a zláme mi všechny kosti v těle‘. Příští den měl ten muž automobilovou nehodu a zlomil si obě nohy a ruku. Vesničané říkali, že ho Bůh potrestal za to, co řekl, a to v nich vyvolalo strach ze svědků Jehovových.“

Kladný postoj navzdory záporným výsledkům

V průběhu minulých pětadvaceti let strávili misionáři nesčíslné množství hodin tím, že kázali lidem na Rotě. Přes všechno toto úsilí je mezi tamějšími 2 500 obyvateli pouze osm hlasatelů Království a v tomto počtu je zahrnuta i manželská dvojice zvláštních průkopníků. Navzdory tomu jsou věrní svědkové neustále vytrvalí a nenechávají se touto situací odradit.

„Rota je nepoddajná, o tom není pochyb,“ řekl misionář Gary Anderson. „Ale ani ta nejhorší situace nepotrvá navždy. Rota se změní. S Jehovovou podporou nic není nemožné.“

NAURU: Nalézají opravdové bohatství

Nauruská republika, která má asi 7 000 obyvatel, byla kdysi považována za jednu z nejbohatších zemí světa, ale i tam lidé potřebují slyšet poselství o Království. Mnoho ze svého bohatství tam lidé získali tím, že svůj malý ostrov z velké části zničili těžbou fosfátů. Rozhodně tam není skutečný ráj. A v současné době má i tento ostrov vážné finanční problémy.

První snahy donést poselství o Království na Nauru však byly zmařeny. Když v roce 1979 navštívil Nauru misionář z Marshallových ostrovů a rozséval tam semena pravdy, byl odtud vypovězen a k letadlu ho doprovázeli tři policejní důstojníci.

Avšak než byl vypovězen, studoval Bibli s Humphreyem Tatumem. Humphrey pokračoval ve studiu samostatně, a když se na Nauru zastavil cestující dozorce Nat Miller, Humphrey požádal o křest. Bratr Miller vzpomíná: „Naše činnost byla považována za nezákonnou, a tak jsme čekali až do setmění. Šli jsme spolu asi 30 metrů do Tichého oceánu, aby ho místní lidé neviděli, a tam byl Humphrey ponořen pod vodu.“

Do roku 1995 byla kazatelská služba dveře ode dveří na Nauru zakázána. Lidem z jiných zemí tam dosud není povoleno sloužit dům od domu, ale rodilým Nauruanům vláda nyní dovoluje svobodně kázat a to malým skupinám pokřtěných svědků poskytuje možnost otevřeně mluvit o Bibli.

Bratr Tatum sloužil jako starší v malém sboru na Nauru až do smrti v roce 1995. Působil také jako překladatel do nauruštiny a připravoval pro ostatní svědky traktáty a pozvánky na Památnou slavnost. Svědků Jehovových je na Nauru sice málo, přesto se však snaží obracet pozornost svých bližních na hodnotu duchovního bohatství, které vede k věčnému životu. (Přísl. 3:1, 2, 13–18)

O ostrovech v Tichém oceánu se říká, že to je pozemský ráj, ale pod tímto romantickým obrazem se skrývá tvrdá realita, že mnozí Mikronésané bojují o svou existenci. Jejich někdejší jednoduchý způsob života narušily nebezpečné věci spojené s civilizací — například televize, zločinnost, drogy a nakažlivé choroby. Stále více lidí si uvědomuje, že jediné řešení jejich hromadících se problémů je obsaženo v poselství o Království oznamovaném svědky Jehovovými.

Odbočka na Guamu, která řídí kazatelské dílo v Mikronésii, dohlíží na méně zvěstovatelů než většina ostatních ze 103 odboček Společnosti, a přesto má jeden z největších obvodů na světě. I když naše bratry a sestry žijící na těchto odlehlých ostrovech oddělují obrovské plochy oceánu, přesto pociťují blízkost Jehovovy organizace. Pravidelně dostávají biblickou literaturu ve vlastních jazycích, a v pravidelných intervalech mají sjezdy a duchovní návštěvy cestujících dozorců. Mohou si tedy intenzívně uvědomovat, že patří k mezinárodnímu společenství bratrů.

Misionářům, kteří byli přiděleni na tak vzdálená místa, se připomíná ještě jinak, že Jehovovi ctitelé mají mezi sebou lásku. Každý rok v létě se zařídí, aby mohli odcestovat na Guam a zúčastnit se oblastního sjezdu, který proběhne mnohdy současně s návštěvou zónového dozorce. Rodney Ajimine, který je misionářem již přes dvacet let a který v Mikronésii sloužil také jako cestující dozorce, kdysi vysvětlil, proč je tato každoroční cesta na Guam důležitá. Řekl: „Dává dohromady všechny misionáře z různých ostrovů. To nám všem pomáhá vytrvávat.“

Pro to, aby se našim bratrům na těchto vzdálených ostrovech pomohlo, se dělají ještě další věci. Pod vedením vedoucího sboru byly v roce 1993 v odbočce na Guamu zavedeny Nemocniční informační služby a od té doby vznikají na každé skupině ostrovů v Mikronésii výbory pro styk s nemocnicemi. Pro ty, kdo se věnují celodobé službě, každý rok probíhá škola průkopnické služby a pro školení sborových dozorců se pravidelně pořádá škola služby Království. V guamské odbočce bylo v roce 1994 vytvořeno také stavební oddělení, které má koordinovat plánování a výstavbu sálů Království a misionářských domovů v Mikronésii.

Nepřetržité úsilí vynaložené misionáři a zvěstovateli v uplynulých čtyřech desetiletích pomohlo mnoha ostrovanům poznat Jehovu a zamilovat si ho. Někteří z těchto ostrovanů nyní řídí činnost místních sborů a usilovně oznamují, že je Božím záměrem, aby se celá země stala rájem.

V Mikronésii se ještě musí udělat hodně práce, ale díky láskyplné ochraně a vedení od Jehovovy organizace se splňuje proroctví z Izajáše 51:5: „Budou ve mne [Jehovu] doufat ostrovy a budou čekat na mou paži.“

[Mapa na straně 210]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

JAPONSKO

MIKRONÉSIE

SAIPAN

ROTA

GUAM

YAP

BELAU

POHNPEI

TRUK

KOSRAE

NAURU

MARSHALLOVY OSTROVY

KIRIBATI

HAVAJSKÉ OSTROVY

[Celostránkový obrázek na straně 208]

[Obrázek na straně 213]

Sam a Virginia Wigerovi před prvním sálem Království na Guamu

[Obrázky na straně 215]

Nahoře: Misionáři Merle a Fern Lowmasterovi

Nathaniel Miller (se svou nyní již zesnulou manželkou Allene), první koordinátor výboru guamské odbočky

[Obrázky na straně 216]

Kancelář odbočky na Guamu a výbor odbočky (zleva doprava: Julian Aki, Salvador Soriano, Arthur White)

[Obrázek na straně 218]

Schůzka misionářů při návštěvě zónového dozorce v roce 1994

[Obrázky na straně 223]

1, 2. Sál Království i misionářský domov na Kiribati, postavený v mezinárodní spolupráci

3. Nariki Kautu a jeho manželka Teniti

4. Biblické studium na Kiribati

[Obrázek na straně 227]

Zvěstovatelé u sálu Království na Ebeyi

[Obrázek na straně 228]

Augustine Castro, horlivý místní starší

[Obrázek na straně 229]

Robert a Sharon Livingstoneovi

[Obrázek na straně 234]

Noví misionáři jsou vřele vítáni

[Obrázek na straně 236]

Používáte-li při svědecké službě loď, pravděpodobně se zmáčíte

[Obrázek na straně 237]

Shromáždění se konají v sále Království, už ne v kuchyni

[Obrázek na straně 237]

Carl a Rihka Dannisovi, první místní svědkové na Pohnpei

[Obrázek na straně 238]

Misionář Neal Maki je také překladatelem

[Obrázky na straně 241]

Dlouholetá průkopnice Obasang Madová, připravená vyjít do služby

Vlevo: Zvěstovatelé jedou do služby dodávkou

[Obrázky na straně 243]

Svědecká služba na Yapu

Vpravo: Merle Lowmaster a yapské mince ve vesnické „bance“

[Obrázek na straně 246]

Přejít most v Kosrae vyžaduje obratnost

[Obrázek na straně 246]

Fredy Edwin (vlevo) se svou manželkou, dětmi a vnoučaty

[Obrázek na straně 251]

Svědkové, kteří zvládají náročný úkol na Rotě