„Choďme dále řádně podle téhož postupu“
„Do jaké míry jsme udělali pokrok, rozhodně choďme dále řádně podle téhož postupu.“ — FILIPANŮM 3:16.
1, 2. a) Jak jsou příkladní mladí lidé pro nás povzbuzením? b) Jaké otázky nás však při tom napadají?
KDYŽ bylo Alise něco přes dva roky, obšťastňovala každého tím, jak uměla zazpívat jména všech 66 knih Bible, přednést jména dvanácti apoštolů a gesty popsat devět druhů ovoce Božího ducha. (Mat. 10:2–4; Gal. 5:22, 23) Když byla v páté třídě, vedla každý týden biblické studium s jednou dívenkou ze třetí třídy, která časem vzbudila zájem o Bibli u svého staršího bratra. Alisa a její malá přítelkyně si daly cíl. Těšily se, že budou spolu později pracovat plným časem v kazatelském díle jako zvláštní průkopnice.
2 Jistě bychom všichni rádi znali takové děti, a velmi pravděpodobně takové znáš. Současně nám však přichází na mysl otázka: Co se z nich stane, až vyrostou? Budou pokračovat ve svém duchovním vývoji, dokud nedosáhnou cíle? Nebo se nechají odvrátit jinými věcmi a odpadnou?
Stálý pokrok
3. Kdo musí činit pokroky?
3 Takové děti se jistě potřebují velmi duchovně vyvíjet, než dosáhnou svého cíle. Musí však pokroky činit jen mladí nebo noví? Je vůbec pokrok nutný jen do té doby, než člověk dosáhne duchovní zralosti nebo než se stane způsobilým pro určité přednosti? Tak to není. Uvažuj o apoštolu Pavlovi. Nespokojil se s tím, čeho dosáhl, ale řekl naopak ve svém dopise Filipanům: „Ne že jsem to již přijal nebo že jsem již učiněn dokonalým, ale usiluji o to, zda bych mohl také uchopit to, pro co jsem byl také uchopen Kristem Ježíšem.“ — Fil. 3:12.
4. O jaký „cíl“ usiloval apoštol Pavel?
4 Je zřejmé, že Pavel nemluvil o dosažení zralosti, protože zralým křesťanem již bezesporu byl. Přece však řekl, že ‚usiluje‘ o něco, co ještě ‚neuchopil‘. Co to bylo? Pavel dále vysvětloval: „Usiluji o cíl, cenu Božího povolání vzhůru prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Fil. 3:14) Cílem nebylo jen usilovat o křesťanskou zralost nebo o způsobilost k určitému postavení, ale bylo to něco většího. Pro něho a pro jeho pomazané spolukřesťany to bylo „povolání vzhůru“, naděje na nebeský život vzkříšením.
5. a) Proč je nutný stálý růst? b) Co může též znamenat, že máme ‚zapomínat na věci za sebou‘?
5 To nám pomáhá pochopit, proč máme dále duchovně růst a vyvíjet se, bez ohledu na to, jak dlouho jsme v pravdě. Jaký trvalý užitek by přineslo, kdyby někdo činil pokroky jen tak dlouho, dokud by nebyl považován za zralého, nebo jen do té chvíle, než by byl způsobilý pro některou zvláštní přednost? Zralost a zvláštní přednosti nejsou zárukou, že dosáhneme svého konečného cíle — věčného života. Musíme spíše činit to, co činil apoštol Pavel: ‚Zapomínat na věci za sebou a napřahovat se po věcech před sebou.‘ (Fil. 3:13) Měli bychom nejen zanechat za sebou neužitečné věci, které jsme snad dělali, než jsme poznali pravdu, ale měli bychom také dávat pozor, abychom se nespokojili s tím, čeho jsme již od té doby dosáhli. Jinými slovy, dostáváme radu, abychom neodpočívali na vavřínech, ale abychom bez přestání postupovali kupředu. Děláš to, nebo z nějakého důvodu polevuješ? — Viz 1. Korinťanům 9:26.
6. Co můžeme říci o pokroku, srovnáme-li Filipanům 3:12 se 3:15?
6 Pavel měl na mysli, že by se to mohlo stát, a proto pokračoval: „Mějme tedy my, kolik je z nás zralých, toto smýšlení; a jste-li v nějakém ohledu myšlenkově nakloněni jinak, Bůh vám výše uvedené smýšlení zjeví.“ (Fil. 3:15) Předtím, ve verši 12, Pavel naznačil, že si o sobě nemyslí, jako by již byl „učiněn dokonalým“. Přece však řekl slova „kolik je z nás zralých“ nebo „dokonalých“. („Meziřádkový překlad Království“, angl.) To si neodporuje. Spíše je z těchto slov jasně patrné, že i zralí křesťané jako Pavel musí pamatovat na to, že ještě nedosáhli konečného cíle, a musí dále činit pokroky, aby jej dosáhli. Shrnul tedy vše slovy: „Do jaké míry jsme udělali pokrok, rozhodně choďme dále řádně podle téhož postupu.“ — Fil. 3:16.
Řádný postup
7. Jakým „postupem“ se mají křesťané řídit podle Pavlova nabádání?
7 Myslel Pavel povzbuzováním ‚chodit dále řádně podle téhož postupu‘, že by si křesťané měli vypracovat pro svou činnost pohodlnou rutinu a v té by měli setrvat, dokud nepřijde čas, kdy dostanou odměnu? Kdyby tak jednali, podobali by se otroku z Ježíšova podobenství, jenž zakopal talent, který mu jeho pán dal, a prostě čekal, až se jeho pán vrátí. (Mat. 25:14–30) I když tento otrok talent neztratil ani neopustil svou službu, přece byl označen jako „ničemný“ a pán ho zavrhl. Pavel nám jistě neříkal, že se máme držet jen toho, co máme, z obavy, abychom to neztratili. Mluvil o tom, že máme činit pokroky. „Postupem“ zřejmě Pavel mínil určitý pohyb vpřed, podobně jako je tomu u vojáka, který jen nestojí v pozoru, ale pochoduje kupředu.
8. Nač bychom měli myslet v souvislosti se svou službou Bohu?
8 Pavlova rada by nám měla pomoci, abychom pochopili, jak je důležité neustále a horlivě se snažit o pokroky a zlepšovat se ve službě pro Jehovu. „Do jaké míry jsme udělali pokrok“, ať jsme starší, služební pomocníci, průkopníci nebo zvěstovatelé, měli bychom se v první řadě zajímat o to, jak zlepšit kvalitu a pokud možno i množství své služby. Musíme dávat pozor, abychom nezaujali takový myšlenkový postoj jako Izraelité v době Malachiášově, kteří zanedbávali své povinnosti a domnívali se, že stačí, když budou přinášet Jehovovi podřadné oběti. Co si však o tom myslel Jehova? „Ano, přinesli jste to [chromá nebo nemocná obětní zvířata] jako dar,“ řekl. Pak dodal: „Mohu v tom mít zalíbení z vaší ruky?“ — Mal. 1:13.
9. Jak souvisí Pavlova rada v Římanům 12:6–8, 11 s pokrokem?
9 Měli bychom naopak brát svou službu Bohu vážně. Jak Pavel připomněl Římanům, měli bychom se věnovat „se skutečnou vážností“ kterékoli služební přednosti, jež je nám snad dána, a neměli bychom se ‚loudat při tom, co děláme‘. (Řím. 12:6–8, 11) Loudat se znamená potloukat se bez pohybu vpřed k určitému cíli. Je zajímavé, že zde užité řecké slovo znamená doslova „lenivý“, což je velice výstižný popis. Jedna zpráva ukazuje, že lenochod je sice schopen rychlého pohybu, ale během 168 hodin, kdy byl pozorován, buď spal nebo zůstal úplně nehybný 139 hodin — což je 83 procent času. Není divu, že jsme vybízeni, abychom se neloudali, ale abychom byli „zaníceni duchem“ a abychom pracovali „jako otroci pro Jehovu“! Co nám k tomu může pomoci?
10. Proč bychom se měli vážně zajímat o Pavlovu radu Timoteovi v 1. Timoteovi 4:12–16?
10 V 1. Timoteovi 4:12–16 vyjmenoval apoštol Pavel podrobně věci, které by měl Timoteus dělat, aby byl jeho „pokrok . . . zjevný všem“. Učedník Timoteus přitom nebyl ani dospívající mládenec, ani nováček. V té době již úzce spolupracoval s Pavlem déle než deset let a v křesťanském sboru mu byla svěřena značná odpovědnost a autorita, bezpochyby proto, že až do té doby činil pokroky. A přece dal Pavel Timoteovi takovou radu. Je zřejmé, že je vhodné, abychom všichni věnovali bedlivou pozornost tomu, co Pavel řekl.
Staň se příkladem v mluvení a v chování
11, 12. a) Ve které oblasti bychom měli věnovat pozornost pokroku? b) Proč je to důležitější než pokrok v poznání nebo obratnosti?
11 Nejdříve, ve dvanáctém verši, Pavel řekl: „Ať nikdo nepohlíží svrchu na tvé mládí. Staň se naopak pro věrné příkladem v mluvení, v chování, v lásce, ve víře, v cudnosti.“ Tento výčet nám připomíná „ovoce ducha“, o němž Pavel mluvil podrobně v Galaťanům 5:22, 23. Kdo z nás může popřít, že všichni musíme přinášet toto ovoce ve svém životě ještě ve větší míře? Většinou jsme se již velmi snažili naučit se a znát nazpaměť devět druhů ovoce ducha a povzbuzovali jsme k tomu i děti a nové. Ale věnujeme alespoň tolik úsilí tomu, abychom je pěstovali? Pavel poukázal na to, že ti, kteří jsou zralí, by měli být v tom směru příkladem. To je jistě jedna oblast našeho života, ve které můžeme všichni snadno činit pokroky.
12 V určitém smyslu jsou snad tyto vlastnosti ještě silnějším důkazem našeho duchovního pokroku než poznání a obratnost, protože jsou ovocem Božího ducha, zatímco poznání a obratnost jsou často spojeny s našimi vrozenými schopnostmi a s naším vzděláním. Znalci Písma a farizeové v Ježíšově době byli zběhlí v Písmu a úzkostlivě dodržovali ty nejmenší podrobnosti zákona. A přece je Ježíš odsoudil, když řekl: „Běda vám, znalci Písma a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na závažnější věci Zákona, totiž na právo a milosrdenství a věrnost.“ (Mat. 23:23) Jak důležité je, abychom stále činili pokroky při pěstování těchto ‚závažnějších věcí‘ ve svém životě!
Věnovat se čtení, vybízení a vyučování
13. Jak mohou mít jmenovaní dozorci užitek z Pavlovy rady v 1. Timoteovi 4:13?
13 Pavel pak nabádal Timotea, aby se dále ‚věnoval . . . veřejnému čtení, vybízení, vyučování‘. (1. Tim. 4:13) Na jiných místech ve svých dopisech mluvil Pavel s úctou o Timoteovi jako o schopném a věrném služebníkovi. (Fil. 2:20–22; 2. Tim. 1:4, 5) A přece Timoteovi radil, aby stále dával pozor na tyto základní povinnosti dozorce. ‚Věnuješ se dále‘ těmto věcem, jestliže jsi jmenovaným dozorcem ve sboru? Bereš například vážně podněty z „Příručky pro školu teokratické služby“ a pracuješ na svých nedostatcích, nebo si myslíš, že tyto rady jsou jen pro začátečníky? Studuješ pečlivě Bibli a publikace Společnosti, abys uměl ‚vybízet se vší shovívavostí a s uměním vyučovat‘? — 2. Tim. 4:2; Tit. 1:9.
Nezanedbávej dar služby
14. Jak můžeme dávat najevo pokrok ve své kazatelské službě?
14 K vyučování ve sboru je jmenován jen malý počet křesťanů, ale všichni křesťané mají od Ježíše Krista pověření, aby se podíleli na vydávání svědectví o království a na díle, při němž jsou činěni učedníci. (Mat. 24:14; 28:19, 20) To znamená, že je také nutno poučovat čestně smýšlející lidi o biblické pravdě a povzbuzovat je, aby činili změny ve svém životě a aby zaujali postoj na Jehovově straně. ‚Věnuješ se dále‘ zlepšování svých schopností ve službě? Využíváš svědomitě podnětů, které poskytuje „Naše služba království“ a týdenní služební shromáždění, abys ‚konal dílo evangelisty a plně dovršil svou službu‘? — 2. Tim. 4:5.
15. Co byl Timoteův „dar“ a jak je tomu dnes?
15 Předtím Pavel Timoteovi připomněl: „Nezanedbávej v sobě dar, který ti byl dán prostřednictvím předpovědi a tím, že rada starších mužů na tebe vložila ruce.“ (1. Tim. 4:14) Timoteus byl zřejmě působením svatého ducha určen k nějaké zvláštní službě v křesťanském sboru a pak k ní byl jmenován. (1. Tim. 1:18; 2. Tim. 1:6) Podobně jsou i dnes v organizaci mnozí, kteří pěstovali Bohem dané schopnosti a byli pak jmenováni cestujícími dozorci, misionáři, pravidelnými nebo zvláštními průkopníky, staršími a podobně. Ačkoli při tom nejde o žádnou zvláštní předpověď nebo vkládání rukou, platí stejně důrazně rada, aby ‚nezanedbávali dar‘, který mají v sobě.
16. Co nám může pomoci, abychom nezanedbávali svůj „dar“?
16 Něco zanedbávat znamená podle slovníku věnovat tomu málo pozornosti nebo to následkem nedbalosti nechat nevykonané. Když se něco stane všední věcí, je snadné to zanedbat. To se může stát, jestliže přestaneme činit pokroky, postupovat kupředu, a své pověření přitom považujeme za samozřejmé. Můžeme mít tedy užitek z Pavlových slov Kolosanům 3:23, 24: „Ať děláte cokoli, pracujte na tom celou duší jako pro Jehovu, a ne pro lidi, neboť víte, že od Jehovy obdržíte patřičnou odměnu, dědictví. Služte jako otroci Pánu, Kristu.“
Neustálé úsilí přináší požehnání
17. Jedině v jakém případě můžeme vidět výsledek svého úsilí?
17 Věnujeme-li bedlivou pozornost věcem, o nichž jsme zde hovořili, můžeme si být jisti, že neupadneme do pasti v podobě samolibosti nebo spokojenosti se sebou. Pavel řekl: „Uvažuj o tom, zaber se do toho, aby tvůj pokrok byl zjevný všem.“ (1. Tim. 4:15) „Pokrok“ není samozřejmě k tomu, abychom se jím honosili nebo abychom jím působili na druhé. Jestliže duchovně rosteme a vyvíjíme se, bez ohledu na to, zda jsme mladí nebo staří, působíme radost a povzbuzení všem, kteří jsou v naší společnosti, podobně jako malá Alisa a její přítelkyně, o nichž byla zmínka na začátku tohoto článku.
18. Jaké dvojí požehnání nás čeká, jestliže svědomitě uplatňujeme Pavlovu radu?
18 Uplatňujeme-li svědomitě Pavlovu radu, čeká nás dvojí požehnání. „Dávej neustále pozor na sebe a na své vyučování,“ řekl Pavel. „Zůstaň u těch věcí, neboť takovým jednáním zachráníš jak sebe, tak ty, kteří ti naslouchají.“ (1. Tim. 4:16) Ano, jestliže neustále zkoumáme sami sebe, zda činíme to, čemu učíme druhé, totiž zda děláme pokroky, rosteme a duchovně se vyvíjíme, pak se vyvarujeme tragédie, že bychom sami ‚byli nějak neschváleni‘. (1. Kor. 9:27) Místo toho máme nádhernou vyhlídku, že budeme moci žít v Božím zaslíbeném novém pořádku jak my, tak i ti, jimž smíme s radostí pomáhat. Proto ke svému užitku, k užitku druhých a ke chvále Jehovy Boha „choďme dále řádně podle téhož postupu“! — Fil. 3:16.