Odpouštějte ze srdce

„Stejně bude můj nebeský Otec jednat i s vámi, jestliže nebudete ze srdce odpouštět každý svému bratrovi.“ (MATOUŠ 18:35)

1, 2. (a) Jak jedna známá hříšnice dala najevo, že si váží Ježíše? (b) Jakou myšlenku uvedl Ježíš ve své odpovědi?

PRAVDĚPODOBNĚ to byla prostitutka. Nebyl to tedy někdo, koho byste čekali v domě zbožného člověka. Pokud snad někoho z přítomných překvapilo, že ji tam vidí, pak ho ještě více udivilo to, co udělala. Přistoupila totiž k muži nejvyšších morálních kvalit a dala najevo své ocenění pro jeho skutky — svými slzami mu omyla nohy a svými vlasy mu je osušila.

² Zmíněným mužem byl Ježíš, a ta žena, „která byla ve městě známá jako hříšnice“, v něm nevzbuzovala odpor. To, že je hříšnice, ale znepokojovalo farizea Šimona, v jehož domě se tato událost odehrála. Ježíš na to reagoval tak, že mu vyprávěl o dvou mužích, kteří byli dlužníky jistého věřitele. Jeden mu dlužil hodně — asi tolik, kolik si dělník vydělal za dva roky. Ten druhý mu dlužil desetinu toho, tedy méně než tříměsíční mzdu. Když však ani jeden neměl čím splatit, věřitel jim ‚oběma velkoryse odpustil‘. Je tedy logické, že ten, kterému bylo odpuštěno více, měl větší důvod pociťovat k věřiteli lásku. Ježíš to uvedl do souvislosti s laskavým činem oné ženy, a pak dodal zásadu: „Komu je málo odpuštěno, málo miluje.“ Ženě potom řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“ (Lukáš 7:36–48)

3. O čem bychom měli vzhledem k sobě uvažovat?

³ Položte si otázku: ‚Kdybych byl ve stejné situaci jako ta žena a kdyby mi bylo projeveno tak velké milosrdenství, byl bych k ostatním lidem nelítostný a neodpouštěl bych jim?‘ Možná odpovíte: ‚V žádném případě!‘ Ale opravdu si myslíte, že máte sklon odpouštět? Je to pro vás něco přirozeného? Máte ve zvyku bez váhání odpouštět a řekli by o vás ostatní lidé, že rádi odpouštíte? Prozkoumejme nyní, proč by se každý z nás měl v tomto ohledu upřímně zkoumat.

Odpouštění je potřebné a dostává se nám ho

4. Jakou skutečnost týkající se nás samotných bychom měli uznat?

⁴ Nepochybně si velmi dobře uvědomujeme, že jsme nedokonalí. Kdyby o tom s námi někdo mluvil, určitě bychom to přiznali, a dokonce bychom si možná připomněli slova zapsaná v 1. Jana 1:8: „Jestliže prohlašujeme: ‚Nemáme hřích‘, zavádíme sami sebe na scestí a pravda v nás není.“ (Římanům 3:23; 5:12) U některých lidí se hříšnost projevuje závažnými, pohoršlivými hříchy. Ale i když jsme se my sami takových hříchů vědomě nedopustili, jistě jsme mnohokrát a mnoha různými způsoby nevyhověli Božím měřítkům, to znamená, že jsme zhřešili. Není to tak snad?

5. Za co bychom měli být Bohu vděční?

⁵ Mohli bychom tudíž být v podobné situaci, jakou popsal apoštol Pavel: „Ačkoli jste byli mrtví ve svých přečinech a v neobřezaném stavu svého těla, Bůh vás oživil spolu s [Ježíšem]. Laskavě nám odpustil všechny naše přečiny.“ (Kolosanům 2:13; Efezanům 2:1–3) Povšimněme si vyjádření „odpustil všechny naše přečiny“. To se dotýká mnoha věcí. Každý z nás má řadu důvodů pro to, aby Jehovu naléhavě prosil stejně jako David: „Kvůli svému jménu, Jehovo, mi odpustíš i mé provinění, neboť je značné.“ (Žalm 25:11)

6. Čím si můžeme být jisti, pokud jde o Jehovu a odpouštění?

⁶ Jak může být komukoli z nás odpuštěno? Základem je to, že Jehova Bůh je ochoten odpouštět. To je charakteristický rys jeho osobnosti. (2. Mojžíšova 34:6, 7; Žalm 86:5) Bůh od nás pochopitelně očekává, že se k němu obrátíme v modlitbě a poprosíme ho o prominutí, o to, aby nám odpustil. (2. Paralipomenon 6:21; Žalm 103:3, 10, 14) A pro takové odpouštění zajistil právní základ — Ježíšovu výkupní oběť. (Římanům 3:24; 1. Petra 1:18, 19; 1. Jana 4:9, 14)

7. V jakém ohledu bychom měli být ochotni napodobovat Jehovu?

⁷ Boží ochota odpouštět by pro nás měla být vzorem, který bychom při jednání s ostatními lidmi měli napodobovat. Na to poukázal Pavel, když napsal: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ (Efezanům 4:32) Pavel tím nepochybně myslel i to, že se máme učit z Božího příkladu. Následující verš totiž pokračuje: „Staňte se proto napodobiteli Boha jako milované děti.“ (Efezanům 5:1) Vidíte tu spojitost? Jehova Bůh odpustil nám, a proto — jak Pavel mocně vybízí — ho musíme napodobovat a být ‚něžně soucitnými a velkoryse odpouštět‘ ostatním lidem. Položme si však otázky: ‚Dělám to tak? Jestliže to není můj přirozený sklon, usiluji o to a skutečně se v odpouštění snažím Boha napodobovat?‘

Ochotu odpouštět musíme rozvíjet

8. Co bychom měli uznat, pokud jde o to, kým je tvořen náš sbor?

⁸ Bylo by pěkné myslet si, že v křesťanském sboru je málo příležitostí k napodobování Božího příkladu v odpouštění. Skutečnost je ale jiná. Je pravda, že se naši křesťanští bratři a naše křesťanské sestry snaží následovat Ježíšův příklad lásky. (Jan 13:35; 15:12, 13; Galaťanům 6:2) Dlouho pracovali a stále ještě pracují na tom, aby přestali smýšlet, mluvit a jednat tak, jak je to běžné v tomto ničemném světě. Opravdově se snaží jednat způsobem, který odpovídá nové osobnosti. (Kolosanům 3:9, 10) Přesto nemůžeme přehlížet skutečnost, že celosvětový sbor a každý místní sbor jsou tvořeny nedokonalými lidmi. Obecně se dá říci, že tito lidé jsou jistě lepší, než jakými byli kdysi, ale přesto jsou stále nedokonalí.

9, 10. Proč bychom neměli být překvapeni, jestliže mezi bratry vznikají problémy?

⁹ V Bibli nám Bůh záměrně říká, že ve sboru, u našich bratrů a sester, můžeme očekávat nedokonalost. Uvažujme například o Pavlových slovech zapsaných v Kolosanům 3:13: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“

¹⁰ Není bez významu, že nám zde Bible připomíná spojitost mezi tím, jak Bůh odpouští nám, a naší povinností a potřebou odpouštět ostatním lidem. Proč je odpouštění tak obtížné? Protože, jak Pavel připustil, někdo má možná „proti jinému příčinu ke stížnosti“. Pavel si uvědomoval, že takové ‚příčiny‘ budou existovat. Jistě existovaly už v prvním století, a to dokonce mezi křesťanskými ‚svatými‘, kteří měli ‚naději, jež pro ně byla vyhrazena v nebesích‘. (Kolosanům 1:2, 5) Dovedeme si vůbec představit, že by to dnes, kdy většina pravých křesťanů nemá svědectví ducha, že jsou „Boží vyvolení, svatí a milovaní“, bylo jinak? (Kolosanům 3:12) Jistě bychom si tedy neměli myslet, že je něco mimořádně špatného na tom, když se v našem sboru vyskytnou příčiny ke stížnosti, například city zraněné kvůli skutečným nebo domnělým křivdám.

11. Na co nás upozorňoval učedník Jakub?

¹¹ Také ze slov Ježíšova nevlastního bratra Jakuba je patrné, že přinejmenším občas musíme počítat se situacemi, kdy našim bratrům budeme muset odpustit. „Kdo mezi vámi je moudrý a má porozumění? Ať projeví svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti. Máte-li však ve svém srdci hořkou žárlivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.“ (Jakub 3:13, 14) Je vůbec možné, že by v srdci pravých křesťanů byla ‚hořká žárlivost a svárlivost‘? Ano, je to možné. Z Jakubových slov jasně vyplývá, že projevy těchto vlastností bylo možné pozorovat ve sboru v prvním století, a setkáme se s nimi i dnes.

12. Jaký problém vznikl ve sboru ve starověkých Filipech?

¹² Příkladem jsou dvě pomazané křesťanky, které měly znamenitou pověst díky tomu, že se velmi namáhaly ve službě po Pavlově boku. Možná si vzpomínáte na to, co jste četli o Euodii a Syntyche, které patřily do filipského sboru. Ve Filipanům 4:2, 3 není tento případ sice popsán podrobně, ale přesto z těch slov vyplývá, že mezi zmíněnými dvěma ženami vznikl určitý problém. Začal snad bezmyšlenkovitým, nelaskavým výrokem, domnělým znevážením někoho z příbuzných nebo nějakým projevem soutěživé žárlivosti? Ať už bylo příčinou jejich problému cokoli, stal se tak závažným, že se o něm doslechl Pavel dokonce až v dalekém Římě. Možná došlo k tomu, že tyto dvě duchovní sestry přestaly spolu komunikovat, jedna druhé se vyhýbala při shromáždění nebo jedna o druhé vyprávěla přátelům nelaskavé věci.

13. Co pravděpodobně pomohlo Euodii a Syntyche a jak se z toho můžeme poučit?

¹³ Připadá vám něco z toho povědomé a připomíná vám to situaci, která nastala mezi některými členy vašeho sboru, nebo situaci, do níž jste se dostali vy sami? Takový problém může do určité míry nastat i dnes. Jak se s tím můžeme vypořádat? Tehdy, ve starověku, dostaly uvedené dvě sestry, které svůj život zasvětily Bohu, od Pavla vybídku, aby „byly stejné mysli v Pánu“. Možná tedy svolily, že si o tom problému popovídají, že si věc vyjasní, že dají najevo ochotu jedna druhé odpustit a potom že skutečně napodobí Jehovovu ochotu odpouštět. Není důvod myslet si, že to Euodie a Syntyche nezvládly. Zvládnout to můžeme i my. I dnes může ochota odpouštět vést k úspěchu.

Usilujte o pokoj — odpouštějte

14. Proč je často možné a také nejlepší přejít osobní neshody?

¹⁴ Co je skutečně potřebné k tomu, abychom dokázali odpustit jinému křesťanovi, s nímž jsme se dostali do určitého konfliktu? Popravdě řečeno, žádná jednoduchá metoda neexistuje. Bible však uvádí příklady, které jsou pro nás užitečné, a dává nám realistické rady. Základním doporučením — i když není snadné ho přijmout a uplatnit — je nechat to být. Když totiž vznikne nějaký problém, jako to bylo mezi Euodií a Syntyche, každý člověk si často myslí, že nesprávně jednal ten druhý nebo že je to hlavně jeho chyba. Takže v takové situaci možná máme pocit, že zejména ten druhý křesťan je vinen nebo že právě on způsobil největší škodu. Dokážeme však jednoduše ‚udělat tlustou čáru‘ a druhému člověku odpustit? Uvědomme si, že pokud hlavní nebo celou vinu nese ten druhý křesťan — jestliže to tak skutečně je —, pak je především na nás, abychom tu věc přešli s tím, že jsme mu už odpustili a záležitost je pro nás uzavřená.

15, 16. (a) Co Micheáš napsal o Jehovovi? (b) Co znamená to, že Bůh „promíjí provinění“?

¹⁵ Stále upírejme zrak na Boha, který je pro nás příkladem v odpouštění. (Efezanům 4:32–5:1) O tom, jak Jehova přechází chyby, prorok Micheáš napsal: „Kdo je Bůh jako ty, který promíjí provinění a přechází přestupek ostatku svého dědictví? Jistě se nebude navždy držet svého hněvu, neboť má potěšení v milující laskavosti.“ (Micheáš 7:18)

¹⁶ V Bibli se tedy o Jehovovi píše, že „promíjí provinění“. To ale neznamená, že není schopen připomenout si nesprávné jednání nebo že má něco jako selektivní ztrátu paměti. Uvažujme o Samsonovi a Davidovi, mužích, kteří se dopustili závažných provinění. Bůh si na jejich hříchy dokázal vzpomenout ještě dlouho po tom, co byly spáchány. O některých hříších dvou zmíněných mužů víme i my, protože Jehova o nich nechal pořídit zprávu v Bibli. Přesto náš Bůh, který je ochoten odpouštět, projevil Samsonovi a Davidovi milosrdenství, a ukázal nám, že jsou příkladem v projevování víry, příkladem, který bychom měli napodobovat. (Hebrejcům 11:32; 12:1)

17. (a) Jaký postoj nám může pomoci přecházet provinění nebo urážky ze strany ostatních lidí? (b) V jakém ohledu napodobíme Jehovu, když se budeme snažit přecházet provinění? (Viz poznámku pod čarou.)

¹⁷ Ano, Jehova byl schopen ‚přejít‘a provinění, jak ho o to David opakovaně žádal. (2. Samuelova 12:13; 24:10) Můžeme v tom snad Boha napodobovat a ochotně přecházet potupu a urážky, kterých se ve vztahu k nám dopouštějí ostatní Boží služebníci proto, že jsou nedokonalí? Představte si, že sedíte v letadle, které se zvedá z rozjezdové dráhy. Když vyhlédnete ven, spatříte u ní svou známou, která drze vyplazuje jazyk. Víte, že byla rozčilená a možná při tom myslela na vás. Je ale také možné, že na vás vůbec nemyslela. Ať tak či onak, letadlo krouží, aby nabralo výšku. Přelétáte vysoko nad tou ženou a ona nyní vypadá jako pouhé smítko. Za hodinu jste stovky kilometrů daleko a na její urážlivé gesto už dávno nemyslíte. Podobné to je při odpouštění — mnohokrát nám pomůže, když se pokusíme být jako Jehova, a moudře urážku přejdeme. (Přísloví 19:11) Cožpak za deset let nebo za dvě stě let v Miléniu bude pro vás taková urážka ještě důležitá? Proč ji tedy nepřejít?

18. Jakou radu můžeme uplatnit, pokud se nám zdá, že nějakou urážku nedokážeme přejít?

¹⁸ Vzácně se nám však může stát, že i když jsme se kvůli určité záležitosti modlili a snažili se odpustit, máme přesto pocit, že to nejde. Co potom? Ježíš vybízel, abychom za tím druhým člověkem zašli a pokusili se neshodu soukromě vyřešit a tak dosáhnout pokoje. „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Matouš 5:23, 24)

19. Jaký postoj bychom měli mít a čeho bychom se měli vyvarovat, jestliže se snažíme dosáhnout pokoje se svým bratem?

¹⁹ Je důležité povšimnout si, že Ježíš neřekl, abychom šli za svým bratrem s úmyslem přesvědčit ho, že my jsme v právu a on se provinil. Je možné, že udělal chybu. Ale ta byla nejspíš na obou stranách. Rozhodně by však cílem nemělo být to, že svého bratra přimějeme, aby se přiznal, aby si před námi takříkajíc sypal popel na hlavu. Pokud byste k vašemu společnému rozhovoru přistupovali s tímto postojem, je téměř jisté, že neuspějete. Cílem by nemělo být ani to, že skutečné nebo domnělé urážky budete podrobně rozebírat. Jestliže při klidném rozhovoru vedeném v duchu křesťanské lásky vyjde najevo, že kořenem problému je politováníhodné nedorozumění, můžete se oba snažit problém vyřešit. Je však nutné vždy dosáhnout úplné shody, když k ní rozhovor nevede? Nebude snad lepší, když se shodnete alespoň v tom, že si oba upřímně přejete sloužit našemu Bohu, který odpouští? Když tuto skutečnost přijmete, pak pro vás oba možná bude snazší říci: „Mrzí mě, že kvůli naší nedokonalosti máme mezi sebou tento spor. Nechme to prosím být.“

20. Co se můžeme naučit z příkladu apoštolů?

²⁰ Vzpomeňme si, že i apoštolové měli mezi sebou neshody, například když někteří z nich chtěli získat větší slávu. (Marek 10:35–39; Lukáš 9:46; 22:24–26) To vyvolávalo napětí a možná to některé apoštoly zraňovalo, nebo dokonce hluboce uráželo. Ale apoštolové dokázali takové neshody přejít a dál spolupracovat. Jeden z nich později napsal: „Kdo by chtěl milovat život a vidět dobré dny, ať zadržuje svůj jazyk od toho, co je špatné, a své rty, aby nemluvily podvod, ať se však odvrátí od toho, co je špatné, a činí, co je dobré; ať hledá pokoj a usiluje o něj.“ (1. Petra 3:10, 11)

21. Jakou znamenitou radu týkající se odpouštění dal Ježíš?

²¹ Už jsme se zmínili o jedné fázi určitého cyklu: Bůh nám odpustil mnoho hříchů, kterých jsme se dopustili v minulosti, a proto bychom ho měli napodobovat a odpouštět našim bratrům. (Žalm 103:12; Izajáš 43:25) Tento cyklus má ale další fázi. Ježíš potom, co přednesl vzorovou modlitbu, řekl: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich přečiny, odpustí váš nebeský Otec i vám.“ O více než jeden rok později znovu ukázal na podstatu věci, když své učedníky učil, jak se mají modlit: „Odpusť nám naše hříchy, neboť my také odpouštíme každému, kdo je nám dlužen.“ (Matouš 6:12, 14; Lukáš 11:4) A jen několik dní před svou smrtí Ježíš dodal: „Když stojíte a modlíte se, odpusťte, cokoli máte proti někomu; aby váš Otec, který je v nebesích, odpustil také vám vaše přečiny.“ (Marek 11:25)

22, 23. Jak naše ochota odpouštět může ovlivnit naši budoucnost?

²² Ano, naše vyhlídka na to, že nám Bůh bude dál odpouštět, závisí do značné míry na tom, zda my budeme ochotni odpouštět našim bratrům. Když tedy mezi námi a některým křesťanem vznikne osobní problém, položme si otázku: ‚Není snad mnohem důležitější to, aby mi Bůh odpouštěl, než to, že některému bratrovi nebo některé sestře dokážu nesprávné jednání, ať už se jednalo o nějakou nevýznamnou urážku nebo drobný přestupek či jiný projev lidské nedokonalosti?‘ Odpověď jistě známe.

²³ Ale co když se jedná o závažnější věc, než je malicherná osobní urážka nebo neshoda? A kdy uplatnit Ježíšovu radu zapsanou u Matouše 18:15–18? O těchto otázkách budeme uvažovat příště.

[Poznámka pod čarou]

Vzpomínáte si?

◻ V jakém ohledu je pro nás Jehova příkladem v odpouštění?

◻ Na co nesmíme zapomínat, pokud jde o členy sboru?

◻ Co bychom v případě většiny drobných neshod či urážek měli být schopni udělat?

◻ Co můžeme v případě nutnosti udělat pro to, abychom dosáhli pokoje se svým bratrem?

[Obrázek na straně 15]

Když mezi tebou a jiným křesťanem vznikne neshoda, snaž se to přejít; problém totiž časem přestane být důležitý