Otázky čtenářů

Je ‚označení‘, o němž se zmiňuje 2. Tesaloničanům 3:14, formálním krokem sboru, nebo je to něco, co dělají křesťané osobně, aby se vyhýbali nepoddajným spoluvěřícím?

To, co apoštol Pavel napsal Tesaloničanům, ukazuje, že při takovém ‚označení‘ mají zcela jasně danou úlohu sboroví starší. Jednotliví křesťané se však následně podle toho zařídí — s tím, že mají na mysli určitý duchovní cíl. Nejlépe to pochopíme, budeme-li uvažovat o tom, za jakých okolností Pavel tuto radu původně napsal.

Pavel se podílel na založení sboru v Tesalonice a pomáhal tamním mužům a ženám, aby se stali věřícími. (Skutky 17:1–4) Později jim z Korintu napsal, aby je pochválil a povzbudil. Pavel jim zároveň předložil potřebné rady. Naléhavě je vybízel, aby ‚žili tiše a starali se o své vlastní záležitosti a pracovali svýma rukama‘. Někteří Tesaloničané tak nejednali, a proto Pavel dodal: „Bratři, vybízíme [vás]: Napomínejte nepořádné, mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším, podpírejte slabé.“ Zjevně mezi nimi byli někteří ‚nepořádní‘a jednotlivci, kteří potřebovali radu. (1. Tesaloničanům 1:2–10; 4:11; 5:14)

O několik měsíců později Pavel napsal svůj druhý dopis Tesaloničanům, v němž uvedl další poznámky o Ježíšově budoucí přítomnosti. Pavel zároveň poskytl pokyny vzhledem k tomu, jak jednat s ‚nepořádnými‘ jednotlivci, kteří „nepracují, ale pletou se do toho, co se jich netýká“. Jejich jednání bylo v rozporu jak s příkladem Pavla, jakožto služebníka, který namáhavě pracuje, tak i s jeho nařízením, aby pracovali pro svou obživu. (2. Tesaloničanům 3:7–12) Pavel nařídil, aby byly podniknuty určité kroky. Tyto kroky následovaly poté, co starší již ‚nepořádné‘ jednotlivce napomenuli nebo jim dali radu. Pavel napsal:

„Bratři, dáváme vám nařízení . . ., abyste se odtáhli od každého bratra, jenž chodí nepořádně, a ne podle tradice, kterou jste přijali od nás. Vy bratři, vy nepolevujte v konání dobra. Jestliže však někdo neposlouchá naše slovo prostřednictvím tohoto dopisu, označte si tohoto člověka a přestaňte se s ním stýkat, aby se zastyděl. A přece ho nepovažujte za nepřítele, ale dále ho napomínejte jako bratra.“ (2. Tesaloničanům 3:6, 13–15)

K dalším krokům tedy patřilo odtáhnout se od ‚nepořádných‘, označit si je, přestat se s nimi stýkat, a přesto je napomínat jako bratry. Za jakých okolností měli členové sboru podniknout tyto kroky? Abychom si to objasnili, poukažme si na tři situace, které nejsou tím, na co zde Pavel obrací pozornost.

1. Víme, že křesťané jsou nedokonalí a mají nedostatky. Nicméně láska, která je znakem pravého křesťanství, nás podněcuje k tomu, abychom projevovali pochopení a odpouštěli druhým jejich chyby. Křesťané by například tu a tam mohli v hněvu vybuchnout, tak jako se to stalo mezi Barnabášem a Pavlem. (Skutky 15:36–40) Nebo člověk pod vlivem únavy možná řekne něco drsného a zraňujícího. Jestliže v takových případech projevujeme lásku a uplatňujeme biblické rady, můžeme chybu přikrýt, a dále žít, stýkat se a spolupracovat se svými spolukřesťany. (Matouš 5:23–25; 6:14; 7:1–5; 1. Petra 4:8) Je zřejmé, že nedostatky tohoto druhu nebyly tím, o čem Pavel pojednával ve 2. Tesaloničanům.

2. Pavel neobrací pozornost ani na situaci, kdy se některý křesťan osobně rozhodne omezit své společenství s někým, jehož způsob jednání nebo postoje nejsou dobré — například s někým, kdo se zřejmě příliš zaměřuje na rekreaci či na hmotné věci. Nebo rodič možná omezí společenství svého dítěte s některými mladými lidmi, kteří přehlížejí autoritu rodičů, věnují se nevhodným nebo nebezpečným hrám anebo neberou křesťanství vážně. V takových případech je to jen osobní rozhodnutí, které je v souladu s tím, co čteme v Přísloví 13:20: „Kdo chodí s moudrými, zmoudří, ale ten, kdo jedná s hlupáky, pochodí špatně.“ (Srovnej 1. Korinťanům 15:33.)

3. Mnohem závažnější bylo to, co Pavel napsal Korinťanům ohledně někoho, kdo se dopouští vážného hříchu a nečiní pokání. Takoví nekajícní hříšníci měli být ze sboru vyloučeni. ‚Ničema‘ měl být takříkajíc předán Satanovi. Věrně oddaní křesťané se pak s těmito ničemnými jednotlivci neměli stýkat. Apoštol Jan naléhal na křesťany, aby je dokonce ani nezdravili. (1. Korinťanům 5:1–13; 2. Jana 9–11) Avšak ani na tento případ se nevztahuje rada ve 2. Tesaloničanům 3:14.

Mezi třemi výše uvedenými situacemi a záležitostí týkající se ‚nepořádných‘, o níž se píše ve 2. Tesaloničanům, je rozdíl. Pavel napsal, že tito jednotlivci jsou stále ‚bratři‘ a že by se s nimi podle toho mělo jednat a měli by být napomínáni. Problém s ‚nepořádnými‘ bratry tedy nebyl ani pouhou osobní záležitostí mezi jednotlivými křesťany, ani něčím natolik vážným, aby sboroví starší museli zakročit odnětím pospolitosti, jak k tomu vybízel Pavel v souvislosti s případem nemravnosti v Korintu. ‚Nepořádní‘ jednotlivci se neprovinili vážným hříchem jako muž, kterému byla v Korintu odňata pospolitost.

‚Nepořádní‘ bratři v Tesalonice se provinili tím, že se ve značné míře odchýlili od křesťanství. Nechtěli pracovat — ať už proto, že se domnívali, že Kristův návrat je bezprostředně blízko, nebo proto, že byli líní. Navíc vyvolávali značný rozruch tím, že ‚se pletli do toho, co se jich netýkalo‘. Sboroví starší jim pravděpodobně opakovaně dávali rady v souladu s Pavlovými pokyny v jeho prvním dopise i v souladu s dalšími pokyny od Boha. (Přísloví 6:6–11; 10:4, 5; 12:11, 24; 24:30–34) Přesto tito jednotlivci dál jednali způsobem, který přiváděl na sbor pohanu a který mohli začít přejímat ostatní křesťané. Pavel jako křesťanský starší tedy veřejně obrátil pozornost na jejich ‚nepořádnost‘ a — aniž by je jmenoval — poukázal na jejich chybný způsob jednání.

Zároveň dal sboru na vědomí, že by pro ně jako jednotlivé křesťany bylo vhodné, aby si nepořádné spoluvěřící ‚označili‘. To znamenalo, že jednotliví křesťané si měli všímat těch, jejichž jednání se shodovalo s tím, před čím byl sbor veřejně varován. Pavel radil, aby se „odtáhli od každého bratra, jenž chodí nepořádně“. To jistě nemohlo znamenat, aby se takovému člověku naprosto vyhýbali, protože ho měli ‚dále napomínat jako bratra‘. Dále s ním měli udržovat křesťanský kontakt na shromážděních a možná ve službě. Mohli doufat, že jejich bratr na napomínání pozitivně zareaguje a že opustí své znepokojující jednání.

V jakém smyslu se od něj měli ‚odtáhnout‘? Je zjevné, že šlo o společenské kontakty. (Srovnej Galaťanům 2:12.) Tím, že s ním přerušili společenské kontakty a netrávili společně chvíle odpočinku, mu mohli dát najevo, že zásadoví lidé jeho způsob jednání neschvalují. I kdyby se nezastyděl a nezměnil, alespoň bylo méně pravděpodobné, že by si ostatní osvojili jeho způsob jednání a byli jako on. Tito jednotliví křesťané se zároveň měli zaměřovat na pozitivní věci. Pavel jim radil: „Vy bratři, vy nepolevujte v konání dobra.“ (2. Tesaloničanům 3:13)

Je zřejmé, že tato apoštolská rada není základem pro to, abychom se na své bratry, kteří se dopustí nějakého malého selhání nebo chyby, dívali svrchu nebo abychom je soudili. Cílem této rady je naopak pomoci tomu, kdo se vydává znepokojujícím směrem, který je v závažném rozporu s křesťanstvím.

Pavel nestanovil podrobná pravidla ani se nesnažil vytvořit nějaký složitý postup. Je však jasné, že starší by nejprve měli dát ‚nepořádnému‘ jednotlivci radu a měli by se pokusit mu pomoci. Pokud jejich snaha není úspěšná a onen člověk dále jedná způsobem, který vyvolává rozruch a který by se mohl rozšířit, mohou dospět k závěru, že sbor by měl být upozorněn. Mohou zařídit, aby byl přednesen proslov o tom, proč by se členové sboru měli takové ‚nepořádnosti‘ vyvarovat. Nezazní v něm sice jméno onoho ‚nepořádného‘ křesťana, ale tento varovný proslov přispěje k ochraně sboru, protože jeho pozorní členové budou obzvláště dbát na to, aby omezili společenské kontakty s tím, kdo zjevně projevuje tuto ‚nepořádnost‘.

Je možné doufat, že časem se ‚nepořádný‘ člověk začne stydět za své jednání a přiměje ho to, aby se změnil. Když starší i ostatní členové sboru uvidí jeho změnu, mohou se osobně rozhodnout, že již dál nebudou omezovat společenský kontakt s ním.

Souhrnně řečeno, jestliže někdo chodí nepořádně, sboroví starší se ujímají vedení v tom, aby mu poskytli pomoc a radu. Pokud neuzná, že jeho jednání je chybné, ale dál působí na druhé nezdravým vlivem, starší mohou upozornit sbor prostřednictvím proslovu, který objasní biblický názor na tu záležitost — ať už jde o známost s nevěřícím nebo o jakýkoli jiný nevhodný způsob jednání. (1. Korinťanům 7:39; 2. Korinťanům 6:14) Křesťané ve sboru, kteří jsou takto upozorněni, se mohou osobně rozhodnout, že omezí jakýkoli společenský kontakt s někým, kdo zjevně dále chodí nepořádně, ale kdo stále zůstává bratrem.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 31]

Křesťanští starší napomínají nepořádné, a přesto se na ně dívají jako na spoluvěřící