Odměna za úctu k zestárlým rodičům

PRAVÍ Boží ctitelé svým zestárlým rodičům prokazují úctu a pečují o ně, protože je milují. Patří to k jejich uctívání. Bible říká: „Ať se [děti nebo vnoučata] nejprve učí, jak projevovat zbožnou oddanost ve své vlastní domácnosti a splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům, neboť to je před zrakem Boha přijatelné.“ (1. Timoteovi 5:4) Ať už jsme letití, nebo mladí, je vhodné svým rodičům a prarodičům poskytovat „patřičnou náhradu“. Tímto způsobem ukazujeme, že si vážíme jejich lásky, jejich tvrdé práce a toho, že se o nás tolik let starali. Vždyť svým rodičům vděčíme i za svůj život!

Povšimněte si, že splácení patřičné náhrady rodičům a prarodičům je „před zrakem Boha přijatelné“. Souvisí to s naší ‚zbožnou oddaností‘. Když se tedy podle této rady řídíme, hřeje nás vědomí, že děláme to, co se líbí Bohu. Přináší nám to radost.

Pokud druhým lidem dáváme, přináší to radost nám samotným, a to zvláště tehdy, pokud dáváme těm, kdo štědře dávali nám. (Skutky 20:35) Je tedy odměňující, jestliže jednáme podle biblické zásady: „Dej svému otci a své matce příčinu k potěšení, ať se raduje ta, která tě porodila.“ (Přísloví 23:25; The New English Bible)

Jak můžeme splácet svým rodičům a prarodičům patřičnou náhradu? Třemi způsoby: hmotně, citově a duchovně. A každý přináší odměnu.

Dávání hmotných věcí

Ti, kdo slouží Bohu, vědí, že je důležité se v hmotném ohledu starat o blízké členy rodiny. Apoštol Pavel nabádal: „Jestliže se někdo nestará o ty, kteří jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kteří jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ (1. Timoteovi 5:8)

Tunji a Joy žijí v západní Africe. Doléhaly na ně sice finanční tlaky, ale přesto vyzvali Joyiny rodiče, aby se k nim nastěhovali. Otec byl nemocen a po nějaké době zemřel. Tunji vzpomíná: „Když tchán zemřel, tchyně mou manželku objala a řekla: ‚Dělalas všechno, co bylo v lidských silách. Neneseš ani nepatrnou vinu na tom, že tatínek zemřel.‘ Tchána postrádáme, ale víme, že jsme pro něj koupili ten nejlepší lék a vždy jsme se snažili, aby cítil, že je žádoucí a že ho potřebujeme; dělali jsme co jsme mohli, abychom splnili svou Bohem danou povinnost. To je naším zadostiučiněním.“

Samozřejmě, že ne každý může druhým lidem hmotně pomáhat. Jeden muž, který žije v Nigérii, řekl: „Když člověk neuživí ani sám sebe, jak by mohl živit ještě někoho jiného?“ V mnoha zemích se v budoucnosti může situace ještě zhoršit. Podle jedné předpovědi Spojených národů bude brzo polovina obyvatel subsaharské Afriky žít v naprosté chudobě.

Jestliže sami zažíváte ekonomické těžkosti, můžete najít útěchu ve skutečném příběhu nuzné vdovy. V době, kdy byl Ježíš na zemi, viděl vdovu, která vhodila do chrámové pokladny malý dar. Darovala pouze „dvě malé mince velmi malé hodnoty“. Ježíš, který znal její situaci, řekl: „Pravdivě vám říkám: Tato vdova, ačkoli je chudá, vhodila víc než ti všichni. Ti všichni totiž vhodili dary ze svého přebytku, ale tato žena vhodila ze svého nedostatku všechny prostředky k životu, které měla.“ (Lukáš 21:1–4)

Jestliže tedy o své rodiče nebo prarodiče pečujeme v hmotném ohledu tak, jak nejlépe můžeme — i kdyby to bylo jen ve velmi malé míře —, Jehova to vidí a oceňuje. Neočekává, že budeme dělat více, než jsme schopni. Naši rodiče a prarodiče na to mají pravděpodobně podobný názor.

Dávání v citovém ohledu

Péče o rodiče a prarodiče zahrnuje více než jen starost o jejich hmotné potřeby. Všichni máme také citové potřeby. Každý člověk včetně letitých lidí touží být milován a cítit, že je potřebným, platným a ceněným členem rodiny.

Mary, která žije v Keni, se tři roky stará o svou zestárlou tchyni. Mary říká: „Nestaráme se o ni jen v hmotném ohledu, ale také si s ní často povídáme. Maminka toho doma nemůže moc udělat, ale povídáme si spolu a velmi jsme se spřátelily. Někdy mluvíme o Bohu, někdy o lidech v místě, kde jsme dříve bydlely. Je jí už sice devadesát let, ale má velmi dobrou paměť. Vypráví mi o životě v době, kdy byla holčičkou, to bylo před rokem 1914.“

Mary dodává: „Pečovat o letitého člověka není snadné, ale to, že ji máme u nás doma, nám přináší bohatou odměnu. Máme v rodině pokojné a harmonické vztahy. To, že se jí věnuji, podnítilo další členy rodiny k tomu, že projevují ducha štědrosti. Můj manžel si mě více váží. A když maminka slyší, že je na mě někdo nelaskavý, okamžitě se mě zastane. Nedá na mě dopustit!“

Dávání v duchovním ohledu

Dávání v hmotném a citovém ohledu přináší dárcům odměnu, a to platí i o dávání duchovním. Apoštol Pavel napsal křesťanskému sboru v Římě: „Toužím vás totiž vidět, abych vám předal nějaký duchovní dar, abyste byli upevněni; nebo spíše aby byla mezi vámi vzájemná výměna povzbuzení, aby každý byl povzbuzen vírou druhého, jak vaší, tak i mou.“ (Římanům 1:11, 12)

A stejné je to, když v duchovním ohledu dáváme zestárlým Božím služebníkům — povzbuzení je často oboustranné. Osondu, který žije v Nigérii, vypráví: „Velmi si cením toho, že mi moji prarodiče mohou poskytnout pohled do minulosti. Můj dědeček vypráví s rozzářenýma očima o obvodu, ve kterém sloužil jako celodobý kazatel v padesátých a šedesátých letech. Strukturu současného sboru porovnává s tím, jaké to bylo, když se stal svědkem on. Tyto zkušenosti mi pomáhají v mé průkopnické službě.“

I jiní lidé v křesťanském sboru se mohou podílet na dávání letitým lidem. Výše zmíněný Tunji říká, co se stalo v jeho sboru: „Jeden mladý průkopník, kterému byla přidělena veřejná přednáška, donesl osnovu tatínkovi, aby se mohl připravit s ním. Vedoucí studia Strážné věže přišel a řekl tatínkovi: ‚Ty jsi zkušený. Jak se můžu podle tebe zlepšit?‘ Tatínek mohl tomu staršímu dát nějaké praktické rady. Bratři několikrát uvedli tatínkovo jméno v modlitbách ve sboru. Díky tomu všemu viděl, že ho máme rádi.“

Znamenité chování přitahuje lidi k Bohu

Když se svými rodiči a prarodiči zacházíme s úctou a láskou, někdy tím přitáhneme lidi k Bohu. Apoštol Petr napsal: „Udržujte si znamenité chování mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, oslavovali Boha v den jeho prohlídky kvůli vašim znamenitým skutkům, jichž jsou očitými svědky.“ (1. Petra 2:12)

Andrew, sborový starší v západní Africe, cestoval dvakrát týdně 95 kilometrů, aby se postaral o svého otce, který nebyl věřící. Andrew vypráví: „Když jsem se stal svědkem Jehovovým, můj otec mi silně odporoval. Když ale viděl, jak jsem se o něj staral, když byl nemocný, stále vybízel mé mladší bratry a sestry: ‚Měli byste se připojit k náboženství svého bratra!‘ To na ně zapůsobilo a nyní je devět dětí mého otce svědky Jehovovými.“

Projevovat svým stárnoucím rodičům úctu a pečovat o ně může být náročné, a to zvláště v době hospodářských potíží. Když se však křesťané snaží takovým způsobem jednat, sklízejí bohatou odměnu. Především ale zažívají radost z dávání a také je uspokojuje vědomí, že působí radost Jehovovi Bohu, který je „Otec všech“. (Efezanům 4:6)

[Rámeček na straně 6]

Boží rady pro ty, o něž se pečuje, a pro pečovatele

Buďte povzbudiví: „Ať se každý z nás líbí svému bližnímu v tom, co je dobré k jeho budování.“ (Římanům 15:2)

Buďte vytrvalí: „Nevzdávejme se tedy konání toho, co je znamenité, neboť v patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme.“ (Galaťanům 6:9)

Buďte pokorní: ‚Nedělejte nic ze svárlivosti, ani neprosazujte sami sebe, ale s ponížeností mysli považujte ostatní za sobě nadřazené.‘ (Filipanům 2:3)

Čiňte dobro: „Ať nikdo nehledá svou vlastní výhodu, ale výhodu druhého.“ (1. Korinťanům 10:24)

Buďte rozumní: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ (Filipanům 4:5)

Buďte soucitní: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte.“ (Efezanům 4:32)

[Obrázek na straně 7]

Mladší sboroví starší mohou využívat zkušeností těch letitých