NÁDOBY
Duté předměty, někdy opatřené víkem (4Mo 19:15), používané k uchovávání tekutin nebo suchých věcí. (1Kr 17:10; Es 1:7; Jer 40:10) Často bývaly hliněné, dřevěné, kovové nebo kamenné. (3Mo 6:28; 15:12; 4Mo 7:85; 1Kr 10:21; Mt 26:7) Tekutiny nebo drobné věci se obvykle uchovávaly a přenášely ve džbánech a v ‚nádobách z druhu mís‘ (Iz 22:24), ve vacích nebo v pytlích (1Mo 42:25; Ag 1:6), koších (Mr 8:19, 20; 2Ko 11:33), kožených měších (Sd 4:19; Lk 5:37, 38) a vědrech. (4Mo 24:7; Jan 4:11; viz heslo NÁČINÍ.)
Džbány a láhve. Džbán, obvykle hluboká válcovitá nádoba s jedním, dvěma, nebo dokonce čtyřmi uchy, býval zpravidla hliněný (Iz 30:14; Ná 4:2) a někdy také kamenný. (Jan 2:6) Za dnů judského a izraelského království byl velký džbán obvykle asi 65 cm vysoký, o průměru asi 40 cm. Některé džbány měly hubičku. (2Kr 4:2) Džbány se obvykle stavěly na polici (3Mo 11:35) a používaly se k uchovávání tekutin, například vody nebo oleje (1Kr 18:33; 2Kr 4:2), velké džbány se často používaly k uchovávání vína. (1Sa 10:3; 25:18; 2Sa 16:1; Jer 13:12) Do džbánů se také ukládaly suché věci, například mouka. (1Kr 17:12) V hliněných džbánech nebo nádobách se často uchovávaly doklady včetně kupních smluv. (Jer 32:13–15) Proto se v oblasti Kumránu u Mrtvého moře uchovalo ve džbánech mnoho starověkých rukopisů, mezi nimiž byl i proslavený Izajášův svitek od Mrtvého moře.
Džbány na vodu (1Sa 26:11, 12, 16; 1Kr 19:6) a láhve (1Sa 10:1; 1Kr 14:3; 2Kr 9:3; Jer 19:1, 10) bývaly obvykle hliněné.
Misky, mísy a podnosy. Misky se používaly na tekutiny, například na víno (Am 6:6), mléko (Sd 5:25) a vodu (Sd 6:38). Bývaly hliněné, kamenné a kovové. Některé hodovní misky byly keramické. Z archeologických nálezů je patrné, že za dnů judského a izraelského království bývaly keramické misky asi 20 cm vysoké, vnitřní průměr pod okrajem měly asi 40 cm a někdy mívaly čtyři držadla. Ve srovnání s miskami byly mísy a podnosy pravděpodobně mělké. (2Mo 25:29; 37:16; 4Mo 4:7; 7:84, 85; Mt 14:8, 11; Mr 6:25, 28)
Poháry. Pohár, poměrně malá nádoba na pití, byl obvykle hliněný, někdy však i kovový. (Př 23:31; Jer 35:5; Mr 9:41) Některé poháry byly tvarovány tak, aby se dobře držely v ruce. Obvykle to byly mělké misky bez držadel. Pokud měly držadlo, mohly sloužit také k nabírání.
Obrazné použití. Shromažďovatel se vyjádřil tak, že při smrti se „rozbije . . . džbán u zřídla“. Je zřejmé, že tímto džbánem je srdce, které při smrti přestává přijímat krev a přenášet ji, aby dále obíhala v celém těle. Stává se neužitečným jako rozbitý džbán, ve kterém se neudrží voda. Podobně i mozek, o němž se obrazně mluví jako o ‚zlaté misce‘ (patrně lebka a mozek, který je v ní), přestává pracovat a rozkládá se, ‚rozdrtí se‘. (Ka 12:6, 7)
Nádoby. V Písmu se často mluví o lidech jako o nádobách. (Sk 9:15) Křesťané jsou křehké hliněné nádoby, jimž byl svěřen nádherný poklad, služba. (2Ko 4:7) Ženy jsou označeny jako ‚slabší nádoby‘. Proto mají křesťanští manželé brát ohled na tělesná a biologická omezení své manželky, jako na ně bral ohled Jehova v Zákonu, který dal Izraeli (3Mo 18:19; 20:18), a mají jednat ‚podle poznání a prokazovat jim čest jako slabší, totiž ženské nádobě‘. (1Pe 3:7)
Člověk by měl zůstávat oddělen od nádob, které ‚postrádají čest‘ (od osob, které se nechovají správně), a měl by jednat v souladu s Jehovovou vůlí. Tak může být „nádobou k čestnému účelu, posvěcenou, užitečnou svému majiteli, připravenou pro každé dobré dílo“. (2Ti 2:20, 21) Skutečnost, že Jehova okamžitě nezničil „nádoby zloby“, ničemné lidi, slouží k tomu, aby byli spravedlivě smýšlející lidé ušetřeni, protože jim je poskytnut čas, aby mohli být přetvářeni v ‚nádoby milosrdenství‘. (Ří 9:17–26)
Pohár. Pohár často symbolizuje božskou odplatu nebo Boží hněv. Z takového poháru mohou pít jednotlivci, města, a dokonce i národy. (Ža 11:6; 75:8; Iz 51:17, 22; Jer 25:12–29; 51:41; Ná 4:21; Zj 14:9, 10; 16:19; 18:5–8) Například starověký Babylón byl jako symbolický „zlatý pohár v Jehovově ruce“ a mnoho národů z něj muselo vypít hořký doušek porážky. (Jer 51:7)
Před zničením Jeruzaléma bylo jeho obyvatelům řečeno, že jim lidé „nedají pít pohár útěchy kvůli něčímu otci a kvůli něčí matce“. To snad byla narážka na zvyk podat pohár vína tomu, kdo truchlí nad svými zesnulými rodiči. (Jer 16:5–7; srovnej Př 31:6.)
Symbolický „pohár“, který Jehova nalil Ježíši Kristu, byla Jeho vůle, pokud jde o Ježíše. Když se Kristus modlil, aby — kdyby to bylo možné — od něho tento pohár odešel, bezpochyby při tom s velkou obavou myslel na potupu, jakou Bohu způsobí to, že Ježíš bude usmrcen jako rouhač a buřič. Byl však ochoten se podřídit Jehovově vůli a tento pohár vypít. (Mt 26:39, 42; Jan 18:10, 11) „Pohár“ neboli díl, který Jehova Ježíšovi určil, neznamenal jen utrpení, ale znamenal také to, že Ježíšův křest ve smrt vyvrcholil tím, že Ježíš byl vzkříšen k nesmrtelnému životu v nebi. (Lk 12:50; Ří 6:4, 5; Heb 5:7) Pro Krista to tedy byl také „pohár velkolepé záchrany“. (Ža 116:13) O tento „pohár“, který mu byl podán, se Ježíš Kristus podle Boží vůle dělí také s ‚malým stádem‘ svých spoludědiců Království. (Lk 12:32; Mr 10:35–40)