Duševní porucha — Když postihne křesťana

ODBORNÍ psychiatři tvrdí, že ve Spojených státech trpí snad každý pátý obyvatel nějakou znatelnou psychickou poruchou. Světová zdravotnická organizace dodává, že v rozvojových zemích může být až 40 miliónů neléčených případů duševních onemocnění. Duševní poruchy byly objeveny dokonce i mezi některými obyvateli rajských tichomořských ostrovů. Proto nás nemůže překvapit, že dnes mnozí křesťané trpí duševními nebo emocionálními obtížemi od prosté úzkosti a mírné deprese až po závažná onemocnění, jakými je hluboká deprese, bipolární porucha (maniodepresívní psychóza), fóbie a schizofrenie. Někteří měli takové poruchy dříve, než se stali svědky, zatímco jiní jimi začali trpět teprve s přibývajícími léty.

Proč nejsou křesťané imunní

Jedna křesťanka, která se věrně věnuje službě již přes dvacet let, vypráví, že ji trápí silné a neodbytné hlasy. „Myslím na něco docela jiného,“ říká, „a najednou slyším hlas, který mi říká: ‚Vezmi si život!‘ . . . Hlasy jsou slyšet znovu a znovu, až je to nesnesitelné.“ Jak je možné, že věrný křesťan trpí tímto způsobem? Neříká snad 2. Timoteovi 1:7: „Bůh nám nedal ducha zbabělosti, ale ducha moci a lásky a zdravé mysli“?

Ano, ale tato „zdravá mysl“ se netýká ani tak stavu psychického zdraví, jako spíše schopnosti křesťana docházet k úsudkům založeným na Bibli. Na rozdíl od člověka ve světě, který je „myšlenkově ve tmě“ nebo má „zkaženou mysl“, křesťan ‚přeměnil svou mysl‘ studiem Božího slova. (Efezanům 4:17, 18; 2. Timoteovi 3:8; Římanům 12:2) To u křesťana bezpochyby velmi posiluje citovou a duševní vyrovnanost, ale nečiní ho to imunním vůči psychickým poruchám. Někteří Boží věrní služebníci v biblických dobách, například Epafroditus, trpěli různými formami psychických poruch. — Filipanům 2:25, 26; Lukáš 2:48.

„V Adamovi všichni umírají,“ připomíná nám apoštol Pavel. (1. Korinťanům 15:22) Mnozí z nás mají zřejmé tělesné nemoci. Jiní trpí duševními nebo citovými poruchami.

Příčiny duševních poruch

Mnohé duševní poruchy mají zřejmě tělesné příčiny. Bible například mluví o člověku, jehož oči ‚vidí divné věci‘. Jakou příčinu mají takové tajemné halucinace? Takový člověk ‚se dlouho zdržoval u vína‘! (Přísloví 23:29–33) Je zřejmé, že alkohol může vyvolat v mozku halucinace. Lékaři říkají, že podobně mohou způsobit nesprávnou funkci mozku nesprávné chemické pochody v mozku, genetické faktory a snad i výživa. To vše může vést k duševním a emocionálním obtížím.a

Silný psychický tlak, například stres, může rovněž vyvolat emocionální poruchy. Příčinou stresu může být i jen úsilí zachovat si v dnešních ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘, mravní čistotu a křesťanskou osobnost. (2. Timoteovi 3:1–5) Například Lot „den ode dne trápil svou spravedlivou duši“ pro špatnost, které byl denně vystaven v Sodomě. (2. Petra 2:8) Na psychiku některých křesťanů také škodlivě zapůsobilo, že byli znásilněni nebo sexuálně zneužiti nebo že se dříve dopouštěli promiskuity nebo zneužívali drogy. Takové věci si mohou vyžádat hroznou daň na duševním zdraví.

Co mohou učinit starší

Starší se snaží pást celé stádo, které jim bylo svěřeno do péče — včetně těch, kteří trpí emocionálními poruchami. (1. Petra 5:2; Izajáš 32:1, 2) Nejsou ovšem lékaři, a proto nemohou nikoho vyléčit z nemocí, stejně jako nemohl apoštol Pavel vyléčit Epafrodita z jeho tělesné nemoci ani z deprese, která s tím byla spojena. (Filipanům 2:25–29) Ale tím, že projeví skutečný zájem a soucit, mohou často být takovým osobám velkou pomocí a povzbuzením. — 1. Petra 3:8.

Co tedy dělat, když se některý bratr začne chovat podivně nebo si začne stěžovat na vnitřní neklid? Starší se mohou nejdříve pokusit klást mu otázky a mohou se snažit zjistit, co ho trápí. Ztratil snad rovnováhu následkem nějakého osobního neštěstí nebo neobvykle tíživých okolností — snad následkem ztráty zaměstnání nebo úmrtí někoho milovaného? (Kazatel 7:7) Trpí snad postižený mírnou depresí, protože je osamělý a potřebuje někoho, kdo by k němu mluvil „utěšujícím způsobem“? (1. Tesaloničanům 5:14) Nebo je snad bratr znepokojen kvůli nějakému osobnímu nedostatku? Jestliže ho ujistíme Boží láskou a milosrdenstvím — a poskytneme mu vhodnou radu —, může to zmírnit jeho úzkost. (Žalm 103:3, 8–14) Mnoho dobrého lze dosáhnout již tím, že se se sklíčeným bratrem někdo pomodlí. — Jakub 5:14.

Starší mohou také dát tomu, kdo strádá, praktické rady. (Přísloví 2:7) Jak již bylo uvedeno, mohou například některé emocionální poruchy souviset s nesprávnou výživou. Starší proto mohou doporučit vyrovnanou stravu bez extrémů. Nebo možná poznají, že ten, kdo trpí depresí, je ve velkém tlaku na svém pracovišti a velmi by mu prospěla „trocha odpočinku“ — pravidelnější a dostatečný noční spánek. — Kazatel 4:6.

Kdo ‚potřebuje lékaře‘

Pokud však trvají vážné obtíže, je dobré vzpomenout si na Ježíšova slova: „Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví.“ (Matouš 9:12) Mnozí sklíčení lidé váhají s vyhledáním lékaře. Starší a členové rodiny budou možná muset takového bratra povzbudit, aby vyhledal lékařskou pomoc a dal se například důkladně vyšetřit od lékaře, kterému důvěřuje. Profesor Maurice J. Martin říká: „Za duševními poruchami se skrývá celá řada tělesných nemocí.“ A i když jde o skutečné duševní onemocnění, je často možné účinně je léčit.

Manželka jednoho staršího vyprávěla, že její manžel trpěl takovým vnitřním neklidem, „že se bál jít mezi bratry a nechtěl chodit na shromáždění . . . Byl tak zoufalý, že chtěl zemřít.“ Přijal však pomoc odborného lékaře a jeho manželka pak mohla oznámit: „Už netrpí těžkou despresí a nechce se vyhýbat shromáždění. Dnes dopoledne měl veřejnou přednášku.“

Je pravda, že ne všechny problémy se vyřeší tak snadno. Věda teprve začala odhalovat tajemství duševních onemocnění. Získat správnou diagnózu a správné léčení může trvat dlouho a může to být složitý proces, ale často se vyplatí.

Obtěžování od démonů?

Některé osoby, jež se staly obětí duševních nemocí, se obávají, že jsou vystaveny útokům démonů, a tvrdí, že někdy slyší „hlasy“. Je pravda, že démoni mohou přimět zdravé lidi, aby se chovali nerozumně. (Marek 5:2–6, 15) Nejsou však žádné důkazy, že by měli démoni podíl na většině případů neobvyklého jednání, stejně jako nenesou vinu za všechny případy němoty, slepoty a epilepsie. A přece kdysi, v biblických dobách, někdy démoni působili právě tyto choroby (nebo je alespoň zhoršovali). (Matouš 9:32, 33; 12:22; 17:15–18) Bible však činí jasný rozdíl mezi „nemocnými a posedlými démony“. (Marek 1:32–34; Matouš 4:24; Skutky apoštolů 5:16) Je tedy zřejmé, že většina případů slepoty nebo epilepsie je dnes způsobená faktory tělesnými, a ne démonskými. Totéž lze bezpochyby říci o většině případů duševních poruch.

Musíme si však uvědomit, že satan a jeho démoni ‚vedou válku‘ s Božím lidem, a je známé, že obtěžují věrné křesťany. (Zjevení 12:17; Efezanům 6:12) Démoni jsou zlomyslní a nemělo by nás překvapit, že mají sadistické potěšení v trápení některých duševně nemocných a že ještě zvětšují jejich těžkosti.

Jestliže tedy mají starší důvody k podezření, že jde o démonský vliv, jistě neuškodí, jestliže se budou v té věci poněkud vyptávat. Dostal snad někdo od osob, o nichž ví, že se zabývají nějakou formou démonismu, nějaké podezřelé předměty? Odstranění takových předmětů může přinést úlevu. (Skutky apoštolů 19:18–20) Křesťanům je řečeno, aby ‚se postavili proti ďáblovi‘, a proto mohou také starší postiženému poradit, aby odmítl jakékoli podivné „hlasy“, které by mohly být démonského původu. (Jakub 4:7; Matouš 4:10) Má-li někdo pocit, že je terčem nějakého útoku, měl by se vroucně modlit a nahlas vzývat Jehovovo jméno. — Efezanům 6:18; Přísloví 18:10.

Zdá se však, že vliv démonů je spíše výjimkou než pravidlem. Jedna sestra vypráví: „Domnívala jsem se, že jsem posedlá nějakým démonem, dokud jsem nevyhledala lékařskou pomoc a nedozvěděla se, že jde u mne o nějakou chemickou nerovnováhu. Velmi se mi ulevilo, když jsem zjistila, že mé jednání je způsobeno nemocí, a ne nějakým démonem.“

Léčení psychofarmaky

Při léčení duševních poruch užívají dnes lékaři nejrůznějších léčiv. Užívání takových léků pod lékařským dohledem umožňuje některým vážně nemocným křesťanům, aby žili normálním životem. Ale někteří bratři, kteří snad mají dobré úmysly, odrazují pacienty, aby neužívali předepsané léky, snad ze strachu, že by mohly být škodlivé nebo že by na ně mohl vzniknout návyk. S každým léčebným postupem je přirozeně spojeno určité riziko a při úvaze o dlouhodobých následcích „chytrý uvažuje o svých krocích“. — Přísloví 14:15.

Je však zajímavé, že mnohá psychofarmaka nepůsobí halucinace, nejsou to utišující prostředky a nevzniká na ně návyk; slouží pouze k vyrovnání chemické nerovnováhy v mozku. Například neuroleptika mohou pomoci zkrotit často bizarní symptomy schizofrenie. Lithium může pomoci ke zmírnění deprese a může vyrovnávat výkyvy nálady při maniodepresivním onemocnění.

Je pravda, že k uklidnění pacienta nebo při nebezpečí sebevraždy se používají také velmi silná léčiva. Jestliže však některý bratr užívá předepsané léky ne pro potěšení, ale proto, aby mohl normálně žít, můžeme se na to dívat jako na užívání inzulínu při cukrovce.

Měli bychom pamatovat na to, že psychofarmaka působí často pomalu a mohou mít nepříjemné vedlejší účinky. Někdy postupuje lékař do jisté míry metodou pokusu a omylu, když se snaží najít účinný způsob léčení anebo dávkování, které vede k nejmenšímu počtu vedlejších účinků. Pacienti jsou přitom někdy sklíčení. Členové rodiny i jiní mají proto povzbuzovat toho, kdo podstupuje léčení, a vybízet ho, aby byl trpělivý a aby spolupracoval s odborným lékařským personálem. A co když klade otázky ohledně určitého způsobu léčení? Nebo co když vzniknou problémy nebo se léčení zdá neúčinné? O takových problémech by bylo dobré pohovořit s lékařem.b Je-li třeba, je možné získat i názor druhého odborníka.

Psychoterapie

V některých případech je také možné uvažovat o tom, zda by neměl pacient mluvit o určitých věcech s kvalifikovaným odborníkem. Mohl by to snad být domácí lékař, kterého pacient dobře zná a k němuž má důvěru. Ale jak se dívat na léčení, které poskytuje psychiatr nebo psycholog? Je sice osobním rozhodnutím, zda někdo přijme jejich pomoc, ale je přitom nutná určitá opatrnost. Různí terapeuti se liší ve svých léčebných postupech. Někteří například dosud praktikují některé formy freudistické psychoanalýzy, o jejíž hodnotě mnozí odborníci v oboru psychiatrie pochybují.

Ještě závažnější je to, že někteří terapeuti, kteří snad mají dobré úmysly, dávají rady, které jsou v naprostém rozporu s Biblí. Někteří terapeuti nechápou biblické zásady — dokonce se na ně dívají jako na „pošetilost“ — a domnívají se, že obtíže, které někdo má, vyplývají z toho, že se řídí přísným morálním zákoníkem Bible. — 1. Korinťanům 2:14.

Jsou však také terapeuti — mezi nimi psychologové i psychiatři —, jejichž psychoterapie není ve skutečnosti psychoanalýzou, ale je pouze prostředkem, jak pomoci pacientovi, aby porozuměl své nemoci. Zdůrazňují přitom důležitost léčení pomocí léku a snaží se vyřešit praktické problémy. Takové terapie mohou křesťanovi pomoci, ale je nutné, aby předtím, než bude souhlasit s léčením, zjistil některé věci: Co všechno léčení zahrnuje? Jaké rady budou dány? Rozumí lékař náboženským názorům svědků Jehovových a bude je respektovat?c Kdo souhlasí s psychoterapií, měl by ‚zkoušet slova‘, která lékař pronáší, a neměl by jednoduše přijímat bezvýhradně všechno. — Job 12:11, 12.

Ve většině případů je tedy možné považovat duševní poruchy za problém lékařský — a ne duchovní. Jestliže to rodiny, starší i členové sboru pochopí, budou moci nemocnému lépe pomáhat. Nemocní také někdy potřebují duchovní podporu. V jednom z dalších vydání tohoto časopisu bude vysvětleno, co může v tom směru vykonat sbor.

[Poznámky pod čarou]