‚Jehovo, vyzkoušej mě‘

‚JEHOVA zkoumá srdce.‘ (Přísloví 17:3) Tato skutečnost by měla být pro každého z nás velkým povzbuzením. Proč? Protože na rozdíl od lidí, kteří druhé hodnotí jen podle toho, jak se jeví navenek, náš nebeský Otec „vidí, jaké je srdce“. (1. Samuelova 16:7)

Své nejvnitřnější pohnutky a sklony nedokážeme plně posoudit dokonce ani my sami. Jak je to možné? Důvodem je, že naše „srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání. Kdo je může znát?“ Zná je Bůh, protože prohlašuje: „Já, Jehova, zkoumám srdce, zkouším ledviny.“ (Jeremjáš 17:9, 10) Jehova rozumí jak našemu ‚srdci‘, jehož součástí jsou i vnitřní pohnutky, tak našim ‚ledvinám‘ neboli nejhlubším myšlenkám a citům.

Proč přicházejí zkoušky?

Starověký král David si tento fakt uvědomoval, a proto Bohu řekl: „Prozkoumej mě, Jehovo, a vyzkoušej mě; přečisti mé ledviny i mé srdce.“ (Žalm 26:2) Byl snad ve svém jednání a v řeči tak bezúhonný‚ že kdyby ho Jehova vyzkoušel, nemusel by se David ničeho obávat? Samozřejmě, že ne. Podobně jako každý z nás, byl i on nedokonalý a nemohl přesně odpovídat Božím měřítkům. Kvůli svým slabostem se dopustil několika závažných provinění, ale i přesto ‚chodil s ryzostí srdce‘. (1. Královská 9:4) Díky čemu? Přijal totiž pokárání a své jednání napravil. Tím ukázal, že Jehovu upřímně miluje a je mu plně oddán.

A co my dnes? Jehova ví, že jsme nedokonalí a že hřešíme v řeči i ve skutcích, přesto svoji schopnost znát naši budoucnost nevyužívá k tomu, aby určoval, jaký život povedeme. Bůh nás stvořil tak, že můžeme dělat osobní rozhodnutí, za něž neseme odpovědnost. A on sám tento velkorysý dar v podobě svobodné vůle respektuje.

Někdy však Jehova v určitém smyslu zkouší, jakým člověkem jsme uvnitř, včetně toho, jaké máme pohnutky. Může to udělat tak, že připustí situace, které odhalí stav našeho srdce. Může také dovolit, aby nás postihly nejrůznější okolnosti a zkoušky, v nichž se projeví naše nejvnitřnější sklony. Jehova nám tak dává příležitost ukázat mu, jak velká je naše oddanost a věrnost. Takové zkoušky prověří kvalitu naší víry, tedy to, zda jsme ‚úplní a zdraví ve všech ohledech a nic nám nechybí‘. (Jakub 1:2–4)

Zkouška víry ve starověku

Zkoušky, při nichž je prověřována víra a pohnutky, nejsou pro Jehovovy služebníky ničím novým. Uvažujme například o patriarchovi Abrahamovi. Bible říká, že ho „pravý Bůh vyzkoušel“. (1. Mojžíšova 22:1) Ještě před tím, než byla tato slova pronesena, Abrahamova víra v Boha už byla zkoušena. O mnoho let dříve ho totiž Jehova vyzval, aby se svou rodinou opustil vzkvétající město Ur a odešel do neznámé země. (1. Mojžíšova 11:31; Skutky 7:2–4) V Uru Abraham zřejmě vlastnil dům, ale v Kanaánu, který pak po desetiletí obýval, neměl žádné trvalé místo k bydlení. (Hebrejcům 11:9) Žil jako nomád, a v důsledku toho on i jeho rodina byli do určité míry vystaveni nebezpečí v podobě hladomoru, ozbrojených tlup a tamějších pohanských vládců. Po celou tu dobu Abraham projevoval nezlomnou víru.

Potom ale Jehova podrobil Abrahama ještě větší zkoušce. Řekl mu: „Vezmi, prosím, svého syna, svého jediného syna, kterého tolik miluješ, Izáka, a . . . obětuj [ho] jako zápalnou oběť.“ (1. Mojžíšova 22:2) Izák však pro svého otce nebyl jen tak ledajakým synem. Byl jediným dítětem, které Abraham měl se svou manželkou Sárou. Byl synem slibu, jedinou Abrahamovou nadějí, že jeho „semeno“ skutečně zdědí zemi Kanaán a bude požehnáním pro mnohé, tak jak Bůh řekl. Vždyť právě Izák byl tím synem, jenž mu byl slíben a jehož narození zázračně způsobil Bůh. (1. Mojžíšova 15:2–4, 7)

Asi si dovedete představit, jak muselo být pro Abrahama těžké tento příkaz pochopit. Chtěl snad Jehova, aby mu byla předložena lidská oběť? Proč Abrahamovi dopřál radost z toho, že se mu ve stáří narodil syn, když pak chtěl, aby ho obětoval?a

I když Abraham na tyto otázky neznal jednoznačnou odpověď, bez váhání poslechl. Trvalo mu tři dny, než dorazil k určené hoře. Tam postavil oltář a dal na něj dříví. Nyní Abrahama čekalo to nejtěžší. Uchopil nůž na porážení a chystal se svého syna zabít. V tu chvíli ho Jehova prostřednictvím anděla zadržel a řekl mu: „Nyní opravdu vím, že jsi bohabojný, protože jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného.“ (1. Mojžíšova 22:3, 11, 12) Představte si, jakou musel mít Abraham radost, když slyšel tato slova. Jak Jehova předpokládal, Abraham prokázal pevnou víru. (1. Mojžíšova 15:5, 6) Abraham pak místo Izáka obětoval berana a Jehova mu potvrdil smluvní slib týkající se semene. Není divu, že Abraham se stal známým jako Jehovův přítel. (1. Mojžíšova 22:13–18; Jakub 2:21–23)

Zkoušena je i naše víra

Do různých zkoušek se dostávají Boží služebníci i dnes. V našem případě však takové zkoušky spočívají spíše v tom, že Jehova něco připouští, než v tom, že by po nás chtěl nějaké konkrétní činy.

Apoštol Pavel napsal: „Všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12) Takové pronásledování může přijít od spolužáků, známých, příbuzných, sousedů nebo nesprávně informovaných představitelů státní správy. Může se jednat o slovní a fyzické útoky, ale i snahy zabránit křesťanům v tom, aby si vydělali na živobytí. Pravých Božích ctitelů se také dotýkají těžkosti, jež jsou společné všem lidem — nemoci, zklamání a bezpráví. Všechny takové zkoušky prověřují víru toho, kdo jimi prochází.

Apoštol Petr zdůraznil, že když je něčí víra zkoušena, má to i kladnou stránku. Napsal: „[Jste] zarmucováni různými zkouškami, aby vyzkoušená jakost vaší víry, mnohem hodnotnější než zlato, jež zaniká, přestože se zkouší ohněm, byla shledána jako příčina ke chvále a slávě a cti při zjevení Ježíše Krista.“ (1. Petra 1:6, 7) Působení zkoušek je přirovnáno k přečišťování zlata ohněm. Při tomto procesu se ukáže, co je ryzí, a odstraní se nečistoty. Podobným způsobem je ve zkouškách přečišťována naše víra.

Když například dojde k nějakému neštěstí nebo přírodní katastrofě, může se člověk dostat do těžkostí. Avšak ti, kdo mají opravdovou víru, nepodlehnou nepřiměřené úzkosti. Nacházejí útěchu v Jehovově ujištění: „Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.“ (Hebrejcům 13:5) Duchovní věci stále dávají na první místo a přitom důvěřují, že Jehova Bůh je podpoří v jejich úsilí obstarat si věci, které skutečně potřebují. Jejich víra je v náročném období posiluje a zároveň je chrání, aby si svou situaci zbytečnými starostmi ještě víc nekomplikovali.

Zkoušky mohou být prospěšné také v tom, že odhalí slabiny v naší víře, a my si díky tomu uvědomíme, že musíme podniknout kroky k nápravě. Člověk by se měl sám sebe zeptat: ‚Jak mohu svou víru posílit? Měl bych věnovat víc času tomu, abych s modlitbou studoval Boží slovo a o myšlenkách z něj rozjímal? Využívám plně možnost být se spolukřesťany na shromáždění? Spoléhám sám na sebe, nebo se v modlitbě svěřuji se svými obavami Jehovovi Bohu?‘ Takové sebezkoumání je však pouze začátek.

K upevnění víry možná bude také nutné povzbudit svou duchovní chuť, tedy posílit „touhu po nefalšovaném mléku, které patří ke slovu“. (1. Petra 2:2; Hebrejcům 5:12–14) Měli bychom se snažit být jako muž, o němž žalmista napsal: „Jeho potěšení je v Jehovově zákoně, a v jeho zákoně si čte polohlasem dnem i nocí.“ (Žalm 1:2)

To ale vyžaduje víc než Bibli pouze číst. Je důležité, abychom o myšlenkách z Božího slova uvažovali a abychom vybídky, které v něm nacházíme, uplatňovali. (Jakub 1:22–25) Díky tomu naše láska k Bohu poroste, naše modlitby budou konkrétnější a osobnější a naše víra se ještě více upevní.

Hodnota vyzkoušené víry

Mocným podnětem k tomu, abychom svou víru posilovali, je vědomí, že je nezbytná k Božímu schválení. Bible nám připomíná: „Bez víry je . . . nemožné líbit se mu, neboť ten, kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že je a že se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají.“ (Hebrejcům 11:6) Měli bychom se tedy ztotožnit s výrokem muže, který Ježíše prosil: „Vypomoz mi, kde víru potřebuji!“ (Marek 9:24)

Ze zkoušek naší víry mohou mít prospěch i jiní lidé. Například když křesťanovi zemře někdo blízký, velkou posilou je pro něj pevná víra v Boží slib o vzkříšení. Je sice velmi sklíčený, ale přesto ‚netruchlí právě jako ostatní, kteří nemají žádnou naději‘. (1. Tesaloničanům 4:13, 14) Lidé, kteří si všímají, jakou je pro něj víra posilou, si možná uvědomí, že tento křesťan má něco opravdu hodnotného. Může to v nich vyvolat touhu získat podobnou víru a podnítí je to ke studiu Božího slova a k tomu, aby se stali následovníky Ježíše Krista.

Jehova ví, že vyzkoušená víra má velkou hodnotu. My sami si navíc ve zkouškách můžeme uvědomit, zda je pro nás víra skutečnou posilou. Díky nim můžeme odhalit slabiny ve své víře a pak podniknout kroky k nápravě. A když ve zkouškách obstojíme, může to druhým lidem pomoci stát se Ježíšovými učedníky. Dělejme tedy maximum pro to, abychom si zachovali pevnou víru — víru, která potom, co byla vystavena řadě zkoušek, bude „shledána jako příčina ke chvále a slávě a cti při zjevení Ježíše Krista“. (1. Petra 1:7)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

Díky skutkům víry se Abraham stal Jehovovým přítelem

[Obrázky na straně 15]

Ve zkouškách se může prokázat, zda je pro nás víra skutečnou posilou

[Podpisek obrázku na straně 12]

Z díla Illustrated Edition of the Holy Scriptures, Cassell, Petter, & Galpin