Neříkej jen: „Zahřejte se a dobře se najezte“
„Jestliže. . . někdo z vás řekne [bratrům v nouzi]: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedá jim, co potřebují pro své tělo, k čemu je to prospěšné?. . . Víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ — Jak. 2:15–17.
1. Jak se jeden bratr v Nigérii ocitl v nouzi?
MÁ se zato, že Lebechi Okwaraocha se narodil před rokem 1880, takže je mu přes sto let. Po svých nigerijských rodičích zdědil uctívání „Juju“. Pak, když mu bylo přes osmdesát let, začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Uplatňoval to, čemu se učil, a byl pokřtěn. Je tedy již asi 30 let svědkem. Před nedávnem navštívili tohoto muže i jeho dvaasedmdesátiletou manželku, která je anglikánského vyznání, starší z jeho sboru. Bylo po silném dešti. Oba byli skleslí — podlaha jejich doškové chýše byla pod vodou. Neměli žádné příbuzné, kteří by je ubytovali nebo by jim pomohli s opravami. Kdybys byl u toho, co bys dělal? Než si povíme, co se stalo, zamysleme se nad některými biblickými radami.
2. Proč se zajímáme o „znamenité skutky“?
2 Kristus Ježíš „dal sám sebe za nás, aby. . . očistil pro sebe lid, který mu obzvláště náleží, horlivý pro znamenité skutky“. (Tit. 2:14) Těžištěm těchto skutků je kázání království, jež zachraňuje život. (Mar. 13:10; Zjev. 7:9, 10) Ke křesťanským „znamenitým skutkům“ však patří víc než jen kázání, ač je důležité, protože Ježíšův nevlastní bratr Jakub vysvětluje: „Způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je takový: Starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se bez poskvrny od světa.“ — Jak. 1:27.
3, 4. Čemu se můžeme naučit z 3. – 5. kapitoly 1. Timoteovi o „znamenitých skutcích“? K jakým otázkám to vede?
3 Sbory v prvním století se zabývaly „znamenitými skutky“ obojího druhu. Ve 3. kapitole 1. Timoteovi apoštol Pavel nejdříve načrtl rysy způsobilosti dozorců a služebních pomocníků a pak napsal, že „sbor živého Boha [je] sloup a opora pravdy“. (1. Tim. 3:1–15) Ukázal, že křesťané, kteří zůstávají při takovém pravdivém učení, mohou zachránit sami sebe i ty, kdo jim naslouchají. (1. Tim. 4:16) Pak Pavel hovořil o ‚znamenitém skutku‘ hmotné péče o věrné vdovy, které jsou „opuštěné“. — 1. Tim. 5:3–5.
4 Kromě šíření evangelia bychom měli věnovat pozornost i „znamenitým skutkům“, jako je „starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení“. Co v tomto ohledu mohou dělat starší a služební pomocníci jako ti, „kteří se. . . ujímají vedení“? (Hebr. 13:17) Jak jim v tom můžeme pomáhat my ostatní? A co můžeme dělat my sami, abychom konali takové „znamenité skutky“?
STARŠÍ, KTEŘÍ SE ZNAMENITĚ UJÍMAJÍ VEDENÍ
5. Jak vyšel Pavel vstříc zvláštní potřebě? Co tomu odpovídá dnes?
5 Když nastala v Judeji zvláštní potřeba, ujal se Pavel jako starší vedení při zajištění služby na pomoc potřebným. Takové vedení znamenalo minimální zmatek; bylo možno rozdělovat věci uváženě, podle potřeby. (1. Kor. 16:1–3; Sk. 6:1, 2) I novodobí starší se ujímají vedení při pomoci po katastrofálních záplavách, sesuvech půdy, přílivových vlnách, tornádech nebo zemětřeseních, čímž ‚hledí s osobním zájmem na ostatní‘. — Fil. 2:3, 4.
6. Jak reagovali starší, když došlo v Kalifornii ke katastrofě?
6 „Probuďte se!“ z 8. října 1986 ukázalo příklad takového činného křesťanství. Když v Kalifornii způsobila prolomená hráz záplavy, zareagovali starší. Tito duchovní pastýři rychle zkontrolovali své stádo, aby zjistili, kdo snad schází nebo potřebuje lékařskou péči, potravu nebo ubytování. Starší koordinovali své úsilí s kanceláří ústředí svědků Jehovových. Byl ustanoven záchranný výbor, a když spolusvědkové přicházeli na pomoc, byli organizováni do skupin, které čistily a opravovaly poškozené domy. Starší také dohlíželi na nákup a rozdělování zásob. To ukazuje, že v případě takové zvláštní potřeby ‚každý učedník se může rozhodnout podle toho, jak si to může dovolit‘, nebo podle toho, co může udělat, ale bylo by moudré poradit se s místními staršími a přijmout od nich pokyny. — Srovnej Skutky 11:27–30.
7. Na jaké běžnější potřeby bychom také měli reagovat?
7 Někdy můžeš (ať jsi starší nebo ne) mít příležitost osobně reagovat na velkou nouzi po katastrofě, ale existují běžnější potřeby, které mohou být stejně závažné — a právě ve tvém sboru. Tyto potřeby asi nejsou tak senzační jako velká pohroma, a proto se mohou snadno přehlédnout, nebo se jim dostane nepatrné pozornosti. Ale právě místní potřeby jsou to, o čem se zmiňuje Jakub 2:15–17. Ano, tvůj vlastní sbor může být největší výzvou, abys prokázal, zda tvá ‚víra má skutky, nebo je sama o sobě mrtvá‘.
8. Jak mohou starší projevit moudrost při řešení potřeb sboru?
8 Starší ve sboru by se měli ujímat vedení a snažit se přitom být ‚moudří a mít porozumění‘. (Jak. 3:13) Moudrostí mohou chránit stádo před podvodníky, kteří chodí od bratra k bratrovi (nebo od sboru ke sboru) a půjčují si peníze nebo si vymýšlejí historky, aby dostali „pomoc“. Dozorci projevují moudrost, když nesympatizují s leností, protože biblické pravidlo zní: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2. Tes. 3:10–15) Nechtějí ovšem ‚zavřít dveře svého něžného soucitu‘, ani k tomu vést své bratry. (1. Jana 3:17) Jiným důvodem, proč musí projevovat moudrost, je to, že Bible nám nedává nekonečnou řadu pravidel, jak pečovat o potřebné a ztrápené. Situace se mění podle doby a místa.
9. a) Jak se v prvním století pečovalo o vdovy, které si to zasloužily? b) Jaký druh pomoci jim může být prospěšný dnes?
9 Například v 1. Timoteovi 5:3–10 hovořil Pavel o vdovách, které zůstaly ‚zcela opuštěné‘ a zasloužily si péči. V prvé řadě za ně byli odpovědni jejich věřící příbuzní; zanedbávání takové povinnosti by mohlo poškodit jejich postavení před Bohem. Ale když nuzná vdova nemohla získat pomoc tímto způsobem, přestože si to zasloužila, mohli starší zajistit nějakou hmotnou pomoc od sboru. I v nedávné době některé sbory přispívaly těm nejnuznějším ve svém středu. Lidé, kteří jsou staří, nemocní nebo ti, kteří jsou ochotni pracovat, ale nemohou najít práci, jsou dnes ve většině zemí podporováni z daní. Křesťanští starší však mohou chtít pomoci jinak. Někteří jsou opravdu v nouzi a plně si zaslouží sociální podporu, ale nedostávají ji, protože nevědí, jak o ni požádat, nebo se ostýchají. Starší se tedy mohou dotázat vládních úřadů nebo se spojit se svědky, kteří jsou v takových věcech zběhlí. Pak mohou zařídit, aby schopný bratr nebo schopná sestra pomohli potřebnému získat, nač má nárok. — Řím. 13:1, 4.
ORGANIZACE PRAKTICKÉ POMOCI
10. Čemu by měli věnovat pozornost starší, když pasou stádo?
10 Všímaví dozorci jsou často klíčem k tomu, že ztrápení a potřební dostávají pomoc od milujících bratrů a sester. Starší by si měli všímat duchovních a tělesných potřeb, když pasou všechny ve stádu. Je pochopitelné, že starší kladou důraz na „modlitbu a službu slova“. (Sk. 6:4) Budou se tedy starat, aby členové stáda ležící doma nebo v nemocnici byli duchovně syceni. Starší mohou zařídit, aby pro ty, kteří se nemohou účastnit shromáždění, byla pořízena zvuková nahrávka. Starší a služební pomocníci, kteří střídavě doručovali nahrávky, zjistili, že návštěvy jim umožňují udílet i jiné duchovní dary. (Řím. 1:11, 12) Zároveň mohou zjistit, co je právě zapotřebí.
11. Uveď, jak lze zařídit pomoc sestře, která ji potřebuje.
11 Všimnou si třeba, že postižená sestra by někdy mohla přijít do sálu království nebo se krátce podílet na kazatelské službě, kdyby jí nějaká sestra pomohla vykoupat a obléci se. (Srovnej Žalm 23:1, 2, 5.) Dozorci dokonce mohou někoho ze svého středu pověřit, aby to zařídil. Podobně mohou požádat sbor o dobrovolníky, kteří by cestovali s postiženým nebo ho vozili. Udělat si časový plán v této věci by velmi přispělo k řádnému zajištění potřebné pomoci.
12. Jak mohou s dozorci spolupracovat jiní, když pomáhají nemocným a letitým?
12 Starší si mohou všimnout i jiných věcí, v nichž je možno nabídnout pomoc nebo učinit láskyplná opatření. Například stará nebo nemocná sestra se nemůže starat o dům, jak byla zvyklá dříve. Mohli by jí pomoci někteří služební pomocníci a jiní? Kdyby posekali trávník a zastřihli keře, mohlo by ji to potěšit, protože bude vědět, že lidé v okolí nebudou mít důvod poukazovat na nějaké nedostatky kolem jejího domu. Je třeba vyplít nebo zalít zahradu? Byla by snad některá sestra, když jde na nákup, ochotna stavit se u ní a koupit jí, co potřebuje? Pamatuj, že apoštolové se zajímali o takové praktické věci a organizovali schopné osoby ve sboru, aby pomáhaly. — Sk. 6:1–6.
13. Co bylo výsledkem pomoci, kterou poskytli starší dříve zmíněnému nigerijskému bratrovi?
13 Takový křesťanský zájem projevili i starší, o nichž byla zmínka na začátku a kteří při pastýřské návštěvě našli Lebechiho Okwaraochu a jeho manželku ve smutném stavu. Rada starších věc rychle projednala a oznámila sboru, co mají v úmyslu — přestavět domek. Různí bratři a sestry darovali materiál a ochotně se podíleli na práci. Za týden postavili bezpečný domek s plechovou střechou. Zpráva z Nigérie říká:
„Vesničané byli překvapeni a sami od sebe nosili potraviny a nápoje bratrům a sestrám, kteří pilně pracovali, aby byli hotovi, než přijde další déšť. Mnozí vesničané si stěžovali na jiné náboženské skupiny, které, jak říkali, lidi okrádají, místo aby pomáhaly chudým. O této příhodě se mluvilo v celé obci. Vesničané začali být velmi přístupní a bylo zahájeno mnoho domácích biblických studií.“
TVŮJ PODÍL NA TĚCHTO „ZNAMENITÝCH SKUTCÍCH“
14. Jaký názor bychom měli mít na „znamenité skutky“ poskytnuté našim bratrům?
14 Často samozřejmě můžeme v našem okolí reagovat soukromě a přímo na potřeby starších lidí, nemocných, hospitalizovaných nebo jinak ztrápených. Vidíme-li možnost, jak projevit skutečné křesťanství, proč se jí nechopit hned? (Sk. 9:36–39) Naší pohnutkou není tlak ze strany druhých, ale křesťanská láska. Prvním projevem jakékoli praktické pomoci je náš opravdový zájem a soucit. Nikdo z nás ovšem nemůže vrátit kolo času pro stárnoucí osoby, zázračně vyléčit nemoc nebo vyrovnat hospodářské postavení všech ve sboru. Rozhodně bychom však měli mít ducha zájmu a dávání. Když jej máme a jednáme podle toho, posílí se pouto lásky mezi námi a těmi, jimž pomáháme. Tak to bylo mezi Pavlem a Onesimem, který byl poměrně nový křesťan, jenž ‚sloužil Pavlovi v jeho vězeňských poutech‘ — Filem. 10–13; Kol. 3:12–14; 4:10, 11.
15. Jak bychom mohli pomoci někomu, kdo si to zaslouží a je opravdu v nouzi?
15 Někdy můžeme reagovat na hmotnou potřebu laskavým darem, ať jej pošleme anonymně nebo dáme soukromě. Ztratil snad nějaký bratr zaměstnání a nemůže najít jiné? Musí nějaká sestra nečekaně platit za léčení, měla nehodu nebo byla oloupena? Takové situace mohou kolem nás nastat. Když dáváme „dary milosrdenství“, náš Otec, který se dívá v skrytu, to zpozoruje a schválí. (Mat. 6:1–4) Nebo snad můžeme jako Job místo peněz opatřit oděvy chudým a nějaké potraviny nebo doma uvařené jídlo vdovám nebo dětem bez otce. — Job 6:14; 29:12–16; 31:16–22.
16. Jak jinak lze někdy prakticky pomoci? Uveď příklad.
16 Zdrojem praktické pomoci se mohou stát tvé zkušenosti nebo styky. Jeden bratr požádal bratra W. o půjčku. Ten vlídně odpověděl:‚Proč myslíš, že bych mohl mít peníze na půjčení?‘ Dostal odpověď: ‚Protože umíš s penězi líp zacházet.‘ Bratr W., který často půjčoval peníze potřebným, navrhl: ‚Možná, že ve skutečnosti potřebuješ pomoc, aby ses naučil zacházet s penězi, a kdybys chtěl, rád ti v tom pomohu.‘ Takovou pomoc zvláště ocení bratři, kteří potřebují přizpůsobit svou životní úroveň novým okolnostem nebo jsou ochotni tvrdě pracovat i v nějakém méně váženém zaměstnání. Jestliže je však opravdu potřebná půjčka, bylo by dobré učinit o tom podepsaný záznam, aby později nevznikly problémy. Ale mnozí bratři, kteří by si neradi půjčovali peníze, by hluboce ocenili pomoc v podobě rady nebo sdělené vědomosti. (Řím. 13:8) To dokládá zkušenost ze západní Afriky, která se týká Emanuela:
Emanuel byl sice vyučeným holičem, ale zákazníků bylo málo a jej skličovalo, že není schopen vydělat si na živobytí. Časem se všímavý starší ve sboru zeptal Emanuela, jestli by byl ochoten uvažovat o jiném druhu práce. Ano, odpověděl, přece nějaká profesionální hrdost mu v tom nebude bránit. Starší pak promluvil se svými druhy a našel Emanuelovi práci sanitáře v nemocnici. V té práci se mu vede dobře a může pomáhat jiným ve sboru.
17. Jak bys mohl pomoci bratrovi, který je v nemocnici? (Žalm 41:1–3)
17 Zvláštní příležitosti k pomoci nastávají, když je spolukřesťan v nemocnici nebo v léčebně. Opět jsou nezbytné upřímná účast a starostlivost. Můžeš je projevit tím, že jsi ochoten předčítat pacientovi budující křesťanskou literaturu nebo vyprávět povzbuzující zkušenosti. Nemá však nějaké tělesné potřeby, v nichž mu můžeš pomoci? Někde jsou zdravotnická zařízení tak přetížená, že pacienta nikdo nevykoupe a nenakrmí, pokud to neudělá návštěvník. Jestliže tedy lékaři souhlasí, můžeš mu přinést výživné jídlo nebo mu pomoci s mytím hlavy nebo koupelí. Hodil by se teplý župan nebo trepky? (2. Tim. 4:13) Nebo bys mohl nabídnout, že se postaráš o něco, s čím si pacient dělá starosti? Možná, že si dělá starost s vyzvednutím výplaty a placením účtů. Můžeš mu ulehčit i tak prostými věcmi, jako je vybírání pošty, zalévání květin nebo ujištění, že budou vypnuty spotřebiče.
18. Co jsi rozhodnut dělat pro bratry v nouzi?
18 Každý z nás bezpochyby může nalézt způsoby, jak dělat víc než jen říkat: „Zahřejte se a dobře se najezte.“ (Jak. 2:16) Mysli na bratry a sestry ve svém sboru. Je někdo, kdo si zasluhuje péči, opravdu v hmotné nouzi, nemocný, postižený nebo upoutaný na lůžko? Jak můžeš prakticky pomoci těmto milovaným členům sboru, pro které Kristus zemřel? Tento postoj ti pomůže, abys byl lépe připraven k rychlé reakci, když nastanou potíže.
19. a) Proč je v této oblasti tak důležitá vyrovnanost? b) Co je největší dobro, jež můžeme prokázat druhým, a proč je to tak? (Žalm 72:4, 16)
19 Když vynaložíme síly na pomoc svým bratrům, budeme tím dokazovat, že naše víra není mrtvá. Táž víra nás vede k tvrdé práci v křesťanském kázání. Je třeba udržovat si rovnováhu mezi hmotnou pomocí jiným a pravidelnou účastí na křesťanské evangelizaci. (Srovnej Matouše 15:3–9; 23:23.) Takovou rovnováhu zrcadlí Ježíšova rada Martě a Marii. Ježíš řekl, že při porovnávání hmotného zabezpečení s duchovním pokrmem je to druhé „dobrý díl“, který nebude odňat. (Luk. 10:39–42) Nemocní a chudí budou v tomto systému věcí stále přítomni. Můžeme a měli bychom pro ně dělat dobré věci. (Mar. 14:7) Avšak to nejznamenitější a nejtrvalejší dobro, které můžeme činit, je vyučovat jiné o Božím království. Na to se soustřeďoval Ježíš. (Luk. 4:16–19) Tak mohou obdržet chudí, nemocní a ztrápení trvalou úlevu. Jaká radost to je pomáhat svým bratrům a jiným, aby skládali svou naději v Boha a ‚pevně se chopili skutečného života‘! — 1. Tim. 6:17–19.
Vzpomínáš si?
◆ Co jsou nejdůležitější „znamenité skutky“, které má činit křesťanský sbor?
◆ Jak mohou místní starší věnovat vyváženou pozornost „znamenitým skutkům“, pokud jde o hmotné podmínky jejich bratrů?
◆ Jaké praktické věci mohou činit starší?
◆ Jaké praktické věci bys mohl dělat ty, abys pomáhal svým bratrům nebo sestrám, kteří to potřebují?
[Rámeček na straně 29]
SBOR SE STARAL
Dvojice, která se přestěhovala do malého sboru ve venkovském území, podává tuto zprávu k zamyšlení:
„Před třemi lety jsme s manželkou prodali dům a přestěhovali se do vzdáleného sboru, který potřeboval zralou pomoc, protože tam byly jisté problémy. Brzy jsem měl čtyři odpovědná postavení. Milovali jsme bratry a chtěli jsme s nimi spolupracovat. Za pár měsíců se duch sboru zlepšil a přistěhovali se dva znamenití starší.
Má manželka začala mít zdravotní potíže a loni potřebovala velkou operaci. V den, kdy šla do nemocnice, jsem ulehl se žloutenkou. Po dvou měsících jsem byl propuštěn ze zaměstnání, protože v místě byla velmi špatná hospodářská situace. Naše fondy byly vyčerpány, byl jsem bez práce a oba jsme byli v rekonvalescenci. Byl jsem sklíčen. Blížil se totiž oblastní sjezd a já jsem měl podíl na programu. Za několik týdnů jsem měl také přidělený úkol na našem krajském sjezdu. Ale bez peněz jsem nevěděl, jak bych se tam dostal ani jak bych se postaral o rodinu. Jednou ráno šla manželka do kazatelské služby a já se posadil, abych probral naši situaci.
Díval jsem se z okna a ptal se sám sebe, kde je má důvěra v Jehovu. Manželce jsem řekl, aby si nedělala starosti, ale sám jsem začínal pochybovat. Svěřil jsem se se svou ‚malou vírou‘ Jehovovi a prosil jsem ho o pomoc. Když jsem dokončil svou modlitbu, zaklepal na dveře jeden bratr. Zval mě na kávu. Vysvětloval jsem, že raději ne, že musím pracovat na svém úkolu na večerní shromáždění. Velmi však naléhal a říkal, že to bude jen pár minut. Šli jsme tedy. Vrátili jsme se za půl hodiny, a když jsem vystupoval z jeho auta, bylo mi líp.
Když jsem vešel do domu, všiml jsem si, že kuchyňská linka je plná potravin. Pomyslil jsem si, že manželka musela být na nákupu. ‚Ale počkejme, jak by mohla, vždyť nemáme peníze!‘ Pak jsem si všiml obálky. Stálo na ní:.
‚Od bratrů a sester, kteří vás mají velmi rádi. Nedávejte z toho nic do schránky na příspěvky. Již jsme to za vás obstarali.‘
Neubránil jsem se slzám. Myslel jsem na svou ‚malou víru‘ a to mě rozplakalo ještě víc. Pak přišla manželka. Jen jsem ukázal na jídlo a jiné dary. Také se rozplakala, a s ní dvě sestry, které s ní přišly. Pokoušeli jsme se vysvětlovat, že tolik nemůžeme přijmout, ale sestry nám řekly, že nikdo neví, co kdo dal. Podílel se na tom celý sbor a chtěli to udělat, protože měli pocit, že my jsme je naučili jak dávat druhým. A tak jsme plakali ještě víc!“
Později, když bratr psal tuto zprávu, měl již opět práci a podíleli se s manželkou na pomocné průkopnické službě.
[Rámeček na straně 30]
SVĚDECTVÍ O KŘESŤANSKÉ LÁSCE
Jeden sbor svědků Jehovových na západě Spojených států se ocitl v ojedinělé situaci, kdy mohl projevit křesťanskou lásku, jakou doporučují Písma. Stát otevřel na jejich území středisko péče o ochrnuté oběti mozkové obrny. Jedním z prvních obyvatel střediska byl pětadvacetiletý Gary, o něhož se doma nemohli dál starat. Po nemoci měl ochrnuté všechny končetiny a postižena byla i řeč.
Gary byl sedm let pokřtěným svědkem. Jakmile byl v novém středisku, chtěl se účastnit shromáždění v místním sboru. Jeho rodiče nebydleli daleko a nějakou dobu ho vozili. Ale vzhledem k jejich věku začali pomáhat jiní bratři ve sboru. Jeden vlastnil nákladní auto. Byl s manželkou a dvěma dcerami vždy včas připraven a vyjížděl z domu 45 minut před shromážděním, aby mohli zajet pro Garyho. Pak ho vozili zpátky do střediska a domů se dostávali dost pozdě.
Ve středisku se však cosi vyvíjelo. Další oběti mozkové obrny začaly jevit zájem o biblickou pravdu. Dva brzy souhlasili s biblickým studiem. Později projevili zájem i jiní. Jak je všechny dopravit na shromáždění? Jiná rodina ve sboru si koupila dodávkový vůz a třetí vůz nabídl podnik patřící místním svědkům. Přesto tyto prostředky někdy nestačily nebo byly nepohodlné. Mohl sbor udělat víc?
Starší o tom hovořili, pak navrhli, aby se koupil nákladní vůz speciálně pro dopravu postižených na shromáždění a zpět. Sbor souhlasil a ochotně přispěl. Někteří svědkové z okolí, kteří se o tom podniku doslechli, také přispěli. Byl zakoupen vůz a vybaven tak, aby se v něm dala přepravovat kolečková křesla.
Nyní se každý měsíc jiná skupina sborového studia knihy podílí na odvezení auta na shromáždění a na sjezdy. Pravidelně se účastní pět osob ze střediska pro postižené mozkovou obrnou, čtyři z nich jsou již pokřtěnými svědky. Mnoho bratrů a sester se s nimi seznámilo a zamilovalo si je. Nyní zakoušejí štěstí z toho, že pomáhají. Jak? Tím, že jim drží zpěvník a vyhledávají jim při shromáždění texty. Na krajských a oblastních sjezdech dokonce pomáhají krmit a jinak se starat o ty, kteří se o sebe nemohou postarat sami. Vznikla z toho vzájemná náklonnost, jež opravdu hřeje u srdce. A co Gary? Nyní slouží jako služební pomocník ve sboru, který mu prokázal svou lásku. — Sk. 20:35.