Křesťané — pevní, a přece pružní

STATNÝ dub je ztělesněním síly. Když vane silný vítr, obvykle mu dobře odolává. Houževnatý dub přežívá většinu bouří, protože je silný a poměrně nepoddajný, pevný. Jemné stéblo trávy však přežívá také, ale z důvodu zcela jiného. Proč? Je pružné. Ohýbá se, ale silou větru se nezlomí.

Co je tedy důležitější — pružnost, nebo nepoddajnost? Křesťan potřebuje obojí. Ale i u některých členů Božího lidu se někdy neprojevuje rovnováha mezi pevností a pružností. Mají vysoké zásady, ale někteří mají sklon k neústupnosti. Jiní se poněkud podobají ‚rákosu zmítanému větrem‘. (Matouš 11:7) Poddávají se tlaku a vlivům tohoto ničemného světa. Nebo jsou snad natolik tolerantní, že projevují nezdravou povolnost.

Šalomoun řekl: „Pro všechno je ustanovený čas.“ (Kazatel 3:1) Kdy je tedy čas být nepoddajný a kdy je čas být pružný?

Kdy máme být pevní

Izraelský král Saul dostal jednou výslovný příkaz: „Jdi . . . a srazíš Amaleka [nepřátelský národ] a oddáš ho zničení se vším, co má, a nebudeš s ním mít soucit a usmrtíš je, muže stejně jako ženu, dítě stejně jako kojence, býka stejně jako ovci, velblouda stejně jako osla.“ (1. Samuelova 15:3) Amalekité byli proslulí tím, že odporovali Bohu a jeho lidu, a proto si zasloužili vyhlazení. (5. Mojžíšova 25:17–19) „Saul a lid však měli soucit s Agagem [králem Amaleka] a s nejlepšími z bravu a dobytka . . ., a nepřáli si oddat je zničení.“ Saul si přizpůsobil pravidla a to nebylo Jehovovi přijatelné. Prorok Samuel prohlásil: „Pohleď, poslouchat je lepší než oběť.“ — 1. Samuelova 15:9–22.

Vyplývá z toho jasné poučení: Když jde o poslušnost Boha, nepřichází v úvahu žádná pružnost. Apoštol Jan řekl: „Vždyť v tom spočívá láska k Bohu, že zachováváme [Boží] přikázání; jeho přikázání však nejsou obtížná.“ (1. Jana 5:3) Zkušenost Šadracha, Mešacha a Abednega znázorňuje, jak daleko musí být Boží služebníci ochotni jít v projevování této poslušnosti. Odmítli uctívat obraz, který zřídil babylónský král Nebukadnecar. Proč? Protože Boží zákon jasně odsuzoval uctívání model. (2. Mojžíšova 20:4–6) Nediskutovali o tom, že by okolnosti opravňovaly k přizpůsobení si tohoto božského příkazu. Naopak, nekompromisně dali přednost smrti před neposlušností. — Daniel 3:16–18.

Většina křesťanů se prakticky bez obtíží podřizuje jasně definovaným biblickým zákonům. Ale křesťanům je řečeno: „Poslouchejte ty, kteří se mezi vámi ujímají vedení.“ (Hebrejcům 13:17) Sboroví starší snad ustanoví určitou dobu, kdy se sbor schází ke kazatelské službě. Nebo rozhodnou, že se zařízení sálu království má užívat určitým způsobem. Je pravda, že žádný biblický text nevyjadřuje, jak se má nastavit termostat nebo kdo to má vykonat. Ale když starší něco takového rozhodnou, není snad znamenité s nimi spolupracovat?

Podobně možná manžel rozhodne o některých věcech v zájmu své rodiny. Křesťanská manželka možná vždy s těmito věcmi v některém ohledu nesouhlasí, ale snaží se poslouchat „zákon svého manžela“. (Římanům 7:2) Od poslušnosti starších, manželů, rodičů a zaměstnavatelů, by se nemělo ustupovat ve jménu pružnosti. — Kolosanům 3:18–24.

Kdy máme být pružní

Je však také doba, kdy máme být pružní. Naznačil to apoštol Pavel, když řekl: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ (Filipanům 4:5) Řecké slovo, jehož zde Pavel použil, znamená „netrvat na liteře zákona; vyjadřuje ohleduplnost, která se dívá ‚lidsky a rozumně na skutečnosti nějakého případu‘ “. (W. E. Vine, An Expository Dictionary of New Testament Words [Výkladový slovník slov Nového zákona]) Rozumnost často znamená ochotu přizpůsobit se existujícím okolnostem.

Například misionář, který slouží v cizí zemi, si možná rychle uvědomí, že se místní pravidla společenského chování liší od pravidel v zemi, kde byl vychován. Ale jak účinná bude jeho kazatelská služba, jestliže se dívá svrchu na způsoby místních lidí a nechce se v určitých věcech přizpůsobit? Je tedy moudré, jestliže se přizpůsobí užitečným rysům nové kultury. — 1. Korinťanům 9:19–23.

Je zajímavé, že Pavel povzbuzuje křesťany ve Filipech k rozumnosti vzápětí poté, kdy se zmínil o dvou ženách ve sboru, které měly mezi sebou osobní těžkosti. (Filipanům 4:2–5) Pavel nám sice neříká nic o podstatě jejich sporu, ale základem napjatých vztahů často bývá nedostatek rozumnosti. Nikdo se necítí dobře ve společnosti člověka, který je kritický nebo příliš náročný. Šalomoun varuje: „Nestaň se příliš spravedlivým, ani se neukazuj jako nadměrně moudrý. Proč by sis měl způsobit zpustošení?“ — Kazatel 7:16.

Křesťané musí brát ohled na nedokonalost druhých. Je opravdu znamenité, pokusíme-li se dívat se na věci ze stanoviska někoho jiného. Je však smutné, že křesťané ve starověkém Korintu měli takový zájem o svá osobní „práva“, že dokonce předváděli své spoluvěřící před soud. Když rozebírali své problémy před nevěřícími, nejen že uváděli potupu na sbor, ale také zvětšovali rozkol, který mezi nimi vznikl. — 1. Korinťanům 6:1–6.

Pavel proto vybízel korintské křesťany, kteří se cítili uraženi, aby byli povolní. Nabádal je: „Skutečně to tedy znamená pro vás úplnou porážku, že máte mezi sebou soudní pře. Proč si spíše nedáte ukřivdit? Proč se spíše nedáte podvést?“ (1. Korinťanům 6:7) Křesťan považuje za zisk zachovat si dobré vztahy se svými duchovními bratry a sestrami.

Rozumnost je vhodná především pro ty, kteří projevují autoritu. Například rodiče snad určí nějakou dobu, kdy musí být večer jejich synové a dcery doma. Ale dejme tomu, že dítě při jedné příležitosti prosí o nějakou výjimku z tohoto pravidla. Nebylo by vhodné alespoň uvážit mimořádné okolnosti, o které jde? A co křesťanští starší? Nepatří rozumnost k požadavkům, které musí splňovat? (1. Timoteovi 3:3) Ano. Ale kdy a jak mají projevovat tuto vlastnost?

Starší — pevní, ale pružní

Apoštol Petr jednou ukázal rozdíl mezi „rozumnými“ lidmi a lidmi, „kterým je těžké se líbit“. (1. Petra 2:18) Starší možná předloží nějaké návrhy, aby pomohl nějakému bratrovi zlepšit jeho vyjadřovací schopnost. Co by se však mohlo stát, kdyby starší uplatňoval velice přísné měřítko a nevzal by v úvahu vzdělání, schopnosti a okolnosti tohoto bratra? Bratr by možná radu odmítl nebo by byl velmi sklíčený a měl by pocit, že tomuto staršímu „je těžké se líbit“.

Starší musí být také pružní při uplatňování různých pravidel ve sboru. Nikdy by neměli připustit, aby „učinili Boží slovo neplatným“ tím, že by kladli na taková pravidla větší důraz než na dokonalé zásady Jehovova slova. — Matouš 15:6; 23:23.

Je vhodné, aby byli starší pružní, pokud takovou pružností nejsou překračovány biblické zásady. Vědí například, že při velkých sjezdech, kde je velmi mnoho účastníků, bývá dáván přísný pokyn, aby nebyla rezervována místa. Musí být však uplatňováno takové pravidlo i v malém sboru, kde není o místa nouze? Nebo snad starší zastávají názor, že je při kazatelské službě dům od domu vhodný určitý způsob oblečení — například sako a kravata pro muže. To se stalo v jednom sboru v jedné jihoamerické zemi. Ale tamější starší se dověděl, že se jeden mladý muž zdráhá účastnit se kázání dobrého poselství druhým. Proč? Nemohl si dovolit koupit si sako a kravatu. Starší došel k závěru, že pružnost je na místě, a proto mladého muže povzbudil, aby začal mluvit o své víře s druhými.

Pružnost je nutné projevovat i při projednávání právních případů ve sboru. Je pravda, že nesprávné jednání může být oprávněným důvodem, aby byl ten, kdo se ho dopustil, vyloučen. Ale co když projevuje pokání? Jehova dal výstižný vzor svým způsobem jednání s lidmi v Ninive. Bůh kdysi řekl Jonášovi: „Už jen čtyřicet dnů a Ninive bude rozvráceno.“ Když však lidé projevili pokání, Jehova netrval na tom, aby provedl oznámené zničení. Uznal, že se okolnosti změnily. (Jonáš 3:4, 10) Podobně by měli starší s radostí ‚ve velkém měřítku odpouštět‘ tam, kde jsou jasné důkazy pravého pokání. — Izajáš 55:7.

Není snadné zachovávat rovnováhu mezi pevností a pružností. Nedokonalí lidé mají přirozeně sklon k extrémům. Ale křesťané, kteří usilují o to, aby byli pevní, ale zároveň pružní, získají bohatou odměnu. Jestliže se snaží být pružní, budou mít lepší vztahy s druhými a vyvarují se mnoha citových zmatků. A protože jsou jmenovaní starší pevní, vytrvalí v dobrých skutcích a zachovávají ryzost, dávají příklad, kterým si získají důvěru a spolupráci celého sboru, a všichni budou společně postupovat kupředu s nadějí na věčný život. — Izajáš 32:2; 1. Korinťanům 15:58.