PRÁCE

Vynakládání tělesného nebo duševního úsilí ke splnění nějakého záměru nebo k vykonání něčeho; práce je v Písmu chválena. (Ka 5:18) To, že člověk může jíst, pít a „vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci“, je dar od Boha a Bůh si přeje, „aby se člověk radoval ze svých děl“. (Ka 3:13, 22) Práce nebyla člověku ustanovena teprve potom, co zhřešil; Jehova totiž přidělil muži a ženě práci, když byli dokonalí a bezhříšní; tehdy dostali příkaz, aby si podmanili zemi. (1Mo 1:28) Následkem hříchu však přišla marná práce. (1Mo 3:19; srovnej Ří 8:20, 21.)

Mojžíšský Zákon obsahoval ustanovení o obdobích pracovního klidu. Izraelité neměli pracovat v každotýdenním Sabatním dnu. (2Mo 20:8–11) ‚Namáhavá práce žádného druhu‘ se také neměla vykonávat v době, kdy bylo svaté shromáždění. (3Mo 23:6–8, 21, 24, 25, 34–36)

Jehova a jeho Syn pracují. Jehova pracuje a mimo jiné stvořil například nebesa, zemi, zvířata a člověka. (1Mo 1:1; 2:1–3; Job 14:15; Ža 8:3–8; 19:1; 104:24; 139:14) Je vhodné uznávat velikost Jehovových skutků, vyvyšovat ho a děkovat mu za ně. (Ža 92:5; 107:15; 145:4–10; 150:2) Boží díla jsou věrná a nesrovnatelná, jsou vykonána v moudrosti a jsou „pravda a soud“. (Ža 33:4; 86:8; 104:24; 111:7)

Jehova vykonal „velké dílo“ tím, že osvobodil Izraelity z egyptského otroctví a umožnil jim, aby obsadili Kanaán. (Sd 2:7) K jeho dílům někdy patří i vykonání božského soudu. (Jer 50:25) Izajáš proto předpověděl: „Jehova totiž povstane . . . , aby provedl své dílo — jeho dílo je neobvyklé.“ (Iz 28:21) Takové ‚neobvyklé dílo‘ bylo provedeno v roce 607 př. n. l. a pak znovu v roce 70 n. l., když Jehova způsobil neboli přivodil zničení Jeruzaléma a jeho chrámu. (Hab 1:5–9; Sk 13:38–41; viz heslo MOC, MOCNÉ SKUTKY.)

O zosobněné moudrosti je řečeno, že při stvořitelské práci byla vedle Jehovy jako jeho ‚mistr v díle‘. (Př 8:12, 22–31; srovnej Jana 1:1–3.) Když byl Boží moudrý Syn, Ježíš Kristus, na zemi jako člověk, prokázal se jako pracovník; ukázal, že Jehova sice ukončil stvořitelskou práci, pokud jde o hmotné věci na zemi, ale že pracuje dále. Ježíš totiž řekl: „Můj Otec stále pracuje až dosud, i já stále pracuji.“ (Jan 5:17) Konání práce, kterou mu určil Jehova, bylo pro Ježíše jako výživný, sytící a osvěžující pokrm. (Jan 4:34; 5:36) Kristus vykonával své skutky ve jménu svého Otce; tyto skutky byly od Otce a dokazovaly, že Kristus je „ve spojení s Otcem“. (Jan 10:25, 32, 37, 38; 14:10, 11; 15:24; Sk 2:22) Práci, kterou mu Jehova určil vykonat na zemi, Ježíš úspěšně dokončil. (Jan 17:4)

Ježíš řekl: „Kdo projevuje víru ve mne, ten bude také činit skutky, které já činím; a bude činit skutky větší než tyto, protože odcházím k Otci.“ (Jan 14:12) Kristus nepochybně nemínil to, že by jeho následovníci konali větší zázraky, než jaké vykonával on; v Bibli totiž není žádná zpráva o tom, že by někdo z nich vykonal nějaký větší zázrak, než jaký vykonal Ježíš, když vzkřísil Lazara, který již byl čtyři dny mrtvý. (Jan 11:38–44) Ježíš však šel k Otci a jeho následovníci měli dostat svatého ducha, aby mu byli svědky „jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samaří a do nejvzdálenější končiny země“ (Sk 1:8); měli tudíž propracovat větší území než Ježíš, měli pracovat déle než on, a v tomto smyslu tedy měli činit větší skutky než on.

Pracovat je nutné. Ježíš Kristus řekl, že „dělník je hoden své mzdy“, a tím ukázal, že lidé, kteří se namáhají ve spojení s duchovními věcmi, nebudou mít nedostatek ve věci životních potřeb. (Lk 10:7) Apoštol Pavel však Tesaloničanům poukázal na to, že líný člověk, který nechce pracovat, si nezaslouží, aby jedl na úkor druhých, ale měl by se naučit pracovat svýma rukama, aby se mohl o své potřeby sám starat. (1Te 4:11; 2Te 3:10, 12) Podobně i ten, kdo kradl, by už ‚krást neměl‘, ale měl by ‚konat tvrdou práci‘. (Ef 4:28)

Kvalita práce Božích služebníků. Když Jehovův služebník vykonává jakoukoli práci, měl by stále pamatovat na svůj vztah k Bohu a všechno by měl dělat „celou duší jako pro Jehovu, a ne pro lidi“. (Kol 3:23) To vyžaduje přičinlivost (Př 10:4; 13:4; 18:9), poctivost a věrnost. Projevování takových vlastností působí k Boží slávě, což je patrné z vybídky, jež byla dána křesťanským otrokům: „Ať se otroci ve všem podřizují svým majitelům a líbí se jim tím, že neodmlouvají, nekradou, ale plně projevují dobrou věrnost, aby ve všem zdobili učení našeho Zachránce, Boha.“ (Tit 2:9, 10; Ef 6:5–8; Heb 13:18)

Správné hodnocení získaného majetku. Křesťané by měli s oceněním vzhlížet k Bohu a očekávat od něj, že jejich práci požehná, a neměli by si dělat nepatřičné starosti o své hmotné potřeby. Ježíš svým následovníkům radil, aby nejprve hledali Království. (Mt 6:11, 25–33) Také nabádal: „Nepracujte pro pokrm, který zaniká, ale pro pokrm, který zůstává k věčnému životu.“ (Jan 6:27) Boží služebníci tedy zastávají moudrý názor, že peníze a hmotné věci, které získali jako výsledek své práce, mají menší význam než duchovní bohatství, které je daleko důležitější. Hmotné prostředky, které získali svou namáhavou prací, také používají k podpoře duchovních zájmů, a tím si „dělají přátele“ z Boha a Krista. (Ka 7:12; Lk 12:15–21; 16:9)

Je nutné vyvarovat se nesprávných skutků. Jehova rozhoduje o tom, které skutky jsou správné, a které jsou nesprávné. On „přivede dílo každého druhu na soud, pokud jde o každou utajenou věc, ať je dobrá, nebo špatná“. (Ka 12:13, 14) Bůh také bude jednat s každým člověkem podle jeho díla. (Ža 62:12) Tato skutečnost, a především láska k Jehovovi Bohu, jsou vážné důvody, proč se vyvarovat nesprávných skutků a proč konat skutky, které jsou v jeho očích příjemné. (1Ja 5:3; Ža 34:14; 97:10, Am 5:14, 15)

Aby křesťané zůstávali v Boží přízni, musí se vyhýbat ‚skutkům těla‘, k nimž patří takové věci, jako je smilstvo, nevázané chování, modlářství, provozování spiritismu, projevy nenávisti, výbuchy hněvu a pitky. Takové skutky by člověku znemožnily to, že by zdědil Boží Království, a je zřejmé, že patří k ‚neplodným skutkům, které patří tmě‘, ke skutkům, z nichž nakonec není žádný prospěch. (Ga 5:19–21; Ef 5:3–14; 1Pe 4:3; srovnej Jana 3:20, 21.)

Správné skutky. Chceme-li, aby naše skutky byly úspěšné, je nezbytně nutné spoléhat se na Jehovu Boha. (Ža 127:1; Př 16:3) Bůh podporuje a posiluje ty, kdo se snaží činit jeho vůli. (2Ko 4:7; Fil 4:13) Lidé dělají ve svém životě mnoho marných věcí (Ka 2:10, 11), ale skutky, které souvisejí s pravým uctíváním, nejsou marné. Hebrejští křesťané dostali ujištění: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Heb 6:10) Je zřejmé, že k takové práci patřilo poskytování hmotné pomoci nebo jiné projevy laskavosti těm, kdo jsou v nouzi, nebo těm, kdo prožívají utrpení a pronásledování. (Srovnej Ef 4:28; Fil 4:14–19; 1Ti 6:17, 18; Jk 1:27.) Ke znamenitým skutkům patří také podíl na činění učedníků (Mt 28:19, 20; 1Ko 3:9–15), a muži mohou konat znamenitou práci také tím, že slouží v křesťanském sboru jako dozorci a vyučují spoluvěřící. (1Te 5:12, 13; 1Ti 3:1; 5:17)

Víra a skutky. Skutky mojžíšského Zákona, k nimž patřilo například přinášení obětních darů, očišťování a obřízka, neučinily nikoho spravedlivým. (Ří 3:20; 4:1–10; Ga 3:2) Učedník Jakub — který nemluví o skutcích mojžíšského Zákona — ovšem říká, že „člověk má být prohlášen za spravedlivého skutky, a ne samotnou vírou“ (Jk 2:24), protože člověk musí svou víru projevovat praktickými skutky, musí ji dokazovat. (Srovnej Mt 7:21–27; Ef 2:8–10; Jk 1:27; 2:14–17; 4:4.) Svou víru dokazoval skutky například Abraham, když byl ochoten obětovat Izáka. Také Raab dokázala svou víru skutky, když ukryla izraelské zvědy. (Heb 11:17–19; Jk 2:21–25)