Výzva k tomu, abychom „šli v jeho šlépějích“

„Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ — 1. PETRA 2:21, Petrů.

1, 2. a) Co může být skutečným problémem a proč to zajímá křesťany? b) Jaké otázky jsou tu položeny?

ŠEL jsi už někdy po písečné pláži nebo přes sněhovou pláň, kde tě upoutala řada šlépějí, které tam zanechal někdo před tebou? Vybral sis snad jedny šlépěje a snažil ses v nich jít, řídit podle nich své vlastní kroky co nejpřesněji? Jestliže ano, zjistil jsi, že to není snadné. Jít věrně v něčích šlépějích — ať doslovně nebo obrazně — je opravdový problém. Přesto jsme tím, že si říkáme křesťané, dali najevo svou touhu dělat právě to: jít věrně ve šlépějích Krista.

² Jsi ochoten vynaložit úsilí, které je nutné, aby ses úspěšně vyrovnal s tímto problémem? Nejen to, jsi odhodlán to dělat, ať se děje cokoli? Jestliže ano, bude ti k užitku, když plně porozumíš, jaké obtíže s sebou nese jít v doslovných šlépějích. Pak půjdeš v Kristových obrazných šlépějích s větším úspěchem.

Uč se přizpůsobovat se

3. Proč se zdá zprvu nepřirozené jít v něčích šlépějích?

³ Každý má svou charakteristickou chůzi. Délka kroku se u každého liší a stejně tak úhel, v němž klade nohy na zem. Špičky mohou směřovat buď přímo dopředu, nebo se mohou vytáčet v nějakém úhlu ven nebo dovnitř, případně se jedna noha vytáčí víc než druhá. Už vidíš, v čem je ten problém? Máš-li jít věrně v něčích šlépějích, musíš přizpůsobit svou délku kroku a postavení nohy jemu. Zprvu ti to bude připadat nepřirozené, ale je to nutné. Jinak to nejde.

4. Proč je zvlásť náročným problémem jít v Ježíšových šlépějích?

⁴ Kristova chůze byla obrazně řečeno jedinečná, protože byl jediný dokonalý člověk mezi svými současníky, „ten, který neznal hřích“. (2. Korinťanům 5:21) Protože lidé jsou od přirozenosti nedokonalí hříšníci, chůze v Ježíšových šlépějích není jejich normální chůzí. Pavel to připomíná křesťanům v Korintě slovy: „Neboť jste ještě tělesní. Poněvadž je totiž mezi vámi žárlivost a rozepře, nejste tělesní a nechodíte jako lidé?“ Sklony k žárlivosti a rozepři, „skutky těla“, jsou u nedokonalých lidí normální, ale Ježíš šel cestou lásky a „láska není žárlivá . . . nedá se podráždit“. Jít v Kristových šlépějích tedy znamená větší problém, než kdyby se od nás žádalo, abychom šli pouze ve šlépějích někoho nedokonalého. — 1. Korinťanům 3:3; 13:4, 5; Galaťanům 5:19, 20; viz také Efezanům 5:2, 8.

5, 6. a) Proč mnoho lidí nedokázalo jít v Kristových šlépějích a jakou radu proto dal Pavel? b) Jak jsou dnes lidé povzbuzováni, aby šli v Kristových šlépějích, a co to pro ně bude znamenat?

⁵ Kromě nedokonalosti může člověku bránit, aby chodil v Kristových šlépějích, také nevědomost ohledně Boží vůle. Pavel tedy nabádal efezské křesťany, aby „již dále nechodili tak, jako chodí i národy v neužitečnosti své mysli, přičemž jsou myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který náleží Bohu, pro nevědomost, jež je v nich, pro necitelnost svého srdce“. — Efezanům 4:17, 18.

⁶ Prostřednictvím kázání o království jsou dnes lidé naléhavě zváni, aby přestali chodit svým normálním způsobem — v nevědomosti o Božích předsevzetích, myšlenkově ve tmě — a aby se nedali necitelným srdcem vést k usilování o neužitečné cíle. Jsou povzbuzováni, aby se přizpůsobili Kristovu dokonalému příkladu, aby ‚chodili ve spojení s ním‘, a tak ‚přiváděli každou myšlenku do zajetí, aby ji učinili poslušnou Krista‘. (Kolosanům 2:6, 7; 2. Korinťanům 10:5) Lidé ochotní vyrovnat se s touto výzvou se upevňují ve víře. Tím, jak si zvykají chodit způsobem, jímž chodil Ježíš, se to pro ně stává stále snadnějším.

7. Jaké ujištění máme, že ač je často náročným problémem jít v Ježíšových šlépějích, přesto je to možné?

⁷ Často je to však problém. Rozdíl mezi dokonalým a nedokonalým tvorem je velký. Proto musí dělat nedokonalí tvorové velké změny, když se snaží následovat dokonalý příklad. Někteří lidé mají snad vlivem zděděných rysů nebo vlivem prostředí větší potíže než jiní, když se přizpůsobují křesťanskému způsobu života. Ale Jehova nás ujišťuje, že to dokáže každý, kdo je ochoten se skutečně namáhat. „Ke všemu jsem silný skrze toho, který mi propůjčuje sílu,“ řekl apoštol Pavel. (Filipanům 4:13; viz také 2. Korinťanům 4:7; 12:9.) Totéž platí o všech křesťanech.

Dávej si pozor

8, 9. a) Proč je nutná nerozdělená pozornost a intenzívní soustředění, když jdeme v něčích šlépějích? b) Jaká biblická rada nám pomůže, abychom nezbloudili od Ježíšových šlépějí?

⁸ Nemůžeme jít v doslovných šlépějích, aniž bedlivě sledujeme, kam šlapeme. Jestliže naše oči bloudí — zaměřují se na to, co se děje okolo nás, nebo na něco jiného —, zcela jistě dříve nebo později uděláme falešný krok. Pokud nebudeme věnovat chůzi nerozdělenou pozornost a intenzívně se nesoustředíme, zbloudíme od šlépějí, v nichž bychom měli jít. Je tedy vždy zapotřebí být bdělý, zejména když by naši mysl mohly odpoutat od bezprostředního úkolu náhlé zvuky nebo jiná nečekaná rozptýlení. — Srovnej Joba 18:10, 11.

⁹ Obrazně to platí i o těch, kteří jdou v Ježíšových šlépějích. Ježíš varoval své následovníky, aby na sebe dávali velký pozor, aby jejich srdce „nikdy nebylo obtíženo přejídáním a přílišným pitím a úzkostlivými životními starostmi“. (Lukáš 21:34) Satan tato každodenní rozptýlení používá k tomu, aby nás přiměl odvrátit zrak od Ježíšových šlépějí. Umí nás rychle překvapit nepřipravené tím, že využije nečekaných okolností, jako je odpor, nemoc nebo finanční těžkosti. Abychom rozhodně „nikdy nebyli zavlečeni pryč“, musíme „věcem, které jsme slyšeli“, věnovat „více než obvyklou pozornost“, jinými slovy upírat zrak na Kristovy šlépěje ještě bedlivěji než dosud. — Hebrejcům 2:1; viz také 1. Jana 2:15–17.

Neodbočuj

10. a) Jaké nebezpečí vzniká, když se křižují různé stopy? b) Proč jsou následky toho, jdeme-li v nesprávných šlépějích, v duchovním smyslu vážné?

¹⁰ Na lidnaté pláži může být ve vlhkém písku mnoho stop a některá řada šlépějí může křížit ty, v nichž jdeme my. Mnohé stopy si mohou být při povrchním pohledu podobné. Je tedy velmi důležité být si jistý, že jdeme v těch správných. Jinak bychom se mohli nechat odvést nesprávným směrem. V duchovním smyslu by to mohlo mít vážné následky. Jak nebezpečné by bylo jít ve šlépějích, které snad vypadají správně, ale ve skutečnosti správné nejsou, ukazuje varovné přísloví: „Existuje cesta, která je před mužem přímá, ale její konec jsou potom cesty smrti.“ — Přísloví 16:25.

11. Jak varoval Pavel rané křesťany a komu tím dal dnes příklad?

¹¹ Toto velmi reálné nebezpečí přimělo Pavla, aby varoval své bratry v raném křesťanském sboru: „Divím se, že se tak rychle vzdalujete od toho, který vás povolal Kristovou nezaslouženou laskavostí, k nějakému jinému dobrému poselství . . . Jsou jistí lidé, kteří vám působí těžkosti a chtějí překroutit dobré poselství o Kristu . . . Kdokoli vám oznamuje jako dobré poselství něco nad to, co jste přijali, ať je proklet“. (Galaťanům 1:6–9) V souladu s Pavlovým příkladem nás dnes vedoucí sbor svědků Jehovových varuje před odpadlíky a falešnými bratry, kteří jakoby vytvářejí falešné šlépěje. Praví křesťané nechtějí odbočit ze stezky, kterou jim pod Božím vedením vytyčil Kristus. — Žalm 44:18; 44:19, KB.

12. a) Jak nám může pomoci 2. Timoteovi 1:13, abychom se nedali svést na falešnou stopu? b) Podle čeho se poznají jiné druhy dobrého poselství?

¹² Dáváme-li dobře pozor na poznávací znaky Kristových šlépějí, nenecháme se svést z cesty. Přesné poznání o Ježíšovi, o jeho učení a o tom, jak pracuje křesťanský sbor, nám pomůže určit „vzor zdravých slov“, jenž nás chrání před těmi, kteří „chtějí překroutit dobré poselství o Kristu“. (2. Timoteovi 1:13) Jiné druhy takzvaného dobrého poselství — ve skutečnosti falešné stopy — se nehodí do tohoto vzoru pravdy. Deformují jej, činí obraz nejasným. Místo aby objasňovaly základní biblické pravdy a zásady, protiřečí jim. Místo aby nás povzbuzovaly k větší činnosti v Jehovové službě, snaží se ji brzdit. Poselství takových lidí není pozitivní a neoslavuje Jehovovo jméno a organizaci, je negativní, hledá chyby, je kritické. To rozhodně nejsou šlépěje, v nichž bychom chtěli jít.

Udržuj správné tempo

13. Jak záleží na tempu, když následujeme něčí šlépěje?

¹³ Když kráčíme, o délce našeho kroku zčásti rozhoduje rychlost chůze. Obecně platí, že čím rychleji jdeme, tím delší děláme kroky, čím pomaleji, tím kratší. Proto pro nás bude snazší jít v něčích doslovných šlépějích, jestliže se přizpůsobíme jeho tempu chůze. Máme-li tedy úspěšně kráčet v obrazných šlépějích našeho Vůdce, Ježíše Krista, musíme rovněž udržovat jeho tempo.

14. a) Jakými způsoby se může projevit, že nedržíme krok s Kristem? b) Proč je pošetilé snažit se jít rychleji než „věrný a rozvážný otrok“?

¹⁴ Nedržet tempo s Kristem může znamenat dvě věci. Buď se pokoušíme jít rychleji, předbíháme „věrného a rozvážného otroka“, kterého Ježíš používá, aby uskutečnil Jehovovo předsevzetí, nebo se loudáme vzadu a nesledujeme vedení ‚otroka‘. (Matouš 24:45–47) Příkladem toho prvního jsou někteří křesťané, kteří v minulosti ztratili trpělivost kvůli naukovým nebo organizačním změnám či zlepšením, jež pokládali za nutné, a zdálo se jim, že dlouho nepřicházejí. Rozmrzelo je, že se věci podle nich nevyvíjely dost rychle, a odešli od Jehovova lidu. Jak to bylo pošetilé a krátkozraké! Často se později — v Jehovově patřičném čase — změnilo právě to, co je vyvádělo z míry. — Přísloví 19:2; Kazatel 7:8, 9.

15. Jak byli král David a Ježíš dobrým příkladem udržování správného tempa?

¹⁵ Moudrý postup je čekat na Jehovu, až zasáhne, místo abychom se snažili diktovat tempo, v němž se mají věci odehrávat. Správný příklad dal starověký král David. Odmítl se spiknout proti králi Saulovi a nepokusil se vznést nárok na království dříve, než přišel Jehovův patřičný čas, aby mu bylo dáno. (1. Samuelova 24:1–15) I „Syn Davidův“, Ježíš, si uvědomoval, že bude muset čekat, než plně vejde do svého nebeského království. Znal prorocký výrok, který o něm platil: „Seď po mé pravici, dokud ti nedám tvé nepřátele jako podnož pod nohy.“ Když se ho tedy chtěla skupina Židů „zmocnit . . . , aby ho udělali králem“, Ježiš se rychle vzdálil. (Matouš 21:9; Žalm 110:1; Jan 6:15) Podle textu Hebrejcům 10:12, 13 Ježíš asi po třiceti letech ještě stále čekal na království. Čekal ve skutečnosti téměř 19 století, než byl dosazen jako právoplatný král Božího království při jeho zřízení v roce 1914.

16. a) Uveď příklad, jak se můžeme pohybovat pomaleji, než bychom měli. b) Co je účelem Jehovovy trpělivosti a jak bychom tu trpělivost neměli zneužívat?

¹⁶ Nedržet správné tempo může ovšem také znamenat zpomalování, zaostávání. Když tedy Boží slovo naznačuje, že musíme ve svém životě dělat změny, jednáme bez otálení? Nebo namítáme, že Bůh je trpělivý, takže můžeme změny odložit na pozdější dobu a doufat, že to pak třeba bude snazší? Jehova je opravdu trpělivý. Ale ne proto, abychom otáleli činit potřebné změny. Spíše „je k vám trpělivý, protože si nepřeje, aby byl někdo zničen, ale přeje si, aby všichni dospěli k pokání“. (2. Petra 3:9, 15) Oč lepší je tedy napodobovat žalmistu, který řekl: „Spěchal jsem a neotálel dodržovat tvá přikázání.“ — Žalm 119:60.

17. Co má udržování správného tempa společného s kázáním království? K jaké osobní otázce nás to vede?

¹⁷ Zaostávat je možné i při kázání království. Podle Matouše 25 Ježíš právě soudí lidstvo a odděluje „ovce“ od „kozlů“. Koná se to především pomocí kázání „tohoto dobrého poselství o království“. (Matouš 24:14; 25:31–33; Zjevení 14:6, 7) Čas vyhrazený pro toto dělení je nutně omezený. (Matouš 24:34) Jak se vyhrazený čas chýlí k závěru, můžeme očekávat, že Ježíš urychlí dílo. Jedná přitom jako Boží nástroj. Bůh slibuje ohledně žňového díla: „Já, Jehova, to urychlím v patřičném čase.“ (Izajáš 60:22) Jsme Boží spolupracovníci a věrně jdeme ve šlépějích jeho Syna. Zrychlujeme své tempo kázání do té míry, jak nám to dovoluje tělesný stav a biblické odpovědnosti? Zprávy o kazatelské službě svědčí o tom, že milióny svědků Jehovových to dělají.

Vyhýbej se přílišné sebejistotě, bojuj se ztrátou odvahy

18. Proč by mohl být někdo příliš sebejistý a jak před tímto nebezpečím varuje Bible?

¹⁸ Čím dále vytrvale kráčíme v něčích šlépějích, tím víc si navykneme na jeho způsob chůze. Jestliže však začneme být spokojení sami se sebou, dříve nebo později uděláme falešný krok. Když tedy následujeme Ježíšovy obrazné šlépěje, musíme si uvědomovat, že nám hrozí nebezpečí přílišné sebejistoty, že bychom mohli lehkovážně spoléhat na vlastní sílu a schopnosti, domnívat se, že jsme zvládli jeho dokonalý způsob chůze. Petrova zkušenost zaznamenaná u Lukáše 22:54–62 slouží jako včasné varování. Zdůrazňuje i pravdivost textu 1. Korinťanům 10:12, kde je řečeno: „Ať ten, kdo si myslí, že stojí, dá pozor, aby neupadl.“

19. a) Co se čas od času stává každému křesťanovi? (Jakub 3:2) b) Jak bychom měli pohlížet na Pavlova slova v Římanům 7:19, 24?

¹⁹ Každý křesťan ve své nedokonalosti udělá čas od času falešný krok. Odchylka může být tak malá, že si jí jiní ani nevšimnou. Jindy to může být tak zjevné minutí cíle, že to uvidí všichni. V obou případech je velkou útěchou Pavlovo poctivé přiznání: „To dobré, co si přeji, to totiž nedělám, ale konám to špatné, co si nepřeji. Já ubohý člověk!“ (Římanům 7:19, 24) Nesmíme samozřejmě na tato slova pohlížet jako na omluvu pro špatné jednání. Jsou spíše povzbuzením pro oddané křesťany, kteří zápolí s nedokonalostí, a pomáhají jim vytrvat, když se snaží vyrovnat se s výzvou, aby kráčeli v Ježíšových dokonalých šlépějích.

20. a) Jak nám v našem závodu o život pomáhá text Přísloví 24:16? b) K čemu bychom měli být odhodláni?

²⁰ Přísloví 24:16 říká: „Spravedlivý . . . může padnout i sedmkrát, a jistě vstane.“ Nikdo by se v našem závodu o život neměl cítit nucen vzdát se. Tento závod je jako maratón, vytrvalostní závod, ne jako běh na sto metrů. Sebemenší falešný krok může připravit sprintera o vítězství. Ale maratónec, i když klopýtne, má čas se vzchopit a dokončit závod. A tak když tě nějaký tvůj falešný krok přiměje zvolat: „Já ubohý člověk!“, vzpomeň si, že máš ještě čas se vzchopit. Stále máš příležitost srovnat krok se svým Vůdcem, Ježíšem Kristem. Není proč zoufat. Není proč se vzdávat. Buď odhodlán, že s božskou pomocí úspěšně odpovíš na výzvu, abys ‚věrně následoval Ježíšovy šlépěje‘. — 1. Petra 2:21.

Lid, který chodí v Ježíšových šlépějích

„Cožpak jsme nešli ve stejném duchu, v týchž šlépějích?“ — 2. KORINŤANŮM 12:18.

1. Proč často není těžké poznat svědka Jehovova?

„JAKO skupina jsou zdvořilí, odpovědní a dobře se učí. To se o jiných skupinách říci nedá.“ To prohlásil ředitel jedné základní školy ve Spojených státech. O kom mluvil? O dětech svědků Jehovových, které chodily do jeho školy. Mnozí si opravdu všimli, že se svědkové Jehovovi i jejich děti často v určitých věcech podobají jiným svědkům. Během let je stále zjevnější, že jsou pozoruhodně sjednocení, pokud jde o víru a chování. Svědky není tedy těžké rozeznat.

2. Co bylo charakteristickou vlastností raného křesťanského sboru a co o tom řekl Pavel?

² Jednota svědků Jehovových je v tomto nejednotném světě něčím neobyčejným. Není ji však těžké pochopit, když máme na paměti, že se všichni snaží kráčet v Ježíšových šlépějích. (1. Petra 2:21) Taková jednota byla příznačná i pro křesťany z prvního století. Pavel jednou nabádal sbor v Korintu: „Vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebylo rozdělení, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ (1. Korinťanům 1:10) Pavel také dal inspirované rady, jak jednat s osobami, které nejsou ochotné zachovávat křesťanskou jednotu. — Viz Římanům 16:17; 2. Tesaloničanům 3:6.

3, 4. Jak popsal Pavel jednotu mezi sebou a Titem a co bylo základem této jednoty?

³ Kolem roku 55 n. l. poslal Pavel do Korintu Tita, aby pomohl při sbírce na nuzné bratry v Judeji a možná aby zjistil, jak sbor reaguje na Pavlovu radu. Když Pavel později psal Korinťanům, zmínil se o Titově nedávné návštěvě a zeptal se: „Titus vás přece vůbec nevyužil. Cožpak jsme nešli ve stejném duchu, v týchž šlépějích?“ (2. Korinťanům 12:18) Co myslel Pavel tím, že šli „ve stejném duchu“ a „v týchž šlépějích“?

⁴ Vyjádřil tím, jaká jednota vládla mezi ním a Titem. Titus byl občas Pavlovým společníkem na cestách a nepochybně se tím od Pavla mnoho naučil. Ale jednota mezi nimi byla založena na něčem silnějším. Byla založena na jejich znamenitém vztahu k Jehovovi a na tom, že šli oba ve šlépějích Krista. Titus napodoboval Pavla tak, jak Pavel napodoboval Krista. (Lukáš 6:40; 1. Korinťanům 11:1) Šli tedy v Ježíšově duchu a v jeho šlépějích.

5. Co se dá dnes očekávat od těch, kteří napodobují Pavla a Tita a jdou „ve stejném duchu“ a „v týchž šlépějích“?

⁵ Proto není nijak zvláštní, že se křesťané ve 20. století, kteří jdou „ve stejném duchu“ a „v týchž šlépějích“ jako Pavel a Titus, těší z nesrovnatelné jednoty. Vždyť nejednota takzvaných křesťanů prozrazuje, že jsou jen napodobeninou křesťanů a nechodí ve šlépějích Vůdce, kterého údajně následují. (Lukáš 11:17) Tento nápadný rozdíl mezi pravými a takzvanými křesťany lze doložit různými způsoby. Uveďme čtyři.

Svatost krve

6, 7. a) Jaký správný názor na krev mají ti, kteří jdou Ježíšových šlépějích? b) Jaký je rozdíl mezi svědky Jehovovými a jinými, kteří dnes odmítají transfúze krve?

⁶ Kolem roku 49 n. l. sepsal vedoucí sbor křesťanů prvního století dopis, který odpovídal na otázku: Měli by nežidovští křesťané poslouchat Mojžíšův zákon? V dopise stálo: „Svatý duch a my sami jsme . . . uznali za dobré nepřidávat vám žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: Abyste se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva.“ (Skutky apoštolů 15:28, 29) Všimni si, že mezi „nutnými věcmi“ bylo zdržovat se krve. Chodit v Ježíšových šlépějích tedy znamenalo nepřijímat krev do těla ústy ani nijak jinak.

⁷ Tato zásada se v křesťanstvu zjevně porušuje používáním krevních transfúzí. Je pravda, že v posledních letech si řada lidí uvědomila, že transfúze krve mohou ohrozit zdraví, a odmítá je z lékařských důvodů. Je to tak proto, že mnozí lidé se při transfúzi krve nakazili virem AIDS. Kdo se však zastává svatosti krve z úcty k Božímu zákonu a dělá to jako skupina? Za koho automaticky považuje lékař pacienta, který má námitky proti transfúzi? Neříká lékař zpravidla: ‚Vy musíte být svědek Jehovův‘?

8. Jaké požehnání dostala jedna svědkyně v Itálii pro své odhodlání dodržet Boží zákon v tomto ohledu?

⁸ Antonietta žije v Itálii. Asi před osmi lety byla těžce nemocná a měla tak špatný krevní obraz, že lékaři tvrdili, že jí může život zachránit jen transfúze. Odmítla ji a lékaři i příbuzní se postavili proti ní. I její dva malí synové prosili: „Mami, jestli nás máš doopravdy ráda, přijmi krev.“ Ale Antonietta byla odhodlaná, že zůstane věrná, a naštěstí nezemřela. Přesto byl její stav tak vážný, že jeden lékař řekl: „Nedovedeme si vysvětlit, proč je ještě živá.“ Sotva však zahájili léčbu, proti níž nebylo námitek, začala se tak rychle zotavovat, že jiný lékař poznamenal: „Nemohu tomu uvěřit — za tak krátkou dobu byste se přece nemohla zotavit, ani kdybychom do vás pumpovali krev celý den.“ Dnes je pravidelnou průkopnicí a její synové, kterým je teď dvanáct a čtrnáct let, dělají znamenité pokroky v pravdě. Antonietta se odvážně držela ‚nutné věci‘, svatosti krve. Stejný názor mají všichni svědkové Jehovovi, když jdou v Ježíšových šlépějích.

Dobrá morálka

9. Jaká jiná ‚nutná věc‘ patří k následování Ježíšových šlépějí a co se stane těm, kteří na to nedbají?

⁹ Jiná ‚nutná věc‘ zdůrazněná v onom dopise vedoucího sboru z prvního století byla, „abyste se zdržovali . . . smilstva“. Ve svém prvním dopise Korinťanům to Pavel rozvedl: „Ani smilníci ani modláři ani cizoložníci ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely ani muži, kteří leží s muži . . . nezdědí Boží království.“ (1. Korinťanům 6:9, 10) Křesťané pomáhají lidem, kteří si přejí sloužit Jehovovi, aby se těchto nečistých zvyklostí zbavovali. I členové sboru, kteří upadli do této léčky, dostávají pomoc, aby se očistili, pokud se obrátí a činí pokání. (Jakub 5:13–15) Jestliže však křesťan propadne takovým nečistým zvyklostem a odmítá činit pokání, platí přímočaré biblické pravidlo. Pavel byl božsky inspirován, aby řekl: „Abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilníkem . . . Odstraňte toho ničemu ze svého středu.“ — 1. Korinťanům 5:11, 13.

10, 11. a) Kdo musí nést odpovědnost za nízké mravní normy křesťanstva a proč? b) Jak dokazuje zkušenost jednoho Filipínce, že svědkové Jehovovi jako skupina dodržují vysoká mravní měřítka?

¹⁰ Navzdory tomuto jasnému učení je křesťanstvo prolezlé nemravností. Vinu za tuto situaci nesou duchovní, kteří ředí božské normy, stejně jako ti, kteří ústy horují pro biblické normy, ale neprosazují je odvážně ve svých sborech. I v tom však svědkové Jehovovi jako lid chodí v Ježíšových šlépějích.

¹¹ Vezměme Filipínce Joseho, který byl již v sedmnácti známý jako výtržník a hazardní hráč. Často se opíjel, vedl nemravný život a často se ocital ve vězení pro krádeže. Potom přišel do styku se svědky Jehovovými. „Studium Bible úplně změnilo můj život,“ říká. „Už nepiji a nekouřím a naučil jsem se ovládat svůj temperament. Mám teď čisté svědomí, protože mám jen jednu manželku. Získal jsem si také úctu sousedů, kteří o mně říkávali: ‚ten nenapravitelný Jose‘ a ‚ten přízrak Jose‘. Teď o mně říkají: ‚Jose, ten svědek Jehovův‘. Můj syn a můj synovec jsou služebními pomocníky ve sboru, kde nyní sloužím jako starší a jako pravidelný průkopník.“ Jose a milióny jiných křesťanských svědků Jehovových chodí v Ježíšových šlépějích jako mravně čistí křesťané.

Neutralita

12. Jaký postoj opravdových křesťanů vyzdvihl Ježíš ve své modlitbě zaznamenané u Jana v 17. kapitole?

¹² V dlouhé modlitbě, kterou pronesl Ježíš poslední večer, kdy byl se svými učedníky, se zmínil o jiném způsobu, jímž budou jeho učedníci ‚chodit v jeho šlépějích‘. Řekl o svých učednících: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16) To znamená, že křesťané jsou neutrální. Místo aby se účastnili politiky nebo národnostních konfliktů, vyprávějí jiným o Božím království, jediném řešení problémů tohoto světa. — Matouš 6:9, 10; Jan 18:36.

13, 14. a) Jak se liší křesťanstvo od svědků Jehovových ve věci neutrality? b) Jak působilo dodržení politické neutrality jednoho japonského svědka ve prospěch celého společenství bratrů?

¹³ Na tuto zásadu neutrality zapomněla většina příslušníků křesťanstva, pro něž je národnostní původ většinou důležitější než náboženská spřízněnost. Novinář Mike Royko poukazuje na to, že „křesťané“ se nikdy „neostýchali válčit s jinými křesťany“, a dodává: „Jinak by nikdy nevznikla většina nejprudších válek v Evropě.“ Je dobře známo, že svědkové Jehovovi zachovávají za války přísnou křesťanskou neutralitu. Jako ti, kdo jdou ve šlépějích Ježíše, jsou však také neutrální v sociálních a politických sporných otázkách. Tak nic neruší jejich pozoruhodnou světaširou jednotu. — 1. Petra 2:17.

¹⁴ Jejich neutralita často přináší nečekané výsledky. V okrese Tsugaru v severním Japonsku se například berou velmi vážně volby. Ale Tošio, zástupce přednosty finančního odboru na místním vládním úřadě, pro svědomí odmítl zúčastnit se kampaně za znovuzvolení primátora. Za to byl jmenován do podřadné funkce v odboru pro kanalizaci. Po roce však byl primátor zatčen a musel rezignovat pro úplatkářství. Byl zvolen nový primátor. Když se doslechl o Tošiově sesazení, vrátil mu vysoké správní postavení a to přineslo požehnání Tošiovým křesťanským bratrům. Jak? Tošio vysvětluje, že je velmi obtížné získat povolení používat tělocvičny k jiným než sportovním účelům. Ale Tošio říká, že nyní má takové postavení, v němž ho Jehova mohl použít, aby zajistil tělocvičny pro tři oblastní a čtyři krajské sjezdy. A dodává: „Jestliže zůstaneme věrní, Jehova najde nepředstavitelné možnosti, jak nás použít.“

Doma

15. Jak zanechal Ježíš vzor svým následovníkům v otázce rodinných vztahů?

¹⁵ Jiné pole, kde křesťané ‚jdou v Kristových šlépějích‘, je domov. Bible staví Ježíšův příklad jako vzor pro vztahy v rodině, když říká: „Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem. Ať se manželky podřizují svým manželům jako Pánovi, protože manžel je hlavou své manželky, jako i Kristus je hlavou sboru . . . Vskutku jako je sbor podřízen Kristu, ať jsou i manželky podřízeny svým manželům ve všem. Manželé, milujte stále své manželky, stejně jako i Kristus miloval sbor a vydal se za něj.“ — Efezanům 5:21–25.

16, 17. a) Jaká špatná situace v rodinných vztazích existuje v křesťanstvu? b) Jak jedině se dají rodinné vztahy zlepšit? Jak to ukazuje zkušenost jedné manželské dvojice z Brazílie?

¹⁶ Křesťanstvo dnes vesměs přehlíží tuto radu, a proto je v něm plno rozvrácených rodin. Narušené domácnosti jsou běžné a rozpory mezi rodiči a dětmi jsou často velmi hluboké. „Rodina se rozpadá,“ poznamenal před několika lety jeden profesor psychologie. Dětští psychologové, manželské poradny a psychiatři mají jen omezené úspěchy, když se snaží udržet rodiny pohromadě. Ale svědkové Jehovovi se snaží uplatňovat biblické zásady a jsou známi svými nadprůměrnými rodinnými vztahy.

¹⁷ Například Aldemar byl poručíkem brazilské vojenské policie a měl rodinné problémy. Manželka ho opustila a usilovala o zákonnou rozluku. Začal se opíjet, a dokonce se pokusil o sebevraždu. Potom s ním jeho příbuzní, kteří jsou svědkové Jehovovi, promluvili o Bibli. Líbilo se mu to a začal studovat. Chtěl uvést svůj život do souladu s neutrálním postojem, jímž jsou svědkové Jehovovi známi, a požádal o propuštění z vojska. Aldemar a jeho manželka vyřešili své manželské rozepře tím, že uplatnili biblické zásady, jež se Aldemar učil. Jdou v Ježíšových šlépějích a společně slouží Jehovovi jako pravidelní průkopníci.

Poslušnost lásky

18. a) Proč mají dnes svědkové Jehovovi duchovní požehnání? b) Jak se dnes splňuje Izajáš 2:2–4?

¹⁸ Je zřejmé, že svědkové Jehovovi sjednoceně chodí v duchu a ve šlépějích Krista Ježíše. Jako jednotlivci i jako skupina proto mají duchovní požehnání. (Žalm 133:1–3) Zjevné důkazy božského požehnání pohnuly množství lidí s poctivým srdcem, aby jednali v souladu s proroctvím u Izajáše 2:2–4. Za pouhých pět uplynulých let učinilo 987 828 osob nutné kroky k oddanosti a potom přistoupily ke křtu ve vodě. Jehova ve své lásce nijak uměle neomezil počet lidí, kteří to mohou udělat, než vypukne „velké soužení“! — Zjevení 7:9, 14.

19. a) Jaký hmatatelný užitek může přinést služba Jehovovi a jak bychom na něj měli pohlížet? b) Co je náš základní důvod, proč posloucháme Jehovova přikázání?

¹⁹ Uvedené zkušenosti dokládají, že duchovní požehnání, z něhož se těší Boží lid, je často provázeno hmatatelným prospěchem. Například tím, že nekouří, žijí mravně a respektují svatost krve, se svědkové Jehovovi mohou vyhnout určitým nemocem, nebo jim to, že žijí v souladu s pravdou, prospěje po stránce ekonomické, sociální i v rodině. Všechen takový hmatatelný prospěch je chápán jako požehnání od Jehovy a důkaz, že Jehovovy zákony jsou praktické. Ale možnost získat takové praktické výhody není sama o sobě hlavním důvodem, proč poslouchat Boží zákony. Praví křesťané poslouchají Jehovu, protože ho milují, protože on si zaslouží jejich uctívání a protože činit jeho vůli je jedině správné. (1. Jana 5:2, 3; Zjevení 4:11) Zato satan tvrdí, že lidé slouží Bohu jen pro sobecký prospěch. — Viz Joba 1:9–11; 2:4, 5.

20. Jak dnes chodí svědkové Jehovovi ve stejném duchu jako tři starověcí věrní hebrejští svědkové?

²⁰ Novodobí svědkové Jehovy chodí ve stejném duchu jako tři věrní hebrejští svědkové z Danielovy doby. Když jim vyhrožovali vhozením do hořící ohnivé pece, řekli: „Jestliže to má být, náš Bůh, kterému sloužíme, je schopen nás vyprostit. Jestliže však ne [totiž i když nás nechá zemřít], ať je ti známo, králi, že tvým bohům nesloužíme, a zlatý obraz, který jsi postavil, uctívat nebudeme.“ (Daniel 3:17, 18) Bez ohledu na bezprostřední hmatatelný prospěch nebo následky, svědkové Jehovovi půjdou dál věrně v Ježíšových šlépějích, protože vědí, že věčný život v Božím novém světě je jistý! Jako sjednocený lid půjdou dál „ve stejném duchu“ a „v týchž šlépějích“, ať se děje cokoli!