Měl byste se dát pokřtít?
ZA POSLEDNÍ tři roky pokřtili svědkové Jehovovi téměř milión osob. To znamená průměrně 824 osob za den neboli 4 osoby každých 7 minut. Je to snad jen napodobenina onoho náboženského nadšení z patnáctého a šestnáctého století?
Není, protože tito lidé nebyli křtěni násilně v rámci jakéhosi hromadného obracení na víru, ani se nedávali křtít proto, že je k tomu vzrušeně vybízel nějaký náboženský řečník. Křtili se, neboť to přikázal Ježíš Kristus, Pán a Vůdce křesťanů. Jednali v souladu s kroky a postupy, které Ježíš stanovil a které uvedli do praxe jím vyvolení a vyškolení apoštolové.
Ježíš se po svém vzkříšení, ještě než vystoupil na nebesa, rozloučil se svými následovníky pověřením: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ (Matouš 28:19, 20) Od té chvíle měl Boží schválení jedině takový křest ve vodě.
A tak nám Bible říká, že se raní následovníci Krista stali Ježíšovými „svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samařsku a do nejvzdálenější končiny země“. (Skutky 1:8) Ježíš předpověděl, že jejich kazatelské a vyučovací dílo povede k tomu, že se věřící lidé budou dávat křtít a také se stanou Kristovými následovníky.
První takový případ, o kterém existuje záznam, se stal roku 33 n. l. Bylo to v Jeruzalémě v den letnic. Apoštol Petr tehdy „povstal s jedenácti“ a k mnoha lidem, kteří se tam shromáždili, promluvil o Mesiáši, Ježíši. Tato zpráva uvádí, že posluchače při jeho řeči ‚bodlo u srdce‘ a že se ptali, co mají dělat. „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů,“ odpověděl Petr. Výsledkem bylo, že „ti, kteří přijali jeho slovo srdcem, byli pokřtěni, a ten den bylo připojeno asi tři tisíce duší“. (Skutky 2:14–41) Další zprávy potvrzují, že učedníci byli křtěni teprve poté, co vyslechli křesťanské poselství, uvěřili dobré zprávě a činili pokání. — Skutky 8:12, 13, 34–38; 10:34–48; 16:30–34; 18:5, 8; 19:1–5.
Jakým způsobem?
Avšak jakým způsobem měli být tito noví učedníci křtěni vodou? Snad pokropením, vylitím vody na hlavu, nebo úplným ponořením do vody? Co ukazuje biblický záznam? Ježíš nám zanechal vzor, abychom „věrně následovali jeho šlépěje“. Jakým způsobem byl tedy pokřtěn Ježíš? — 1. Petra 2:21.
Bible ukazuje, že Ježíš byl pokřtěn v řece Jordánu, což byla poměrně velká řeka. Po křtu „vystoupil z vody“. (Marek 1:10; Matouš 3:13, 16) Ježíš byl tedy ve skutečnosti do řeky Jordánu ponořen. Pokřtil ho Jan, který předtím hledal příhodné místo k provádění křtů. Zvolil si jedno takové místo v údolí Jordánu blízko Salimu, „protože tam bylo velmi mnoho vody“. (Jan 3:23) Skutečnost, že běžným způsobem křtu mezi Ježíšovými učedníky bylo úplné ponoření do vody, je patrná ze slov, která pronesl etiopský eunuch. Reagoval na Filipovo vyučování zvoláním: „Pohleď, voda; co mi brání být pokřtěn?“ Můžeme si povšimnout, že nato „oba sestoupili do vody“ a potom „vystoupili z vody“. — Skutky 8:36–39.
Poukazuje i světská historie na to, že se mezi křesťany křtilo ponořením do vody? Ano, poukazuje. Je zajímavé si povšimnout, že v řadě zemí dosud existují velké křtitelnice vhodné pro křest ponořením do vody. „Archeologická fakta přesvědčivě dokládají, že ponoření do vody byl běžný způsob křtu během prvních deseti až čtrnácti století,“ sděluje časopis Ministry. Pokračuje: „Dějiny křesťanského křtu lze vysledovat ze zřícenin staveb raných křesťanů a rovněž ze starobylých kostelů, které se dodnes využívají. Malby v katakombách a kostelech, mozaiky na podlahách, zdech a na stropech, plastické reliéfy a kresby ve velmi starých rukopisech Nového zákona nám k těmto dějinám doplňují jednotlivé detaily. . . Kromě toho jsou zde doklady, které můžeme nalézt ve spisech církevních otců, z nichž plyne, že ponoření do vody bylo v rané církvi obvyklým způsobem křtu.“
New Catholic Encyclopedia (Nová katolická encyklopedie) připouští: „Je očividné, že v rané církvi se křtilo ponořením.“ Není tedy divu, že se v novinách setkáváme s titulky jako: „Katolíci se vracejí ke křtu ponořením“ (The Edmonton Journal, Kanada, 24. září 1983), „U zdejších katolíků se ujímá křest ponořením“ (St. Louis Post-Dispatch, 7. dubna 1985), „Mnoho katolíků volí křest ponořením“ (The New York Times, 25. března 1989) a „Křty ponořením se těší obrodě“ (The Houston Chronicle, 24. srpna 1991).
K čemu?
Proč Ježíš od svých učedníků požadoval, aby byli pokřtěni? Byl to vhodný způsob, jak mohli symbolizovat, že se celým srdcem oddali Bohu. ‚Dobrá zpráva‘ se měla kázat po celé zemi a „z lidí všech národů“ se měli činit učedníci. (Matouš 24:14; 28:19) To znamenalo, že Bůh již nejednal výlučně s židovským národem, který tvořili lidé oddaní Bohu již od narození. Kornélius a jeho rodina byli první pohané neboli Nežidé, kteří přijali pravdu o Ježíši Kristu a kteří byli pokřtěni.
Ponoření pod vodu ukazovalo, že ti, kteří se křtili, zemřeli vzhledem ke způsobu života, kterým se zaměřovali na sebe. Vyzdvižení z vody symbolizovalo, že jsou nyní živí pro vykonávání Boží vůle a že ji kladou ve svém životě na první místo, jako to činil Ježíš. (Matouš 16:24) Byli křtěni „ve jménu Otce a Syna a svatého ducha“, což vyjadřovalo, že se o Otci, Synu a svatém duchu dozvěděli pravdu a přijali ji a že je uznali za to, co skutečně jsou. (Matouš 28:19; srovnej Skutky 13:48.) Křest byl jednoduše počáteční krok v poslušnosti vůči Bohu a v podřízenosti vzhledem k Boží vůli.
Písma nepodporují všeobecně přijímaný náboženský názor, že křest je svátost neboli náboženský obřad, který křtěnému člověku propůjčuje nějaké hodnoty — milost, svatost nebo určitý duchovní užitek. Například papežská bula papeže Evžena IV., která byla citována v předchozím článku, v pojednání o křtu pokračovala: „Tato svátost působí odpuštění veškerého hříchu, původního i současného; podobně i prominutí všech trestů za hřích. Pro pokřtěné osoby proto není předepsáno žádné zadostiučinění za hříchy; a pokud zemřou dříve, než nějaký hřích spáchají, dostávají se okamžitě do království nebeského a spatří Boha.“
Ježíš byl však pokřtěn, ačkoli nijak „nezhřešil“. (1. Petra 2:22) Písma kromě toho říkají, že hříchy jsou odpuštěny jen prostřednictvím výkupní oběti Ježíše Krista. Ananiáš vybízel Saula z Tarsu: „Vstaň, dej se pokřtít a smyj své hříchy tím, že budeš vzývat [Ježíšovo] jméno.“ (Skutky 22:12–16) Ano, záchrana je možná jenom prostřednictvím Ježíšovy vylité krve a tím, že ve víře ‚vzýváme jeho jméno‘. — Hebrejcům 9:22; 1. Jana 1:7.
Jak tedy máme rozumět Petrovým slovům zaznamenaným v 1. Petra 3:21? Petr zde říká: „To, co tomu odpovídá, vás také nyní zachraňuje, totiž křest (ne odstranění tělesné špíny, ale žádost o dobré svědomí, vznesená k Bohu) skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ Petr srovnával křest s tím, co zažil Noe, když prošel vodami potopy. (Verš 20) Noe projevil naprostou víru v Boha tím, že postavil archu k záchraně své rodiny. (Hebrejcům 11:7) Podobně mohou být i dnes lidé zachráněni z tohoto zlého světa, budou-li projevovat víru v Jehovu Boha a v jeho opatření pro záchranu prostřednictvím Krista Ježíše. Musí rovněž na základě této víry jednat. Žádost k Bohu o dobré svědomí je vznášena tím, že člověk činí pokání z hříchů, odvrátí se od nesprávného způsobu života a bezvýhradně se Jehovovi Bohu oddá v modlitbě. Odpuštění hříchů a záchrana jsou možné jedině na základě Ježíšovy výkupní oběti a na základě jeho vzkříšení, jež umožnilo, aby Ježíš předložil Bohu v nebesích hodnotu této oběti. — 1. Petra 3:22.
Co uděláte?
Patříte k lidem, kteří se již určitou dobu scházejí se svědky Jehovovými? Možná jste již v souladu s biblickými zásadami učinil ve svém životě potřebné změny, ale neudělal jste krok oddanosti a křtu. Chcete činit Boží vůli, ale obáváte se snad, že křest vás bude nějakým způsobem zavazovat. Proto možná na sebe raději prozatím takovou odpovědnost a takový závazek nechcete brát. Loni se oslavy Pánovy večeře zúčastnilo jedenáct a půl miliónu lidí. Avšak vrcholný počet osob, které se v průběhu roku podílely na kázání dobré zprávy, byl méně než čtyři a půl miliónu. Z toho tedy plyne, že zhruba sedm miliónů lidí projevuje určité ocenění pro Boží pravdu, ačkoli nejsou pokřtěnými Jehovovými svědky. Jistě, jsou mezi nimi noví zájemci a malé děti. Ovšem ani někteří z těch, kdo se podílejí na kazatelském díle, ještě nejsou pokřtěni. Je tedy mnoho lidí, kteří získali přesné poznání Bible, ale dosud plně nevyužili Božího opatření k záchraně tím, že by se dali pokřtít.
Je důležité mít na paměti, že odpovědnost přichází s poznáním toho, co od nás Bůh vyžaduje. „Jestliže tedy někdo ví, jak činit, co je správné, a přece to nečiní, je to pro něho hřích,“ říká Jakub 4:17. V Ezekielovi 33:7–9 se ukazuje, že člověk, který byl obeznámen s Božími přikázáními a pokyny, má zodpovědnost v souladu s nimi jednat. Je tedy na místě se ptát sami sebe, zda Boha upřímně milujeme a máme opravdovou touhu líbit se mu. Člověk, který takovou lásku opravdu má a přeje si být ve zvláštním vztahu k Jehovovi Bohu, se patrně nebude zdráhat, aby Bohu bez výhrad oddal svůj život. Křest je pouze viditelný symbol této oddanosti. Je nezbytným krokem k záchraně. Lidé, jejichž víra je opravdová, se dávají pokřtít. — Skutky 8:12.
Bůh předkládá věrným, oddaným lidem velkolepou naději na život v nadcházejícím novém světě. Ta mnohonásobně převýší jakékoli dočasné výhody, které tento zlý, starý systém věcí zdánlivě nabízí. Strach z lidí se rozplyne, když pomyslíme na Boží mocnou ruku. (1. Korinťanům 10:22; 1. Petra 5:6, 7) Je vskutku čas položit si stejnou otázku, jakou položil Filipovi etiopský eunuch: „Co mi brání být pokřtěn?“
[Obrázek na straně 7]
Ptáte se sám sebe, jako se ptal etiopský eunuch, „co mi brání být pokřtěn“?