TARTAROS

Stav podobný uvěznění; snížené postavení, do něhož Bůh uvrhl neposlušné anděly v Noemových dnech.

Toto slovo se v inspirovaném Písmu vyskytuje jen jednou, a to ve 2. Petra 2:4. Apoštol tam píše: „[Bůh se] nezdržel potrestání andělů, kteří zhřešili, ale tím, že je vhodil do tartaru, vydal je do jam husté tmy, aby byli uchováni k soudu.“ Vyjádření „vhodil [je] do tartaru“ pochází z řeckého slovesa tar·ta·roʹo, a proto je v něm slovo „tartaros“ obsaženo.

Podobný text je u Judy 6: „A anděly, kteří si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné bydliště, uchoval s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne.“ Petr poukazuje na dobu, kdy tito andělé „opustili své vlastní správné bydliště“, a mluví o ‚duchách ve vězení, kteří byli kdysi neposlušní, když Boží trpělivost čekala v Noemových dnech, zatímco byla stavěna archa‘. (1Pe 3:19, 20) To přímo spojuje tuto záležitost se zprávou v 1. Mojžíšově 6:1–4, jež se týká ‚synů pravého Boha‘, kteří v době před potopou opustili svůj nebeský příbytek, aby žili se ženami a měli s nimi děti, potomky označované jako Nefilim. (Viz hesla BOŽÍ SYN, BOŽÍ SYNOVÉ; NEFILIM.)

Z těchto textů je zřejmé, že tartaros je stav, a nikoli nějaké určité místo, protože i když Petr o těchto neposlušných duchovních tvorech říká, že jsou v ‚jamách husté tmy‘, Pavel se zmiňuje o tom, že jsou „v nebeských místech“, odkud vládnou tmě jako ničemné duchovní síly. (2Pe 2:4; Ef 6:10–12) Podobně ani hustou temnotou není myšlen doslovný nedostatek světla, ale tato temnota pramení z toho, že tito duchové byli odříznuti od osvícení, které je u Boha, odříznuti od jeho rodiny jako odpadlíci a vyděděnci, kteří mají jen ponuré vyhlídky, pokud jde o jejich věčný úděl.

Tartaros proto není totožný s hebrejským pojmem šeol ani s řeckým hádes, které označují společný pozemský hrob lidstva. To je patrné z té skutečnosti, že ačkoli apoštol Petr říká, že Ježíš Kristus kázal oněm „duchům ve vězení“, ukazuje také, že to Ježíš dělal ne během těch tří dnů, co byl pohřben v hádu (šeolu), ale potom, co byl z hádu vzkříšen. (1Pe 3:18–20)

Podobně nemá být ono snížené postavení znázorňované tartarem zaměňováno s ‚propastí‘, do které budou Satan a jeho démoni nakonec uvrženi na tisíc let po dobu Kristovy vlády. (Zj 20:1–3) Neposlušní andělé byli uvrženi do tartaru zjevně v „Noemových dnech“ (1Pe 3:20), ale asi o 2 000 let později čteme, že naléhavě žádali Ježíše, „aby jim nenařizoval odejít do propasti“. (Lk 8:26–31; viz heslo PROPAST.)

Slovo tartaros je použito také v předkřesťanských pohanských mytologiích. V Homérově Iliadě je tento mytologický tartaros popsán jako podzemní vězení, které je ‚tak hluboko pod hádem, jak daleko je země od nebes‘. V něm byli uvězněni nižší bohové, Kronos a ostatní Titáni. Jak jsme viděli, biblický tartaros není místo, ale stav, a proto není totožný s tartarem z řecké mytologie. Nicméně stojí za povšimnutí, že i mytologický tartaros je představován jako místo ne pro lidi, ale pro bytosti nadlidské. A tak je zde v tomto ohledu podobnost, protože tartaros, o němž mluví Písmo, zcela jistě neslouží k uvěznění lidských duší (srovnej Mt 11:23), ale je určen pouze pro nadlidské duchovní tvory, kteří jsou odpůrci Boha.

Stav naprostého ponížení, které tartaros znázorňuje, jen předchází uvržení do propasti, které má Satan a jeho démoni zažít ještě před tím, než začne Tisícileté panování Ježíše Krista. Po skončení těch tisíc let pak bude následovat jejich úplné zničení ve ‚druhé smrti‘. (Mt 25:41; Zj 20:1–3, 7–10, 14)