ZEMĚ

Pátá největší planeta sluneční soustavy a třetí v pořadí podle vzdálenosti od Slunce. Země je sféroid, který je v oblasti pólů nepatrně zploštělý. Pomocí družicového pozorování byly ve tvaru Země objeveny další nepatrné nepravidelnosti. Hmotnost Země je přibližně 5,98 × 10²⁴ kg. Její povrch je asi 510 000 000 km². Rozměry Země jsou (přibližně): obvod rovníku — přes 40 000 km; průměr rovníku — 12 750 km. Oceány a moře pokrývají přibližně 71 procent povrchu Země, přičemž pro pevninu zbývá 149 000 000 km².

Země se otáčí kolem své osy, čímž je způsobeno střídání dne a noci. (1Mo 1:4, 5) Sluneční den střední se rovná 24 hodinám, což je doba, která uplyne mezi okamžiky, kdy se pozorovatel na libovolném místě na Zemi opět dostane do stejného postavení vzhledem ke Slunci. Tropický rok, který je odvozen od návratu určitého období, je časový interval mezi dvěma po sobě jdoucími průchody slunce jarním bodem (jarní rovnodenností) a v průměru trvá 365 dnů, 5 hodin, 48 minut a 46 vteřin. Právě tento číselný údaj je použit jako základ kalendáře. Vzhledem k tomu, že se nejedná o celé číslo, vzniká při vytváření přesného kalendáře mnoho těžkostí.

Zemská osa má vzhledem ke kolmici na oběžnou dráhu Země sklon 23° 27ʹ. Gyroskopický efekt způsobený rotací Země udržuje její osu rotace vzhledem ke hvězdám v téměř neměnné poloze, a to bez ohledu na skutečnost, kde na své oběžné dráze kolem Slunce se Země zrovna vyskytuje. Tímto sklonem zemské osy je způsobeno střídání ročních období.

Zemská atmosféra, která se skládá hlavně z dusíku, kyslíku, vodní páry a dalších plynů, sahá do výšky více než 960 km nad povrch Země. To, co je za ní, se nazývá „kosmický prostor“.

Biblické výrazy a jejich význam. V Hebrejských písmech se pro zemi jako planetu používá slovo ʼeʹrec. Výraz ʼeʹrec se vztahuje (1) na zemi jako protiklad nebe neboli oblohy (1Mo 1:2); (2) na území, krajinu (1Mo 10:10); (3) na zemskou půdu, zemský povrch (1Mo 1:26) a (4) na lidstvo na celé zeměkouli (1Mo 18:25).

Slovo ʼadha·mahʹ se překládá jako „zemská půda“, „půda“ nebo „země“. Výraz ʼadha·mahʹ se vztahuje (1) na zemskou půdu jako obdělávaný zdroj potravy, který dává úrodu (1Mo 3:23); (2) na kus zemské půdy, pozemkové vlastnictví (1Mo 47:18); (3) na zemi jako hmotu, půdu, hlínu (Jer 14:4; 1Sa 4:12); (4) na zemskou půdu jako viditelný povrch (1Mo 1:25); (5) na území, krajinu (3Mo 20:24) a (6) na celou zemi, obydlenou zemi (1Mo 12:3). Zdá se, že slovo ʼadha·mahʹ je etymologicky příbuzné se slovem ʼa·dhamʹ, protože první člověk Adam byl vytvořen z prachu zemské půdy. (1Mo 2:7)

V Řeckých písmech označuje slovo ge zemi jako ornou půdu. (Mt 13:5, 8) Je použito k označení materiálu, z něhož byl stvořen Adam, tedy země (1Ko 15:47); k označení zeměkoule (Mt 5:18, 35; 6:19); země jako obydlí pro lidi a zvířata (Lk 21:35; Sk 1:8; 8:33; 10:12; 11:6; 17:26); území, krajiny (Lk 4:25; Jan 3:22); zemské půdy (Mt 10:29; Mr 4:26); souše a pobřeží jako protikladu k mořím nebo vodám. (Jan 21:8, 9, 11; Mr 4:1)

Slovo oi·kou·meʹne, které se v Kralické bibli překládá jako „svět“, označuje „obydlenou zemi“. (Mt 24:14; Lk 2:1; Sk 17:6; Zj 12:9)

Ve všech výše uvedených případech, je význam použitého slova určen jeho tvarem v původním jazyce a zvláště kontextem.

Hebrejci zemi rozdělovali na čtyři čtvrtiny neboli oblasti, které odpovídaly čtyřem světovým stranám. Slova „před“ a „vpředu“ v Hebrejských písmech označují „východ“ a také se tak překládají (1Mo 12:8); „vzadu“ může znamenat „západ“ (Iz 9:12); „vpravo“ může označovat „jih“ (1Sa 23:24) a „vlevo“ lze přeložit jako „sever“ (Job 23:8, 9; srovnej He). Východ byl (v heb.) někdy nazýván také jako východ slunce, například v knize Jozue 4:19. Západ byl (v heb.) označován jako západ slunce. (2Pa 32:30) Využívaly se také zeměpisné rysy. Slovo „Moře“ (Středozemní) se někdy používalo pro označení západu, protože tvořilo téměř celou záp. hranici Palestiny. (4Mo 34:6)

Stvoření. Počátek existence naší planety je v Bibli popsán jednoduchým výrokem: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ (1Mo 1:1) Ale kdy byla vytvořena hvězdná nebesa a země, v Bibli uvedeno není. Bibličtí učenci proto nemají žádný základ pro to, aby z vědeckých výpočtů stáří planety dělali spornou otázku. Vědci odhadují, že stáří některých hornin je tři a půl miliardy let a že země sama je stará asi čtyři až čtyři a půl miliardy let nebo i více.

V otázce času je Písmo konkrétnější, když ve zprávě v 1. Mojžíšově popisuje šest stvořitelských dnů. Tyto dny nesouvisely s vytvářením zemské hmoty, ale s přípravou země, aby na ní mohl bydlet člověk.

Zda Bůh vytvořil život i na jiných planetách ve vesmíru, Bible neodhaluje. Astronomové však dodnes nenašli důkaz, že by na některé z těchto planet život existoval, a kromě Země nevědí o žádné planetě, na které by v současné době mohli žít tvorové s hmotným tělem.

Záměr. Podobně jako všechny ostatní stvořené věci, i země začala existovat z Jehovovy vůle (Jehovova „zalíbení“, KJ). (Zj 4:11) Byla stvořena proto, aby zůstala navždy. (Ža 78:69; 104:5; 119:90; Ka 1:4) Bůh o sobě říká, že má záměr, a prohlašuje, že jeho záměry se jistě uskuteční. (Iz 46:10; 55:11) Svůj záměr se zemí velmi jasně oznámil, když první lidské dvojici řekl: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v podřízenosti mořské ryby a nebeské létající tvory a každého živého tvora, který se pohybuje po zemi.“ (1Mo 1:28) Na zemi ani na tom, co je na ní, nebyly žádné vady. Když Jehova stvořil všechno potřebné, viděl, že to bylo „velmi dobré“ a „přistoupil k tomu, aby odpočinul“ neboli upustil od dalších stvořitelských děl na zemi. (1Mo 1:31–2:2)

Člověk má zemi obývat trvale. Když dal Bůh člověku zákon, který se týkal stromu poznání dobrého a špatného, ukázal, že člověk může na zemi žít navždy. (1Mo 2:17) Jehova nás svými vlastními slovy ujišťuje o tom, že „po všechny dny trvání země nikdy nepřestane setí semen a žeň, a chladno a horko, a léto a zima, a den a noc“ (1Mo 8:22) a že nikdy znovu nezničí všechno tělo potopou. (1Mo 9:12–16) Jehova říká, že zemi nevytvořil nadarmo, ale že ji naopak dal lidem jako domov a že smrt bude nakonec odstraněna. Boží záměr se zemí tedy je, aby byla obývána dokonalými a šťastnými lidmi, kteří budou žít věčně. (Ža 37:11; 115:16; Iz 45:18; Zj 21:3, 4)

Skutečnost, že právě toto je Jehovovým záměrem, který je pro Jehovu posvátný a který nelze překazit, je ukázána tím, že Bible říká: „A do sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které dělal . . . A Bůh přistoupil k tomu, aby požehnal sedmému dni a učinil jej posvátným, protože v něm odpočívá od všeho svého díla, jež Bůh stvořil, aby bylo uděláno.“ (1Mo 2:2, 3) Biblická zpráva v 1. Mojžíšově neukazuje, že sedmý den neboli den odpočinku skončil, jak to bylo v případě ostatních šesti dnů. Apoštol Pavel vysvětlil, že Boží den odpočinku pokračoval během dějin Izraele až do Pavlovy doby a že ještě neskončil. (Heb 3:7–11; 4:3–9) Bůh říká, že sedmý den si vyhradil jako posvátný. Bůh svůj záměr se zemí uskuteční; během tohoto dne jej úplně vykoná, aniž by bylo nutné, aby během tohoto dne konal na zemi další stvořitelské činy.

Bible je v souladu s vědeckými skutečnostmi. Bible u Joba 26:7 o Bohu říká, že „zavěšuje zemi na ničem“. Věda uvádí, že země je na své oběžné dráze ve vesmíru udržována především díky spolupůsobení gravitační a odstředivé síly. Tyto síly jsou samozřejmě neviditelné. Proto se země podobně jako ostatní nebeská tělesa ve vesmíru vznáší, jako by byla zavěšena na ničem. Prorok Izajáš vyjádřil Jehovův pohled, když pod inspirací napsal: „Je Jeden, který bydlí nad kruhem země, jejíž obyvatelé jsou jako luční kobylky.“ (Iz 40:22) Bible říká: „[Bůh] opsal kruh na hladině vod.“ (Job 26:10) Vody jsou Božím výnosem ohrazeny na svém stanoveném místě. Nevystupují a nezaplavují pevninu ani neuletí do vesmíru. (Job 38:8–11) Z Jehovova hlediska má zemský povrch nebo povrch vod pochopitelně kruhový tvar, právě jako se nám jako kruh jeví měsíc na obloze. Předtím něž se objevila pevnina, byl povrch celé zeměkoule tvořen jednou kruhovou (kulovou) masou vzdouvajících se vod. (1Mo 1:2)

Pisatelé Bible často věci popisují ze stanoviska pozorovatele na zemi nebo z jeho konkrétní zeměpisné pozice, stejně jako to přirozeně děláme my dnes. Bible se například zmiňuje o „východu slunce“. (4Mo 2:3; 34:15) Někteří lidé se toho chopili jako příležitosti zdiskreditovat Bibli jako vědecky nepřesnou, a prohlašují, že Hebrejci zemi považovali za střed vesmíru, přičemž si prý údajně mysleli, že slunce obíhá kolem ní. Avšak pisatelé Bible takové přesvědčení nikde nevyjadřují. Titíž kritikové přehlížejí skutečnost, že oni sami používají stejná vyjádření, která se vyskytují ve všech jejich kalendářích. Je běžné slyšet někoho, jak říká, že ‚slunce vychází‘, ‚slunce zapadlo‘ nebo ‚slunce putovalo po obloze‘. Bible také mluví o ‚nejzazším konci země‘ (Ža 46:9), o ‚koncích země‘ (Ža 22:27) o ‚čtyřech nejzazších končinách země‘ (Iz 11:12), o „čtyřech rozích země“ a ‚čtyřech zemských větrech‘ (Zj 7:1). Tato vyjádření nelze považovat za důkaz toho, že Hebrejci si zemi představovali jako čtverec. Číslo čtyři se často používá k označení toho, co je takříkajíc dovršeno, právě jako máme čtyři světové strany a někdy používáme vyjádření „do konců země“ nebo „do čtyř koutů země“ v tom smyslu, že to zahrnuje celou zemi. (Srovnej Ez 1:15–17; Lk 13:29.)

Obrazná a symbolická vyjádření. V několika případech se o zemi mluví obrazným způsobem. Když Jehova kladl Jobovi otázky týkající se pozemského stvoření a způsobu, jak s ním Jehova nakládá — otázky, na které Job očividně nebyl schopen odpovědět —, přirovnal u Joba 38:4–6 zemi ke stavbě. Obrazné vyjádření Jehova používá také tehdy, když popisuje důsledky zemské rotace. Říká: ‚Země se přetváří jako hlína pod pečetidlem.‘ (Job 38:14) Některé pečeti pro „stvrzování“ dokumentů měly v biblických dobách tvar válečku, do kterého byl vyryt emblém pisatele. Když se válečkem přejelo po měkkém hliněném dokumentu nebo po hliněné obálce, váleček za sebou v hlíně nechal otisk. Podobně když nastává úsvit, vychází část země z noční temnoty a s tím, jak sluneční světlo postupně přechází přes zemský povrch, začíná země ukazovat své tvary a barvy. Nebesa jsou jako místo Jehovova trůnu vyšší než země, a proto je země Jehovovou obraznou podnoží. (Ža 103:11; Iz 55:9; 66:1; Mt 5:35; Sk 7:49) Na mrtvé, kteří jsou v šeolu neboli hádu — společném hrobu lidstva —, se v Písmu pohlíží, jako by byli pod zemí. (Zj 5:3)

Apoštol Petr srovnává doslovná nebesa a doslovnou zemi (2Pe 3:5) se symbolickými nebesy a symbolickou zemí. (2Pe 3:7) ‚Nebesy‘ ve verši 7 není myšleno Jehovovo místo přebývání, místo jeho trůnu v nebesích. Jehovova nebesa totiž nemohou být otřesena. Ani „země“, o které se mluví v tomtéž verši, není doslovná planeta Země, protože Jehova říká, že zemi založil pevně. (Ža 78:69; 119:90) Přesto Bůh mluví o tom, že bude otřásat nebesy i zemí (Ag 2:21; Heb 12:26), a že nebesa a země před ním uprchnou a že budou založena nová nebesa a nová země. (2Pe 3:13; Zj 20:11; 21:1) Je zřejmé, že „nebesa“ jsou symbolická a že „země“ se zde, stejně jako v Žalmu 96:1, symbolicky vztahuje na lidskou společnost, která na zemi žije. (Viz heslo NEBE, Nová nebesa a nová země.)

Slovo země je také použito k symbolickému označení pevnějších, stálejších prvků lidské společnosti. Neklidné, nestálé prvky lidské společnosti jsou znázorněny charakteristickým neklidem moře. (Iz 57:20; Jk 1:6; Juda 13; srovnej Zj 12:16; 20:11; 21:1.)

Jan 3:31 staví do protikladu toho, kdo přišel shora, s tím, kdo přišel ze země (ge), a říká, že ten, kdo přišel shora, je vyšší než ten, kdo přišel ze země. Řecké slovo e·piʹgei·os, „pozemský“, je zvláště v protikladu k věcem nebeským použito k označení pozemských, hmotných věcí, které jsou nižší a které jsou vytvořeny z obyčejnějšího materiálu. Z takového materiálu, ze zemské hmoty, je vytvořen člověk. (2Ko 5:1; srovnej 1Ko 15:46–49.) Přesto však může Bohu působit potěšení tím, že žije „duchovním“ životem, životem, ve kterém se řídí Božím slovem a duchem. (1Ko 2:12, 15, 16; Heb 12:9) Jelikož lidstvo upadlo do hříchu a jelikož má sklon kvůli hmotným věcem zanedbávat nebo přehlížet věci duchovní (1Mo 8:21; 1Ko 2:14), může mít slovo „(po)zemský“ také negativní význam ve smyslu „zkažený“ nebo „v odporu proti duchu“. (Fil 3:19; Jk 3:15)