Otázky čtenářů

■ Vztahovala se slova ve 2. Jana 10, kde je řečeno, že bychom neměli některé lidi přijímat ve svém domě a zdravit je, jen na ty, kteří rozšiřovali falešné nauky?

Jak vyplývá ze souvislosti, vztahovala se tato rada na ‚mnohé podvodníky‘, kteří vyšli a nevyznávali příchod „Ježíše Krista . . . v těle“. (2. Jana 7) Apoštol Jan přikazoval, jak měli tehdejší křesťané jednat s někým, kdo popíral Ježíšovu existenci nebo to, že byl Kristem a vykupitelem. Dal pokyn: „Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho ničemných skutcích.“ (2. Jana 10, 11) Z jiných biblických míst je však patrné, že použití tohoto pokynu je mnohem širší.

Mezi křesťany v Korintu byl nějaký muž, který pěstoval nemravnost. Apoštol Pavel jim napsal, aby ‚se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, aby s takovým ani nejedli‘. (1. Kor. 5:11) Vztahovalo se to jen na bývalé bratry, kteří byli vyloučeni pro těžká provinění, jež zde byla vyjmenována?

Ne. Ve Zjevení 21:8 je také ukázáno, že si osoby jako vrazi, kteří nečiní pokání, smilníci, spiritisté a lháři zaslouží druhou smrt. Rada z 1. Korinťanům 5:11 by zřejmě platila i na bývalé křesťany, kteří se dopustili těchto provinění. Jan také napsal o některých lidech: „Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi. Ale odešli, aby se ukázalo, že všichni nejsou našeho druhu.“ (1. Jana 2:18, 19) Jan neřekl, že tito lidé byli vyloučeni pro nějaký těžký hřích. Někteří z nich se snad jednoduše rozešli se sborem a nechtěli již k němu patřit, protože nesouhlasili s některou naukou. Jiní snad ochabli a vzdali se. — 1. Kor. 15:12; 2. Tes. 2:1–3; Žid. 12:3, 5.

Kdyby některý bratr sešel na scestí a upadl do hříchu, zralí křesťané by se samozřejmě snažili mu pomoci. (Gal. 6:1; 1. Jana 5:16) Kdyby měl pochybnosti, snažili by se ‚jej vychvátit z ohně‘. (Juda 23) I kdyby se stal nečinným, to znamená, že by přestal navštěvovat shromáždění a neúčastnil by se veřejné služby, snažili by se ti, kteří jsou duchovně silní, opět jej posílit. Snad by jim řekl, že jej mají nechat na pokoji se vším, co má vztah ke sboru. Podle toho by poznali jeho duchovní slabost a jeho špatný duchovní postoj. Pak by na něj nenaléhali, ale příležitostně by jej přátelsky navštěvovali. Takové láskyplné, trpělivé a milosrdné snahy by dokázaly, jak velký zájem má Bůh o to, aby se nikdo neztratil. — Luk. 15:4–7.

Janova slova naproti tomu ukazují, že u některých šlo o víc než jen o duchovní slabost a nečinnost; zavrhli ve skutečnosti Boží sbor. Někdo snad vystoupil jako otevřený odpůrce Božího lidu tím, že prohlásil, že již nechce patřit ke sboru. Možná, že se formálně — například dopisem — zřekl své dřívější víry. Sbor by přirozeně přijal jeho rozhodnutí opustit společenství. Ale jak by se s ním pak jednalo?

Jan řekl: „Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tomto učení zůstává, ten má jak Otce, tak Syna. Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte.“ (2. Jana 9, 10) Tato slova se jistě vztahují na někoho, kdo se stal odpadlíkem tím, že se připojil k nějakému falešnému náboženství nebo rozšiřoval nějaké falešné nauky. (2. Tim. 2:17–19) Ale jak to bylo s těmi, o nichž Jan řekl, že „vyšli z nás“? Křesťané v prvním století ovšem věděli, že se nemají stýkat s nikým, kdo byl vyloučen jako pachatel nesprávných činů nebo jako aktivní odpadlík. Chovali se však podobně vůči někomu, kdo nebyl vyloučen, ale úmyslně se zřekl křesťanské životní dráhy?

V knize „Pomůcka k porozumění Bible“ (angl.) je ukázáno, že slova „odpadnutí, odpadlictví“ jsou překladem řeckého slova, které doslova znamená „ ‚zřeknutí se‘, ale ve smyslu ‚opuštění‘, ‚vzdání se‘ nebo ‚vzepření se‘ “. V této knize je dále řečeno: „K různým příčinám odpadnutí, před nimiž varovali apoštolové, patřil nedostatek víry (Židům 3:12), neochota vytrvat v pronásledování (Židům 10:32–39), rezignace na mravní zásady (2. Petra 2:15–22), věnování pozornosti zkresleným slovům falešných učitelů a ‚klamným inspirovaným výrokům‘ (1. Timoteovi 4:1–3) . . . Kdo se úmyslně zříká křesťanského sboru, stává se tak částí ‚antikrista‘. — 1. Jana 2:18, 19.“

Kdo by úmyslně a oficiálně opustil společenství křesťanského sboru, odpovídal by tomuto popisu. Tím, že záměrně zavrhl Boží sbor a zřekl se křesťanské cesty, stal se odpadlíkem. Věrný a oddaný křesťan by neměl chtít pěstovat žádné styky s nějakým odpadlíkem. I kdyby byli předtím přáteli, zbavil by se odpadlík tím, že se zřekl sboru, základu pro společenství s bratry. Jan ukázal jasně, že i on osobně nepřijímal ve svém domě nikoho, kdo „nemá Boha“ a ‚není našeho druhu‘.

Kdo zavrhl Boží sbor, byl z biblického stanoviska více hoden zavržení než lidé ve světě. Proč? Pavel totiž ukázal, že křesťané v římském světě se museli denně stýkat se smilníky, vyděrači a modláři. A přece napsal, že se mají křesťané ‚přestat směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem‘, a propadl bezbožnému způsobu jednání. (1. Kor. 5:9–11) Petr řekl, že se člověk, který ‚unikl poskvrnám světa‘ a pak se opět vrátí ke svému dřívějšímu způsobu života, chová jako svině, která se vrací, aby se válela v blátě. (2. Petra 2:20–22) Jan dal proto radu, která plně odpovídá všem těmto pokynům, když napsal, že křesťané nemají ‚přijímat do svého domu‘ nikoho, kdo od nich úmyslně ‚odešel‘. — 2. Jana 10.

Jan dodal: „Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho ničemných skutcích.“ (2. Jana 11) Řecké slovo, kterého zde Ježíš použil pro označení pozdravu, bylo cháiro, nikoli slovo aspázomai, které se vyskytuje ve verši 13.

Cháiro znamená „radovat se“. (Luk. 10:20; Fil. 3:1; 4:4) Užívalo se jej také jako pozdravu, jak ústně, tak písemně. (Mat. 28:9; Sk. 15:23; 23:26) Aspázomai znamená „vzít do náručí, zdravit, vítat“. (Luk. 11:43; Sk. 20:1, 37; 21:7, 19) Obou slov bylo možné použít jako pozdravu, ale aspázomai mohlo znamenat víc než jen zdvořilé „dobrý den“. Ježíš dal sedmdesáti učedníkům pokyn, aby nikoho nepozdravovali (aspásesthe). Tak jim ukázal, že mají naléhavou práci a nezbývá jim čas na orientální způsob pozdravování, s líbáním, objímáním a dlouhými rozhovory. (Luk. 10:4) Petr a Pavel radili: ‚Pozdravte se [aspásasthe] vzájemně políbením lásky, svatým políbením.‘ — 1. Petra 5:14; 2. Kor. 13:12, 13; 1. Tes. 5:26.

Jan tedy zřejmě použil ve 2. Jana 10, 11 úmyslně výrazu cháiro místo aspázomai. (Verš 13) Jestliže je to tak, pak křesťany nabádal, aby se vyvarovali nejen srdečného pozdravení (s objímáním, polibkem a rozhovorem), pokud šlo o někoho, kdo učil falešné nauky nebo zavrhl sbor (odpadl). Jan chtěl spíše říci, že neměli takové osoby zdravit ani slovem cháiro, obvyklým pozdravem „Dobrý den“.a

Janova slova: „Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho ničemných skutcích“ ukazují, jak vážně byla tato rada míněna. Žádný pravý křesťan by nechtěl, aby ho Bůh považoval za někoho, kdo se podílí na špatných skutcích tím, že by se stýkal s vyloučeným přestupníkem nebo s někým, kdo zavrhl Boží sbor. Daleko znamenitější je ‚podílet se‘ na láskyplném křesťanském bratrství, o němž Jan řekl: „To, co jsme viděli a slyšeli, o tom podáváme zprávu také vám, abyste se i vy podíleli s námi. Kromě toho tento svůj podíl máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ — 1. Jana 1:3.

[Poznámka pod čarou]