Jehova není vinen

„Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kteří se ho bojí. Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ — ŽALM 103:13, 14.

1, 2. Kdo byl Abraham a jak se stalo, že jeho synovec Lot začal bydlet v ničemném městě Sodomě?

JEHOVA nenese odpovědnost za těžkosti, které snad zakoušíme kvůli svým chybám. Uvažujme z tohoto hlediska, co se stalo asi před 3 900 lety. Boží přítel Abraham (Abram) a jeho synovec Lot se velmi rozmohli. (Jakub 2:23) Měli vlastně tolik majetku a dobytka, že ‚jim země nedovolovala, aby v ní bydleli společně‘. A mezi pasáky těchto dvou mužů vznikla hádka. (1. Mojžíšova 13:5–7) Jak bylo možné ji vyřešit?

² Abraham chtěl hádku ukončit, a proto navrhl, aby se oddělili, a nechal Lota, aby si vybral jako první. Abraham byl starším mužem, a bylo by tedy náležité, aby mu jeho synovec přenechal tu nejlepší oblast, ale Lot si vybral nejkvalitnější území — celý dobře zavlažovaný kraj dolního Jordánu. Vnější zdání bylo klamné, poblíž totiž ležela mravně zkažená města Sodoma a Gomora. Lot se nakonec s rodinou přestěhoval do Sodomy, a tím se dostali do duchovního nebezpečí. Byli dokonce zajati, když král Kedorlaomer se svými spojenci porazil panovníka Sodomy. Abraham je se svými muži vysvobodil, ale Lot se s rodinou vrátil do Sodomy. — 1. Mojžíšova 13:8–13; 14:4–16.

3, 4. Co se stalo s Lotem a jeho rodinou, když Bůh zničil Sodomu a Gomoru?

³ Sodoma a Gomora byly sexuálně zvrácené a mravně zkažené, a proto se Jehova rozhodl tato města zničit. Bylo milosrdné, že vyslal dva anděly, kteří Lota, jeho manželku a jejich dvě dcery ze Sodomy vyvedli. Neměli se ohlížet, ale Lotova manželka se ohlížela, protože zřejmě toužila po hmotných věcech, které tam zanechali. A tehdy se stala solným sloupem. — 1. Mojžíšova 19:1–26.

⁴ Lot a jeho dcery utrpěli velké ztráty! Dívky musely opustit muže, za něž se chystaly provdat. Lot byl nyní bez manželky a bez hmotného bohatství. Nakonec se vlastně musel spokojit s tím, že se svými dcerami bydlel v jeskyni. (1. Mojžíšova 19:30–38) Co se mu předtím zdálo tak dobré, to se ukázalo jako pravý opak. I když Lot očividně udělal několik závažných chyb, přece byl později označen jako ‚spravedlivý Lot‘. (2. Petra 2:7, 8) A za Lotovy chyby jistě nenesl vinu Jehova Bůh.

„Chyby — kdo je může rozeznat?“

5. Jak smýšlel David o chybách a opovážlivosti?

⁵ Jsme nedokonalí a hříšní, a proto se všichni dopouštíme chyb. (Římanům 5:12; Jakub 3:2) Jako Lot se můžeme nechat oklamat vnějším zdáním, a můžeme se zmýlit v úsudku. Žalmista David proto prosil: „Chyby — kdo je může rozeznat? Prohlaš mě za nevinného skrytými hříchy. Také od opovážlivých skutků zdržuj svého sluhu; ať mě neovládnou. V tom případě budu úplný a zůstanu nevinen mnohým přestupkem.“ (Žalm 19:12, 13) David věděl, že by se mohl dopustit hříchů, které by si ani nemusel uvědomovat. Žádal tedy, aby mu byly odpuštěny přestupky, které by mohly být skryty dokonce i před ním. Když ho nedokonalé tělo podněcovalo k nesprávnému jednání, a on udělal závažnou chybu, velmi toužil po tom, aby mu Jehova pomohl. Přál si, aby mu Bůh zabránil v opovážlivých skutcích. David nechtěl, aby v jeho postoji převládla opovážlivost. Naopak, toužil být ve své oddanosti Jehovovi Bohu úplný.

6. Jakou útěchu můžeme načerpat ze Žalmu 103:10–14?

⁶ Jako Jehovovi novodobí oddaní služebníci jsme také nedokonalí, a proto se dopouštíme chyb. Podobně jako Lot si například můžeme špatně zvolit místo bydliště. Snad promeškáme nějakou příležitost, kdy bychom mohli rozšířit svou svatou službu Bohu. Jehova takové chyby sice vidí, avšak přesto zná ty, kteří mají srdce nakloněné ke spravedlnosti. Dokonce i když vážně zhřešíme, ale jsme kajícní, Jehova poskytuje odpuštění a pomoc a dále na nás pohlíží jako na zbožné jednotlivce. „Neučinil nám dokonce podle našich hříchů; ani na nás neuvedl to, co si zasloužíme podle svých provinění,“ prohlásil David. „Vždyť jako jsou nebesa vyšší než země, jeho milující laskavost je nadřazená těm, kteří se ho bojí. Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kteří se ho bojí. Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:10–14) Náš milosrdný nebeský Otec nám snad také umožní, abychom své provinění napravili, nebo nám může dát jinou příležitost, abychom mohli rozšířit svou svatou službu, a to k jeho chvále.

Obviňovat Boha je proviněním

7. Proč nás postihují různé těžkosti?

⁷ Když se věci nedaří, mají lidé sklon vinit někoho nebo něco za to, co se stalo. Někteří dokonce obviňují Boha. Ale Jehova lidem takové strasti nepřináší. Dělá dobré věci, nikoli škodlivé. Vždyť „působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé“! (Matouš 5:45) Hlavním důvodem, proč nás postihují různé těžkosti, je skutečnost, že žijeme ve světě, který běží na základě sobeckých zásad a který spočívá v moci Satana Ďábla. — 1. Jana 5:19.

8. Co udělal Adam, když se věci vzhledem k němu nevyvinuly správně?

⁸ Vinit Jehovu Boha za útrapy, které si působíme svými chybami, je nemoudré a nebezpečné. Může nás to dokonce stát život. První člověk Adam měl Bohu projevit uznání za všechny dobré věci, které obdržel. Ano, Adam měl být Jehovovi hluboce vděčný za samotný život a za mnohá požehnání, z nichž se těšil v domově podobném parku, v zahradě Edenu. (1. Mojžíšova 2:7–9) Co Adam udělal, když se věci nevyvinuly správně, protože neuposlechl Jehovu a jedl zakázané ovoce? Adam si Bohu stěžoval: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce stromu, a tak jsem jedl.“ (1. Mojžíšova 2:15–17; 3:1–12) Jistě bychom Jehovu neměli obviňovat jako Adam.

9. a) Odkud můžeme načerpat útěchu, potkají-li nás útrapy následkem našeho nemoudrého jednání? b) Co někteří lidé dělají, když si sami způsobí těžkosti, jak o tom mluví Přísloví 19:3?

⁹ Když nás potkají útrapy následkem našeho nemoudrého jednání, můžeme načerpat útěchu z poznání, že Jehova našim slabostem rozumí lépe než my sami a zbaví nás naší nepříznivé situace, jestliže mu budeme výlučně oddáni. Měli bychom oceňovat božskou pomoc, jíž se nám dostává, a nikdy bychom Boha neměli vinit za nesnáze a obtíže, které si působíme sami. Jedno moudré přísloví v tomto ohledu uvádí: „Je to pošetilost pozemského člověka, jež překrucuje jeho cestu, a tak se jeho srdce rozvzteklí přímo proti Jehovovi.“ (Přísloví 19:3) Jiný překlad říká: „Někteří lidé ničí sami sebe svým vlastním pošetilým jednáním, a pak obviňují PÁNA.“ (Today’s English Version) Ještě jiný překlad uvádí: „Vlastní hloupost ti podráží nohy, ale tvé srdce zlobí se na Jahveho.“ — Šrámek.

10. Jak Adamova pošetilost ‚překroutila jeho cestu‘?

¹⁰ Právě jak uvádí zásada vyjádřená v tomto přísloví, jednal Adam sobecky a jeho pošetilé uvažování ‚překroutilo jeho cestu‘. Jeho srdce se odvrátilo od Jehovy Boha, a Adam se vydal svým vlastním sobeckým, nezávislým směrem. Ano, Adam se stal takovým nevděčníkem, že obvinil svého Stvořitele, a tak se stal nepřítelem Nejvyššího! Adam svým hříchem zkazil svůj vlastní život i život své rodiny. To je výstraha! Lidé, kteří mají sklon vinit Jehovu za nepříznivé okolnosti, by si snad mohli položit otázku: Připisuji Bohu zásluhy za dobré věci, z nichž se těším? Jsem vděčný za život, který mám jako jeden z jeho stvořených tvorů? Nezpůsobil jsem si své těžkosti sám vlastními chybami? Zasloužím si Jehovovu přízeň či pomoc, protože se řídím jeho vedením, jak je předloženo v jeho inspirovaném Slovu, Bibli?

Nebezpečí i pro Boží služebníky

11. Čím se vůči Bohu provinili židovští náboženští vůdci v prvním století?

¹¹ Židovští náboženští vůdci prvního století n. l. tvrdili, že slouží Bohu, ale přehlíželi jeho slovo pravdy a opírali se o své vlastní porozumění. (Matouš 15:8, 9) Ježíš Kristus odhaloval jejich nesprávné smýšlení, a proto ho usmrtili. Později se velmi rozlítili proti jeho učedníkům. (Skutky 7:54–60) Způsob jednání těchto mužů byl natolik pokřivený, že se vlastně rozvzteklili proti samotnému Jehovovi. — Srovnej Skutky 5:34, 38, 39.

12. Jaký příklad ukazuje, že se Jehovu pokoušejí vinit za své těžkosti dokonce i někteří jednotlivci, kteří jsou spojení s křesťanským sborem?

¹² Dokonce i u některých jednotlivců v křesťanském sboru se projevilo nebezpečné smýšlení, když se snažili Boha činit zodpovědným za těžkosti, které je postihly. Jmenovaní starší v jistém křesťanském sboru například shledali jako nutné dát jedné mladé vdané ženě laskavou, ale pevnou biblickou radu, aby se nestýkala s určitým světským mužem. Během jednoho rozhovoru obvinila Boha z toho, že jí nepomohl odolat pokušení, které vzniklo při pokračujícím přátelství s tímto mužem. Dokonce řekla, že se na Boha zlobí! Biblická argumentace a opakované úsilí s cílem pomoci jí vyšly naprázdno a nemravné jednání později vedlo k tomu, že byla z křesťanského sboru vyloučena.

13. Proč bychom se měli vyhýbat sklonu ke stížnostem?

¹³ Má-li člověk sklon stěžovat si, může jej to vést k obviňování Jehovy. „Bezbožní lidé“, kteří v prvním století vklouzli do sboru, měli špatného ducha tohoto druhu a tento postoj doprovázely další projevy duchovně zkaženého smýšlení. Tito muži, jak řekl učedník Juda, ‚obraceli nezaslouženou laskavost našeho Boha v omluvu pro nevázané chování a prokazovali se jako falešní vůči našemu jedinému Majiteli a Pánu, Ježíši Kristu‘. Juda také uvedl: „Jsou to reptalové, stěžující si na svůj životní úděl.“ (Juda 3, 4, 16) Věrně oddaní Jehovovi služebníci budou jednat moudře, když se budou modlit, aby měli ducha ocenění, a ne sklon stěžovat si. Nakonec by totiž mohli zahořknout až do té míry, že by ztratili víru v Boha a ohrozili by svůj vztah k němu.

14. Jak by mohl člověk reagovat na urážku od spolukřesťana, ale proč by to nebylo správné?

¹⁴ Snad máš pocit, že tobě by se to nestalo. Ale když se nám něco nedaří kvůli našim chybám nebo kvůli chybám jiných lidí, mohlo by nás to nakonec vést k obviňování Boha. Někoho například může urazit nějaký výrok nebo jednání některého spoluvěřícího. Uražený jednotlivec — a může to být člověk, který sloužil Jehovovi ve věrné oddanosti po mnoho let — třeba potom řekne: ‚Jestliže bude dotyčný ve sboru, nebudu chodit na shromáždění.‘ Člověk může být natolik rozrušený, že si v srdci řekne: ‚Jestliže se budou takové věci dít i dál, pak nechci patřit do sboru.‘ Ale měl by mít křesťan takový postoj? Jestliže nás urazí nějaký jiný nedokonalý člověk, proč bychom si měli vylévat hněv na celém sboru lidí, kteří jsou Bohu přijatelní a slouží mu ve věrné oddanosti? Proč by měl někdo, kdo se oddal Jehovovi, přestat činit Boží vůli, a tak si vylévat hněv na Bohu? Je moudré dovolit, aby nějaký jednotlivec nebo určitá souhra okolností zničili náš dobrý vztah k Jehovovi? Jistě bychom jednali pošetile a hříšně, kdybychom z jakéhokoli důvodu přestali uctívat Jehovu Boha. — Jakub 4:17.

15, 16. Čím se provinil Diotrefes, ale jak se choval Gaius?

¹⁵ Představ si, že bys byl ve stejném sboru jako láskyplný křesťan Gaius. Konal „věrnou práci“, neboť projevoval pohostinnost spoluctitelům, kteří je navštěvovali — a byli to cizinci! Ale je zjevné, že v témže sboru byl i pyšný muž Diotrefes. Od Jana, jednoho z Ježíšových apoštolů, nepřijímal nic s vážností. Diotrefes vlastně o Janovi dokonce tlachal ničemnými slovy. Apoštol řekl: „S tím se. . . [Diotrefes] nespokojuje ani sám nepřijímá bratry s vážností, a těm, kteří je chtějí přijmout, se v tom pokouší zabránit a vyhodit je ze sboru.“ — 3. Jana 1, 5–10.

¹⁶ Pokud by Jan přišel do tohoto sboru, měl v úmyslu připomenout, co Diotrefes dělal. Jak mezitím reagoval Gaius a další pohostinní křesťané v tomto sboru? Písmo nijak nenaznačuje, že by někdo z nich řekl: ‚Dokud bude ve sboru Diotrefes, nechci do něho patřit. Na shromážděních mě neuvidíte.‘ Je nepochybné, že Gaius a další jemu podobní stáli pevně. Nedovolili, aby je cokoli zastavilo v činění Boží vůle, a určitě se nerozvzteklili proti Jehovovi. Rozhodně ne, a nepodlehli lstivým intrikám Satana Ďábla, který by se radoval, kdyby se zpronevěřili Jehovovi a kdyby Boha obviňovali. — Efezanům 6:10–18.

Ať se nikdy nerozvzteklíš proti Jehovovi!

17. Jak bychom měli jednat, kdybychom se urazili kvůli nějakému jednotlivci či situaci, anebo kdybychom vůči někomu nebo něčemu cítili nelibost?

¹⁷ I kdyby některý Boží služebník cítil nelibost vůči nějakému jednotlivci či nějaké situaci ve sboru, anebo kdyby se kvůli někomu nebo něčemu urazil, pak by takový uražený člověk opravdu překrucoval svou vlastní cestu, jestliže by se přestal stýkat s Jehovovým lidem. Takový člověk by svou vnímavost nepoužíval správným způsobem. (Hebrejcům 5:14) Buď tedy rozhodnutý čelit všem nepříjemnostem jako ten, kdo zachovává ryzost. Zachovávej věrnou oddanost Jehovovi Bohu, Ježíši Kristu a křesťanskému sboru. (Hebrejcům 10:24, 25) Pravdu, která vede k věčnému životu, není možné najít nikde jinde.

18. Čím si můžeme být vzhledem k Jehovovi Bohu jistí, i když božskému jednání vždy nerozumíme?

¹⁸ Pamatuj také, že Jehova nikdy nikoho nezkouší zlými věcmi. (Jakub 1:13) Bůh, jenž je samotným zosobněním lásky, činí dobro, a to především těm, kteří jej milují.(1. Jana 4:8) Božskému jednání sice vždy nerozumíme, ale můžeme důvěřovat, že Jehova nikdy neopomene vykonat to, co je pro jeho služebníky nejlepší. Jak řekl Petr: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás vyvýšil v patřičném čase, zatímco na něj uvrhnete všechnu svou úzkost, protože o vás pečuje.“ (1. Petra 5:6, 7) Ano, Jehova o svůj lid skutečně pečuje. — Žalm 94:14.

19, 20. Jak bychom měli jednat, i když nás naše zkoušky někdy skličují?

¹⁹ Nedovol proto, abys kvůli čemukoli nebo komukoli klopýtal. Žalmista velmi vhodně řekl: „Hojný pokoj patří těm, kteří milují. . . zákon [Jehovy Boha], a není pro ně žádný kámen úrazu.“ (Žalm 119:165) Všichni zažíváme zkoušky, a ty mohou způsobit, že se budeme někdy cítit poněkud sklíčeně a stísněně. Ale nikdy nedovol, aby ti v srdci vznikla hořkost, a především ne proti Jehovovi. (Přísloví 4:23) Zabývej se problémy, které můžeš vyřešit, a přetrvávající potíže snášej, a to s Boží pomocí a na biblickém základě. — Matouš 18:15–17; Efezanům 4:26, 27.

²⁰ Nikdy se nedávej svými city vést k pošetilým reakcím, jimiž bys překroutil svou cestu. Mluv a jednej způsobem, který Boží srdce rozradostní. (Přísloví 27:11) Vzývej Jehovu vroucí modlitbou, a to s vědomím, že o tebe skutečně pečuje jako o jednoho ze svých služebníků a že ti dá porozumění potřebné k tomu, abys zůstal na cestě života s jeho lidem. (Přísloví 3:5, 6) A především ať se nerozvzteklíš proti Bohu. Když se věci nedaří, měj vždy na paměti, že tím není vinen Jehova.

Jak bys odpověděl?

◻ Jakou chybu udělal Lot, ale jak na něj Bůh pohlížel?

◻ Jak David smýšlel o chybách a opovážlivosti?

◻ Proč bychom neměli za nepříznivé okolnosti vinit Boha?

◻ Co nám zabrání, abychom se nerozvzteklili proti Jehovovi?

[Obrázek na straně 15]

Když se Lot rozcházel s Abrahamem, špatně si vybral místo, kde se usadí