Křesťanská pohostinnost v rozděleném světě
„Jsme proto povinni pohostinně přijímat takové osoby, abychom se stali spolupracovníky v pravdě.“ (3. JANA 8)
1. Jaké nejžádoucnější dary dal Stvořitel lidstvu?
„LIDSTVO nemá nic lepšího pod sluncem než jíst a pít a radovat se, a . . . to by je mělo doprovázet v jejich tvrdé práci za dnů jejich života, které jim dal pod sluncem pravý Bůh.“ (Kazatel 8:15) Těmito slovy nám starověký hebrejský shromažďovatel říká, že Jehova Bůh si přeje, aby bylo lidské stvoření radostné a šťastné, a že mu k tomu také poskytuje možnosti. Zdá se, že lidstvo má po celou dobu své existence jedno společné přání, totiž těšit se ze života a žít šťastně.
2. a) Jak lidé převrátili to, co bylo vzhledem k nim Jehovovým záměrem? b) K čemu to vede?
2 Dnes však žijeme v požitkářské společnosti, v níž se lidé ženou za rozkošemi a zábavou. Většina lidí ‚miluje sama sebe, miluje rozkoše spíše než Boha‘ právě tak, jak to Bible předpověděla. (2. Timoteovi 3:1–4) To je samozřejmě pravý opak toho, co bylo záměrem Jehovy Boha. Když se zábava stane životním cílem nebo když člověk žije jen pro sebeuspokojení, zmizí pocit opravdové spokojenosti, „všechno se stane marností a honbou za větrem“. (Kazatel 1:14; 2:11) Proto je svět plný osamělých, zklamaných lidí, a důsledkem je společnost postižená problémy. (Přísloví 18:1) Lidé se navzájem podezírají a mají mezi sebou rasové, národnostní, sociální a hospodářské spory.
3. Jak můžeme najít pravou radost a uspokojení?
3 Vše by bylo jiné, kdyby lidé napodobovali Jehovovo jednání — kdyby byli laskaví, štědří a pohostinní! Jehova jasně ukázal, že klíčem k pravému štěstí není naše úsilí o uspokojení našich vlastních tužeb. Klíčem je toto: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35) Máme-li najít opravdovou radost a uspokojení, musíme překlenout přehrady a různice, které nás snad omezují. Musíme vyjít vstříc těm, kdo společně s námi slouží Jehovovi. Je nezbytné, abychom uposlechli tuto radu: „Jsme proto povinni pohostinně přijímat takové osoby, abychom se stali spolupracovníky v pravdě.“ (3. Jana 8) Když podle svých možností projevíme pohostinnost těm, kdo si ji zaslouží, bude užitek na obou stranách — na straně dárce i na straně příjemce. Kdo si tedy zaslouží, abychom ho ‚pohostinně přijímali‘?
„Starat se o sirotky a vdovy“
4. Jak se změny v rodinných vztazích zrcadlí i mezi některými členy Jehovova lidu?
4 Pevná rodina nebo šťastné manželství je dnes zvláštností. Po celém světě stoupá rozvodovost, přibývá svobodných matek, a to drasticky mění tradiční pohled na rodinu. Výsledkem toho v posledních letech je, že mnozí lidé, kteří se stávají svědky Jehovovými, pocházejí z rozbitých rodin. Jsou rozvedeni, žijí v rozluce nebo v neúplné rodině. Ježíš navíc předpověděl, že pravda, kterou vyučoval, bude v mnoha rodinách působit rozdělení. (Matouš 10:34–37; Lukáš 12:51–53)
5. Který Ježíšův výrok může být zdrojem povzbuzení pro ty, kdo žijí v rozdělené rodině?
5 Hřeje nás, když vidíme zájemce, kteří se pevně stavějí na stranu pravdy, a často je utěšujeme Ježíšovým povzbudivým slibem: „Vpravdě vám říkám: Nikdo neopustil dům ani bratry ani sestry ani matku ani otce ani děti ani pole kvůli mně a kvůli dobré zprávě, aby nyní, v tomto časovém období nedostal stonásobně domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováními, a v budoucím systému věcí věčný život.“ (Marek 10:29, 30)
6. Jak se můžeme pro „sirotky a vdovy“ mezi námi stát ‚bratry, sestrami, matkami a dětmi‘?
6 Kdo však jsou tito ‚bratři a sestry, matky a děti‘? Když v sále Království vidíme velké množství lidí — často i více než sto —, kteří si říkají bratři a sestry, neznamená to ještě, že k nim automaticky pocítíme takový vztah, jako by to byli naši bratři, sestry, matky nebo děti. Zamysleme se: učedník Jakub nám připomíná, že má-li být naše uctívání Jehovovi přijatelné, musíme se „starat . . . o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se bez poskvrny od světa“. (Jakub 1:27) To znamená, že křesťan nesmí připustit, aby světské postoje — například hrdost na to, že je bohatý, nebo pocit společenské nadřazenosti — vytěsnily jeho soucit se ‚sirotky a vdovami‘. Musíme se ujmout iniciativy, nabídnout jim své přátelství a projevit pohostinnost.
7. a) Co je skutečným účelem pohostinnosti projevované ‚sirotkům a vdovám‘? b) Kdo všechno se na projevování křesťanské pohostinnosti může také podílet?
7 Pohostinnost projevovaná ‚sirotkům a vdovám‘ vždy neznamená, že jim poskytneme to, co jim snad chybí po hmotné stránce. Neúplné nebo nábožensky rozdělené rodiny nemusí být nutně ve finanční tísni. Avšak zdravé společenství, rodinná atmosféra, přátelství lidí různého věku a dělení se o dobré duchovní věci — to jsou drahocenné stránky života. Pamatujme tedy, že nejde o to, jak nákladná naše pohostinnost bude, ale o to, aby zavládl duch lásky a jednoty. A jak znamenité je, když i ‚sirotci a vdovy‘ mohou někdy projevit pohostinnost spolukřesťanům! (Srovnej 1. Královskou 17:8–16.)
Jsou mezi námi cizinci?
8. Jakou změnu vidíme v mnoha sborech svědků Jehovových?
8 Žijeme v době masového stěhování obyvatelstva. Časopis World Press Review uvádí: „Po celém světě žije více než sto milionů lidí v jiné zemi než v té, jíž jsou občany, a dvacet tři milionů lidí bylo vysídleno v rámci své vlastní země.“ Přímým důsledkem je, že na mnoha místech, a zvláště ve větších městech, jsou ve sborech Jehovova lidu, kde byli dříve převážně křesťané jedné rasy nebo národnosti, lidé z různých částí světa. Možná, že to platí i o tvém sboru. Jak bychom se tedy měli dívat na tyto cizince neboli, jak jim svět říká, „přistěhovalce“, kteří mluví jiným jazykem, mají jiné zvyky a snad i jiný životní styl než my?
9. Do jakého nebezpečného osidla bychom se mohli nechat vlákat vzhledem k názoru na „cizince“ a „přistěhovalce“, kteří přicházejí do křesťanského sboru?
9 Jednoduše řečeno, nesmíme připustit, aby jakýkoli sklon ke xenofobii způsobil, že budeme mít pocit, jako bychom snad byli hodni výsady znát pravdu více než tito lidé, kteří pocházejí z nějaké cizí, „pohanské“ země. Také bychom neměli mít pocit, že nás tito nově příchozí omezují v používání sálu Království nebo jiných zařízení. Židovským křesťanům, kteří měli v prvním století takovéto názory, musel apoštol Pavel připomenout, že ve skutečnosti není nikdo hoden nějakých výsad; jen díky Boží nezasloužené laskavosti mohou všichni lidé dosáhnout záchrany. (Římanům 3:9–12, 23, 24) Měli bychom se radovat, že Boží nezasloužená laskavost je nyní projevována mnoha lidem, kteří dříve z nějakého důvodu neměli možnost slyšet dobrou zprávu. (1. Timoteovi 2:4) Jak můžeme ukázat, že k nim máme skutečnou náklonnost?
10. Jak můžeme ukázat, že jsme skutečně pohostinní k „cizincům“ mezi námi?
10 Můžeme jednat podle Pavlovy vybídky: „Vítejte se proto navzájem, právě jako i Kristus uvítal nás, aby to Bohu přineslo slávu.“ (Římanům 15:7) Měli bychom mít na paměti, že lidé pocházející z jiné země nebo z jiného prostředí jsou často v nevýhodném postavení, a proto bychom jim měli projevovat laskavost a zájem, je-li to v našich možnostech. Měli bychom je vítat, když mezi nás přijdou, měli bychom s každým z nich jednat jako s ‚domácím‘ a ‚milovat ho jako sami sebe‘. (3. Mojžíšova 19:34) To možná nebude snadné, ale podaří se nám to, když budeme pamatovat na radu: „Přestaňte se utvářet podle tohoto systému věcí, ale přeměňte se předěláním své mysli, abyste si sami ověřili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle.“ (Římanům 12:2)
Podílejte se se svatými
11., 12. Jaké zvláštní ohledy byly brány na určité Jehovovy služebníky ve a) starověkém Izraeli a b) v prvním století?
11 Mezi ty, kdo si opravdu zaslouží, abychom na ně pamatovali a projevovali jim pohostinnost, patří zralí křesťané, kteří tvrdě pracují pro naše duchovní blaho. Jehova ve starověkém Izraeli učinil zvláštní opatření pro kněze a Levity. (4. Mojžíšova 18:25–29) Křesťané v prvním století byli vybízeni, aby se starali o ty, kdo slouží ve zvláštním postavení. Zpráva ve 3. Jana 5–8 nám ukazuje, jaké blízké, láskyplné vztahy mezi ranými křesťany existovaly.
12 Letitý apoštol Jan si vysoce cenil laskavosti a pohostinnosti, kterou některým cestujícím bratrům vyslaným na návštěvy sborů projevoval Gaius. Tito bratři včetně Demetria — patrně doručitele dopisu — se s Gaiem zprvu neznali. Ale přesto jím byli přijati pohostinně, protože „vyšli ve prospěch [Božího] jména“. Jan se k tomu vyjádřil: „Jsme proto povinni pohostinně přijímat takové osoby, abychom se stali spolupracovníky v pravdě.“ (3. Jana 1, 7, 8)
13. Kdo mezi námi si dnes zvláště zaslouží, aby byl ‚přijímán pohostinně‘?
13 Dnes je v Jehovově organizaci mnoho křesťanů, kteří se ve prospěch celého společenství bratrů velmi namáhají. Patří mezi ně cestující dozorci, kteří svůj čas a svou energii vynakládají každý týden na povzbuzování sborů; patří mezi ně misionáři, kteří opouštějí svou rodinu a přátele, aby mohli kázat ve vzdálených zemích; patří mezi ně ti, kdo slouží v domovech betel a kancelářích odboček, protože dobrovolně nabízejí své služby k podpoře celosvětového kazatelského díla; a také mezi ně patří průkopníci, kteří významnou část svého času a své energie vynakládají na kazatelskou službu. Všichni tvrdě pracují — ne však pro osobní slávu nebo osobní zisk, ale z lásky ke křesťanskému společenství bratrů a k Jehovovi. Pro svou nerozdělenou oddanost jsou jistě hodni toho, abychom je napodobovali a ‚pohostinně je přijímali‘.
14. a) Proč se staneme lepšími křesťany, když budeme projevovat pohostinnost věrným křesťanům? b) Proč Ježíš řekl, že si Marie vyvolila „dobrý podíl“?
14 Když ‚takové osoby přijímáme pohostinně‘, stáváme se ‚spolupracovníky v pravdě‘, jak to uvedl apoštol Jan. V určitém smyslu se z nás díky tomu stávají lepší křesťané. To proto, že mezi křesťanské skutky patří i dobré zacházení se spoluvěřícími. (Přísloví 3:27, 28; 1. Jana 3:18) Odměnu můžeme dostat i v jiném ohledu. Když Marta a Marie přijaly do svého domu Ježíše, chtěla se Marta prokázat jako dobrá hostitelka, a připravovala pro Ježíše ‚mnoho věcí‘. Marie projevila svou pohostinnost jinak. „Posadila [se] u Pánových nohou a stále naslouchala jeho slovu.“ A Ježíš ji pochválil za to, že „si vyvolila dobrý podíl“. (Lukáš 10:38–42) Rozhovory s těmi, kdo mají mnohaleté zkušenosti, jsou často zlatým hřebem večera stráveného v jejich společnosti. (Římanům 1:11, 12)
Při zvláštních příležitostech
15. Jaké zvláštní události mohou být pro Jehovův lid radostné?
15 Praví křesťané nezachovávají populární zvyky a neslaví světské svátky, ale přesto se při určitých příležitostech scházejí a těší se ze vzájemného společenství. Ježíš se například zúčastnil svatební hostiny v Kaně a přispěl k radostné atmosféře tím, že tam provedl svůj první zázrak. (Jan 2:1–11) I dnes se Jehovův lid společně raduje při podobných zvláštních událostech a vhodná zábava a veselí velmi přispívají k atmosféře takových chvil. Co je však vhodné?
16. Čím bychom se měli řídit, abychom se chovali správně při zvláštních příležitostech?
16 Ze svého studia Bible víme, jaké chování je pro křesťany vhodné, a vždy se toho držíme. (Římanům 13:12–14; Galaťanům 5:19–21; Efezanům 5:3–5) Společenství, ať je spojené se svatbou, nebo s jakoukoli jinou událostí, není výmluvou pro to, abychom zanedbali svá křesťanská měřítka nebo abychom udělali něco, co bychom za jiných okolností neudělali; a také nejsme povinni řídit se všemi zvyky země, ve které žijeme. Mnohé takové zvyky jsou založeny na falešném náboženství nebo na pověrách, k jiným patří jednání, které je pro křesťany jednoznačně nepřijatelné. (1. Petra 4:3, 4)
17. a) Z čeho je vidět, že svatební hostina v Kaně byla dobře organizovaná a že měla dobrý dozor? b) Z čeho je patrné, že Ježíš tu událost schválil?
17 Když čteme Jana 2:1–11, není těžké vidět, že to byla nákladná událost a že se jí účastnilo velmi mnoho lidí. Přitom však Ježíš a jeho učedníci — přestože přinejmenším někteří z nich byli pravděpodobně hostitelovými příbuznými — nepřišli jen tak se na svatbu podívat, ale byli ‚pozvanými‘ hosty. Všimněme si také, že tam byli ‚ti, kteří sloužili,‘ a také „vedoucí“, který určoval, kdy se má co podávat a dělat. Z toho všeho je vidět, že oslava byla dobře zorganizována a měla příslušný dozor. Zpráva končí konstatováním, že tím, co Ježíš na té slavnosti udělal, „učinil svou slávu zjevnou“. Zvolil by si snad k tomu tuto příležitost, kdyby se jednalo o nevázanou a divokou oslavu? Jistě ne.
18. Co je nutné zvážit při jakékoli společenské události?
18 Co si z toho můžeme vzít pro chvíle, kdy my sami budeme hostiteli při nějaké zvláštní události? Mějme na paměti, že účelem pohostinnosti je, abychom se „stali spolupracovníky v pravdě“. Nestačí tedy dát nějakému setkání nálepku „společenství svědků Jehovových“. Měli bychom si položit otázku: ‚Bude to opravdu svědčit o tom, kým jsme a v co věříme?‘ Nikdy bychom se na takové události neměli dívat jako na příležitost vyzkoušet si, jak dalece můžeme soupeřit se světem v jeho lákadlech, v ‚žádosti těla a žádosti očí a okázalém vystavování prostředků, které má někdo k životu‘. (1. Jana 2:15, 16) Při takových událostech by naopak měla být patrná naše úloha svědků Jehovových a měli bychom dbát na to, abychom vším, co děláme, přinášeli slávu a čest Jehovovi. (Matouš 5:16; 1. Korinťanům 10:31–33)
‚Buďte pohostinní bez reptání‘
19. Proč musíme být „jeden k druhému pohostinní bez reptání“?
19 Jak se podmínky ve světě zhoršují, lidé se od sebe stále více vzdalují. Proto musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom vzájemná pouta mezi pravými křesťany upevnili. (Kolosanům 3:14) Proto musíme mít ‚jeden k druhému vřelou lásku‘, jak nás k tomu vybízel Petr. Pak ukázal, jak to uplatnit v praxi: „Buďte jeden ke druhému pohostinní bez reptání.“ (1. Petra 4:7–9) Jsme ochotni ujmout se iniciativy v projevování pohostinnosti svým bratrům, vynaložit úsilí na to, abychom byli laskaví a pomáhali si? Či snad reptáme, když se nám naskytne příležitost pohostinnost projevit? Pokud ano, připravujeme se o radost, kterou bychom jinak mohli mít, a přicházíme o odměnu v podobě radosti z dobrého skutku. (Přísloví 3:27; Skutky 20:35)
20. Jaké požehnání nás čeká, když budeme v dnešním rozděleném světě k sobě navzájem pohostinní?
20 Budeme-li úzce spolupracovat s ostatními křesťany, budeme-li jeden k druhému laskaví a pohostinní, získáme nezměrné požehnání. (Matouš 10:40–42) Takovým lidem Jehova slíbil, že nad nimi „rozprostře . . . svůj stan. Nebudou již hladovět ani žíznit.“ Být v Jehovově stanu znamená mít jeho ochranu a těšit se z jeho pohostinnosti. (Zjevení 7:15, 16; Izajáš 25:6) Ano, v nejbližší budoucnosti se lidé budou moci těšit z Jehovovy pohostinnosti navždy. (Žalm 27:4; 61:3, 4)
Můžeš to vysvětlit?
◻ Co nesmíme přehlížet, máme-li najít skutečnou radost a skutečné uspokojení?
◻ Kdo jsou ‚sirotci a vdovy‘ a jak se o ně máme „starat“?
◻ Jak bychom se měli dívat na „cizince“ a „přistěhovalce“ mezi námi?
◻ Kdo je dnes obzvlášť hoden toho, abychom na něho pamatovali?
◻ Jak by se při zvláštních událostech měl zrcadlit pravý duch pohostinnosti?
[Obrázky na straně 16 a 17]
Při společenských setkáních můžeme být pohostinní k cizincům, dětem bez otce, celodobým služebníkům a k jiným hostům