SVATYNĚ
Místo vyčleněné k uctívání Boha nebo bohů, svaté místo; místo, kde přebývá Bůh. (1Pa 22:19; Iz 16:12; Ez 28:18; Am 7:9, 13) „Svatyně“ nemusela být bezpodmínečně zvláštní budova, protože Jozue 24:25, 26 se zmiňuje o svatyni v Šekemu, což mohlo být místo, kde Abraham před několika staletími postavil oltář. (1Mo 12:6, 7) Výrazem „svatyně“ se však často označuje buď svatostánek (2Mo 25:8, 9), nebo jeruzalémský chrám. (1Pa 28:10; 2Pa 36:17; Ez 24:21) V případě svatostánku mohl být „svatyní“ míněn celý stan s jeho nádvořími (2Mo 25:8, 9; 3Mo 21:12, 23), nábytek a náčiní svatyně (4Mo 10:21; srovnej 4Mo 3:30, 31), nebo se to mohlo vztahovat na Nejsvětější (3Mo 16:16, 17, 20, 33).
Boží svatyně byla svatým místem, které nesmělo být poskvrněno. (4Mo 19:20; Ez 5:11) Před tímto zvláštním místem, kde symbolicky přebýval Bůh, tedy měli Izraelité „stát v posvátné úctě“. (3Mo 19:30; 26:2) Potom, co byli odvedeni ze Zaslíbené země do vyhnanství, již neměli žádnou doslovnou svatyni. Jehova jim však slíbil, že on sám se jakoby stane pro ně „svatyní“. (Ez 11:16)
Řecký výraz na·osʹ se používá v širším smyslu na celý chrámový komplex (Jan 2:20) nebo na centrální budovu se Svatou a Nejsvětější, jež byly odděleny oponou. (Mt 27:51) Když například Zecharjáš vstoupil ‚do svatyně‘, aby obětoval kadidlo, vstoupil do Svaté, protože zde byl umístěn oltář pro kadidlo. (Lk 1:9–11)
Místo Božího přebývání v nebesích je svatyní neboli svatým místem. Apoštol Jan měl vidění, ve kterém po zatroubení ‚sedmé trubky‘ spatřil v této nebeské svatyni truhlu smlouvy. (Zj 11:15, 19) Jan potom pozoroval anděly, jak se vynořili z této svatyně, a v souvislosti s vylitím ‚sedmi misek‘ Božího hněvu slyšel ze svatyně „silný hlas“. (Zj 14:15, 17; 15:5, 6, 8; 16:1, 17)
O pozemském nádvoří Božího velkého duchovního chrámu a o oltáři bylo Janovi ve vidění řečeno: „Vstaň a změř Boží chrámovou svatyni a oltář a ty, kdo v ní uctívají. Ale pokud jde o nádvoří, které je vně chrámové svatyně, to zcela vyvrhni a neměř je, protože bylo dáno národům a budou nohama pošlapávat svaté město dvaačtyřicet měsíců.“ (Zj 11:1, 2) Chrám, o němž se zde mluví, nemohl být jeruzalémský chrám, protože tato budova byla tehdy již skoro třicet let zničena. Jelikož se jednalo o pozemské národy, mohlo jim být „dáno“ pouze nádvoří, které je na zemi. Musí to tedy představovat stav, v němž jsou Ježíšovi pomazaní následovníci, dokud jsou na zemi. Není totiž možné, aby národy pošlapávaly nějaké místo v nebesích, ale mohou jednat hanebně s těmi lidmi, kteří byli Božím duchem zplozeni jako Boží synové a kteří mají s Kristem obdržet nebeské dědictví. (Zj 3:12) Podobně se zdá, že Danielova proroctví o shození ‚stanoveného místa jeho svatyně‘ (Da 8:11) a o znesvěcení svatyně (Da 11:31) poukazují na události související s těmi, kdo slouží jako nižší kněží v Božím velkém duchovním chrámu.
Členové křesťanského sboru, Kristova těla, tvoří chrám neboli svatyni, kde přebývá Boží duch. (1Ko 3:17; Ef 2:21, 22; 1Pe 2:5, 9; viz heslo CHRÁM, Pomazaní křesťané — duchovní chrám.)