PERGAMON

[hrad; opevněné návrší].

Mýsijské město v sz. asijské části Turecka (Malé Asie), kde byl jeden ze sedmi sborů, jimž podle Zjevení apoštol Jan adresoval dopisy. (Zj 1:11; 2:12–17) Město leželo asi 80 km na S od Smyrny (dnešního Izmiru) a asi 25 km od pobřeží Egejského moře. Blízko místa, kde leželo starověké Pergamon, je dnešní Bergama. Pergamon bylo původně pevností, která stála na strmém, osamoceném pahorku mezi dvěma řekami. Časem se město rozšířilo do údolí pod pahorkem a pahorek se stal opevněným návrším.

Dějiny. Původ lidí žijících v Pergamu není jasný, ale některé doklady ukazují na řeckou Achaiu. V roce 420 př. n. l. se ve městě razily mince a v následujícím století se o tomto městě zmiňuje Xenofón. Po smrti Alexandra Velikého se město stalo součástí území, které měl pod svou správou Lýsimachos. Vládcem města a přilehlé oblasti se stal Lýsimachův zástupce Filetairos, a tím začala vláda Attalovců, kteří z Pergama udělali bohaté a důležité město. Král Attalos I. (241–197 př. n. l.) byl na straně Římanů proti Makedoncům. Jeho následník Eumenés II. vytvořil obrovskou knihovnu, která byla srovnatelná se slavnou knihovnou v Alexandrii. V té době byl ve městě údajně vynalezen pergamen na psaní (pergamena charta). Pergamské království tehdy ovládalo rovněž velkou část záp. Malé Asie. Na smrtelné posteli Attalos III. v roce 133 př. n. l. odkázal Pergamon Římu a město se potom stalo hlavním městem římské provincie Asie. (Viz heslo ASIE.) Pergamon sice později přestalo být hlavním městem, ale stále bylo velmi významným oficiálním správním centrem.

Náboženství v Pergamu. Na pohanské náboženství se v Pergamu kladl velký důraz. Zdá se, že chaldejští mágové (astrologové) odešli z Babylóna do Pergama a vytvořili tam svou centrální školu. Na oslavu vítězství nad Galy Eumenés II. vystavěl Diovi obrovský mramorový oltář. Byly vykopány zbytky tohoto oltáře a je na nich vidět, že chrám byl ozdoben obrovským reliéfem zobrazujícím boj bohů s obry. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 945) V Pergamu byl chrám Asklépia, boha léčení a medicíny, a proto se zde shromažďovali nemocní lidé ze všech částí Asie.

Zvlášť významnou stránkou pergamského náboženství bylo uctívání politických vládců. Město postavilo velkolepý chrám k uctívání Caesara Augusta. Bylo tudíž prvním městem, jež mělo chrám zasvěcený kultu impéria. Další dva takové chrámy zde byly postaveny za dnů císaře Traiana a Severa, a proto Encyclopædia Britannica nazývá Pergamon „hlavním centrem kultu impéria v počátečním období říše“. (1959, sv. 17, s. 507) Toto uctívání římského císaře mělo nepochybně politický účel, totiž na základě společného boha spojit všechny ty rozmanité podrobené země impéria; každá země mohla uctívat svého místního nebo národního boha, ale všechny musely uctívat také císaře.

„Kde je Satanův trůn.“ Apoštol Jan se v dopise sboru v Pergamu zmiňoval o tom, že město je tam, „kde bydlí Satan“, a že křesťané tudíž žijí tam, „kde je Satanův trůn“. (Zj 2:13) „Toto označení se vztahovalo na řadu kultů.., ale narážka . . . se především týká kultu císaře. Za císaře Domitiana se zde uctívání božského císaře stalo zkouškou občanské loajality.“ (Nový biblický slovník, J. Douglas, ed., 1996, s. 765) Zmínka o mučednické smrti Antipa je ve stejném verši jako zmínka o ‚Satanově trůnu‘, a proto je možné, že Antipas byl zabit kvůli tomu, že odmítl uctívat césara.

Dalším faktorem, který pomáhá určit, „kde je Satanův trůn“, mohlo být nápadné uctívání Dia neboli Jupitera, hlavního boha mezi pohanskými bohy a bohyněmi. Legenda říká, že z pahorku, na němž bylo postaveno Pergamon, pozorovali někteří bohové narození Dia. Později stál na tomto opevněném návrší ohromný oltář, který byl pokládán za jeden z divů své doby. Lidé uctívající Dia směli mít i jiné bohy, ale tito bohové měli být v jejich očích Diovi podřízeni. Křesťané v Pergamu však byli chváleni za to, že pevně lpěli na výlučné oddanosti pravému Bohu Jehovovi a že ačkoli žili tam, ‚kde byl Satanův trůn‘, nezapřeli svou víru.

„Učení Baláma.“ Sbor v Pergamu však byl narušován vlivem těch, „kdo se drží učení Baláma“. (Zj 2:14) Tento výraz připomíná mezopotamského proroka Baláma, který po neúspěšných pokusech proklít Izrael navrhl, aby prostřednictvím pohanských žen byli izraelští muži zataženi do oplzlého uctívání falešných bohů. Sexuální nemravnost a modlářství vedly k tomu, že zemřelo 24 000 Izraelitů. (4Mo 25:1–18; 1Ko 10:8; viz heslo BALÁM.) Ti z pergamského sboru, kdo ‚se drželi učení Baláma‘, zřejmě přehlíželi smilstvo. (Juda 4, 11; 2Pe 2:14, 15) V Pergamu, které se proslavilo nákladným chrámem Afrodity (Venuše), bohyně pohlavní lásky, byly smyslné náboženské zvyklosti běžné.

Někteří křesťané ve sboru byli rovněž ovlivněni učením „Mikulášovy sekty“ a byli vybízeni, aby činili pokání. (Zj 2:15, 16)