KŮŇ

[heb. sus; reʹkhev (koně od dvoukolých vozů); reʹkheš (spřežení; poštovní koně); řec. hipʹpos].

Při tom, když Jehova, Stvořitel tohoto zvířete, káral Joba, popsal některé z hlavních vlastností koně: velkou sílu, frkání jeho rozšířených nozder, netrpělivé hrabání kopyty, rozčilení před bitvou a to, že nemá strach z rachocení zbraní. (Job 39:19–25) Od starověku bylo toto zvíře těsně spojeno s člověkem, který ho ovládal pomocí uzdy a biče. (Ža 32:9; Př 26:3; Jk 3:3)

Použití ve vojenství. Mimo to, že koně používali králové, knížata a státní představitelé nebo že sloužil k rychlému doručování zpráv (2Sa 15:1; Ka 10:7; Es 6:7, 8; 8:14; Jer 17:25; 22:4), byl ve starověku používán hlavně ve vojenství. (Př 21:31; Iz 5:28; Jer 4:13; 8:16; 46:4, 9)

V horském, nerovném terénu se však koně pro armádní účely nedají dobře použít. (Am 6:12) A tak, když izraelský král Achab porazil vojsko Sýrie, Ben-hadadovi sluhové se to pokoušeli ospravedlnit tím, že říkali, že Bůh Izraele je „Bohem hor“, a ne rovin, kde jsou koně a dvoukolé vozy ve výhodě. Nicméně Jehova dal Izraeli vítězství i v rovinách. (1Kr 20:23–29)

Kůň tvořil tak impozantní součást účinné bojové síly, že pouhý hluk velkého množství koní a dvoukolých vozů stačil k vyvolání strachu a k tomu, aby se armáda považovala za početně slabší a uchýlila se ke zběsilému útěku. (2Kr 7:6, 7) Vojenská moc Egypta, Asýrie, Babylónie, Médo-Persie a jiných národů závisela převážně na koních. (Iz 31:1, 3; Jer 6:22, 23; 50:35, 37, 41, 42; 51:27, 28; Ez 23:5, 6, 23; 26:7, 10, 11; Na 3:1, 2; Hab 1:6, 8) Koně jsou opakovaně zobrazováni na starověkých pomnících — mají na sobě uzdy, otěže, ozdoby, které se jim dávaly na hlavu, ozdobné sedlové dečky a jinou koňskou výstroj.

Ale starověký Izrael, Boží vyvolený národ, nebyl jako Egypťané a ostatní tehdejší národy, které považovaly koně a dvoukolé vozy za nepostradatelné k zajištění bezpečí a nezávislosti. Izraelští králové měli zakázáno zvětšovat si počet koní. (5Mo 17:15, 16) Izraelité se neměli spoléhat na vojenskou sílu, koně a dvoukolé vozy, ale měli hledat pomoc u Jehovy. Nikdy se neměli obávat vojenské výzbroje svých nepřátel. (5Mo 20:1–4; Ža 20:7; 33:17; Oz 1:7)

Král David dbal na Jehovův zákaz mít stále více koní. Po svém vítězství nad cobským králem Hadadezerem mohl David své vojsko rozšířit o mnoho koní, ale on si jich místo toho ponechal jen tolik, kolik usoudil, že bude bezprostředně potřebovat, a přikázal, aby ostatním koním byly přeřezány šlachy. (2Sa 8:3, 4; 1Pa 18:3, 4; srovnej Joz 11:6, 9; viz heslo ŠLACHA.)

Období od vlády Šalomouna do návratu z vyhnanství. Nicméně, Davidův syn a nástupce Šalomoun si začal shromažďovat tisíce koní. (1Kr 4:26 [zde se má všeobecně za to, že údaj ‚čtyřicet tisíc koňských stání‘ je chyba vzniklá při opisování, a že správné znění je ‚čtyři tisíce‘]; srovnej 2Pa 9:25.) Šalomoun získával koně z Egypta, stejně jako i z jiných zemí (2Pa 9:28), a koně byli také mezi dary, které přivezli ti, kdo toužili slyšet jeho moudrost. (1Kr 10:24, 25; 2Pa 9:23, 24) Zvířata byla ustájena ve zvláštních městech, která byla nazývána města dvoukolých vozů, a také v Jeruzalémě. (1Kr 9:17–19; 10:26) Jako krmivo pro koně byl opatřován ječmen a sláma, což obstarávali oblastní zmocněnci, kteří se starali o to, aby byl královský stůl zásobován jídlem. (1Kr 4:27, 28)

Během Šalomounovy vlády obchodovali královští obchodníci s koňmi a dvoukolými vozy. Cena koně byla 150 kousků stříbra (330 dolarů, pokud kousky stříbra byly šekely) a cena dvoukolého vozu byla 600 kousků stříbra (asi 1 320 dolarů, pokud to byly šekely). (1Kr 10:28, 29; 2Pa 1:16, 17)

V pozdějších letech pak králové Judy a Izraele používali koně ve válkách. (1Kr 22:4; 2Kr 3:7) Prorok Izajáš se odvolával na Judu, když prohlásil, že země je naplněna koňmi. (Iz 2:1, 7) V historii Izraele občas nastalo sucho a hladomor a Izrael postihly vojenské neúspěchy, což bylo příčinou velkého úbytku koní (1Kr 17:1; 18:1, 2, 5; 2Kr 7:13, 14; 13:7; Am 4:10), ale lidé přesto svou důvěru v koně vkládali a vojenskou pomoc hledali v Egyptě. (Iz 30:16; 31:1, 3) Zkažení králové Judy dokonce některé koně zasvětili pohanskému kultu slunce a přiváděli je do posvátných prostor Jehovova chrámu. (2Kr 23:11) Potom, co se poslední judský král Sedekjáš vzbouřil proti babylónskému králi Nebukadnecarovi, poslal do Egypta pro koně a vojenskou pomoc. (2Pa 36:11, 13; Ez 17:15) Následkem toho — přesně podle proroctví — byla Juda odvedena do vyhnanství. (Ez 17:16–21; Jer 52:11–14)

Koně jsou uvedeni mezi tažnými zvířaty, která byla použita k dopravení Božího rozptýleného lidu do Jeruzaléma. (Iz 66:20) Je proto pozoruhodné, že při prvním splnění proroctví o obnově přivedli vracející se Židé zpět 736 koní. (Ezr 2:1, 66; Ne 7:68)

Obrazné použití. V Písmu se kůň opakovaně objevuje v symbolickém významu. Cizoložní synové nevěrného Jeruzaléma jsou srovnáni s „koňmi, kteří se pohlavně rozpálili“. (Jer 5:7, 8) Nevěrný Jeruzalém smilnil s vládci pohanských národů a bažil po nich stylem konkubín, jež patří těm, kteří se vyznačují přebujelou sexualitou a jsou přirovnáni k hřebcům. (Ez 23:20, 21) Tvrdohlavý, nekajícný postoj odpadlého lidu se podobá situaci, kdy se kůň divoce řítí do bitvy — bez ohledu na následky. (Jer 8:6)

Královský oř byl zahrnován zvláštní pozorností a nešetřilo se na jeho zdobení. Tato skutečnost je využita jako předobraz toho, že Jehova obrátí svou laskavou pozornost ke svému kajícnému lidu a způsobí, že bude jako vítězný válečný kůň. (Ze 10:3–6)

Jehova skrze svého proroka Joela předpověděl, že přijde těžká rána na ty, kdo veřejně prohlašují, že jsou Jehovovým lidem, ale ve skutečnosti to jsou odpadlíci — tuto ránu popsal jako ničivé škůdce, kteří mají „vzhled koní“. (Joe 2:1–4) Apoštol Jan měl podobné vidění, v němž nastala velká rána kobylek, které ‚připomínaly koně připravené k bitvě‘. (Zj 9:7)

Jan viděl také vojska jízdy, která měla až dvě myriády myriád (200 000 000) jezdců a byla zmocněna vykonat Boží zničující rozsudky. Koně měli smrtící sílu — jak ve svých hlavách, tak ve svých ocasech. Všichni tito koně byli zjevně pod vedením čtyř andělů, kteří byli předtím svázáni u řeky Eufrat. (Zj 9:15–19)

Jehovovu neviditelnou nebeskou vojenskou výzbroj představovali ohniví koně a ohnivé dvoukolé vozy. (2Kr 2:11, 12) Eliša se při jedné příležitosti modlil, aby byly otevřeny oči jeho vystrašeného sloužícího a aby mohl vidět, že „hornatý kraj byl plný koní a ohnivých válečných dvoukolých vozů všude kolem Eliši“. Tak byl Eliša ochráněn před vojskem Syřanů, jež ho obklíčilo a jež bylo posláno, aby byl zajat. (2Kr 6:17)

O staletí později měl Zecharjáš vidění, které zahrnovalo čtyři dvoukolé vozy: v tom prvním byli zapřaženi rudí koně, ve druhém černí, ve třetím bílí a ve čtvrtém grošovaní, strakatí. Je o nich řečeno, že to jsou „čtyři duchové nebes“. (Ze 6:1–8; viz také Ze 1:8–11.)

Zecharjášovo proroctví o těch, kdo vykonávají vojenskou službu proti Jeruzalému, ukazuje, že Jehova přijde, aby zachránil svůj lid a zničil nepřítele a jeho koně. (Ze 14:12–15; viz také Ez 38. a 39. kapitolu.) Jedním z požehnaných výsledků této činnosti je, že koně už nebudou využíváni ve válkách. Naopak, budou použiti jako nástroj pro službu k Jehovově slávě, což je zahrnuto ve slovech: „Prokáže [se] být na koňských zvoncích: ‚Svatost patří Jehovovi!‘“ (Ze 14:20; srovnej 2Mo 28:36, 37.) Odříznutí koní a válečných dvoukolých vozů znázorňuje také znovunastolení míru. (Ze 9:10)

V Janově symbolickém vidění je oslavený Ježíš Kristus zobrazen, jak jede na bílém koni, doprovázen armádou, v níž všichni sedí také na bílých koních. Tato vize, jež byla zjevena Janovi, znázorňuje spravedlivou a oprávněnou válku, kterou proti všem nepřátelům povede Ježíš jako zástupce svého Boha a Otce, Jehovy. (Zj 19:11, 14) Ještě předtím jsou jak rány, které následují po určité činnosti Krista jako Krále, tak i tato činnost symbolizovány několika různými jezdci a jejich jízdou. (Zj 6:2–8)