Prospěch z ‚nebeského obilí‘
KRÁTCE potom, co byli Izraelité zázračně vysvobozeni z Egypta, projevili vážný nedostatek víry ve svého Vysvoboditele, v Jehovu. To vedlo k tomu, že Jehova je nechal čtyřicet let putovat po pustině Sinaj. Po celou tu dobu Izraelité a „ohromná smíšená společnost“ cizích lidí, kteří se k nim připojili, jedli a pili „do sytosti“. (2. Mojžíšova 12:37, 38) Žalm 78:23–25 nám říká, jak to bylo možné: „[Jehova] přistoupil k tomu, aby přikázal mračné obloze nahoře, a otevřel samotné dveře nebe. A pršel na ně mannu k jídlu a dával jim nebeské obilí. Lidé jedli ten chléb mocných; poslal jim zásoby potravin do sytosti.“
Mojžíš jako jeden z těch, kdo jedli mannu, tuto zvláštní potravinu popsal. Uvedl, že ráno potom, co „se vrstva rosy vypařila . . ., na povrchu pustiny bylo cosi jemného vločkovitého, jemného jako jinovatka na zemi. Když to izraelští synové uviděli, začali jeden druhému říkat: ‚Co to je?‘ “, neboli doslova v hebrejštině „man huʼ?“ Z tohoto výrazu pravděpodobně pochází slovo „manna“, kterým Izraelité tuto potravinu pojmenovali. Mojžíš řekl: „Byla bílá jako koriandrové semeno a chutnala jako ploché koláče s medem.“ (2. Mojžíšova 16:13–15, 31, Reference Bible, poznámka po čarou)
Manna nebyla přirozeně se vyskytující potravina, jak tvrdí někteří lidé. Byla opatřena s použitím nadpřirozené síly. Například její dostupnost nebyla omezena žádným konkrétním místem nebo ročním obdobím. Pokud byla uchovávána přes noc, líhli se v ní červi a začala páchnout; a přesto dvojnásobné množství manny, které každá rodina sbírala den před sabatním dnem, se přes noc nezkazilo, takže ji bylo možné jíst o Sabatu — tedy v den, kdy se manna neobjevovala. Manna byla rozhodně zázračným opatřením. (2. Mojžíšova 16:19–30)
Zmínka o „mocných“ neboli „andělech“, která se nachází v 78. žalmu, naznačuje, že Jehova možná použil k opatření manny anděly. (Žalm 78:25, Reference Bible, poznámka pod čarou) Ať už to bylo jakkoli, lidé měli rozhodně důvod děkovat Bohu za jeho laskavost. Většina jich však projevila nevděčný postoj k Tomu, kdo je vysvobodil z otroctví v Egyptě. Možná, že i my bereme Jehovova opatření jako samozřejmost, nebo se dokonce stáváme nevděčnými, když nepřemýšlíme o jeho milující laskavosti. Můžeme být tedy rádi, že Jehova zahrnul zprávu o vysvobození Izraele a o událostech, které následovaly, do toho, co bylo napsáno pro „naše poučení“. (Římanům 15:4)
Poučení pro Izrael je prospěšné i křesťanům
Když Jehova opatřil mannu, měl na mysli více než pouze uspokojit tělesné potřeby asi tří milionů Izraelitů. Chtěl ‚je pokořit a vyzkoušet‘ proto, aby je přečistil a ukáznil k jejich vlastnímu prospěchu. (5. Mojžíšova 8:16; Izajáš 48:17) Kdyby na toto přečišťování a ukázňování správně reagovali, Jehova by jim s potěšením ‚činil dobré v jejich pozdějších dnech‘ tím, že by jim v Zaslíbené zemi poskytl pokoj, blahobyt a štěstí.
Jednou velmi důležitou věcí, kterou se museli naučit, bylo, že „člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale že člověk opravdu žije každým výrokem Jehovových úst“. (5. Mojžíšova 8:3) Kdyby Bůh neposkytl mannu, lidé by trpěli hladem — a to bez váhání uznali. (2. Mojžíšova 16:3, 4) Vnímavým Izraelitům bylo denně připomínáno, že jsou plně závislí na Jehovovi, a tak byli vedeni k pokoře. Cílem bylo, aby až budou mít v Zaslíbené zemi hojnost v hmotném ohledu, bylo méně pravděpodobné, že by zapomněli na Jehovu a na svou závislost na něm.
Křesťané si podobně jako Izraelité musí stále uvědomovat svou závislost na Bohu, pokud jde o věci, které jsou k životu nezbytné — jak věci tělesné, tak duchovní. (Matouš 5:3; 6:31–33) Ježíš Kristus odpověděl na jedno z Ďáblových pokušení tak, že citoval Mojžíšova slova, která najdeme v 5. Mojžíšově 8:3, a řekl: „Je napsáno: ‚Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.‘ “ (Matouš 4:4) Ano, praví ctitelé Boha jsou živeni čtením Jehovových výroků, které se nacházejí v jeho Slově. Kromě toho je jejich víra posilována, když zažívají, jak tyto výroky působí v životě k jejich prospěchu, jestliže chodí s Bohem a dávají zájmy jeho Království na první místo ve svém životě.
Nedokonalí lidé mohou ztratit ocenění pro věci, které se stávají pravidelnou součástí jejich života — a to i tehdy, jestliže tyto věci zrcadlí Jehovův láskyplný zájem. Například opatření manny nadpřirozeným způsobem zpočátku vyvolalo u Izraelitů jak úžas, tak uspokojení, avšak časem si mnozí z nich začali stěžovat. „Naše duše si zošklivila ten opovrženíhodný chléb,“ reptali neuctivě, což ukazovalo, že se začali ‚odtahovat od živého Boha‘. (4. Mojžíšova 11:6; 21:5; Hebrejcům 3:12) Jejich příklad tedy slouží jako ‚výstraha nám, na které přišly konce systémů věcí‘. (1. Korinťanům 10:11)
Jak si můžeme vzít tento výstražný příklad k srdci? Jedním způsobem je, že nikdy nepřipustíme, aby se pro nás biblické vyučování nebo opatření, která dostáváme prostřednictvím třídy věrného a rozvážného otroka, staly něčím obyčejným. (Matouš 24:45) Jakmile začneme brát Jehovovy dary jako samozřejmost nebo se k nim začneme stavět lhostejně, náš vztah k Bohu začne chladnout.
Jehova nás z dobrého důvodu nezaplavuje neustálým lijákem vzrušujících nových věcí. Spíše pozvolna a postupně vrhá stále více světla na své Slovo. (Přísloví 4:18) To jeho ctitelům umožňuje, aby věci, které se učí, vstřebali a uplatnili v praxi. Ježíš následoval příklad svého Otce, když vyučoval své první učedníky. Vysvětloval jim Boží slovo „dokud byli schopni naslouchat“ neboli „chápat“, jak uvádějí některé překlady. (Marek 4:33; srovnej Jana 16:12.)
Prohlubujte své ocenění pro Boží opatření
Ježíš využíval rovněž opakování. Mysl přirozeně může snadno pochopit určitou myšlenku — například nějakou biblickou zásadu —, avšak vzít si ji k srdci a učinit ji součástí křesťanské ‚nové osobnosti‘, to může trvat déle, zvláště pokud v nás staré světské způsoby a postoje hluboce zakořenily. (Efezanům 4:22–24) Tak to jistě bylo v případě Ježíšových učedníků, když měli překonat pýchu a vypěstovat si pokoru. Ježíš je učil o pokoře při mnoha příležitostech a pokaždé jim tutéž základní myšlenku předložil z jiného úhlu pohledu, aby si ji hluboko vštípili — a to se nakonec podařilo. (Matouš 18:1–4; 23:11, 12; Lukáš 14:7–11; Jan 13:5, 12–17)
V dnešní době se opakování v souladu s Ježíšovým příkladem promyšleně využívá na křesťanských shromážděních a v publikacích Watch Tower Society. Přijímejme tedy opakování určitých myšlenek s oceněním jako vyjádření Jehovova láskyplného zájmu o nás a nestaňme se nikdy rozmrzelými kvůli tomu, co dostáváme, jako se Izraelité stali rozmrzelými v souvislosti s mannou. Když trpělivě přijímáme Jehovovy pravidelné připomínky, opravdu ve svém životě uvidíme, jaké znamenité ovoce to přináší. (2. Petra 3:1) Tento vděčný postoj skutečně ukazuje, že ‚chápeme smysl‘ Božího slova, a to jak svým srdcem, tak svou myslí. (Matouš 13:15, 19, 23) V tomto ohledu je nám dobrým příkladem žalmista David, který — přestože neměl tak široký výběr duchovního pokrmu jako my dnes — popsal Jehovovy zákony jako „sladší než med a med tekoucí z pláství“. (Žalm 19:10)
„Manna“, která dává věčný život
„Jsem chléb života,“ řekl Ježíš Židům. „Vaši praotcové jedli v pustině mannu, a přesto zemřeli. . . . Jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; . . . chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:48–51) Doslovný chléb nebo doslovná manna nedávaly a ani nemohou dát věčný život. Avšak ti, kdo projevují víru v Ježíšovu výkupní oběť, se nakonec budou těšit z požehnání věčného života. (Matouš 20:28)
Většina těch, kdo mají prospěch z Ježíšova výkupného, se bude těšit z věčného života na rajské zemi. „Velký zástup“ těchto lidí — jehož předobrazem byla „ohromná smíšená společnost“ cizinců, kteří se připojili k Izraelitům při jejich exodu z Egypta — přežije nadcházející ‚velké soužení‘, jež zbaví zemi veškeré ničemnosti. (Zjevení 7:9, 10, 14; 2. Mojžíšova 12:38) Z ještě větší odměny se těší ti, kdo byli předstíněni samotnými Izraelity. Apoštol Pavel napsal o těchto lidech, jejichž počet je 144 000, že tvoří duchovní Boží Izrael. Jejich odměnou při smrti je vzkříšení k životu v nebi. (Galaťanům 6:16; Hebrejcům 3:1; Zjevení 14:1) Tam jim Ježíš dá zvláštní druh manny.
Význam „utajené manny“
„Tomu, kdo zvítězí, dám něco z utajené manny,“ řekl vzkříšený Ježíš duchovnímu Izraeli. (Zjevení 2:17) Tato symbolická utajená manna nám připomíná mannu, kterou měl Mojžíš na Boží příkaz uchovat ve zlatém džbánu uvnitř posvátné truhly smlouvy. Truhla byla uchovávána v Nejsvětější místnosti svatostánku. Tam manna zůstávala skrytá, takže ji nikdo neviděl — byla takříkajíc utajená. Tato manna, uchovávaná na památku, se v Truhle nezkazila, a tak byla vhodným symbolem nevyčerpatelné zásoby pokrmu. (2. Mojžíšova 16:32; Hebrejcům 9:3, 4, 23, 24) Tím, že Ježíš dává 144 000 členům duchovního Izraele ‚utajenou mannu‘, zaručuje, že tito lidé obdrží nesmrtelnost a neporušitelnost jako duchovní Boží synové. (Jan 6:51; 1. Korinťanům 15:54)
„U tebe [Jehovo] je zdroj života,“ řekl žalmista. (Žalm 36:9) Opatření manny — jak doslovné, tak symbolické — velmi dobře potvrzuje tuto základní pravdu. Manna, kterou dal Bůh starověkému Izraeli, obrazná manna, kterou poskytl v podobě Ježíšova těla v náš prospěch, i symbolická utajená manna, kterou dává prostřednictvím Ježíše 144 000 členům duchovního Izraele, nám všem připomínají, že náš život plně závisí na Bohu. (Žalm 39:5, 7) Kéž tuto závislost stále, pokorně a se skromností uznáváme. Jehova nám pak ‚v našich pozdějších dnech bude činit dobré‘. (5. Mojžíšova 8:16)
[Obrázky na straně 26]
Pokud mají získat věčný život, jsou všichni lidé závislí na ‚živém chlebu, který sestoupil z nebe‘
[Obrázek na straně 28]
Účast na všech křesťanských shromážděních zrcadlí naše ocenění pro Jehovovy připomínky