LAODICEA, LAODICEANÉ

Město v záp. části Malé Asie; jeho rozvaliny leží nedaleko města Denizli, asi 150 km na V od Efezu. Dříve bylo známo pod jmény Diospolis a Rhoas, ale patrně bylo ve třetím století př. n. l. přebudováno seleukovským panovníkem Antiochem II. a pojmenováno po jeho manželce Laodiké. Laodicea ležela v úrodném údolí řeky Lykos, na křižovatce důležitých obchodních cest, a s městy, jako byl Efez, Pergamon a Filadelfie, ji spojovaly silnice.

Laodicea se těšila velkému blahobytu, protože byla městem s rozvinutou výrobou a byla také střediskem bankovnictví. O tom, že toto město bylo bohaté, svědčí skutečnost, že když při zemětřesení, k němuž došlo za vlády Nerona, utrpělo značné škody, nepotřebovalo při obnovovacích pracech žádnou finanční pomoc od Říma. (Tacitovy Letopisy, XIV, 27) Lesklá černá laodicejská vlna byla proslulá, a stejně i oděvy, které se z ní vyráběly. Toto město bylo sídlem slavné lékařské školy a pravděpodobně se zde vyráběl oční lék známý jako „frýžský prášek“. Jedním z hlavních božstev, jež byla v Laodiceji uctívána, byl Asklépios, bůh lékařství.

Toto město mělo jednu velkou nevýhodu. Na rozdíl od nedalekého města Hierapolis, které mělo horké prameny proslulé svými léčivými účinky, a na rozdíl od Kolos, které měly osvěžující chladnou vodu, Laodicea trvalou zásobu vody neměla. Voda musela být do Laodiceje vedena z poměrně velké vzdálenosti, a než se dostala do města, byla pravděpodobně vlažná. V prvním úseku byla voda vedena akvaduktem, a potom, blíže k městu, procházela krychlovými kamennými bloky, které byly uprostřed provrtány a pevně spojeny.

Zdá se, že v Laodiceji žilo poměrně dost Židů. Podle dopisu od laodicejských magistrátů (které cituje Josephus) bylo na základě příkazu Gaia Rabiria Židům dovoleno, aby zachovávali své Sabaty a jiné posvátné zvyky. (Židovské starožitnosti, XIV, 241–243 [x, 20]) Přinejmenším někteří z tamějších Židů byli dost bohatí. To lze vyvodit ze skutečnosti, že když místodržitel Flaccus přikázal, aby byly zabaveny roční příspěvky určené pro chrám v Jeruzalémě, bylo údajně zjištěno, že obnos přesahoval 20 liber zlata.

V prvním století n. l. existoval v Laodiceji křesťanský sbor a patrně se scházel v domě tamější křesťanské sestry, která se jmenovala Nymfa. K založení laodicejského sboru pravděpodobně přispěl svým úsilím Epafras. (Kol 4:12, 13, 15) Do Laodiceje možná pronikly také účinky Pavlovy služby v Efezu. (Sk 19:10) Pavel sice osobně v Laodiceji nesloužil, ale o laodicejský sbor se zajímal, a dokonce mu napsal dopis. (Kol 2:1; 4:16) Někteří znalci se však domnívají, že Pavlův dopis byl jen kopií dopisu, který byl poslán do Efezu. To je ovšem pouze teorie, pokus o vysvětlení, proč žádný Pavlův dopis Laodiceanům není obsažen v Bibli, ačkoli jim Pavel psal. Je prostě možné, že tento dopis obsahoval informace, které dnes nepotřebujeme, nebo že se v něm opakovaly myšlenky, o nichž se již dostatečně pojednávalo v ostatních kanonických dopisech.

Laodicejský sbor byl jedním ze sedmi maloasijských sborů, jimž oslavený Ježíš Kristus — ve zjevení daném Janovi — adresoval jednotlivá osobní poselství. (Zj 1:11) Tehdy, koncem prvního století n. l., nebylo mnoho věcí, za které by si laodicejský sbor zasloužil pochvalu. Byl sice bohatý, pokud jde o hmotné věci, ale duchovně byl chudý. Místo doslovného zlata, s nímž obchodovali laodicejští bankéři, místo oděvů z lesklé černé vlny, které se tam vyráběly, místo očního léku, který bezpochyby vyráběli laodicejští lékaři, a místo horkých léčivých vod z vřídel v nedaleké Hierapoli potřeboval laodicejský sbor takové věci v duchovním ohledu. Potřeboval „zlato přečištěné ohněm“, aby obohatil svůj duchovní stav (srovnej 1Ko 3:10–14; 1Pe 1:6, 7), bílé svrchní oděvy, které by mu dodaly bezúhonný křesťanský vzhled bez jakýchkoli nekřesťanských rysů, jež jsou stejně ostudné jako tělesná nahota. (Srovnej Zj 16:15; 19:8.) Potřeboval být léčen duchovní „oční mastí“, aby byl zbaven slepoty, pokud jde o biblickou pravdu a křesťanské povinnosti. (Srovnej Iz 29:18; 2Pe 1:5–10; 1Ja 2:11.) Tyto věci by si tento sbor mohl koupit od Krista Ježíše, toho, který klepe na dveře — jen kdyby ho přátelsky nechal vejít a pohostil ho. (Srovnej Iz 55:1, 2.) Bylo nutné, aby se stal buď povzbudivě horkým (srovnej Ža 69:9; 2Ko 9:2; Tit 2:14), nebo osvěživě studeným (srovnej Př 25:13, 25), ale aby nezůstal vlažný. (Zj 3:14–22)