-
„Všechny jeho cesty jsou právo“Přibližte se k Jehovovi
-
-
11. KAPITOLA
„Všechny jeho cesty jsou právo“
1., 2. a) Jaké projevy naprostého bezpráví zažil Josef? b) Jak Jehova tyto křivdy napravil?
BYLO to nesmírné bezpráví. Ten pohledný mladý muž se nedopustil žádného zločinu, a přesto byl uvězněn v žaláři. Byl totiž falešně obviněn z pokusu o znásilnění. To však nebylo poprvé, kdy se stal obětí bezpráví. Už o několik roků dříve, když mu bylo 17 let, zradili tohoto mladého muže, Josefa, jeho vlastní bratři. Nechybělo mnoho a zabili by ho. Tehdy byl prodán do otroctví v cizí zemi. Tam odmítl návrhy manželky svého pána. Odmítnutá žena vznesla falešné obvinění, a tak se Josef dostal do vězení, zdánlivě bez naděje, že by se ho někdo zastal.
2 Situaci však sledoval Bůh, který „miluje spravedlnost a právo“. (Žalm 33:5) Jehova zasáhl, aby napravil nespravedlnost, a řídil události tak, že Josef byl po čase propuštěn. Kromě toho bylo Josefovi – muži, který byl uvržen do vězení – nakonec dáno velmi odpovědné postavení a získal mimořádnou čest. (1. Mojžíšova 40:15; 41:41–43; Žalm 105:17, 18) Josef byl ospravedlněn a svého vysokého postavení využil k podpoře Božího záměru. (1. Mojžíšova 45:5–8)
Josef nespravedlivě trpěl ve vězení
3. Proč není překvapující, že každý z nás chce, aby se s ním zacházelo spravedlivě?
3 Taková zpráva jistě působí na naše srdce. Vždyť kdo z nás někdy nezažil nespravedlnost, nebo se dokonce nestal její obětí? Všichni samozřejmě chceme, aby se s námi zacházelo spravedlivě a nestranně. To není nic překvapivého, protože Jehova nám dal vlastnosti, které zrcadlí jeho osobnost. A jednou z jeho hlavních vlastností je spravedlnost. (1. Mojžíšova 1:27) Chceme-li Jehovu dobře znát, musíme jeho smysl pro spravedlnost pochopit. To nám pomůže, abychom si ještě více vážili jeho podivuhodných cest a ještě více se k němu přiblížili.
Co je právo a spravedlnost?
4. Jak bývá z lidského hlediska chápáno právo a spravedlnost?
4 Z lidského hlediska jsou slova právo a spravedlnost často chápána pouze jako nestranné uplatňování litery zákona. Kniha Right and Reason—Ethics in Theory and Practice (Právo a rozum – etika v teorii a praxi) uvádí, že „spravedlnost je spojena se zákonem, se závazkem, s právy a s povinnostmi; vyměřuje své výnosy nestranně neboli podle toho, co si kdo zaslouží“. Jehovova spravedlnost však zahrnuje víc než jen chladné uplatňování předpisů vycházející ze smyslu pro povinnost či závazek.
5., 6. a) Jaký je význam slov v původních jazycích, která se tradičně překládají jako „spravedlnost“? b) Co znamená to, že Bůh je spravedlivý?
5 Šířku a hloubku Jehovovy spravedlnosti lépe pochopíme tehdy, když se zamyslíme nad tím, jaká slova v původních jazycích jsou v Bibli použita. Tři výrazy, které se v Hebrejských písmech tradičně překládají jako „spravedlnost“ nebo „spravedlivý“, se nevztahují jenom na nestranné jednání nebo rozhodování podle práva. Popisují také to, „co je správné“, tedy co odpovídá Božím měřítkům. (1. Mojžíšova 18:25) Podobně i původní slovo v Křesťanských řeckých písmech se definuje jako „být správný nebo spravedlivý“. Význam všech těchto slov v původních jazycích je tedy úzce propojený. (Amos 5:24)
6 Když proto v Bibli čteme, že Bůh Jehova je spravedlivý, dozvídáme se vlastně, že koná to, co je správné, a že to dělá důsledně a nestranně. (Římanům 2:11) Ano, je nemyslitelné, že by Bůh jednal jinak. Věrný Elihu prohlásil: „Je nepředstavitelné, že by pravý Bůh páchal zlo a že by Všemohoucí jednal nesprávně.“ (Job 34:10) Je skutečně nemožné, že by Jehova jednal nespravedlivě. Proč? Jsou pro to dva významné důvody.
7., 8. a) Proč Jehova nemůže jednat nespravedlivě? b) Co Jehovu podněcuje, aby jednal správně a spravedlivě?
7 Za prvé, Bůh je svatý. Jak jsme si uvedli ve 3. kapitole, Jehova je nekonečně čistý. Nemůže tedy jednat nespravedlivě neboli protiprávně. Uvažujme o tom, co to znamená. Svatost našeho nebeského Otce nám dává pádný důvod věřit, že Jehova nikdy nebude se svými dětmi zacházet špatně. Ježíš tomu důvěřoval. Poslední noc svého pozemského života se modlil: „Svatý Otče, dávej na ně [učedníky] pozor kvůli svému jménu.“ (Jan 17:11) Oslovení Svatý Otec se v Písmu vztahuje na samotného Jehovu. To je vhodné, protože žádný lidský otec se mu svatostí nevyrovná. Ježíš bezmezně věřil tomu, že v péči jeho Otce, který je absolutně čistý a je zcela oddělen od veškeré hříšnosti, budou jeho učedníci v bezpečí. (Matouš 23:9)
8 Za druhé, samotnou podstatou Boha je nesobecká láska. Taková láska ho podněcuje, aby byl spravedlivý, když jedná s ostatními bytostmi. Ale bezpráví a nespravedlnost ve svých mnoha podobách, k nimž patří rasismus, diskriminace a stranickost, často pramení z chamtivosti a sobectví, tedy z opaku lásky. V souvislosti s Bohem lásky nás Bible ujišťuje: „Jehova je … spravedlivý, miluje správné skutky.“ (Žalm 11:7) Jehova o sobě říká: „Já, Jehova, miluji právo.“ (Izajáš 61:8) Není snad útěchou vědět, že našeho Boha těší dělat to, co je správné a spravedlivé? (Jeremjáš 9:24)
Milosrdenství a Jehovova dokonalá spravedlnost
9.–11. a) Jaký vztah je mezi Jehovovou spravedlností a milosrdenstvím? b) Jak jsou Jehovova spravedlnost a také milosrdenství patrné z Jehovova způsobu jednání s hříšnými lidmi?
9 Jehovova spravedlnost je dokonalá a nic jí nechybí, podobně jako je dokonalá každá jiná stránka Boží nedostižné osobnosti. Mojžíš Jehovu velebil těmito slovy: „On je Skála. To, co dělá, je dokonalé, všechny jeho cesty jsou právo. Bůh je věrný a nikdy se nedopustí bezpráví, je spravedlivý a čestný.“ (5. Mojžíšova 32:3, 4) Každý projev Jehovovy spravedlnosti je bez vady – Jehova nikdy není krutý ani přespříliš shovívavý.
10 Mezi Jehovovou spravedlností a milosrdenstvím je úzký vztah. V Žalmu 116:5 čteme: „Jehova je soucitný a spravedlivý, náš Bůh je milosrdný.“ Ano, Jehova je spravedlivý i milosrdný. Tyto dva jeho charakteristické rysy si neodporují. Tím, že Jehova projevuje milosrdenství, neředí svoji spravedlnost, jako kdyby jinak byla příliš krutá. Naopak, zmíněné dvě vlastnosti často projevuje zároveň, dokonce stejným činem. Uvažujme o jednom příkladu.
11 Všichni lidé jsou dědičně hříšní, a proto si zasluhují trest za hřích, totiž smrt. (Římanům 5:12) Jehova však nemá potěšení ve smrti hříšníků. Je „Bůh, který ochotně odpouští, … soucitný a milosrdný“. (Nehemjáš 9:17) Vzhledem k tomu, že je svatý, však nemůže promíjet nesprávné jednání. Jak tedy mohl lidem, kteří jsou zatíženi dědičným hříchem, projevit milosrdenství? Odpověď spočívá v jedné z nejcennějších pravd Božího Slova, totiž v tom, že Jehova opatřil výkupné pro záchranu lidstva. O tomto láskyplném daru se toho dozvíme více ve 14. kapitole. Je naprosto spravedlivé a zároveň nanejvýš milosrdné. Díky němu může Jehova projevit něžné milosrdenství kajícným hříšníkům a přitom dodržet měřítka své dokonalé spravedlnosti. (Římanům 3:21–26)
Jehovova spravedlnost těší naše srdce
12., 13. a) Proč nás k Jehovovi přitahuje jeho spravedlnost? b) K jakému závěru v souvislosti s Jehovovou spravedlností dospěl David a proč je to pro nás útěchou?
12 Jehovova spravedlnost není nějaká chladná vlastnost, která by nás odpuzovala, ale je to přitažlivá vlastnost, jež nás k Bohu přibližuje. Bible jasně mluví o soucitné podstatě Jehovovy spravedlnosti. Uvažujme o některých jejích potěšujících projevech.
13 Dokonalá spravedlnost podněcuje Jehovu k tomu, aby byl ve vztahu ke svým služebníkům věrný a oddaný. Tuto stránku Jehovovy spravedlnosti sám na sobě pocítil žalmista David. K jakému závěru dospěl na základě svých zkušeností a na základě zkoumání toho, jak Bůh jedná? David prohlásil: „Jehova … miluje spravedlnost a neopustí své věrné. Bude je vždy chránit.“ (Žalm 37:28) To je opravdu povzbudivé ujištění. Náš Bůh ani na okamžik nezapomene na ty, kdo jsou mu věrní. Můžeme se spolehnout, že nám zůstane nablízku a bude o nás s láskou pečovat. Jeho spravedlnost je toho zárukou. (Přísloví 2:7, 8)
14. Jak je ze zákona, který dal Jehova Izraeli, patrná jeho starost o lidi v nepříznivé situaci?
14 Boží spravedlnost citlivě bere v úvahu potřeby těch, kdo trpí. To, že se Jehova stará o lidi v nepříznivé situaci, je patrné ze zákona, který dal Izraeli. V Zákoně například jasně stanovil, jak zajistit péči o sirotky a vdovy. (5. Mojžíšova 24:17–21) Jehova věděl, jak obtížný život budou mít takové rodiny, a proto se jim sám stal otcovským soudcem a ochráncem, tím, kdo „zjednává spravedlnost dítěti bez otce a vdově“.a (5. Mojžíšova 10:18; Žalm 68:5) Jehova varoval Izraelity, že pokud budou trápit bezbranné ženy a děti, on spolehlivě uslyší jejich křik. Prohlásil: „Můj hněv vzplane.“ (2. Mojžíšova 22:22–24) Hněv však není jednou z Jehovových hlavních vlastností. Ke spravedlivému rozhořčení tedy Jehovu provokují svévolné skutky bezpráví, zejména pokud jsou jeho oběťmi utlačovaní a bezmocní lidé. (Žalm 103:6)
15., 16. Co je skutečně pozoruhodným dokladem Jehovovy nestrannosti?
15 Jehova nás ujišťuje i o tom, že „nikomu nenadržuje ani nepřijímá úplatek“. (5. Mojžíšova 10:17) Na rozdíl od mnoha lidí, kteří mají moc nebo vliv, se Jehova nenechá ovlivnit hmotným bohatstvím ani vnějším vzhledem. Je zcela oproštěn od toho, že by byl vůči někomu zaujatý nebo že by někoho protežoval. Uvažujme o skutečně pozoruhodném dokladu Jehovovy nestrannosti. Příležitost stát se pravými Jehovovými ctiteli s vyhlídkou na nekončící život není omezena na nějakou malou elitní skupinu. Naopak, „v každém národu má jeho přízeň ten, kdo se ho bojí a jedná správně“. (Skutky 10:34, 35) Tuto úžasnou vyhlídku má každý člověk bez ohledu na své společenské postavení, barvu pleti nebo na to, ve které zemi žije. Není to snad nejlepší příklad skutečné spravedlnosti?
16 Jehovova dokonalá spravedlnost má však ještě jednu stránku, která si zasluhuje naše zamyšlení a úctu. Je to způsob, jakým Jehova jedná s těmi, kdo přestupují jeho měřítka toho, co je správné.
Viníky nenechá bez trestu
17. Vysvětlete, proč špatnost v tomto světě nezpochybňuje Jehovovu spravedlnost.
17 Někdo by se mohl ptát: „Jestliže Jehova nepřehlíží nesprávné jednání, jak můžeme vysvětlit nespravedlivé utrpení a zkažené praktiky, které jsou v dnešním světě tak běžné?“ Špatnost, ke které dochází, v žádném případě nezpochybňuje Jehovovu spravedlnost. Bezpráví se v tomto zlém světě často děje v důsledku hříchu, který lidé dědí po Adamovi. Ve světě, v němž se nedokonalí lidé rozhodli, že nebudou Boha poslouchat, nespravedlnost přímo bují. Už to tak ale nebude dlouho. (5. Mojžíšova 32:5)
18., 19. Z čeho je patrné, že Jehova nebude navždy tolerovat ty, kdo svévolně porušují jeho zákony?
18 Jehova projevuje milosrdenství těm, kdo upřímně touží mít k němu blízko, a proto nebude navěky tolerovat situaci, která uvádí pohanu na jeho svaté jméno. (Žalm 74:10, 22, 23) Bohu práva se nelze posmívat. Nebude chránit svévolné hříšníky před nepříznivým rozsudkem, jaký si jejich jednání zaslouží. Jehova je „Bůh milosrdný a soucitný, trpělivý a plný věrné lásky a pravdy, … ale viníka rozhodně nenechá bez trestu“. (2. Mojžíšova 34:6, 7) V souladu s těmito slovy Jehova někdy považuje za důležité vykonat rozsudek na těch, kdo svévolně porušují jeho zákony.
19 Uvažujme například o tom, jakým způsobem Bůh jednal se starověkým Izraelem. I v době, kdy Izraelité žili v Zaslíbené zemi, mu byli opakovaně nevěrní. Svým zkaženým jednáním Jehovovi sice mnohokrát „ublížili“, ale on je přesto ihned nezavrhoval. (Žalm 78:38–41) Naopak, milosrdně jim poskytoval příležitosti k tomu, aby své jednání změnili. Prosil je: „Nemám radost ze smrti špatného člověka, ale z toho, když se špatný člověk napraví a zůstane naživu. Odvraťte se, odvraťte se od svého špatného jednání. Proč byste měli zemřít, izraelský dome?“ (Ezekiel 33:11) Jehova považuje život za drahocenný, a proto opakovaně posílal své proroky a tím dával Izraelitům možnost, aby se od svého špatného jednání odvrátili. Tento zatvrzelý lid ale odmítal naslouchat a činit pokání. Jehova ho nakonec kvůli svému svatému jménu a kvůli všemu, co toto jméno představuje, vydal do rukou nepřátel. (Nehemjáš 9:26–30)
20. a) Co se o Jehovovi dozvídáme z toho, jak jednal s Izraelem? b) Proč je vhodné, že je s Boží přítomností a trůnem spojován lev?
20 Z Jehovova jednání s Izraelity se toho o něm hodně dozvídáme. Poznáváme, že jeho oči, které všechno vidí, si všímají špatnosti a že to, co Jehova vidí, na něj hluboce působí. (Přísloví 15:3) Je také povzbudivé vědět, že Jehova se snaží projevovat milosrdenství vždy, když pro to existuje základ. Kromě toho se dozvídáme, že právo nikdy neuplatňuje ukvapeně. Jehova je trpělivý, a proto mnoho lidí dochází k závěru, že rozsudek nad zkaženými lidmi nikdy nevykoná. Ale tak to rozhodně není, protože z toho, jak Bůh jednal s Izraelem, také poznáváme, že Boží trpělivost má své hranice. Jehova se pevně zastává spravedlnosti. Na rozdíl od lidí, kteří často ustupují od vykonání práva, Jehovovi nikdy nechybí odvaha postavit se za to, co je správné. Je tedy vhodné, že s Boží přítomností a s Božím trůnem bývá spojován odvážný lev jako symbol spravedlnosti.b (Ezekiel 1:10; Zjevení 4:7) Můžeme si proto být jisti splněním Jehovova slibu, že země bude zbavena nespravedlnosti. Ano, způsob, jakým Jehova soudí, může být vyjádřen takto: pevně, když je to nutné, a milosrdně, kdykoli je to možné. (2. Petra 3:9)
Přibližujme se k Bohu práva
21. Jak bychom měli o Jehovovi smýšlet, když rozjímáme o jeho spravedlnosti, a proč k takovému závěru docházíme?
21 Když uvažujeme o Jehovově spravedlnosti, neměli bychom si o něm myslet, že je chladným, přísným soudcem zaměřeným pouze na to, aby vynášel rozsudky nad provinilci. Naopak, měli bychom na něj pohlížet jako na láskyplného, ale pevného Otce, který se svými dětmi vždy jedná tím nejlepším možným způsobem. Pevnost v konání toho, co je správné, Jehova jako spravedlivý Otec vyvažuje něžným soucitem ke svým pozemským dětem, které potřebují jeho pomoc a odpuštění. (Žalm 103:10, 13)
22. Jakou vyhlídku nám Jehova ve své spravedlnosti dává a proč s námi takto jedná?
22 Můžeme být opravdu vděční, že Boží spravedlnost zahrnuje mnohem víc než jen vynášení rozsudků nad provinilci. Projevem Jehovovy spravedlnosti je i to, že nám dává opravdu úžasnou vyhlídku – na dokonalý, nekonečný život ve světě, kde „bude přebývat spravedlnost“. (2. Petra 3:13) Náš Bůh s námi takto jedná proto, že ho jeho spravedlnost vede k tomu, aby zachraňoval, a ne odsuzoval. Ano, lepší pochopení celé šíře Jehovovy spravedlnosti nás k němu přitahuje. V následujících kapitolách se budeme tím, jak Jehova projevuje tuto podivuhodnou vlastnost, zabývat podrobněji.
a Výraz „dítě bez otce“ ukazuje, že Jehova se hluboce zajímal nejenom o chlapce bez otce, ale i dívky. Do Zákona zahrnul zprávu o soudcovském rozhodnutí, které zaručovalo dědictví osiřelým Celofchadovým dcerám. Tento výnos sloužil jako precedens a podporoval práva dívek bez otce. (4. Mojžíšova 27:1–8)
b Je zajímavé, že ke lvu se Jehova přirovnává v souvislosti s vykonáním rozsudku nad nevěrným Izraelem. (Jeremjáš 25:38; Ozeáš 5:14)
-
-
„Je Bůh nespravedlivý?“Přibližte se k Jehovovi
-
-
12. KAPITOLA
„Je Bůh nespravedlivý?“
1. Jak na nás mohou působit případy bezpráví?
VDOVU v pokročilém věku někdo připravil o životní úspory. Bezmocného kojence opustila bezcitná matka. Jistý muž je uvězněn za zločin, který nespáchal. Jak reagujete, když slyšíte o takových případech? Každý z nich vás pravděpodobně rozruší – a je to pochopitelné. My lidé totiž máme hluboký smysl pro to, co je správné a co je nesprávné. Když je spácháno nějaké bezpráví, popudí nás to. Chceme, aby oběť byla odškodněna a viník neušel spravedlnosti. Jestliže k tomu nedojde, možná si říkáme: Vidí Bůh vůbec, co se děje? Proč nezasáhne?
2. Jak na bezpráví reagoval Habakuk a proč mu to Jehova nevytkl?
2 Podobné otázky si věrní Jehovovi služebníci kladou během celých lidských dějin. Například prorok Habakuk se k Bohu modlil: „Proč mě necháváš vidět neštěstí? Proč bezpráví jen přihlížíš? Přede mnou jen zkáza a násilí, rostou hádky a rozpory.“ (Habakuk 1:3, Bible21) Jehova Habakukovi nevytýkal jeho otevřené otázky. Vždyť to byl on, kdo lidem vštípil cit pro spravedlnost. V malé míře v sobě máme ten hluboký smysl pro spravedlnost, který má on sám.
Jehova nenávidí nespravedlnost
3. Proč je možné říci, že Jehova si nespravedlnost uvědomuje více než my?
3 Jehova není k nespravedlnosti nevšímavý. Vidí, co se děje. O Noemově době nám Bible říká: „Jehova viděl, že zkaženost lidí na zemi je velká a že všechny jejich myšlenky a touhy jejich srdce jsou pořád jenom špatné.“ (1. Mojžíšova 6:5) Zamysleme se nyní nad tím, co tento výrok znamená. Naše vnímání nespravedlnosti je často založeno na několika událostech, o nichž jsme buď slyšeli, nebo s nimiž jsme se sami setkali. Naproti tomu Jehova si nespravedlnost uvědomuje v celosvětovém měřítku. Vidí všechno bezpráví. A co víc, dokáže rozeznat sklony srdce – zkažené uvažování, které se za nespravedlivými skutky skrývá. (Jeremjáš 17:10)
4., 5. a) Jak Bible ukazuje, že se Jehova zajímá o lidi, kteří zažívají nespravedlnost? b) Jak nespravedlnost zasáhla samotného Jehovu?
4 Jehova však dělá víc než jen to, že si nespravedlnosti všímá. Také se zajímá o ty, kdo se stali obětí takového jednání. Když s příslušníky Božího lidu krutě zacházely nepřátelské národy, Jehovu trápilo, „když sténali kvůli těm, kdo je utlačovali a tyranizovali“. (Soudci 2:18) Možná jste si všimli, že čím více nespravedlnosti lidé vidí, tím otrlejší vůči ní jsou. V případě Jehovy to tak ale není. Nespravedlnost v celé její šíři vidí už asi 6 000 let, a přece se ve své nenávisti k ní nezměnil. Bible nás ujišťuje, že takové věci, jako je „prolhaný jazyk“, „ruce, které prolévají nevinnou krev“ a „falešný svědek, který stále lže“, jsou Bohu odporné. (Přísloví 6:16–19)
5 Zamysleme se také nad tím, jak Jehova přísně odsoudil nespravedlivé vůdce v Izraeli. Svého proroka inspiroval k tomu, aby se jich zeptal: „Neměli byste znát právo?“ Potom velmi živě popsal, jak zneužívají svou moc, a předpověděl, jak to s těmito zkaženými muži dopadne: „Budete volat k Jehovovi o pomoc, ale on vám neodpoví. V té době před vámi skryje svou tvář, protože jste jednali ničemně.“ (Micheáš 3:1–4) Jehova má k nespravedlnosti opravdu velký odpor. Vždyť on sám ji přímo zažívá. Už tisíce let se mu nespravedlivě vysmívá Satan. (Přísloví 27:11) Kromě toho Jehovu zasáhl ten nejstrašnější projev nespravedlnosti, když jeho Syn, který „nezhřešil“, byl popraven jako zločinec. (1. Petra 2:22; Izajáš 53:9) Je tedy zřejmé, že Jehova není ani nevšímavý, ani lhostejný k situaci těch, kdo trpí nespravedlností.
6. Jak možná reagujeme, když se setkáme s nespravedlností, a proč?
6 Když však jsme svědky nějaké nespravedlnosti – nebo když se sami staneme obětí nečestného jednání – je zcela přirozené, že nás to pobouří. Jsme vytvořeni k Božímu obrazu, a bezpráví je naprostým protikladem toho, co Jehova představuje. (1. Mojžíšova 1:27) Proč tedy Bůh nespravedlnost připouští?
Zásadní věc
7. Popište, jak bylo pošpiněno Jehovovo jméno a jeho způsob vlády.
7 Odpověď souvisí s jednou zásadní věcí. Jak jsme už viděli, Stvořitel má právo vládnout nad zemí a nad všemi, kdo na ní žijí. (Žalm 24:1; Zjevení 4:11) Na počátku lidských dějin však bylo pošpiněno Jehovovo jméno a zpochybněn jeho způsob vlády. Jak se to stalo? Jehova přikázal prvnímu člověku, Adamovi, aby nejedl z určitého stromu v zahradě, která byla jeho rajským domovem. Ale co kdyby neuposlechl? „Určitě zemřeš,“ řekl mu Bůh. (1. Mojžíšova 2:17) Boží příkaz neznamenal pro Adama a jeho ženu Evu žádné těžkosti. Nicméně Satan přesvědčil Evu, že je Bůh příliš omezuje. Co kdyby ze stromu jedla? Satan Evě přímo řekl: „Určitě nezemřete. Bůh totiž ví, že v den, kdy z něho něco sníte, se vám otevřou oči a budete jako Bůh – budete znát dobré a špatné.“ (1. Mojžíšova 3:1–5)
8. a) O čem chtěl Satan Evu přesvědčit? b) Co Satan napadl v souvislosti s Božím jménem a vládou?
8 V tomto výroku Satan naznačil nejen to, že Jehova před Evou zamlčel důležitou informaci, ale svými slovy naznačil také to, že jí lhal. Pokušitel tak Evu přiměl, aby začala pochybovat o tom, jaký vlastně Jehova je. Tím hodně pošpinil Boží jméno. Napadl také Jehovovu svrchovanost, tedy jeho způsob vlády. Satan dbal na to, aby nezpochybnil skutečnost, že Bůh je Svrchovaný panovník. Ale napadl to, že Bůh má právo jím být, že je toho hoden a že je to tak správně. Jinými slovy tvrdil, že Jehova nevládne spravedlivě a v nejlepším zájmu svých poddaných.
9. a) Jaké důsledky měla pro Adama a Evu jejich neposlušnost a které důležité otázky to vyvolalo? b) Proč vzbouřence Jehova hned nezničil?
9 Adam s Evou potom neuposlechli a jedli ze zakázaného stromu. Za jejich neposlušnost je čekal trest smrti, přesně jak to Bůh prohlásil. Satanova lež však vyvolala některé závažné otázky. Má Jehova skutečně právo vládnout lidstvu, nebo by si měl člověk vládnout sám? Uplatňuje Jehova svou svrchovanost tím nejlepším možným způsobem? Jehova mohl použít svou neomezenou moc, a vzbouřence ihned zničit. Ovšem vzniklé otázky se netýkaly Boží moci, ale jeho jména, a tedy i způsobu vlády. Kdyby tedy Bůh odstranil Adama, Evu a Satana, pak by se oprávněnost Božího panování nepotvrdila. Naopak, otázek mohlo v souvislosti s tím vzniknout ještě víc. Existoval jediný způsob, jak zjistit, zda si lidé mohou úspěšně vládnout sami, nezávisle na Bohu – nechat uplynout nějaký čas.
10. Co v souvislosti s lidskou vládou ukazují dějiny?
10 Co čas ukázal? Během tisíciletí lidé experimentovali s mnoha formami vlády, mimo jiné s autokracií, demokracií, socialismem a komunismem. Výsledek toho všeho je zcela otevřeně shrnut v biblickém výroku: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9) Prorok Jeremjáš tedy zcela oprávněně prohlásil: „Dobře vím, Jehovo, že není na člověku, aby si určoval cestu. Ten, kdo jde, ani nedokáže řídit své kroky.“ (Jeremjáš 10:23)
11. Proč Jehova dovolil, aby byl lidský rod vystaven utrpení?
11 Jehova už od počátku věděl, že lidská nezávislost neboli samostatná vláda lidí bude mít za následek mnoho utrpení. Bylo tedy od Boha nespravedlivé, když dovolil, aby tato situace trvala dál? To rozhodně ne! Ukažme si to na příkladu. Představte si, že vaše dítě musí podstoupit operaci, aby se uzdravilo z nemoci, která ohrožuje jeho život. Uvědomujete si, že operace způsobí vašemu dítěti určitou bolest, a to vás hodně trápí. Zároveň však víte, že díky tomuto postupu bude vaše dítě v pozdějším období svého života zdravější. Podobně Bůh věděl, a dokonce to předpověděl, že když dovolí lidem vládnout, přinese to určitou míru bolesti a utrpení. (1. Mojžíšova 3:16–19) Věděl však také, že podstatná a trvalá úleva je možná pouze tehdy, když lidstvu umožní zakusit špatné ovoce vzpoury. Tak mohla být tato zásadní věc vyřešena natrvalo, na celou věčnost.
Proč lidé slouží Bohu?
12. Jaké obvinění, jak to ukazuje případ Joba, vznesl Satan proti lidem?
12 Tato věc má ještě jinou stránku. Když Satan zpochybnil to, zda Bůh má právo vládnout a zda vládne správně, nejenže pomluvil Jehovu, pokud jde o jeho svrchovanost a jeho jméno, ale pomluvil také Boží služebníky a napadl jejich věrnost. Povšimněme si například, co Satan řekl Jehovovi o bezúhonném Jobovi: „Nepostavil jsi snad plot okolo něj, okolo jeho domu a okolo všeho, co má, abys ho chránil? Žehnáš všemu, co dělá, a jeho stáda se v zemi rozrůstají. Ale napřáhni ruku a sáhni mu na všechno, co má, a uvidíš, že tě prokleje přímo do očí!“ (Job 1:10, 11)
13. Co Satan naznačil svými obviněními v souvislosti s Jobem a jak se to týká všech lidí?
13 Satan tvrdil, že Jehova používá svou ochrannou moc k tomu, aby si koupil Jobovu oddanost. Z toho zase vyplývalo, že Jobova věrnost byla pokrytecká, že Job uctíval Boha jen kvůli tomu, aby z toho něco měl. Satan o Jobovi tvrdil, že kdyby přišel o Boží požehnání, pak by svého Stvořitele dokonce proklel. Satan věděl, že Job je výjimečně „bezúhonný a čestný člověk, který se bojí Boha a vyhýbá se tomu, co je špatné“.a Kdyby tedy Satan dokázal zlomit Jobovu věrnost, co by z toho vyplývalo pro zbytek lidstva? Satan ve skutečnosti zpochybňoval věrnost všech těch, kdo chtějí sloužit Bohu. Ano, celou otázku rozšířil tím, že Jehovovi řekl: „Za svůj život dá člověk všechno, co má.“ (Job 1:8; 2:4)
14. Co ukazují dějiny v souvislosti se Satanovým obviněním vzneseným proti lidem?
14 Dějiny ukazují, že mnozí lidé, podobně jako Job, zůstávají Jehovovi věrní i ve zkouškách, a to navzdory Satanovu tvrzení. Svou věrností dělají radost Jehovovi a poskytují odpověď na Satanovo pyšné tvrzení, že když se lidé dostanou do těžkostí, přestanou Bohu sloužit. (Hebrejcům 11:4–38) Ano, upřímní lidé se odmítají obrátit k Bohu zády. I když bojují s velmi vážnými problémy, stále spoléhají na to, že jim Jehova dá sílu vytrvat. (2. Korinťanům 4:7–10)
15. Která otázka by mohla vzniknout v souvislosti s dřívějšími a budoucími Božími soudními rozhodnutími?
15 Jehovovo uplatňování práva se však netýká pouze otázky svrchovanosti a věrnosti lidí. Bible nám poskytuje zprávy o Jehovových soudních rozhodnutích v souvislosti s jednotlivci, a dokonce s celými národy. Obsahuje také proroctví o soudních rozhodnutích, která Jehova vykoná v budoucnosti. Proč můžeme mít důvěru, že své rozsudky Jehova dosud vynášel a dál bude vynášet spravedlivě?
Proč je Boží spravedlnost mimořádná
16., 17. Které příklady ukazují, že lidé mají omezený rozhled, pokud jde o skutečnou spravedlnost?
16 O Jehovovi může být popravdě řečeno: „Všechny jeho cesty jsou právo.“ (5. Mojžíšova 32:4) Něco takového o sobě nemůže prohlásit nikdo z nás, protože naše vnímání toho, co je správné, je zastřeno naším omezeným rozhledem. Uvažujme například o Abrahamovi. Když se jednalo o zničení Sodomy, Abraham naléhavě prosil Jehovu ve prospěch tohoto města, přestože v něm bujela zkaženost. Ptal se Jehovy: „Opravdu smeteš se špatnými lidmi i dobré?“ (1. Mojžíšova 18:23–33) Odpověď samozřejmě zněla ne. Jehova tedy „způsobil, že na Sodomu … pršela síra a oheň“ teprve až potom, co bezúhonný Lot a jeho dcery dorazili do bezpečí ve městě Coar. (1. Mojžíšova 19:22–24) Naproti tomu Jonáš se rozzlobil, když Bůh projevil milosrdenství obyvatelům Ninive. Jonáš už totiž oznámil jejich zničení, a proto by ho uspokojilo, kdyby viděl, že jsou vyhlazeni – bez ohledu na jejich upřímné pokání. (Jonáš 3:10–4:1)
17 Jehova znovu ujistil Abrahama, že spravedlnost uplatňuje nejen odstraňováním špatných lidí, ale také zachraňováním těch dobrých. Jonáš se naproti tomu musel naučit, že Jehova je milosrdný. Jestliže špatní lidé změní své jednání, Jehova jim ochotně odpustí. (Žalm 86:5) Není jako ti, kdo se bojí o své postavení. Když tedy vykonává rozsudek, nechce dokazovat svou moc ani se ze strachu, že by byl považován za slabocha, nebrání projevit soucit. Jehova jedná tak, že projevuje milosrdenství, kdykoli je pro to základ. (Izajáš 55:7; Ezekiel 18:23)
18. Ukažte na základě Bible, že Jehovovo jednání nevychází jen ze sentimentu.
18 Jehova však není zaslepen sentimentem. Když jeho lid propadl modlářství, Jehova rozhodně prohlásil: „Budu tě soudit za tvé jednání a volat tě k odpovědnosti za všechny tvé odporné skutky. Neslituji se nad tebou ani ti neprojevím soucit.“ (Ezekiel 7:3, 4) V případě, že se lidé ve svém jednání zatvrdí, Jehova je podle toho soudí. Jeho rozsudek je však založen na jasných faktech. Když se tedy k Jehovovu sluchu donesly stížnosti kvůli Sodomě a Gomoře, prohlásil: „Sestoupím, abych viděl, jestli jsou stížnosti, které se ke mně dostaly, oprávněné a jestli skutečně jednají tak špatně.“ (1. Mojžíšova 18:20, 21) Můžeme být opravdu velmi vděční za to, že Jehova je úplně jiný než mnozí lidé, kteří druhé ukvapeně posuzují, dříve než vyslechnou všechny skutečnosti. Ano, Jehova – jak ho popisuje Bible – je „věrný a nikdy se nedopustí bezpráví“. (5. Mojžíšova 32:4)
Důvěřujme v Jehovovu spravedlnost
19. Co můžeme udělat, jestliže si bezradně klademe otázky v souvislosti s tím, jak Jehova projevuje spravedlnost?
19 Bible nemluví o každé otázce související s Jehovovým jednáním v minulosti ani neukazuje všechny podrobnosti o tom, jak v budoucnosti Jehova vykoná rozsudek na jednotlivcích a skupinách. Když jsme při čtení biblických zpráv či proroctví, v nichž takové podrobnosti chybí, zmateni nejasnostmi, měli bychom mít stejný postoj jako prorok Micheáš, který napsal: „Budu trpělivě čekat na Boha, svého zachránce.“ (Micheáš 7:7)
20., 21. Proč můžeme mít důvěru, že Jehova vždy bude dělat to, co je správné?
20 Můžeme mít důvěru, že Jehova udělá v každé situaci to, co je správné. I když člověk zdánlivě přehlíží bezpráví, Jehova slibuje: „Má je pomsta, já oplatím.“ (Římanům 12:19) Jestliže trpělivě čekáme, bude se v našem jednání zrcadlit pevné přesvědčení, které vyjádřil apoštol Pavel: „Je Bůh nespravedlivý? Rozhodně ne!“ (Římanům 9:14)
21 Zatím však žijeme ve velmi těžkých časech. (2. Timoteovi 3:1) Bezpráví a „útlak“ mají za následek mnoho krutosti. (Kazatel 4:1) Jehova se však nezměnil. Stále nenávidí nespravedlnost a má hluboký zájem o ty, kdo jsou její obětí. Pokud zůstaneme Jehovovi věrní a budeme podporovat jeho způsob vlády, on nám dá sílu vytrvat až do stanoveného času, kdy jeho království napraví veškeré křivdy. (1. Petra 5:6, 7)
-
-
„Jehovův zákon je dokonalý“Přibližte se k Jehovovi
-
-
13. KAPITOLA
„Jehovův zákon je dokonalý“
1., 2. Proč mnoho lidí má jen malou úctu k zákonu, ale jaký vztah si můžeme vypěstovat k Božím zákonům?
„ZÁKON je bezedná jáma, … všechno pohltí.“ Tento výrok se objevil v knize, která vyšla v roce 1712. Její autor napadl právní řád, ve kterém se soudní pře někdy táhly celá léta a přivedly na mizinu ty, kdo hledali spravedlnost. Právní řády a soudní systémy jsou v mnoha zemích tak spletité, tak plné nespravedlnosti, předsudků a nesrovnalostí, že se všeobecně rozšířilo pohrdání zákonem.
2 V protikladu s tím uvažujme o slovech, která byla zapsána asi před 2 700 lety: „Jak moc miluji tvůj zákon!“ (Žalm 119:97) Proč k němu měl žalmista tak hluboký citový vztah? Protože zákon, který chválil, nepocházel od žádné světské vlády, ale od Boha Jehovy. Když studujeme Jehovovy zákony, možná stále více pociťujeme totéž co žalmista. Takové studium nám umožňuje nahlédnout do myšlenkových pochodů nejznamenitějšího právnického mozku ve vesmíru.
Nejvyšší Zákonodárce
3., 4. Ve kterých ohledech se Jehova prokazuje jako Zákonodárce?
3 „Zákonodárce a Soudce je … pouze jeden,“ říká Bible. (Jakub 4:12) Ano, Jehova je jediný pravý Zákonodárce. Jeho „zákony nebes“ řídí dokonce pohyby vesmírných těles. (Job 38:33, Heger) Božími zákony jsou ovládáni také nesčetní Jehovovi svatí andělé, protože jsou podle svého postavení zorganizováni do skupin a svoji službu vykonávají podle Jehovových pokynů. (Žalm 104:4; Hebrejcům 1:7, 14)
4 Jehova dal zákony také lidstvu. Každý z nás má svědomí, v němž se zrcadlí Jehovův smysl pro spravedlnost. Jako určitý vnitřní zákon nám svědomí může pomáhat, abychom rozlišovali správné od nesprávného. (Římanům 2:14) Naši první rodiče byli obdařeni dokonalým svědomím, takže potřebovali jen několik zákonů. (1. Mojžíšova 2:15–17) Nedokonalý člověk však potřebuje více zákonů, které by ho vedly k činění Boží vůle. Od Jehovy dostali zákony patriarchové, například Noe, Abraham a Jákob, a pak je předávali svým rodinám. (1. Mojžíšova 6:22; 9:3–6; 18:19; 26:4, 5) Naprosto ojedinělým způsobem se Jehova stal Zákonodárcem tehdy, když prostřednictvím Mojžíše dal zákoník izraelskému národu. Tato sbírka zákonů nám umožňuje podrobně pochopit Jehovův smysl pro spravedlnost.
Přehled o Mojžíšově zákonu
5. Byl Mojžíšův zákon těžkopádnou a složitou sbírkou zákonů? Proč tak odpovídáte?
5 Mnoho lidí si patrně myslí, že Mojžíšův zákon byl těžkopádnou a složitou sbírkou zákonů. Taková představa však rozhodně neodpovídá skutečnosti. V celém zákoníku je přes 600 zákonů. Může se zdát, že je to mnoho. Považme však, že koncem 20. století federální zákony Spojených států zaplňovaly více než 150 000 stran právnických knih. Každé dva roky přibude asi 600 dalších zákonů. Pokud se na to díváme čistě z hlediska kvantity, pak hora lidských zákonů je značně vyšší než Mojžíšův zákon. Boží zákon však vedl Izraelity v takových oblastech života, kterých se současné zákony ani nedotknou. Podívejme se na určitý přehled.
6., 7. a) Čím se Mojžíšův zákon odlišuje od všech ostatních sbírek zákonů a co je největším přikázáním tohoto zákona? b) Jak mohli dát Izraelité najevo, že uznávají Jehovovo právo vládnout?
6 Zákon vyvyšoval Jehovovo právo vládnout. Tím se výrazně odlišuje od jakékoli jiné sbírky zákonů. Nejvýznamnější přikázání Mojžíšova zákona znělo: „Naslouchej, Izraeli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova. Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ Jak měl Boží lid projevovat svou lásku k Jehovovi? Měl mu sloužit a podřizovat se jeho vládě. (5. Mojžíšova 6:4, 5; 11:13)
7 To, že uznává Jehovovo právo vládnout, dával každý Izraelita najevo tím, že se podřizoval lidem, kterým Jehova svěřil příslušnou pravomoc. Patřili k nim rodiče, náčelníci, soudci, kněží a nakonec i král. Každou vzpouru proti nim považoval Jehova za vzpouru proti sobě samotnému. Naproti tomu lidé se svěřenou pravomocí se vystavovali nebezpečí, že Jehova vzhledem k nim projeví svou zlobu, pokud s jeho lidem budou jednat nespravedlivě nebo opovážlivě. (2. Mojžíšova 20:12; 22:28; 5. Mojžíšova 1:16, 17; 17:8–20; 19:16, 17) Obě strany tedy měly za povinnost podporovat Boží právo vládnout.
8. Jak Zákon Izraelitům pomáhal, aby byli svatí?
8 Zákon Izraelitům pomáhal, aby byli svatí. Hebrejské výrazy překládané jako „svatý“ a „svatost“ jsou v Mojžíšově zákoně více než 280krát. Zákon pomáhal Božímu lidu rozlišovat mezi tím, co bylo čisté a co nečisté, protože uváděl asi 70 různých věcí, které mohly způsobit, že se Izraelita stal z obřadního hlediska nečistým. Tyto zákony se dotýkaly osobní hygieny, stravy, a dokonce i toho, jak nakládat s odpadem. Ze zdravotního hlediska byly velkým přínosem.a Jejich smyslem však bylo ještě něco důležitějšího – přispívat k tomu, aby Izraelité nepřevzali hříšné zvyklosti okolních zvrhlých národů a zachovali si tak Boží přízeň. Uvažujme o následujícím příkladu.
9., 10. Která nařízení ohledně pohlavních styků a narození dítěte zahrnovala smlouva Zákona a jaký užitek z těchto zákonů plynul?
9 Nařízeními smlouvy Zákona bylo stanoveno, že pohlavní styky – dokonce i mezi lidmi v manželství – a narození dítěte s sebou přinesou období nečistoty. (3. Mojžíšova 12:2–4; 15:16–18) Taková nařízení nestavěla tyto čisté dary od Boha do špatného světla. (1. Mojžíšova 1:28; 2:18–25) Naopak, Jehova chtěl těmito zákony svým služebníkům pomoct, aby zůstali svatí a v duchovním ohledu se nenakazili. Stojí za povšimnutí, že národy, které žily v okolí Izraele, uctívání bohů často směšovaly se sexuálními rituály a s rituály plodnosti. Ke kananejskému náboženství patřila mužská a ženská prostituce. To s sebou neslo mravní úpadek, který se pak šířil dál. Naproti tomu Zákon zcela odděloval uctívání Jehovy od sexuálních záležitostí.b Přinášelo to ještě další užitek.
10 Tyto zákony Izraelitům připomínaly důležitou pravdu.c Jak se vlastně poskvrnění v podobě Adamova hříchu přenáší z jedné generace na druhou? Není to snad prostřednictvím pohlavních styků a rození dětí? (Římanům 5:12) Ano, Zákon Božímu lidu připomínal skutečnost, že jsou po celý život hříšní. V hříchu se rodíme všichni. (Žalm 51:5) Potřebujeme tedy odpuštění a vyplacení, abychom se k našemu svatému Bohu mohli přiblížit.
11., 12. a) Jakou důležitou zásadu prosazoval Zákon? b) Jaké záruky, že spravedlnost nebude překrucována, Zákon obsahoval?
11 Zákon zdůrazňoval Jehovovu dokonalou spravedlnost. Mojžíšův zákon v otázkách spravedlnosti prosazoval zásadu ekvivalence neboli protiváhy. Zákon tedy stanovil: „Život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu.“ (5. Mojžíšova 19:21) V případě trestné činnosti měl tudíž trest odpovídat zločinu. Tato stránka Boží spravedlnosti prostupovala celý Zákon a až dodnes je základem pro pochopení výkupní oběti Krista Ježíše, jak to objasní 14. kapitola. (1. Timoteovi 2:5, 6)
12 Zákon obsahoval rovněž záruky, že spravedlnost nebude překrucována. Například k určení toho, zda je nějaké obvinění platné, bylo zapotřebí nejméně dvou svědků. Trest za křivé svědectví byl přísný. (5. Mojžíšova 19:15, 18, 19) Naprosto jasně bylo zakázáno také úplatkářství. (2. Mojžíšova 23:8; 5. Mojžíšova 27:25) I ve svých obchodních záležitostech se měl Boží lid držet Jehovových vysokých měřítek spravedlnosti. (3. Mojžíšova 19:35, 36; 5. Mojžíšova 23:19, 20) Tato ušlechtilá a nestranná sbírka zákonů byla pro Izrael velkým požehnáním.
Zákony, které zdůrazňují milosrdenství a nestrannost
13., 14. Jak Zákon podporoval spravedlivé a nestranné zacházení se zlodějem a jeho obětí?
13 Byl snad Mojžíšův zákon zkostnatělou, nemilosrdnou soustavou pravidel? Rozhodně ne. Král David pod Božím vedením napsal: „Jehovův zákon je dokonalý.“ (Žalm 19:7) Dobře věděl, že se Zákon zastával milosrdenství a nestranného zacházení s člověkem. Jakým způsobem?
14 Dnes se zdá, že v některých zemích je zákon shovívavější a vlídnější ke zločincům než k jejich obětem. Zloděj možná tráví čas ve vězení. Oběti však stále postrádají své věci, a přesto musí platit daně, z nichž je zločincům hrazeno ubytování a strava. Ve starověkém Izraeli nebyla vězení, jak je známe dnes. Pokud jde o přísnost trestu, existovaly přesné hranice. (5. Mojžíšova 25:1–3) Zloděj musel poškozenému nahradit to, co ukradl. Kromě toho musel zaplatit něco navíc. Kolik? To bylo různé. Je zřejmé, že soudci dostali volnost v tom, aby zvážili řadu činitelů, například hříšníkovo pokání. Tím by se vysvětlilo, proč náhrada požadovaná od zloděje je podle 3. Mojžíšovy 6:1–7 mnohem nižší než náhrada předepsaná ve 2. Mojžíšově 22:7.
15. Jak Zákon zajišťoval milosrdenství i spravedlnost v případě člověka, který někoho zabil nešťastnou náhodou?
15 Zákon milosrdně uznával, že ne každé provinění je úmyslné. Když například nějaký člověk někoho zabil nešťastnou náhodou, nemusel dát život za život, pokud využil možnosti utéci do jednoho z útočištných měst rozptýlených po celém Izraeli. Když způsobilí soudci jeho případ prozkoumali, musel v útočištném městě zůstat až do smrti velekněze. Pak byl volný a mohl žít, kde chtěl. Měl tedy užitek z Božího milosrdenství. Zákon zároveň zdůrazňoval vysokou hodnotu lidského života. (4. Mojžíšova 15:30, 31; 35:12–25)
16. Jak Zákon chránil některá osobní práva?
16 Zákon zaručoval ochranu osobních práv. Uvažujme o tom, jak chránil ty, kdo byli zadlužení. Zákon zakazoval vstoupit do domu dlužníka a vzít si nějaký majetek jako zástavu za půjčku. Věřitel měl zůstat venku a nechat dlužníka, aby mu zástavu přinesl. Tak jeho dům zůstal nedotčen. Jestliže si věřitel vzal jako zástavu dlužníkův oděv, musel ho vrátit do západu slunce, protože dlužník by ho mohl v noci potřebovat, aby se zahřál. (5. Mojžíšova 24:10–14)
17., 18. Jak se v otázkách válčení Izraelité odlišovali od ostatních národů a proč?
17 Zákon upravoval dokonce válčení. Boží lid měl vést války ne proto, aby uspokojil touhu po moci nebo po vítězství, ale proto, aby působil jako Boží nástroj v Jehovových válkách. (4. Mojžíšova 21:14) V mnoha případech museli Izraelité nejprve nabídnout podmínky kapitulace. Pokud nabídku město odmítlo, pak ho Izrael mohl oblehnout – ale v souladu s Božími nařízeními. Muži v izraelském vojsku, na rozdíl od mnoha vojáků v průběhu dějin, nesměli znásilňovat ženy ani bezohledně vraždit. Měli dokonce brát ohled na životní prostředí a neměli kácet ovocné stromy na území nepřítele.d Jiná vojska taková omezení neměla. (5. Mojžíšova 20:10–15, 19, 20; 21:10–13)
18 Jste zděšeni, když slyšíte, že v některých zemích procházejí vojenským výcvikem pouhé děti? Ve starověkém Izraeli nebyl do vojska povolán žádný muž mladší dvaceti let. (4. Mojžíšova 1:2, 3) Vojenské služby byl zproštěn dokonce i dospělý muž, jestliže měl příliš velký strach. Na celý rok byl od vojenské služby osvobozen muž, který právě vstoupil do manželství. Bylo to proto, aby před nástupem do této nebezpečné služby mohl zažít narození dědice. Díky tomu mohl mladý manžel, jak vysvětloval Zákon, „zůstat doma a dělat radost své manželce“. (5. Mojžíšova 20:5, 6, 8; 24:5)
19. Jak Zákon chránil ženy, děti, rodiny, vdovy a sirotky?
19 Zákon chránil také ženy, děti a rodiny a pečoval o ně. Rodičům přikazoval, aby svým dětem věnovali soustavnou pozornost a poučovali je o duchovních věcech. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Zakazoval všechny podoby krvesmilstva, a to pod trestem smrti. (3. Mojžíšova, 18. kapitola) Zakazoval také cizoložství, které tak často rozbíjí rodiny a ničí jejich bezpečí a důstojnost. Zákon se staral o vdovy a sirotky a těmi nejsilnějšími vyjadřovacími prostředky zakazoval špatné zacházení s nimi. (2. Mojžíšova 20:14; 22:22–24)
20., 21. a) Proč Mojžíšův zákon dovoloval mezi Izraelity polygamii? b) Proč se v otázce rozvodu Zákon lišil od měřítka, které později obnovil Ježíš?
20 V této souvislosti by si však někdo mohl položit otázku: Proč tedy Zákon dovoloval polygamii? (5. Mojžíšova 21:15–17) Když o takových zákonech uvažujeme, musíme vzít v úvahu to, jaká byla doba. Lidé, kteří Mojžíšův zákon posuzují z hlediska dnešní doby a kultury, ho nejspíš nepochopí. (Přísloví 18:13) Kdysi v Edenu Jehova stanovil, že manželství má být trvalým svazkem jednoho manžela a jedné manželky. (1. Mojžíšova 2:18, 20–24) Nicméně v době, kdy Jehova dával Zákon Izraeli, byly takové zvyklosti, jako je polygamie, už celá staletí zakořeněny. Jehova si byl dobře vědom toho, že jeho „zatvrzelý“ lid často nebude poslouchat ani základní příkazy, jako byly ty, které zakazovaly modlářství. (2. Mojžíšova 32:9) Bylo tedy moudré, že si toto období nevybral k tomu, aby upravil všechny jejich zvyklosti související s manželstvím. Nezapomeňme však, že polygamii nezavedl. Mojžíšův zákon Jehova přesto využil k tomu, aby polygamii u svého národa usměrnil a tak zabránil zneužívání této zvyklosti.
21 Mojžíšův zákon také dovoloval muži, aby se z poměrně široké škály závažných důvodů rozvedl se svou manželkou. (5. Mojžíšova 24:1–4) Ježíš to označil jako ústupek, který Bůh udělal židovskému národu „kvůli tvrdosti [jejich] srdce“. Ale takové ústupky byly dočasné. Pro své následovníky Ježíš původní Jehovovo měřítko týkající se manželství obnovil. (Matouš 19:8)
Zákon podněcoval k lásce
22. Jak Mojžíšův zákon povzbuzoval k lásce a komu ji měli Izraelité projevovat?
22 Dokážete si představit, že by některý současný právní systém povzbuzoval k lásce? Právě lásku Mojžíšův zákon podporoval ze všeho nejvíce. Vždyť jen v 5. Mojžíšově se slova „láska“ či „milovat“ vyskytují v různých tvarech více než dvacetkrát. „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ Tak znělo druhé největší přikázání Zákona. (3. Mojžíšova 19:18; Matouš 22:37–40) Příslušníci Božího lidu měli lásku projevovat nejen sobě navzájem, ale i cizincům ve svém středu, a měli pamatovat na to, že také oni sami kdysi žili v cizí zemi. Měli projevovat lásku chudým a postiženým, měli jim v hmotném ohledu pomáhat a neměli zneužívat jejich tíživou situaci. Dokonce byli vedeni k tomu, aby laskavě a ohleduplně zacházeli s tažnými zvířaty. (2. Mojžíšova 23:6; 3. Mojžíšova 19:14, 33, 34; 5. Mojžíšova 22:4, 10; 24:17, 18)
23. K čemu byl pisatel 119. žalmu podnícen a pro co bychom se mohli rozhodnout my?
23 Měl snad nějaký jiný národ tak vynikající sbírku zákonů? Není divu, že žalmista napsal: „Jak moc miluji tvůj zákon!“ Žalmistova láska však nebyla pouhý pocit. Podněcovala ho k jednání, protože chtěl tento zákon poslouchat a žít podle něj. Dále řekl: „Celý den o něm přemýšlím.“ (Žalm 119:11, 97) Ano, pravidelně trávil čas studiem Jehovových zákonů. Není pochyb o tom, že když to dělal, jeho láska k nim se prohlubovala. Zároveň se prohlubovala jeho láska k Zákonodárci, Bohu Jehovovi. Kéž i nás další studium Božího zákona ještě více přiblíží k Jehovovi, Velkému zákonodárci a Bohu práva.
a Například zákony vyžadující zahrabání lidských výkalů, umístění nemocných osob do karantény a řádné umytí potom, co se člověk dotkl mrtvého těla, předběhly dobu o mnoho století. (3. Mojžíšova 13:4–8; 4. Mojžíšova 19:11–13, 17–19; 5. Mojžíšova 23:13, 14)
b V kananejských chrámech byly místnosti vyhrazené pro pohlavní styky, ale Mojžíšův zákon stanovil, že ti, kdo jsou nečistí, nemohou do chrámu ani vstoupit. Vzhledem k tomu, že pohlavní styky s sebou nesly období nečistoty, nikdo je nemohl legitimně zahrnout do uctívání v Jehovově domě.
c Vyučování bylo základním účelem Zákona. Encyclopaedia Judaica uvádí, že hebrejské slovo pro „zákon“ (tóra) znamená „poučování“.
d Zákon se výstižně ptal: „Copak je strom člověk, abys ho obléhal?“ (5. Mojžíšova 20:19) Tento zákon citoval Filón, židovský učenec žijící v prvním století, a vysvětlil, že Bůh považuje za „nespravedlivé, aby hněv, který je namířen proti lidem, byl vylit na věci, které se vším tím zlem nemají nic společného“.
-
-
Jehova opatřuje „výkupné za mnohé“Přibližte se k Jehovovi
-
-
14. KAPITOLA
Jehova opatřuje „výkupné za mnohé“
1., 2. Jak je v Bibli popsán stav lidstva a co je jediným východiskem z této situace?
„CELÉ tvorstvo spolu až dodnes naříká a trpí bolestí.“ (Římanům 8:22) Těmito slovy apoštol Pavel popisuje náš žalostný stav. Z lidského hlediska se může zdát, že z utrpení, z hříchu a ze smrti neexistuje žádné východisko. Jehova však nemá taková omezení jako lidé. (4. Mojžíšova 23:19) Spravedlivý Bůh nám východisko z tísně opatřuje. Je jím výkupné.
2 Výkupné je tím největším darem, jaký Jehova dal lidstvu. Dává nám možnost, abychom byli osvobozeni od hříchu a smrti. (Efezanům 1:7) Je základem naděje na věčný život, ať už v nebi, nebo v ráji na zemi. (Lukáš 23:43; Jan 3:16; 1. Petra 1:4) Co ale výkupné vlastně je? A co se díky výkupnému dozvídáme o Jehovově mimořádné spravedlnosti?
Jak vznikla potřeba výkupného?
3. a) Proč vznikla potřeba výkupného? b) Proč Bůh zkrátka nezmírnil trest smrti vynesený nad Adamovými potomky?
3 Výkupné začalo být nezbytné kvůli Adamovu hříchu. Tím, že Adam neuposlechl Boha, odkázal svým potomkům dědictví v podobě nemocí, žalu, bolesti a smrti. (1. Mojžíšova 2:17; Římanům 8:20) Bůh nemohl podlehnout sentimentalitě a trest smrti zkrátka zmírnit. Přehlížel by totiž svůj vlastní zákon: „Mzda, kterou dává hřích, je smrt.“ (Římanům 6:23) A kdyby Jehova rušil platnost svých vlastních měřítek pro spravedlnost, pak by v celém vesmíru vládl chaos a nezákonnost.
4., 5. a) Jak Satan pomluvil Boha a proč byl Jehova nucen na takové vyzývavé jednání reagovat? b) Jaké obvinění vznesl Satan v souvislosti s Jehovovými věrnými služebníky?
4 Jak jsme si mohli povšimnout ve 12. kapitole, vzpoura v Edenu vyvolala ještě důležitější otázky. Satan vrhl temný stín na Boží znamenité jméno. V podstatě Jehovu obvinil z toho, že je lhář a krutý diktátor, který své tvory připravuje o svobodu. (1. Mojžíšova 3:1–5) Tím, že Satan zdánlivě překazil Boží záměr naplnit zemi dobrými lidmi, zároveň vytvořil dojem, že Bůh selhal. (1. Mojžíšova 1:28; Izajáš 55:10, 11) Kdyby toto vyzývavé jednání Jehova nechal bez povšimnutí, mnoho jeho inteligentních tvorů by možná ztratilo určitou míru důvěry v jeho vládu.
5 Satan také pomluvil Jehovovy věrné služebníky, protože je obvinil, že Bohu slouží jen ze sobeckých pohnutek a že by pod tlakem žádný z nich nezůstal Bohu věrný. (Job 1:9–11) Vyvrátit Satanova tvrzení bylo mnohem důležitější než vysvobodit lidstvo z jeho tíživé situace. Jehova právem cítil povinnost na Satanova pomlouvačná obvinění reagovat. Jak ale mohl Bůh tyto otázky vyřešit a zároveň zachránit lidstvo?
Výkupné je ekvivalent
6. Například kterými výrazy Bible označuje Boží prostředek pro záchranu lidstva?
6 Jehovovo řešení bylo jak nanejvýš milosrdné, tak i nesmírně spravedlivé. Žádný člověk by něco takového nikdy nedokázal vymyslet. A bylo přitom ohromně jednoduché. Bývá označováno různě – jako vykoupení, výplatní cena a smíření. (Žalm 49:8, poznámka pod čarou; Daniel 9:24; Galaťanům 3:13; Kolosanům 1:20; Hebrejcům 2:17) Ale výrazem, který celou věc vystihuje možná nejlépe, je slovo, jež použil samotný Ježíš. Řekl: „Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné [řecky lytron] za mnohé.“ (Matouš 20:28)
7., 8. a) Jaký význam má v Písmu výraz „výkupné“? b) V jakém smyslu výkupné znamená ekvivalent?
7 Co je to výkupné? Řecké slovo, které je zde použito, pochází ze slovesa, jehož význam je „uvolnit, propustit“. Tento výraz byl používán k označení peněz, které byly zaplaceny výměnou za propuštěné válečné zajatce. V zásadě tedy lze výkupné definovat jako hodnotu, která musí být zaplacena, aby se něco mohlo koupit zpět. Slovo pro „výkupné“ obsažené v Hebrejských písmech (kofer) pochází ze slovesa, jehož význam je „pokrýt“ či „přikrýt“. Bůh například řekl Noemovi, že musí pokrýt (tvar stejného slovesa) archu dehtem. (1. Mojžíšova 6:14) To nám pomáhá pochopit, že vykoupit znamená také přikrýt hříchy. (Žalm 65:3)
8 Za povšimnutí stojí to, co o tomto slově (kofer) píše Theological Dictionary of the New Testament. Uvádí, že „vždy označuje ekvivalent“ neboli něco odpovídajícího. Podobně i v případě vykoupení neboli přikrytí hříchu musí být zaplacena cena, která plně odpovídá škodě způsobené hříchem neboli ji plně přikrývá. Zákon, který Bůh dal Izraeli, tedy říkal: „Život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu.“ (5. Mojžíšova 19:21)
9. Proč muži s pevnou vírou předkládali zvířecí oběti a jak na tyto oběti Jehova pohlížel?
9 Muži s pevnou vírou už od dob Ábela předkládali Bohu zvířecí oběti. Tak dávali najevo, že jsou si vědomi hříchu a potřeby vyplacení, a prokazovali svou víru v Boží slíbené osvobození prostřednictvím Božího potomstva. (1. Mojžíšova 3:15; 4:1–4; 3. Mojžíšova 17:11; Hebrejcům 11:4) Jehova na tyto oběti pohlížel příznivě a jeho ctitelé pak u něho měli dobré jméno. Ale zvířecí oběti nebyly nic víc než pouhý symbol. Zvířata ve skutečnosti nemohla přikrýt lidský hřích, protože jsou nižší než lidé. (Žalm 8:4–8) Bible tudíž říká: „Krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit.“ (Hebrejcům 10:1–4) Takové oběti byly pouze předobrazem neboli symbolem pravé výkupní oběti, která teprve měla být předložena.
„Odpovídající výkupné“
10. a) Ekvivalentem koho musel být vykupitel a proč? b) Proč byla nutná pouze jedna lidská oběť?
10 „Kvůli Adamovi všichni umírají,“ napsal apoštol Pavel. (1. Korinťanům 15:22) Výkupné tedy muselo být založeno na smrti přesného Adamova ekvivalentu – dokonalého člověka. (Římanům 5:14) Žádný jiný tvor nemohl vyrovnat misky vah spravedlnosti. Jedině dokonalý člověk, ten, na něhož se nevztahoval rozsudek v podobě smrti zděděné po Adamovi, mohl předložit „odpovídající výkupné“ – tedy výkupné, které Adamovi dokonale odpovídalo. (1. Timoteovi 2:6) Nebylo nutné, aby byly obětovány nesčetné miliony lidí, kteří by odpovídali každému potomku Adama. Apoštol Pavel vysvětlil: „Skrze jednoho člověka [Adama] vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt.“ (Římanům 5:12) A vzhledem k tomu, že „smrt přišla prostřednictvím člověka“, Bůh zajistil vyplacení lidstva také „prostřednictvím člověka“. (1. Korinťanům 15:21) Jakým způsobem?
„Odpovídající výkupné za všechny“
11. a) Jak měl vykupitel podstoupit „smrt za každého“? b) Proč Adam a Eva nemohli mít z výkupného užitek? (Viz poznámka pod čarou.)
11 Jehova zajistil, že dokonalý člověk dobrovolně obětoval svůj život. Podle slov v dopise Římanům 6:23 „mzda, kterou dává hřích, je smrt“. Obětováním svého života měl vykupitel podstoupit „smrt za každého“. Jinými slovy, měl zaplatit mzdu za Adamův hřích. (Hebrejcům 2:9; 2. Korinťanům 5:21; 1. Petra 2:24) To mělo mít závažné právní důsledky. Zrušením trestu smrti v případě poslušných Adamových potomků mělo výkupné odstranit zhoubnou moc hříchu přímo od kořene.a (Římanům 5:16)
12. Uveďte přirovnání, které ukazuje, jak ze zaplacení jediného dluhu může mít užitek mnoho lidí.
12 Uveďme si přirovnání: Představte si, že žijete ve městě, kde je většina obyvatel zaměstnána ve velké továrně. Vy i vaši sousedé dostáváte za svou tvrdou práci dobře zaplaceno a žijete si spokojeně. Tak to je až do chvíle, kdy se továrna zavře. Proč k tomu došlo? Ředitel začal jednat nepoctivě a přivedl továrnu k bankrotu. Najednou jste vy i vaši sousedé bez práce a nejste schopni platit své účty. Kvůli špatnosti toho muže trpí manželští partneři, děti a věřitelé. Existuje nějaké východisko? Ano. Jistý bohatý laskavý muž se rozhodne, že zasáhne. Je si vědom toho, jakou má firma hodnotu. Také má soucit s jejími zaměstnanci a jejich rodinami. Zařídí to tedy tak, že splatí dluh, který firma má, a továrnu znovu otevře. Zrušení toho jediného dluhu přinese úlevu mnoha zaměstnancům, jejich rodinám a také věřitelům. Podobně i ze zrušení Adamova dluhu budou mít užitek nesčetné miliony lidí.
Kdo opatřuje výkupné?
13., 14. a) Jak Jehova poskytl výkupné pro lidstvo? b) Komu mělo být výkupné zaplaceno a proč je taková platba nezbytná?
13 Jedině Jehova mohl opatřit Beránka, který „zbavuje svět hříchu“. (Jan 1:29) Bůh však na záchranu lidstva nevyslal jen tak lecjakého anděla. Vyslal toho, který mohl poskytnout konečnou, definitivní odpověď na Satanovo obvinění vznesené proti Jehovovým služebníkům. Ano, Jehova dal tu nejlepší oběť, protože poslal svého jediného Syna, který byl „jeho velkým potěšením“. (Přísloví 8:30) Boží Syn se ochotně zřekl sám sebe, tedy své duchovní podstaty. (Filipanům 2:7) Život svého prvorozeného nebeského Syna Jehova zázračně přenesl do lůna židovské panny Marie. (Lukáš 1:27, 35) Jako člověk se měl tento Boží Syn jmenovat Ježíš. Ale z právního hlediska mohl být označen jako druhý Adam, protože Adamovi dokonale odpovídal. (1. Korinťanům 15:45, 47) Ježíš tedy mohl sám sebe obětovat jako výkupné za hříšné lidstvo.
14 Komu mělo být toto výkupné zaplaceno? V Žalmu 49:7 se jasně píše, že výkupné je zaplaceno „Bohu“. Není ale právě Jehova v prvé řadě tím, kdo výkupné zajišťuje? Ano, ale hodnota výkupného tím neklesá, výkupné se nestává bezvýznamnou, formální směnou – jako by se peníze vzaly z jedné kapsy a vložily do druhé. Je třeba pochopit, že výkupné není hmotná výměna, ale je to právní úkon. Tím, že Jehova zaplatil výkupné, a to dokonce na vlastní obrovské náklady, potvrdil, že neochvějně lpí na své dokonalé spravedlnosti. (1. Mojžíšova 22:7, 8, 11–13; Hebrejcům 11:17; Jakub 1:17)
15. Proč bylo nutné, aby Ježíš trpěl a zemřel?
15 Na jaře roku 33 n. l. se Ježíš Kristus ochotně podrobil těžké zkoušce, která vedla k zaplacení výkupného. Dovolil, aby byl na základě falešných obvinění zatčen, uznán vinným a přibit na popravčí kůl. Bylo skutečně nutné, aby Ježíš tolik trpěl? Ano, protože musela být vyřešena důležitá otázka věrnosti Božích služebníků. Významné je to, že Bůh nedovolil, aby Ježíš byl zabit Herodem už jako malé dítě. (Matouš 2:13–18) Když se z něj však stal dospělý člověk, byl schopen odolat náporu Satanových útoků a přitom jasně chápat zásadní otázky, které s tím souvisely.b Ježíš navzdory strašnému zacházení zůstal věrný, nevinný, neposkvrněný a oddělený od hříšníků a tím s pozoruhodnou rozhodností prokázal, že Jehova má služebníky, kteří mu i ve zkouškách zůstanou věrní. (Hebrejcům 7:26) Není tedy divu, že v okamžiku před svou smrtí Ježíš vítězoslavně zvolal: „Je dovršeno!“ (Jan 19:30)
Završuje své vykupitelské dílo
16., 17. a) Jak Ježíš pokračoval ve svém vykupitelském díle? b) Proč bylo nezbytné, aby se Ježíš „za nás objevil před Bohem“?
16 Ježíš však své vykupitelské dílo musel ještě dokončit. Třetí den po tom, co zemřel, ho Jehova vzkřísil z mrtvých. (Skutky 3:15; 10:40) Tímto významným činem Jehova nejen odměnil svého Syna za jeho věrnou službu, ale také mu dal příležitost dokončit jeho vykupitelské dílo v postavení Božího velekněze. (Římanům 1:4; 1. Korinťanům 15:3–8) Apoštol Pavel vysvětluje: „Když ale přišel Kristus jako velekněz…, do svatého místa vstoupil jednou provždy, a to ne s krví kozlů a mladých býků, ale se svou vlastní krví, a získal pro nás věčné osvobození. Vždyť Kristus nevstoupil do svatého místa udělaného rukama, které je jen napodobeninou toho skutečného, ale do samotného nebe, aby se teď za nás objevil před Bohem.“ (Hebrejcům 9:11, 12, 24)
17 Kristus nemohl do nebe vzít svou doslovnou krev. (1. Korinťanům 15:50) Vzal s sebou však to, co tato krev představovala, tedy zákonnou hodnotu svého obětovaného dokonalého lidského života. Potom před Bohem formálně předložil hodnotu tohoto života jako výkupné výměnou za hříšné lidstvo. Přijal Jehova tuto oběť? Ano. Projevilo se to o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl vylit svatý duch asi na 120 učedníků v Jeruzalémě. (Skutky 2:1–4) Byla to úžasná událost, ale Boží služebníci toho díky výkupnému měli získat ještě mnohem víc.
Co dobrého výkupné přináší
18., 19. a) Které dvě skupiny lidí mají užitek ze smíření, které umožnila Kristova krev? b) Co výkupné přináší členům „velkého zástupu“ už teď a co jim přinese v budoucnosti?
18 Ve svém dopise Kolosanům Pavel vysvětluje, že Bůh chtěl smířit se sebou skrze Krista všechno ostatní tím, že způsobil pokoj prostřednictvím krve, kterou Ježíš prolil na mučednickém kůlu. Pavel také ukazuje, že toto smíření se týká dvou odlišných skupin lidí – v nebi a na zemi. (Efezanům 1:10; Kolosanům 1:19, 20) První skupinu tvoří 144 000 křesťanů, kteří mají naději, že budou sloužit jako nebeští kněží a budou s Kristem Ježíšem vládnout jako králové nad zemí. (Zjevení 5:9, 10; 7:4; 14:1–3) Spolu s Ježíšem budou postupně, po dobu jednoho tisíce let, poslušným lidem pomáhat, aby měli z výkupného čím dál větší užitek. (1. Korinťanům 15:24–26; Zjevení 20:6; 21:3, 4)
19 Další lidé mají naději na dokonalý život v ráji na zemi. Ve Zjevení 7:9–17 jsou popsáni jako „velký zástup“, který přežije přicházející „velké soužení“. Na užitek z výkupného však nemusí čekat až do té doby. Už „svá roucha vyprali a vybělili v Beránkově krvi“. Věří ve výkupné, a proto z tohoto láskyplného daru mají duchovní užitek už nyní. Jsou prohlášeni za bezúhonné jako Boží přátelé. (Jakub 2:23) Díky Ježíšově oběti mohou přistupovat „bez obav k trůnu nezasloužené laskavosti“. (Hebrejcům 4:14–16) Když se dopustí nějakého provinění, mohou zažít opravdové odpuštění. (Efezanům 1:7) Jsou sice nedokonalí, ale přesto mají očištěné svědomí. (Hebrejcům 9:9; 10:22; 1. Petra 3:21) Být smířeni s Bohem tedy není něco, v co doufáme, ale je to současná realita. (2. Korinťanům 5:19, 20) Během Ježíšovy tisícileté vlády budou tito lidé postupně osvobozováni „z otroctví porušenosti“ a nakonec budou mít „slavnou svobodu Božích dětí“. (Římanům 8:21)
20. Jak na vás osobně působí rozjímání o výkupném?
20 Za výkupné děkujeme Bohu, který nás vysvobozuje „prostřednictvím Ježíše Krista“. (Římanům 7:25) Podstata výkupného je jednoduchá. Zároveň je ale tak důmyslná, že nás to naplňuje obdivem. (Římanům 11:33) A když o výkupném s vděčností rozjímáme, dotýká se našeho srdce a přibližuje nás ještě více ke spravedlivému Bohu. Podobně jako žalmista máme pádný důvod chválit Jehovu jako Boha, který „miluje spravedlnost a právo“. (Žalm 33:5)
a Adam s Evou nemohli mít z výkupného užitek. V případě člověka, který úmyslně zavraždil, stanovil Mojžíšův zákon tuto zásadu: „Za život vraha, který si zaslouží zemřít, nepřijmete výkupné.“ (4. Mojžíšova 35:31) Adam a Eva si zcela zjevně zasloužili smrt, protože úmyslně a vědomě neuposlechli Boha. Tak se vzdali své vyhlídky na věčný život.
b Jestliže měl být Adamův hřích vyvážen, musel Ježíš zemřít ne jako dokonalé dítě, ale jako dokonalý muž. Nezapomeňme, že Adam svůj hřích spáchal svévolně, že se ho dopustil s plným vědomím závažnosti svého jednání a jeho následků. Aby se tedy Ježíš mohl stát posledním Adamem a ten hřích přikrýt, musel učinit zralé, uvědomělé rozhodnutí, že zůstane Jehovovi věrný. (1. Korinťanům 15:45, 47) Celý Ježíšův život ve věrnosti, tedy i jeho obětní smrt, sloužil jako „jeden správný skutek“. (Římanům 5:18, 19)
-
-
Ježíš na zemi nastolí právoPřibližte se k Jehovovi
-
-
15. KAPITOLA
Ježíš na zemi nastolí právo
1., 2. Při jaké příležitosti se Ježíš rozhněval a proč?
JEŽÍŠ byl očividně rozhněván a měl k tomu pádný důvod. Možná si ho v takovém rozpoložení dokážeme jen obtížně představit. Měl přece tak mírnou povahu. (Matouš 21:5) Ježíš se samozřejmě dokonale ovládal. Jeho hněv byl spravedlivý.a Co však tohoto mírumilovného člověka tak popudilo? Bylo to do očí bijící bezpráví.
2 Chrám v Jeruzalémě znamenal pro Ježíše mnoho. Na celém světě to bylo jediné posvátné místo zasvěcené uctívání Ježíšova nebeského Otce. Židé z mnoha zemí podnikali dlouhé cesty, aby mohli v chrámu Jehovu uctívat. Přicházeli tam dokonce i bohabojní lidé z jiných národů. Ti vcházeli na chrámové nádvoří, jež pro ně bylo vyhrazeno. Na začátku své služby však Ježíš jednou vstoupil do areálu chrámu a spatřil něco otřesného. To místo v tu chvíli připomínalo spíše tržiště než dům určený k uctívání Jehovy. Hemžilo se spoustou obchodníků a směnárníků. V čem ale spočívalo to bezpráví? Pro zmíněné lidi byl chrám pouze místem k vykořisťování ostatních – dokonce k jejich okrádání. Jak je to možné? (Jan 2:14)
3., 4. K jakému chamtivému vykořisťování docházelo v Jehovově domě a co Ježíš podnikl, aby to napravil?
3 Náboženští vůdci stanovili, že k placení chrámové daně je možné používat pouze určitý druh mince. Ti, kdo do chrámu přicházeli, museli tedy své peníze směnit. Směnárníci proto umístili své stoly přímo dovnitř do chrámu a za každou transakci účtovali poplatek. Velmi výnosný byl také prodej zvířat. Návštěvníci, kteří chtěli předložit oběti, si zvíře sice mohli koupit od kteréhokoli obchodníka ve městě, ale chrámoví úředníci mohli jejich oběti docela dobře odmítnout jako nevhodné. Ale v případě obětí zakoupených přímo v areálu chrámu byla jistota, že budou přijaty. Lidé tak byli vydáni na milost a nemilost obchodníků, kteří někdy účtovali horentní sumy.b Bylo to horší než nestoudné obchodní praktiky. V podstatě to byla krádež!
4 Ježíš takovou nespravedlnost nemohl tolerovat. Vždyť to byl dům jeho Otce! Udělal si tedy z provazů bič a pak stáda dobytka a ovcí vyhnal z chrámu. Potom si to namířil ke směnárníkům a zpřevracel jim stoly. Představte si, jak se všechny ty mince rozlétly po mramorové podlaze. Mužům, kteří prodávali holubice, Ježíš rázně nařídil: „Odneste to odtud!“ (Jan 2:15, 16) Zdá se, že si nikdo nedovolil postavit se tomuto odvážnému muži na odpor.
„Odneste to odtud!“
Jaký otec, takový syn
5.–7. a) Jak Ježíšův smysl pro spravedlnost ovlivnila jeho předlidská existence a co se můžeme dozvědět, když zkoumáme jeho příklad? b) Jak se Ježíš postavil proti nespravedlnosti způsobené Satanem a jak to udělá v budoucnu?
5 Obchodníci se samozřejmě vrátili. Asi o tři roky později totiž Ježíš zakročil proti stejné nespravedlnosti. Tentokrát citoval Jehovova slova odsuzující ty, kdo z Božího domu udělali „lupičskou jeskyni“. (Jeremjáš 7:11; Matouš 21:13) Ano, když Ježíš viděl, jak je lid chamtivě vykořisťován a jak je Boží chrám znesvěcován, měl stejné pocity jako jeho Otec. A není divu. Ježíš byl svým nebeským Otcem poučován nesčetné miliony let. Díky tomu naprosto přesně věděl, co Jehova považuje za spravedlivé. Stal se živým příkladem rčení: Jaký otec, takový syn. Chceme-li tedy získat jasnou představu o Jehovově spravedlnosti, uděláme nejlépe, když budeme uvažovat o příkladu Ježíše Krista. (Jan 14:9, 10)
6 Jehovův jediný Syn byl svědkem toho, jak Satan nespravedlivě nazval Boha Jehovu lhářem a zpochybnil oprávněnost jeho vlády. To byla nehorázná pomluva. Syn také slyšel, jak Satan později vznesl námitku, že nikdo nebude Jehovovi sloužit nesobecky, z lásky. Syna tato falešná obvinění jistě bodala u srdce. Určitě byl nadšený, když se dozvěděl, že bude hrát klíčovou úlohu v tom, aby věci uvedl na pravou míru. (2. Korinťanům 1:20) Jak to měl provést?
7 Ve 14. kapitole jsme se dozvěděli, že Ježíš Kristus dal konečnou, rozhodující odpověď na Satanovo obvinění, kterým zpochybnil věrnost Jehovových tvorů. Ježíš tak položil základ pro očištění Božího svatého jména Jehova od všech pomluv – včetně lži, že jeho dokonalý způsob vlády není dobrý. Jako Jehovův Hlavní vůdce zavede Boží právo v celém vesmíru. (Skutky 5:31) Boží spravedlnost se odrážela také v Ježíšově způsobu života na zemi. Jehova o Ježíšovi řekl: „Vložím na něj svého ducha a objasní národům, co je právo.“ (Matouš 12:18) Jak Ježíš tato slova splnil?
Ježíš objasňuje, „co je právo“
8.–10. a) Jak tradice vytvořené židovskými náboženskými vůdci podporovaly opovrhování lidmi z jiných národů a ženami? b) Jak se kvůli ústním zákonům stal Jehovův zákon o sabatu břemenem?
8 Ježíš miloval Jehovův zákon a žil v souladu s ním. Náboženští vůdcové v jeho době však tento zákon překrucovali a zneužívali. Ježíš jim řekl: „Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci! … Přehlížíte to, co je v Zákoně důležitější, tedy spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ (Matouš 23:23) Tito učitelé Božího zákona rozhodně neobjasňovali, „co je právo“. Boží právo naopak zatemňovali. Proč to můžeme říci? Zamysleme se nad několika příklady.
9 Jehova svému lidu nařídil, aby zůstal oddělen od okolních národů, které mu nesloužily. (1. Královská 11:1, 2) Někteří fanatičtí náboženští vůdci však Židy povzbuzovali, aby všemi lidmi z jiných národů opovrhovali. V Mišně byl obsažen dokonce tento předpis: „Dobytek nemůže být ponechán v hostincích pohanů, protože ti jsou podezřelí ze sodomie.“ Takové zevšeobecňující předsudky proti všem lidem z jiných národů byly nespravedlivé a byly zcela v rozporu s duchem Mojžíšova zákona. (3. Mojžíšova 19:34) Jiná pravidla vytvořená lidmi snižovala ženy. Ústní zákon říkal, že manželka by měla chodit za svým manželem, a ne vedle něj. Muž měl nařízeno nemluvit na veřejnosti se ženou, a to dokonce ani se svou manželkou. Ženám, podobně jako otrokům, nebylo dovoleno předkládat svědectví před soudem. Existovala dokonce i formální modlitba, v níž muži děkovali Bohu za to, že nejsou ženami.
10 Náboženští vůdcové nakupili na Boží zákon množství pravidel a předpisů vytvořených lidmi. Například zákon o sabatu, jednoduše řečeno, zakazoval práci v sabatu, čímž tento den vyčlenil pro uctívání Boha, duchovní občerstvení a odpočinek. Farizeové však z tohoto zákona udělali břemeno. Sami si přisvojili rozhodování o tom, co znamená „práce“. Jako práci označili 39 různých činností, mezi nimiž byly například sklizeň nebo lov. Toto rozčlenění vyvolávalo nekonečné otázky. Jestliže v sabatu člověk zabil blechu, jednalo se o lov? Jestliže si do hrsti natrhal zrno, aby ho cestou snědl, šlo o sklizeň? Jestliže ošetřil někoho nemocného, byla to práce? Tyto otázky byly řešeny přísnými, podrobnými pravidly.
11., 12. Jak dal Ježíš najevo svůj odpor k tradicím farizeů?
11 Jak měl v tomto prostředí Ježíš pomáhat lidem, aby pochopili, co je právo? Ježíš se proti náboženským vůdcům odvážně stavěl tím, co vyučoval, a tím, jak žil. Uvažujme nejdříve o některých věcech, jež vyučoval. Nesčetná pravidla, která vytvořili lidé, Ježíš přímo odsuzoval těmito slovy: „Svými tradicemi, které předáváte druhým, … prohlašujete Boží slovo za neplatné.“ (Marek 7:13)
12 Ježíš působivě vyučoval, že farizeové mají mylný názor na zákon o sabatu, že v podstatě nepochopili jeho smysl. Vysvětlil, že Mesiáš je „pánem sabatu“, a že má tedy právo v sabatu léčit. (Matouš 12:8) Aby to zdůraznil, v sabatu zázračně uzdravoval na veřejnosti. (Lukáš 6:7–10) Tato uzdravení byla předzvěstí toho, jak bude po celé zemi uzdravovat během své tisícileté vlády. Zmíněné Milénium bude tím nejdůležitějším sabatem, kdy si celé věrné lidstvo konečně odpočine od namáhavé práce, kterou po staletí vykonávalo pod tíhou hříchu a smrti.
13. Který zákon začal po skončení Kristovy pozemské služby platit a jak se lišil od zákona, který mu předcházel?
13 Otázku, co je právo, objasnil Ježíš také tím, že po skončení své pozemské služby uvedl v platnost nový zákon, „Kristův zákon“. (Galaťanům 6:2) Na rozdíl od zákona, který mu předcházel, tedy Mojžíšova zákona, tento nový zákon byl postaven spíše na zásadách, a ne na řadě psaných příkazů. Přesto obsahoval některá přímá nařízení. Jedno z nich Ježíš označil jako „nové přikázání“. Všechny své následovníky vyučoval, aby jeden druhého milovali, stejně jako on miloval je. (Jan 13:34, 35) Ano, obětavá láska měla být charakteristickým znakem všech těch, kdo žijí v souladu s Kristovým zákonem.
Živý příklad spravedlnosti
14., 15. Jak Ježíš ukázal, že uznává hranice své vlastní pravomoci, a proč můžeme být rádi, že to tak je?
14 Ježíš však o lásce nejen vyučoval. Podle Kristova zákona totiž žil. To bylo v jeho životě jasně patrné. Uvažujme o tom, jakými třemi způsoby Ježíš objasnil, co je právo.
15 Za prvé, Ježíšovi velmi záleželo na tom, aby se nedopustil žádné nespravedlnosti. Možná jste si všimli, že k mnoha nespravedlnostem dochází tehdy, když nedokonalí lidé zpychnou a překročí vymezené hranice své pravomoci. Ježíš to nedělal. Při jedné příležitosti k němu přistoupil jistý muž a řekl: „Učiteli, pověz mému bratrovi, ať se se mnou rozdělí o dědictví.“ Jak na to Ježíš reagoval? „Člověče, kdo mě ustanovil vaším soudcem nebo rozhodčím?“ (Lukáš 12:13, 14) Není to snad pozoruhodné? Inteligencí, úsudkem, a dokonce i rozsahem pravomoci, kterou dostal od Boha, převyšoval Ježíš každého tvora na zemi. Přesto odmítl nechat se do zmíněné záležitosti zatáhnout, protože patřičnou pravomoc neměl. Ježíš byl v tomto ohledu vždy pokorný, a to i během tisíciletí své předlidské existence. (Juda 9) Rozhodování o tom, co je správné, pokorně a s důvěrou nechává na Jehovovi, což ukazuje, jak krásnou má osobnost.
16., 17. a) Jak Ježíš projevoval spravedlnost při kázání dobré zprávy o Božím království? b) Jak Ježíš ukázal, že se jeho smysl pro spravedlnost vyznačuje milosrdenstvím?
16 Za druhé, Ježíš projevoval spravedlnost i při kázání dobré zprávy o Božím království. Byl nestranný. Upřímně se snažil pomoci lidem všeho druhu, ať už byli bohatí, nebo chudí. Naproti tomu farizeové zavrhovali chudé, obyčejné lidi a označovali je pohrdavým výrazem am ha-arec neboli „lidé země“. Ježíš tuto nespravedlnost odvážně napravoval. Když lidem předával dobrou zprávu – nebo když s nimi za tím účelem jedl, sytil je, uzdravoval, nebo dokonce když je křísil – zastával se Boží spravedlnosti. Bůh si totiž přeje, aby se dobrá zpráva dostala k lidem „všeho druhu“.c (1. Timoteovi 2:4)
17 Za třetí, Ježíšův smysl pro spravedlnost se vyznačoval velkým milosrdenstvím. Ježíš vynakládal značné úsilí na pomoc hříšníkům. (Matouš 9:11–13) Ochotně pomáhal bezbranným lidem. Ježíš se například nepřipojil k náboženským vůdcům v tom, že by podporoval nedůvěru, kterou chovali ke všem lidem z jiných národů. Milosrdně některým z nich pomáhal a vyučoval je, i když byl poslán v prvé řadě k židovskému národu. Souhlasil s tím, že zázračně uzdraví člena domácnosti římského důstojníka. Řekl: „U nikoho v Izraeli jsem se nesetkal s tak velkou vírou.“ (Matouš 8:5–13)
18., 19. a) Jak se Ježíš zastával důstojnosti žen? b) Jak nám Ježíšův příklad pomáhá pochopit souvislost mezi odvahou a spravedlností?
18 Ježíš ani nepodporoval názor na ženy, který tehdy převládal. Místo toho odvážně dělal to, co bylo správné. Samařské ženy byly považovány za stejně nečisté jako ostatní lidé z jiných národů. Ježíš se však nezdráhal kázat samařské ženě u studny v Sycharu. Právě při setkání s touto ženou Ježíš poprvé otevřeně ukázal, že je slíbený Mesiáš. (Jan 4:6, 25, 26) Farizeové říkali, že by ženy neměly být vyučovány Božímu zákonu, ale Ježíš věnoval vyučování žen mnoho času a energie. (Lukáš 10:38–42) A přestože podle tradice nebylo možné důvěřovat, že by ženy předložily spolehlivé svědectví, Ježíš několik žen poctil výsadou být prvními, kdo ho viděl po jeho vzkříšení. Dokonce jim řekl, aby o této nejdůležitější události vyprávěly jeho učedníkům. (Matouš 28:1–10)
19 Ano, Ježíš opravdu národům objasňoval, co je právo. V mnoha případech se přitom vystavoval velkému nebezpečí. Ježíšův příklad nám pomáhá, abychom pochopili, že zastávat se skutečné spravedlnosti vyžaduje odvahu. Ježíš byl tedy vhodně označen jako „Lev z kmene Juda“. (Zjevení 5:5) Připomeňme si, že odvážný lev je symbolem spravedlnosti. V blízké budoucnosti však Ježíš zjedná spravedlnost ještě významnějším způsobem. Právo na zemi zavede v plné míře. (Izajáš 42:4)
Mesiášský král nastoluje na zemi právo
20., 21. Jak v dnešní době mesiášský král prosazuje právo po celé zemi a v křesťanském sboru?
20 Od roku 1914, kdy se stal mesiášským králem, Ježíš prosazuje na zemi právo. Proč to můžeme říci? Vzal na sebe odpovědnost za splňování svého proroctví zapsaného u Matouše 24:14. Ježíšovi následovníci na zemi vyučují lidi ze všech národů pravdě o Jehovově království. Podobně jako Ježíš kážou nestranně a spravedlivě a snaží se každému člověku – ať už je mladý, či pokročilého věku, bohatý, či chudý nebo muž, či žena – poskytnout příležitost, aby poznal Jehovu, spravedlivého Boha.
21 Ježíš prosazuje právo také v křesťanském sboru, jehož je hlavou. Jak bylo prorokováno, dává „lidi jako dary“, tedy věrné křesťanské starší, kteří sbor vedou. (Efezanům 4:8–12) Když tito muži pasou Boží drahocenné stádo, následují příklad, který v prosazování práva dal Ježíš Kristus. Vždy mají na mysli, že Ježíš chce, aby se s jeho ovcemi zacházelo spravedlivě – bez ohledu na jejich situaci, postavení nebo hmotné poměry.
22. Jak se Jehova dívá na nespravedlnost bující v dnešním světě a jakým úkolem v souvislosti s tím pověřil svého Syna?
22 V blízké budoucnosti však Ježíš nastolí na zemi právo a spravedlnost nevídaným způsobem. V tomto zkaženém světě bují bezpráví. Každé dítě, které zemře na následky hladu, je obětí neomluvitelné nespravedlnosti, zejména když pomyslíme, kolik peněz a času se vyplýtvá na výrobu zbraní a na uspokojování sobeckých vrtochů lidí, kteří hledají jen požitky. Ty miliony životů, jež jsou každým rokem zbytečně zmařeny, jsou však jen jednou z mnoha podob bezpráví. Všechny beze zbytku vyvolávají Jehovův spravedlivý hněv. Jehova ustanovil svého Syna, aby proti celému tomuto zkaženému systému vedl spravedlivou válku a natrvalo veškeré bezpráví ukončil. (Zjevení 16:14, 16; 19:11–15)
23. Jak bude po Armagedonu Kristus prosazovat právo a spravedlnost po celou věčnost?
23 Jehovova spravedlnost si však žádá nejen odstranění špatných lidí. Jehova svého Syna pověřil také tím, aby vládl jako „Kníže pokoje“. Po armagedonské bitvě Ježíšova vláda nastolí mír po celé zemi a Ježíš bude vládnout „právem“. (Izajáš 9:6, 7) Pak bude s potěšením napravovat všechnu nespravedlnost, která ve světě způsobila tolik neštěstí a utrpení. Po celou věčnost se bude věrně zastávat Jehovovy dokonalé spravedlnosti. Je tedy nezbytně nutné, abychom se Jehovovo právo a spravedlnost snažili napodobovat už nyní. Prozkoumejme, jak to můžeme dělat.
a V projevování spravedlivého hněvu se Ježíš podobal Jehovovi, který je „plný hněvu“ vůči veškeré špatnosti. (Nahum 1:2) Jehova například příslušníkům svého zatvrzelého lidu sdělil, že z jeho domu udělali lupičskou jeskyni, a potom řekl: „Můj hněv a můj vztek se vylijí na toto místo.“ (Jeremjáš 7:11, 20)
b Mišna uvádí, že o několik let později se vzedmula vlna odporu proti vysokým cenám za holubice prodávané v chrámu. Cena byla ihned snížena o 99 procent. Kdo z tohoto výnosného obchodu měl největší zisky? Někteří historikové se domnívají, že chrámové trhy byly ve vlastnictví rodu velekněze Annáše a tato kněžská rodina z nich nesmírně bohatla. (Jan 18:13)
c Farizeové považovali obyčejné lidi, kteří nebyli zběhlí v Zákoně, za prokleté. (Jan 7:49) Říkali, že takové lidi by nikdo neměl vyučovat ani by s nimi neměl obchodovat, jíst a modlit se. Dovolit své dceři, aby se za někoho takového vdala, by bylo horší než předhodit ji divoké zvěři. Farizeové zastávali názor, že tito obyčejní lidé nemají naději na vzkříšení.
-
-
Jednejte podle práva, když chodíte s BohemPřibližte se k Jehovovi
-
-
16. KAPITOLA
Jednejte podle práva, když chodíte s Bohem
1.–3. a) Proč jsme Jehovovými dlužníky? b) Co od nás náš milující Zachránce očekává?
PŘEDSTAVTE SI, že jste uvězněni na potápějící se lodi. Ve chvíli, kdy už se vzdáváte veškerých nadějí, objevuje se zachránce a pomáhá vám dostat se do bezpečí. Vyvede vás z nebezpečné situace a vy slyšíte, jak říká: „Teď už vám nic nehrozí!“ V tu chvíli jistě pociťujete obrovskou úlevu. Nebyli byste snad tomuto člověku zavázáni? Doslova se dá říci, že byste mu dlužili svůj život.
2 V určitých ohledech lze takové přirovnání uplatnit na to, co pro nás udělal Jehova. Je jisté, že jsme jeho dlužníky. Vždyť opatřil výkupné, díky němuž můžeme být vysvobozeni ze spárů hříchu a smrti. Víme, že pokud v tuto drahocennou oběť projevujeme víru, jsou nám odpuštěny hříchy a získáme věčný život. (1. Jana 1:7; 4:9) Díky tomu se cítíme v bezpečí. Jak jsme viděli ve 14. kapitole, výkupné je tím největším projevem Jehovovy lásky a spravedlnosti. Jak bychom na to měli reagovat?
3 Je vhodné uvažovat o tom, co od nás náš milující Zachránce očekává. Prostřednictvím proroka Micheáše Jehova říká: „Pověděl ti, člověče, co je dobré. A co od tebe Jehova očekává? Jen to, abys jednal podle práva, miloval věrnost a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Micheáš 6:8) Povšimněme si, že k tomu, co od nás Jehova očekává, patří i to, abychom jednali podle práva. Jak to můžeme dělat?
Snažme se dělat to, „co je opravdu správné“
4. Jak víme, že od nás Jehova očekává, že budeme žít v souladu s jeho měřítky?
4 Jehova očekává, že budeme žít podle jeho měřítek určujících, co je dobré a špatné. Jeho měřítka jsou správná a spravedlivá. Pokud se tedy těmto měřítkům snažíme přizpůsobit, děláme to, co je správné a spravedlivé. „Učte se konat dobro, usilujte o spravedlnost,“ píše se u Izajáše 1:17. Boží Slovo nás nabádá, abychom jednali správně. (Sefanjáš 2:3) Vybízí nás také, abychom oblékli „novou osobnost, která byla stvořena podle Boží vůle a odpovídá tomu, co je opravdu správné“. (Efezanům 4:24) K tomu, co je opravdu správné, rozhodně nepatří násilí, nečistota ani sexuální nemravnost, protože ty znesvěcují, co je svaté. (Žalm 11:5; Efezanům 5:3–5)
5., 6. a) Proč pro nás není příliš těžké přizpůsobovat se Jehovovým měřítkům? b) Jak Bible ukazuje, že snažit se jednat správně je pokračující proces?
5 Je snad příliš těžké přizpůsobovat se Jehovovým měřítkům toho, co je správné? Ne. Srdce, které je přitahováno k Jehovovi, nereaguje na jeho požadavky podrážděně. Milujeme svého Boha a všechno, co je mu vlastní, a proto chceme žít způsobem, jaký se mu líbí. (1. Jana 5:3) Připomeňme si, že Jehova „miluje správné skutky“. (Žalm 11:7) Jestliže skutečně máme napodobovat Boží spravedlnost a jednat správně, musíme si vypěstovat lásku k tomu, co Jehova miluje, a nenávist k tomu, co on nenávidí. (Žalm 97:10)
6 Pro nedokonalé lidi není snadné dělat to, co je správné. Musíme svléci starou osobnost s jejími hříšnými zvyklostmi a obléci osobnost novou. Bible říká, že nová osobnost „se přetváří“ prostřednictvím přesného poznání. (Kolosanům 3:9, 10) Výraz „přetváří se“ ukazuje, že oblékání nové osobnosti je pokračující proces, který vyžaduje vytrvalé úsilí. Bez ohledu na to, jak moc se snažíme jednat správně, přicházejí chvíle, kdy naše hříšná přirozenost způsobí, že chybujeme v myšlení, ve slovu nebo ve skutku. (Římanům 7:14–20; Jakub 3:2)
7. Jak bychom měli pohlížet na nezdary v naší snaze dělat to, co je správné?
7 Jak bychom měli pohlížet na nezdary v naší snaze dělat to, co je správné? Jistě bychom nechtěli zlehčovat závažnost hříchu. Zároveň se však nesmíme nikdy vzdát a myslet si, že kvůli svým pokleskům nejsme způsobilí sloužit Jehovovi. Náš soucitný Bůh zajistil, aby ti, kdo upřímně činí pokání, mohli znovu získat jeho přízeň. Zamysleme se nad utěšujícími slovy apoštola Jana: „Píšu vám to, abyste nezhřešili.“ Potom ale realisticky dodává: „Pokud někdo [kvůli zděděné nedokonalosti] přesto zhřeší, máme u Otce pomocníka, Ježíše Krista.“ (1. Jana 2:1) Ano, Jehova nám poskytl Ježíšovu výkupní oběť, abychom mu i přes svou hříšnost mohli sloužit přijatelným způsobem. Nepodněcuje nás to snad k tomu, abychom se mu co nejvíce snažili líbit?
Dobrá zpráva a Jehovova spravedlnost
8., 9. Jak oznamování dobré zprávy dokazuje Jehovovu spravedlnost?
8 Jednat podle práva – vlastně napodobovat Jehovovu spravedlnost – můžeme tím, že se naplno věnujeme kázání dobré zprávy o Božím království druhým lidem. Jaká souvislost je mezi Jehovovou spravedlností a dobrou zprávou?
9 Jehova neukončí tento zkažený systém, aniž by předtím nechal zaznít varování. Ježíš ve svém proroctví o tom, co se bude dít během času konce, řekl: „Všem národům se nejdřív musí kázat dobrá zpráva.“ (Marek 13:10; Matouš 24:3) Použití slova „nejdřív“ naznačuje, že po celosvětovém kazatelském díle budou následovat další události. K nim patří předpověděné velké soužení, jež bude znamenat odstranění špatných lidí a jež připraví půdu pro nový svět. (Matouš 24:14, 21, 22) Nikdo tedy nemá sebemenší důvod obvinit Jehovu z toho, že by byl ke špatným lidem nespravedlivý. Tím, že nechává zaznít varování, jim dává dostatečnou příležitost k tomu, aby změnili své jednání a tak unikli zničení. (Jonáš 3:1–10)
10., 11. V jakém smyslu kázáním dobré zprávy napodobujeme Boží spravedlnost?
10 Jak tím, že kážeme dobrou zprávu, zrcadlíme Boží spravedlnost? Především je zcela správné, že děláme co možná nejvíce pro to, abychom ostatním lidem pomohli zachránit se. Zamysleme se znovu nad přirovnáním, které vykresluje naši záchranu z potápějící se lodi. Když se v pořádku dostaneme do záchranného člunu, jistě chceme pomoci těm, kdo jsou ještě ve vodě. Podobně pociťujeme závazek k těm, kdo stále ještě bojují ve „vodách“ tohoto zkaženého světa. Je pravda, že mnoho lidí naše poselství odmítá. Nicméně dokud Jehova projevuje trpělivost, je naší povinností dávat lidem příležitost, aby „dospěli k pokání“ a tak měli naději na záchranu. (2. Petra 3:9)
11 Když dobrou zprávu kážeme všem, s nimiž se setkáme, napodobujeme tím Jehovovu spravedlnost v dalším významném ohledu: dáváme najevo nestrannost. Vzpomeňme si, že „Bůh je nestranný a v každém národu má jeho přízeň ten, kdo se ho bojí a jedná správně“. (Skutky 10:34, 35) Máme-li napodobovat Boží spravedlnost, nesmíme mít vůči lidem předsudky. Naopak, měli bychom se s druhými dělit o dobrou zprávu bez ohledu na jejich rasu, společenské postavení nebo finanční situaci. Všem lidem, kteří budou ochotni naslouchat, tak poskytneme příležitost vyslechnout si dobrou zprávu a reagovat na ni. (Římanům 10:11–13)
Jak jednáme s druhými lidmi
12., 13. a) Proč bychom neměli ukvapeně soudit druhé? b) Jaký je význam Ježíšovy rady „přestaňte soudit“ a „přestaňte odsuzovat“? (Viz také poznámka pod čarou.)
12 Jednat podle práva můžeme také tak, že se k druhým lidem chováme stejně jako Jehova k nám. Je opravdu velmi snadné soudit druhé, kritizovat jejich chyby a zpochybňovat jejich pohnutky. Ale kdo z nás by chtěl, aby Jehova nemilosrdně zkoumal naše pohnutky a poklesky? Tak s námi Jehova nejedná. Žalmista napsal: „Kdyby provinění byla to, na co se zaměřuješ, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát?“ (Žalm 130:3) Nejsme snad vděční, že náš spravedlivý a milosrdný Bůh nezaměřuje svou pozornost na naše chyby? (Žalm 103:8–10) Jak bychom tedy měli jednat s druhými lidmi?
13 Pokud chápeme, že se Boží spravedlnost vyznačuje milosrdenstvím, nebudeme ukvapeně soudit druhé v záležitostech, které se nás netýkají nebo nejsou příliš důležité. Ve svém Kázání na hoře Ježíš varoval: „Přestaňte soudit, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7:1) A podle Lukášovy zprávy dodal: „Přestaňte odsuzovat, a nebudete odsuzováni.“a (Lukáš 6:37) Ježíš ukázal, že si je vědom sklonu nedokonalých lidí soudit druhé. Ti jeho posluchači, kteří měli ve zvyku nelítostně odsuzovat druhé, s tím měli přestat.
14. Kvůli čemu musíme přestat soudit druhé?
14 Proč musíme přestat soudit druhé? Jedním z důvodů je to, že na to nemáme právo. Učedník Jakub nám připomíná: „Zákonodárce a Soudce je … pouze jeden“, tedy Jehova. Jakub se tudíž příhodně ptá: „Kdo jsi ty, že soudíš svého bližního?“ (Jakub 4:12; Římanům 14:1–4) Kvůli své hříšnosti také můžeme být ve svých soudech často nespravedliví. Mnohé postoje a pohnutky, kromě jiného předsudky, uražená ješitnost, žárlivost a samospravedlnost, mohou být příčinou toho, že máme na ostatní zkreslený náhled. Máme ale ještě jiná omezení. To, že je bereme v úvahu, by nám mělo zabránit, abychom hned nehledali u druhých chyby. Nedokážeme číst lidem v srdci ani nemůžeme znát všechny jejich osobní okolnosti. Kdo tedy jsme, abychom spoluvěřícím připisovali špatné pohnutky nebo je kritizovali za to, že ve službě Bohu nedělají dost? Mnohem lepší přece je napodobovat Jehovu tím, že u našich bratrů a sester hledáme to dobré, místo abychom se zaměřovali na jejich chyby.
15. Jaká slova a jaké jednání nemají mezi Božími ctiteli místo a proč?
15 A co členové naší rodiny? Je opravdu smutné, že v dnešním světě se těch nejtvrdších odsouzení člověk dočká právě v prostředí, které by mělo být pokojným přístavem – doma. Není nijak neobvyklé slyšet zprávy o hrubých manželích, manželkách či rodičích, kteří členy své rodiny soustavně týrají, ať slovně, či tělesně. Ale zlomyslná slova, sžíravý sarkasmus a hrubé zacházení nemají mezi Božími ctiteli místo. (Efezanům 4:29, 31; 5:33; 6:4) Ani v domácím prostředí neztrácí svou platnost Ježíšova rada, abychom přestali soudit a odsuzovat. Vzpomeňme si, že jednat podle práva znamená chovat se k ostatním tak, jak se k nám chová Jehova. A náš Bůh k nám nikdy není drsný ani krutý. Naopak, „je velmi soucitný“ k těm, kdo ho milují. (Jakub 5:11) To je znamenitý příklad, který bychom měli napodobovat.
Starší slouží „v zájmu práva“
16., 17. a) Co Jehova očekává od starších? b) Co je nutné udělat, když hříšník neprojevuje opravdové pokání, a proč to tak je?
16 Odpovědnost jednat podle práva má každý z nás, ale hlavně ji mají starší v křesťanském sboru. Povšimněme si, jaký prorocký popis knížat neboli starších uvádí Izajáš: „Král bude vládnout v zájmu spravedlnosti a knížata budou panovat v zájmu práva.“ (Izajáš 32:1) Ano, Jehova očekává, že starší budou sloužit v zájmu práva. Jak toho mohou dosáhnout?
17 Tito duchovně způsobilí muži dobře vědí, že je správné a spravedlivé, aby sbor byl zachován čistý. Starší někdy musí posuzovat závažná provinění. V takových případech pamatují na to, že Jehova chce, aby byli milosrdní, pokud to je jen trochu možné. Starší se tedy pokoušejí vést hříšníka k pokání. Ale co když hříšník i přes takové snahy pomoci mu neprojeví opravdové pokání? V souladu s dokonalým právem Jehovovo Slovo přikazuje, aby starší učinili rozhodný krok: „Odstraňte toho ničemu ze svého středu.“ To znamená vyloučit ho ze sboru. (1. Korinťanům 5:11–13; 2. Jana 9–11) Starší jsou smutní, když musí něco takového udělat, ale uvědomují si, že je to nezbytné, má-li být ochráněna mravní a duchovní čistota sboru. I přesto však doufají, že se hříšník vzpamatuje a do sboru se vrátí. (Lukáš 15:17, 18)
18. Na co starší pamatují, když někoho na základě Bible usměrňují?
18 Sloužit v zájmu práva také znamená v případě potřeby někoho na základě Bible usměrnit. Starší samozřejmě nehledají na druhých chyby. Ani nevyužívají každou příležitost k tomu, aby mohli někoho kárat. Ale může se stát, že se některý spoluvěřící „nevědomky vydá špatným směrem“. Když starší pamatují na to, že Boží právo není ani kruté, ani necitelné, podnítí je to k tomu, aby se ho pokusili „s mírností přivést zpátky na správnou cestu“. (Galaťanům 6:1) Starší tedy nebudou toho, kdo se provinil, plísnit ani nebudou používat tvrdá slova. Naopak, usměrní ho s láskou, aby dotyčného povzbudili. A dokonce i tehdy, když je nutné toho, kdo udělal chybu, pokárat a otevřeně přitom ukázat, jaké následky bude mít jeho nemoudré jednání, mají starší stále na mysli, že je to ovce patřící do Jehovova stáda.b (Lukáš 15:7) Když jsou ukáznění či pokárání motivovány láskou a s láskou jsou dávány, je větší pravděpodobnost, že se chybující člověk nechá usměrnit.
19. Jaká rozhodnutí musí starší dělat a na jakém základě?
19 Starší musí často dělat rozhodnutí, která mají vliv na spoluvěřící. Například se pravidelně scházejí, aby zvážili, zda jiní bratři ve sboru splňují požadavky pro to, aby mohli být doporučeni jako starší či služební pomocníci. Starší vědí, jak důležitá je nestrannost. Když dělají zmíněná rozhodnutí, nechávají se vést Božími požadavky na to, kdo má být jmenován, a nespoléhají na vlastní pocity. Jednají tudíž „nestranně a bez předsudků“. (1. Timoteovi 5:21)
20., 21. a) Čím se starší snaží být a proč? b) Jak mohou starší pomáhat sklíčeným?
20 Starší jednají v souladu s Boží spravedlností také jinými způsoby. Izajáš předpověděl, že starší budou sloužit „v zájmu práva“, a potom pokračoval: „Každý z nich bude jako úkryt před větrem, jako skrýš před lijákem, jako proudy vody v bezvodé krajině, jako stín mohutné skály ve vyprahlé zemi.“ (Izajáš 32:1, 2) Starší se tedy snaží, aby byli pro své spoluvěřící zdrojem útěchy a občerstvení.
21 Dnes je mnoho problémů, které nám mohou brát odvahu, a proto mnozí křesťané potřebují povzbuzení. Starší, co můžete udělat, abyste pomohli sklíčeným? (1. Tesaloničanům 5:14) Vnímavě jim naslouchejte. (Jakub 1:19) Svoje starosti totiž potřebují sdělit člověku, kterému důvěřují. (Přísloví 12:25) Ujistěte je, že jsou potřební, cenění a milovaní – ano, že je miluje nejen Jehova, ale i jejich bratři a sestry. (1. Petra 1:22; 5:6, 7) Za tyto křesťany se společně s nimi také můžete modlit. Když si vyslechnou upřímnou modlitbu, kterou za ně starší pronese, může jim to být opravdovou útěchou. (Jakub 5:14, 15) Spravedlivý Bůh vaši láskyplnou snahu pomáhat sklíčeným jistě nepřehlédne.
Starší napodobují Jehovovu spravedlnost, když povzbuzují sklíčené
22. Jak můžeme napodobovat Jehovovu spravedlnost a k čemu to vede?
22 K Jehovovi se stále více přibližujeme tím, že napodobujeme jeho spravedlnost. Děláme to tak, že žijeme podle Jehovových měřítek, dělíme se s ostatními lidmi o životodárnou dobrou zprávu a jsme rozhodnuti zaměřovat se na dobré vlastnosti druhých, místo abychom hledali jejich chyby. Starší, vy můžete zrcadlit Boží spravedlnost tím, že chráníte čistotu sboru, na základě Bible druhé povzbudivým způsobem usměrňujete, děláte nestranná rozhodnutí a posilujete sklíčené. Pro Jehovu je pak jistě velmi příjemné shlížet z nebe a vidět, jak se jeho lid ze všech sil snaží jednat podle práva, když chodí se svým Bohem.
a Některé překlady uvádějí „nesuďte“ a „neodsuzujte“. To může znamenat „nezačněte soudit“ a „nezačněte odsuzovat“. Bibličtí pisatelé zde ale používají záporný rozkaz v přítomném (průběhovém) čase. K popisovanému jednání tudíž tehdy už docházelo, ale nemělo se v něm pokračovat.
b Bible v 2. Timoteovi 4:2 říká, že starší musí někdy kárat, napomínat a vybízet. Řecké slovo překládané jako „vybízet“ (parakaleó) může mít význam „povzbuzovat“. Příbuzné řecké slovo paraklétos se může vztahovat na obhájce v nějaké právní záležitosti. A tak i když musí starší někoho přísně pokárat, jejich cílem je pomoct mu, aby znovu získal blízký vztah s Jehovou.
-