Cesty — Tepny civilizace

OD NEPAMĚTI udržují lidé spojení pomocí rozsáhlé sítě stezek, cest a silnic. To svědčí o lidské touze cestovat a obchodovat — a také válčit a budovat říše. Ano, cesty odhalují také tu temnější stránku lidské povahy.

Historie cest od časů, kdy chodidla lidí a kopyta zvířat prošlapávala první stezky, až po dnešní mnohaproudové dálnice je více než jen nahlédnutím do minulosti. Je to také studium lidského charakteru.

První cesty

„Prvními opravdovými staviteli cest“, říká The New Encyclopædia Britannica, „byli pravděpodobně obyvatelé Mezopotámie.“ Tito lidé žili v povodí řek Tigridu a Eufratu. Jejich procesionální cesty podle uvedené encyklopedie „byly dlážděné. . ., z vypálených cihel a z kamenů zasazených v živičné maltě“. Popis připomíná to, co o starověkých stavebních materiálech říká Bible: „Cihla jim sloužila jako kámen, ale živice jim sloužila jako malta.“ (1. Mojžíšova 11:3)

Pro starověké Izraelity byly cesty důležité, když chtěli dodržovat své náboženské závazky. Téměř 1 500 let před narozením Ježíše Krista bylo Izraelitům přikázáno: „Třikrát v roce by se měl každý muž z vás objevit před Jehovou, svým Bohem, [aby se zúčastnil náboženského svátku] na místě, které vyvolí.“ (5. Mojžíšova 16:16) Tímto místem se stal Jeruzalém a těchto radostných událostí se často zúčastnily celé rodiny. Dobré cesty byly nutností!

Hlavní tepny byly zjevně postaveny kvalitně. Židovský historik Flavius Josephus napsal o Šalomounovi, který vládl tisíc let před narozením Krista: „Nezanedbával údržbu cest, ale naopak, cesty vedoucí do Jeruzaléma vydláždil černými kameny.“

V Izraeli bylo šest útočištných měst, která poskytovala ochranu těm, kdo někoho neúmyslně zabili. I cesty vedoucí do těchto měst byly udržovány v dobrém stavu. Podle židovské tradice byly také na každé křižovatce dobře udržované ukazatele směřující k nejbližšímu útočištnému městu. (4. Mojžíšova 35:6, 11–34)

Cesty se staly životně důležité pro rozvoj obchodu, a jedním z nejžádanějšího zboží starověku bylo hedvábí. Tvrdí se, že dlouho před tím, než se Izraelité stali národem, objevili Číňané způsob, jak hedvábí vyrábět z vlákna, které přede jistý druh housenky, avšak výrobní postup udržovali v tajnosti až do doby po narození Krista. Ale dokonce již předtím se hedvábí stalo v západním světě tak oblíbené, že, jak uvádí Geoffrey Hindley ve své knize A History of Roads (Dějiny cest), byla vydána nařízení, „aby se zabránilo jeho používání muži“, protože to „bylo považováno za zženštilost“.

Obchodní trasa, po které se hedvábí dopravovalo z Číny, byla známa jako Hedvábná cesta. V době, kdy koncem 13. století n. l. po této cestě putoval do Číny Marco Polo, existovala již 1 400 let. Po dobu více než 2 000 let byla Hedvábná cesta nejdelší cestou na světě. Táhla se v délce asi 12 800 kilometrů z čínské Šanghaje, domova hedvábí, do města Gades (dnešní Cádiz) ve Španělsku.

Vojenský význam

Největší rozmach ve výstavbě cest byl vyvolán dobyvatelskými choutkami. Například v době římských císařů se systém silnic v Římské říši rozprostíral přes Evropu, severní Afriku a Střední východ a dosahoval celkové délky asi 80 000 kilometrů. Když římští vojáci zrovna neválčili, byli někdy posláni stavět a opravovat silnice.

Význam silnic při dobývání nových území můžeme doložit příkladem i z nedávné doby. Touha Adolfa Hitlera po nadvládě nad ostatními národy byla významně posílena, když v roce 1934 zahájil program výstavby německých dálnic. Podle historika Hindleyho umožnil tento program Německu vybudovat „první síť dálnic na světě“.

Výstavba cest a silnic — to je věda

Římští zeměměřiči za použití nástroje zvaného groma vytyčovali silnice, které byly rovné jak pravítko. Kameníci vytesávali umělecky zdobené milníky a stavitelé stanovovali maximální hmotnost nákladu. Silnice měly základy a trvanlivý povrch. Ale klíčový byl pro jejich dlouhou životnost skvěle promyšlený systém odvodňování, který byl podpořen lehkým zakřivením povrchu silnice a jejím vyvýšením nad okolní terén. Z toho pochází anglický výraz „highway“, tedy „vyvýšená cesta“. V obchodech se dokonce prodávaly silniční mapy.

„Když pisatel sleduje to, čeho Římané dosáhli jako stavitelé silnic,“ říká jeden historik, „musí bojovat se sklonem, aby nepoužíval jen samé superlativy, a pochybuji o tom, že existuje nějaká jiná významná historická stavba, která by byla používána déle než silnice v Itálii.“

Silnice zvaná via Appia, která vede z Říma směrem na jih, je podle knihy A History of Roads „první dlážděnou silnicí v historii západní civilizace“. Tato známá silnice byla široká průměrně 6 metrů a byla vydlážděna velkými lávovými dlaždicemi. Když byl apoštol Pavel jako vězeň na cestě do Říma, ubíral se právě po této silnici; některé její části se používají až dodnes. (Skutky 28:15, 16)

Za stejně tak udivující považují někteří lidé dovednosti, které projevili při stavbě silnic jihoameričtí Indiáni. Od třináctého do šestnáctého století Inkové vybudovali rozsáhou síť silnic o celkové délce 16 000 kilometrů a ta spojila téměř desetimilionový národ. Silnice byly vedeny nepředstavitelně nehostinným a rozeklaným terénem. Táhly se napříč pouštěmi a deštnými pralesy, a dokonce překonaly impozantní Peruánské Andy!

O jedné takové cestě The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Andská trasa byla pozoruhodná. Silnice byla 25 stop (7,5 metru) široká a vedla přes ty nejvyšší masivy v serpentinách s mírným stoupáním. Byly zde ochozy vytesané do tvrdé skály a stovky stop dlouhé opěrné zdi, které podpíraly silnici. Strže a průrvy byly vyplněny pevným zdivem a přes širší horské potoky vedly visuté mosty z vlněných nebo lýkových provazů. Na většině úseků byl povrch z kamenů, a hojně se také používala asfaltová hmota.“

Inkové neznali koně, ale jejich síť silnic jim zajistila to, co bylo nazváno „opravdovou běžeckou dráhou pro královské posly“. Jeden historik poznamenal: „Po celé její délce byly rozmístěny stanice, vzdálené od sebe asi dva kilometry. V každé stanici byla malá posádka a skupina profesionálních běžců. Stanice byly nedaleko od sebe, a jelikož byly v provozu nepřetržitě, tito poslové mohli donést zprávu z hlavního města Cuzca do města Quita vzdáleného 2 000 kilometrů během pěti dnů. To představovalo běžet průměrnou rychlostí 15 kilometrů za hodinu po silnici, která nikdy neklesla pod úroveň 4 000 metrů nad mořem. To je rychlost, jaké pravidelná pošta v Římské říši nikdy nedosáhla!“

Zdroj neštěstí

Tepny lidského těla se mohou ucpat, což může mít tragické následky. Stejně tak silnice, které slouží ke zkvalitnění lidského života, by se mohly „ucpat“ a způsobit tím pravý opak. Silnice, které vedou přes deštné pralesy, pustiny, buše a národní parky, si vybírají svou daň na divoké přírodě. A často také trpí domorodé obyvatelstvo i jejich lesní domovy. V knize How We Build Roads (Jak stavíme silnice) se píše: „I když byla transamazonská dálnice budována ve jménu pokroku, zničila rozlehlé oblasti deštného pralesa a byla pohromou pro mnoho lidí, kteří tam žili, protože zničila celý jejich způsob života.“

Také města zažívají prudké „záchvaty“, když každý rok stále více aut ucpává městské tepny. Pokud jsou na to peníze, postaví se nakonec dálnice. Ale z dlouhodobého hlediska tyto silnice jen podporují růst dopravního ruchu, který zvyšuje znečištění způsobující nemoci milionům lidí. Kromě toho zahyne na celém světě každoročně 500 000 lidí při dopravních nehodách a dalších 15 miliónů lidí je zraněno, někteří z nich velmi vážně. Pro srovnání, první světová válka si vyžádala životy devíti milionů lidí z bojujících stran. Ale potom válka skončila. Smrt na silnicích si však vybírá svou daň ve splátkách — víc než tisíc mrtvých denně, den za dnem!

Ano, cesty o nás mnohé vypovídají, svědčí o lidském charakteru a líčí naše silné i slabé stránky. Ukazují také, jak se díváme na tu nádhernou planetu, která byla svěřena do naší péče.

[Obrázek na straně 21]

Via Appia, po které se ubíral apoštol Pavel, se stále používá

[Obrázek na straně 22]

Každý rok zahyne na celém světě při dopravních nehodách asi 500 000 lidí