Lidské panství na miskách vah

2. část: Králové, stejně jako hvězdy vycházejí a zapadají

Monarchie: vláda, jíž stojí v čele dědičná hlava státu jako král nebo císař; Království: monarchická forma vlády s králem nebo královnou v čele; Říše: rozsáhlé území sestávající zpravidla ze skupiny národů, států nebo národnostních skupin pod správou jedné svrchované moci, zpravidla s císařem v čele.

„TU se stalo ve dnech šinearského krále Amrafela.“ Zde, na počátku 14. kapitoly 1. Mojžíšovy, používá Bible poprvé slovo „král“. Nevíme, zda Amrafel bylo, jak tvrdí někteří, jiné jméno proslulého babylónského krále Chamurabiho. Ale bez ohledu na jeho totožnost víme, že myšlenka lidského království od Amrafela nepochází. O několik staletí dříve si sice Nimrod neříkal král, ale zjevně jím byl. Byl to vlastně první lidský král v dějinách — 1. Mojžíšova 10:8–12.

Je pravda, že nemáme žádné artefakty, jež by mluvily o králi Nimrodovi nebo králi Amrafelovi. „Enmebaragesi, král Kiše, je nejstarší mezopotámský panovník, o němž existují autentické nápisy,“ říká The New Encyclopaedia Britannica. Z Kiše, starověkého městského státu v Mezopotámii, vzešlo sumerské slovo pro krále znamenající „velký muž“. Datování vlády Enmebaragesiho se sice rozchází s biblickou chronologií, ale přesto přibližně odpovídá časovému období, jež Bible připouští, a což je důležitější, umísťuje počátek lidského panování do stejné části země jako Bible.

Jednota prostřednictvím jednočlenné většiny

O čínské dynastii Šang neboli Jin se obecně soudí, že začala někdy mezi 18. a 16. stoletím př. n. l., ačkoli je toto datování nejisté. V každém případě jsou monarchie nejstarší formou lidské vlády. Jsou také rozšířené.

Slovo „monarcha“ pochází z řeckých slov monos, což znamená „sám“, ar·kheʹ, což znamená „vláda“. Monarchie tudíž obdařuje svrchovanou autoritou jednu osobu, která slouží právoplatně jako trvalá hlava státu. V absolutní monarchii je královo slovo zákonem. Tvoří, aby se tak řeklo, jednočlennou většinu.

Monarchie se vždy pokládaly za užitečné k udržení národů pohromadě. John H. Mundy, který vyučuje středověkým evropským dějinám, vysvětluje, že ve středověku politická teorie „dokazovala, že instituce monarchie, protože přesahuje jednotlivé strany, se hodí pro rozsáhlé oblasti s rozmanitými a protichůdnými regionálními zájmy“. Tyto rozsáhlé oblasti „protichůdných regionálních zájmů“ byly často důsledkem vojenského dobývání, protože králové vždy byli vojevůdci. Historik W. L. Warren říká, že vítězství ve válce se „běžně považovalo za první kritérium úspěšného kralování“.

Monarchická vládní forma tedy vedla k vybudování světových velmocí jako Řecká říše za Alexandra Velikého, Římská říše za Caesarů, a v novější době Britská říše. Ta za svého největšího rozmachu na počátku 20. století slučovala pod jediným panovníkem asi čtvrtinu světové populace a čtvrtinu rozlohy zemské souše.

Království v náboženském rouše

Mnoho starověkých králů si činilo nárok na božství. Historik George Sabine poznamenal: „Počínaje Alexandrem byli helénští králové řazeni také mezi bohy řeckých měst. Zbožněný král se stal na Východě univerzální institucí a nakonec to museli přijmout i římští císaři.“ Říká se, že tato víra v božskost králů přetrvávala v Evropě „v té či oné podobě až do moderní doby“.

Ve Střední a Jižní Americe se aztécký a incký stát pokládaly za posvátné monarchie. V Asii se zesnulý japonský císař Hirohito vzdal svého nároku na to, že je 124. lidským potomkem bohyně slunce Amaterasu Omikami až roku 1946.

Ačkoli se králové neprohlašovali za bohy, většina jich přinejmenším tvrdila, že mají božskou podporu. Vyvolení zastupovat Boha na zemi s sebou neslo kněžské charisma. John H. Mundy vysvětluje, že „starověká myšlenka, že králové jsou sami kněžími, se rozšířila po celém Západě a učinila knížete administrativní hlavou své církve a správcem jejího apoštolátu“. Byl to náboženský pojem „odvozený z konstantinovského společenství církve a státu [během čtvrtého století n. l.] a ze souběžného vstřebání novoplatónského myšlení církví“. Náboženské požehnání udílené při korunovaci obdařovalo královo panování důstojností a legitimností, která by jinak scházela.

V roce 1173 začal anglický Jindřich II. užívat titul „král z Boží milosti“. To vedlo k myšlence později známé jako božské právo králů a znamenalo to, že králova moc je dědičná. Bůh údajně zjevoval svou volbu narozením. V roce 1661 uplatnil francouzský Ludvík XIV. francouzský extrémní pojetí této nauky tím, že si přiřkl absolutní vládní moc. Na opozici pohlížel jako na hřích proti Bohu, kterého zastupoval. „L’état c’est moi! [Stát jsem já],“ chlubil se.

Zhruba v téže době se podobná myšlenka objevila ve Skotsku. Když Jakub VI. panoval ve Skotsku, ale ještě než se stal roku 1603 anglickým králem Jakubem I., napsal: „Králové jsou nazýváni Bohy. . . protože sedí na BOŽÍM trůnu na zemi a počet ze své správy mají vydat [J]emu.“ Nevíme, do jaké míry ovlivnila tato víra Jakuba k tomu, aby autorizoval překlad Bible do angličtiny. Známe však výsledek, Bibli krále Jakuba, kterou protestanti dosud často používají.

Věk absolutních monarchií

Monarchie byly od raného středověku typickou vládní formou. Králové vyvinuli levný a pohodlný způsob vlády tím, že udíleli autoritu předním vlastníkům půdy. Ti zase ustavili politický a vojenský systém známý jako feudalismus. Výměnou za vojenské a jiné služby dávali vlastníci půdy svým vazalům půdu. Čím účinnějšími a mocnějšími se však stávali feudálové, tím pravděpodobněji se království rozpadalo na feudální mocenské celky.

Kromě toho okrádal feudální systém občany o důstojnost a svobodu. Panovali nad nimi vojenští feudálové, kteří měli od nich většinu svých příjmů. Oloupen o vzdělání a kulturní příležitosti „měl nevolník málo práv, která se dala zákonně prosadit proti jeho feudálnímu pánovi,“ říká Collier’s Encyclopedia. „Nemohli se oženit, předat svůj nájem dědicům ani se odstěhovat bez pánova svolení.“

Nebyl to jediný způsob vlády v absolutních monarchiích. Někteří králové udíleli správní postavení jedincům, kteří mohli být později v případě potřeby sesazeni z úřadu. Jiní králové svěřovali místní vládu lidovým institucím, jež vládly pomocí zvykového práva a sociálního tlaku. Ale všechny tyto způsoby byly v některém ohledu neuspokojivé. Přesto se spisovatelé ze 17. století jako Sir Robert Filmer z Anglie a Jacques-Bénigne Bossuet z Francie stále zastávali absolutismu jako jediné správné formy vlády. Avšak jeho dny byly sečteny.

„Bohové“ snížení na státní symboly

Přes obecnou víru, že jsou monarchové odpovědní jedině Bohu, rostl již dlouho tlak na to, aby se museli zodpovídat lidským zákonům, zvykům a autoritám. V 18. století již „monarchové používali jiné řečnické obraty než svrchovaná vláda ze sedmnáctého století,“ říká The Collumbia History of the World, ale dodává, že „pod a za řečnickými obraty byli stále svrchovanými vládci“. Potom vysvětluje, že „když se Bedřich Veliký nazval ‚prvním služebníkem státu‘ a zavrhl božské právo králů, nepomýšlel na to, že by se zřekl moci“.

Nicméně po anglické revoluci v roce 1688 a francouzské revoluci v roce 1789 dny absolutismu z největší části skončily. Absolutní monarchie postupně ustoupily konstitučním monarchiím se zákonodárným sborem nebo ústavou, nebo s obojím. V protikladu k 12. století, kdy „království dosud bylo tím, co z něho dokázal udělat král a co si dali líbit jeho poddaní,“ jak uvádí historik W. L. Warren, dnes je politická moc většiny králů a královen velmi omezená.

Určitý počet monarchů ovšem dosud vládne značnou mocí. Ale většina jich dávno ztratila svatozář „božství“ a spokojuje se s tím, že slouží jako státní symboly, ústřední osoby moci, kolem nichž se mají lidé v duchu loajality seskupovat. Konstituční monarchie se pokusily zachovat jednotící rysy vlády jednoho člověka, ale odstranit její záporné stránky tím, že skutečnou moc udělují zákonodárnému sboru.

Myšlenka Konstituční monarchie je stále populární. Ještě v roce 1983 promluvil Krišna Prasad Bhattarai, vůdce kongresové strany v Nepálu, ve prospěch monarchie ‚jako bariéry proti chaosu‘ a říkal, že ‚král je nezbytný pro udržení jednoty v zemi‘. A přestože v roce 1987 konali Francouzi poslední přípravy k oslavě dvoustého výročí Francouzské revoluce, 17 procent dotazovaných dávalo přednost návratu k monarchii. Člen jedné monarchistické skupiny řekl: „Král je jediný způsob, jak sjednotit národ tak dlouho rozdělený politickými sváry.“

Téhož roku poznamenal časopis Time: „Království vyvolává loajalitu snad proto, že monarchové jsou poslední velké ikony našeho světského věku, jediné postavy nadživotní velikosti, které mohou dosud živit víru a přitom přebývat v tajemnu. Jestliže je Bůh mrtev, ať žije královna!“ Ale pak realističtěji dodává, že „svrchovaná moc [britské] královny spočívá především v její třpytivé bezmocnosti“.

Shledáni nedostatečnými

Absolutní monarchie jsou neuspokojivé. Jsou nestálé ve své samotné podstatě. Každý panovník dříve nebo později zemře a musí být vystřídán nástupcem, který bývá častěji vybrán podle původu než podle vysoké mravnosti nebo schopností. Kdo může zaručit, že syn bude stejně dobrý jako otec? Nebo jestliže byl otec špatný, že jeho syn bude lepší?

Také, jak poukazuje Cristiano Grottanelli, „volba královského nástupce“ je často „jen volně předepsaná, takže mezi členy královského rodu, kteří přicházejí v úvahu, může vzniknout soupeření. Období, které následuje po smrti krále, je tak obvykle obdobím společenského (a vesmírného) chaosu jak doslovně, tak symbolicky.“

Protože absolutní monarchie je vládou jednoho člověka, její výkonnost závisí na výkonnosti toho, kdo je jejím vládcem. V jeho vládě se snad zrcadlí jeho nadání a silné stránky, ale právě tak jeho slabosti, omezení a nedostatek poznání. I modrá krev je nedokonalá. Špatní králové ustanovují špatné vlády, dobří králové možná lepší, ale pouze dokonalý král může ustanovit takovou vládu, po jaké lidstvo touží a jakou si zaslouží.

I parlamentní neboli Konstituční monarchie jsou nedostatečné. Ve Spojeném království bylo toto století svědkem toho, jak symboličtí králové a královny Anglie předsedali rozpadu největší a nejmocnější říše, jakou kdy poznal svět.

Hvězda jiného druhu

Králové, stejně jako hvězdy, vycházejí a zapadají — s jednou výjimkou. Ježíš Kristus o sobě říká, že je „kořen a potomek Davidův a jasná jitřní hvězda“. (Zjevení 22:16) Jako přímý potomek krále Davida podle těla je Ježíš způsobilý stát se králem Boží nadlidské vlády. Jako „jasná jitřní hvězda“ je Ježíš také „jitřenka“, o níž Petr řekl, že vyjde a způsobí, že se rozbřeskne den. — 2. Petra 1:19; 4. Mojžíšova 24:17; Žalm 89:34–37; 89:35–38, KB.

Když vezmeme v úvahu tyto skutečnosti, jak moudré je vzhlížet k zapadajícím hvězdám lidských monarchií a hledat u nich vedení? Moudrost by spíše vybízela, abychom své naděje upnuli na Božího určeného krále, Ježíše Krista, ‚krále těch, kteří vládnou jako králové, a Pána těch, kteří panují jako páni, jenž sám [nade všemi lidskými králi] má nesmrtelnost‘. (1. Timoteovi 6:15, 16) Již vzešel jako neviditelný král v nebesích a brzy způsobí jitro nového světa. Je hvězda–král, který jakmile vyšel, nikdy nezapadne!

[Obrázek na straně 17]

I nejlepší lidský král zanechává své dílo v nejistých rukách, když zemře