ARCHEOLOGIE

Biblická archeologie se zabývá biblickými národy a událostmi, a to studiem pozoruhodných dokladů, jež byly skryté v zemi. Archeolog vykopává a zkoumá kameny, rozvaliny zdí a staveb i sutiny měst a objevuje také hrnčířské výrobky, hliněné tabulky, nápisy, hroby a jiné starobylé pozůstatky neboli artefakty, z nichž získává informace. Na základě takového bádání můžeme často lépe pochopit, za jakých okolností byla psána Bible a v jakých podmínkách žili ve starověku lidé, kteří projevovali víru. Je také možné lépe poznat jazyky, jimiž mluvili jak tito lidé, tak i národy, které je obklopovaly. Díky těmto výzkumům se mohly rozšířit naše vědomosti o všech územích, o nichž se Bible zmiňuje: o Palestině, Egyptu, Persii, Asýrii, Babylónii, Malé Asii, Řecku a Římu.

Biblická archeologie je poměrně novým vědním odvětvím. Teprve v roce 1822 se podařilo na základě Rosettské desky rozluštit egyptské hieroglyfy. Asyrské klínové písmo bylo rozluštěno o více než dvacet let později. Se systematickým archeologickým výzkumem v Asýrii se začalo v roce 1843 a v Egyptě v roce 1850.

Některá významná naleziště a významné objevy. Archeologickými nálezy bylo doloženo mnoho historických podrobností, které jsou obsaženy v biblických zprávách o těchto zemích, a byly potvrzeny podrobnosti, o nichž novodobí kritici kdysi vyjadřovali pochybnosti. Ukázalo se, že skepticismus ohledně babylónské věže je neopodstatněný, stejně jako nejsou důvody popírat existenci babylónského krále Belšacara (Baltazara) a asyrského krále Sargona (jejichž jména se až do devatenáctého století n. l. nenašla v žádných pramenech nezávislých na Bibli), a že i jiné projevy negativní kritiky, pokud jde o biblické údaje o těchto zemích, jsou nepodložené. Bylo naopak objeveno množství dokladů, které biblické zprávě plně odpovídají.

Babylónie. Při vykopávkách ve starověkém Babylóně a jeho okolí byly objeveny pozůstatky několika zikkuratů neboli pyramidovitých chrámových staveb v podobě stupňovitých věží, mezi nimi i zřícenina chrámu Etemenanki uvnitř hradeb Babylóna. Mezi nalezenými zprávami a záznamy o takových chrámech se často vyskytují slova: „Jeho vrchol má sahat do nebes“, a zpráva o králi Nebukadnecarovi (Nabukadnesarovi) uvádí slova tohoto krále: „Vyzvedl jsem vrchol stupňovité věže v Etemenanki, takže její vrchol soupeřil s nebesy.“ Jeden hliněný úlomek nalezený sev. od Mardukova chrámu v Babylóně má možná souvislost s pádem takové věže a se zmatením jazyků, i když na něm není výslovně zmíněný zikkurat. (The Chaldean Account of Genesis, George Adam Smith, revidoval a opravil [s dodatky] A. H. Sayce, 1880, s. 164) Ukázalo se, že zikkurat v Uruku (biblický Erek) byl vybudován z hlíny, cihel a asfaltu. (Srovnej 1Mo 11:1–9.)

Nedaleko Ištařiny brány v Babylóně bylo objeveno asi 300 klínopisných tabulek z období vlády krále Nebukadnecara. Jsou na nich uvedena jména dělníků a zajatců, kteří tehdy žili v Babylóně a jimž byly poskytovány potraviny; objevuje se mezi nimi jméno ‚Jaukina, krále jahudské země‘, tedy „Jehojakina, krále judské země“, který byl vzat do Babylóna, když v roce 617 př. n. l. Nebukadnecar dobyl Jeruzalém. Avíl-Marduk (Evil-merodak), Nebukadnecarův nástupce, Jehojakina propustil z domu, v němž byl Jehojakin vězněn, a poskytl mu denní příděl potravy. (2Kr 25:27–30) Na těchto tabulkách jsou také zmínky o pěti z Jehojakinových synů. (1Pa 3:17, 18)

Bylo nalezeno mnoho dokladů o panteonu babylónských bohů, například o Mardukovi, který byl hlavním bohem a později byl běžně označován jako Bel, a o bohu jménem Nebo — o obou je zmínka u Izajáše 46:1, 2. Většina zpráv, které jsou uvedeny v Nebukadnecarových vlastních nápisech, se zmiňuje o jeho rozsáhlém stavebním programu, díky kterému se Babylón stal tak nádherným městem. (Srovnej Da 4:30.) Jméno jeho nástupce Avíl-Marduka (který je ve 2Kr 25:27 označen jako Evil-merodak) je uvedeno na jedné váze, která byla objevena v Suse (Susách) v Elamu.

Nedaleko dnešního Bagdádu se ve druhé polovině 19. století našlo při vykopávkách mnoho hliněných tabulek a válců, mezi nimiž byla i proslulá Nabonidova kronika. Tento doklad nepopíratelně vyvrátil všechny námitky proti zprávě v 5. kapitole Danielově, která se zmiňuje o tom, že v době, kdy došlo k pádu Babylóna, byl jeho panovníkem Belšacar; potvrzuje se v něm, že Belšacar, Nabonidův nejstarší syn, vládl společně se svým otcem a že ve druhé polovině období své vlády svěřil Nabonid svému synovi Belšacarovi vládu nad Babylónem.

Také o městě Ur, dávném domově Abrahama (1Mo 11:28–31), se prokázalo, že to kdysi byla významná metropole s velice vyspělou civilizací. Toto sumerské město leželo na Eufratu blízko Perského zálivu. Z vykopávek, které zde prováděl sir Leonard Woolley, je patrné, že v době, kdy se Abraham vydal na cestu do Kanaánu (před rokem 1943 př. n. l.), byl Ur na vrcholu své moci a slávy. Jeho zikkuratový chrám je z tohoto druhu objevených staveb nejzachovalejší. V královských hrobkách v Uru bylo nalezeno mnoho zlatých předmětů a šperků velké umělecké hodnoty, a také hudební nástroje, například harfa. (Srovnej 1Mo 4:21.) Byla také nalezena malá ocelová (nikoli pouze železná) sekera. (Srovnej 1Mo 4:22.) V Uru byly rovněž objeveny tisíce hliněných tabulek, které odhalily mnoho podrobností o tom, jak se žilo téměř před 4 000 lety. (Viz heslo UR č. 2.)

Starověký Sippar na Eufratu, vzdálený asi 32 km od Bagdádu, je nalezištěm, v němž byl objeven hliněný válec s nápisem pojednávajícím o králi Kýrovi, dobyvateli Babylóna. Na tomto válci je záznam o tom, jak snadno Kýros město dobyl, a také je zde zpráva o tom, jak postupoval, když zajatým národům, které žily v Babylóně, umožňoval vrátit se do jejich vlasti; to odpovídá biblické zprávě o Kýrovi jako o prorokovaném dobyvateli Babylóna a o tom, že za Kýrovy vlády se mají Židé opět vrátit do Palestiny. (Iz 44:28; 45:1; 2Pa 36:23)

Asýrie. V blízkosti Chorsabádu, na jednom ze sev. přítoků řeky Tigris, byl v roce 1843 objeven na plošině o rozloze téměř 10 ha palác asyrského krále Sargona II.; na tomto místě pak byl prováděn další archeologický výzkum, při němž se ukázalo, že tento král, o němž do té doby svět prakticky nevěděl, ale o němž je zmínka u Izajáše 20:1, byl významnou historickou osobností. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 960) V jednom ze svých análů Sargon prohlašuje, že dobyl Samaří (740 př. n. l.). Podává také zprávu o dobytí Ašdodu, o němž se zmiňuje Izajáš 20:1. Mnozí význační učenci se kdysi domnívali, že Sargon neexistoval, ale nyní je jedním z nejznámějších asyrských králů.

Ninive, hlavní město Asýrie, se stalo místem archeologického výzkumu, při němž byl objeven obrovský palác Senacheriba (Sancheriba, Sinacheriba), asi o 70 místnostech; jeho zdi byly v délce asi 3 000 m obloženy deskami zdobenými reliéfy. Jeden z nich znázorňuje Judejce odváděné do zajetí po pádu Lakiše v roce 732 př. n. l. (2Kr 18:13–17; 2Pa 32:9; VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 952) Ještě zajímavější byly Senacheribovy anály, které byly zaznamenány na hranolech (hliněných válcích) nalezených v Ninive. Na některých hranolech Senacherib popisuje asyrské tažení proti Palestině za vlády Ezekjášovy (732 př. n. l.); je však pozoruhodné, že tento chlubivý monarcha nic neříká o tom, že by se zmocnil Jeruzaléma, čímž potvrzuje biblickou zprávu. (Viz heslo SENACHERIB.) Zpráva o tom, že Senacherib byl zavražděn svými syny, je také zaznamenána v nápisu Esar-chaddona (Asarhaddona), Senacheribova nástupce, a o této vraždě je také zmínka v jednom nápise krále, který byl jeho nástupcem. (2Kr 19:37) Kromě Senacheribovy zmínky o králi Ezekjášovi se v klínopisných záznamech různých asyrských panovníků vyskytují jména judských králů Achaza a Manasseho a jména izraelských králů Omriho, Jehua, Jehoaše, Menachema a Hošey, a také jméno Chazaela z Damašku.

Persie. U Behistúnu v Íránu (starověká Persie) dal král Dareios I. (521–486 př. n. l.; Ezr 6:1–15) vytesat vysoko na vápencové skalní stěně veliký nápis, v němž popisuje, jak sjednotil Perskou říši, a v němž připisuje svůj úspěch svému bohu, jímž byl Ahura Mazda. Je významné, že nápis je zaznamenán ve třech jazycích, v babylónštině (akkadštině), elamštině a staroperštině, a sloužil proto jako klíč k rozluštění asyrobabylónského klínopisu, který tehdy ještě nebyl rozluštěn. Díky této práci je nyní možné číst tisíce hliněných tabulek a nápisů v babylónštině.

Šušan, dějiště událostí zaznamenaných v knize Ester, vykopali francouzští archeologové v letech 1880 až 1890. (Es 1:2) Když byl odhalen Xerxův královský palác o rozloze asi 1 hektaru, vyšlo najevo, jakou skvělou nádherou se obklopovali perští králové. Nálezy potvrdily, že pisatel knihy Ester přesně zapsal podrobnosti o státní správě perského království a o budově paláce. Kniha The Monuments and the Old Testament, kterou napsal I. M. Price (1946, s. 408), o tom říká: „Dějiště žádné jiné události vylíčené ve Starém zákoně nemůže být na základě skutečných vykopávek rekonstruováno tak živě a přesně jako ‚hrad Šušan‘.“ (Viz heslo ŠUŠAN.)

Mari a Nuzi. Starověké královské město Mari (Tell Chariri) nedaleko řeky Eufrat, asi 11 km na SSZ od Abú Kamálu v jv. Sýrii, bylo místem archeologického výzkumu od roku 1933. Byl objeven ohromný palác, který zaujímal plochu asi 6 hektarů a měl 300 místností; v jeho archívu bylo nalezeno více než 20 000 hliněných tabulek. K palácovému komplexu patřily nejen soukromé místnosti královské rodiny, ale také úřadovny státní správy a škola pro písaře. Mnoho stěn bylo vyzdobeno velkými nástěnnými malbami neboli freskami, v koupelnách byly vany a v kuchyních byly nalezeny formy na pečivo. Zdá se, že na začátku druhého tisíciletí př. n. l. to bylo jedno z nejvýznamnějších a nejskvělejších měst. Texty na hliněných tabulkách obsahovaly například královské výnosy, veřejná oznámení, účty a příkazy ke stavbě kanálů, stavidel, hrází a jiných zavlažovacích projektů, a též korespondenci o dovozu a vývozu zboží a o zahraničních věcech. V souvislosti s ukládáním daní a s odvody k vojenské službě se často provádělo sčítání lidu. Významnou úlohu mělo náboženství, především uctívání Ištar, bohyně plodnosti, jejíž chrám byl také nalezen. Věštectví se zde provádělo podobně jako v Babylóně, totiž na základě pozorování jater, pomocí hvězdářství a podobnými způsoby. Město z velké části zničil babylónský král Chammurabi. Mimořádně zajímavé je, že mezi jmény měst v sev. Mezopotámii se objevila jména Peleg, Serug, Nachor, Terach a Charan, odpovídající jménům mužů, kteří byli příbuznými Abrahama. (1Mo 11:17–32)

Nuzi, starověké město ležící na V od Tigridu a na JV od Ninive, bylo objeveno v letech 1925–1931; byla zde nalezena dosud nejstarší mapa zakreslená do hlíny a našly se zde také doklady o tom, že již v 15. století př. n. l. existoval systém splátkového obchodování. Při vykopávkách bylo objeveno asi 20 000 hliněných tabulek, o nichž se tvrdí, že je napsali churritští písaři babylónským jazykem. Záznamy obsahují mnoho podrobností o tehdejší právní vědě, včetně otázek souvisejících s adopcí, manželskou smlouvou, dědickými právy a závětí. Ukazuje se, že v některých ohledech poměrně přesně odpovídají zvykům, které jsou popsány ve zprávě o patriarších, jež je uvedena v 1. Mojžíšově. Bezdětné manželské dvojice mívaly ve zvyku adoptovat syna, buď člověka, který se narodil jako svobodný občan, nebo otroka, a ten se o ně měl starat, měl je pochovat a stát se jejich dědicem; do jisté míry se to podobá výroku, který podle 1. Mojžíšovy 15:2 pronesl Abraham o svém věrném otroku Eliezerovi. Je popisován i prodej dědických práv, což připomíná to, co se stalo mezi Jákobem a Esauem. (1Mo 25:29–34) Texty také ukazují, že vlastnit rodinné bůžky, což často byly malé hliněné figurky, znamenalo něco jako mít vlastnický doklad, takže kdo vlastnil takové bůžky, byl považován za oprávněného držitele nebo dědice majetku. Tím může být objasněna situace, kdy si Ráchel vzala terafim svého otce a on velmi stál o to, aby je dostal nazpět. (1Mo 31:14–16, 19, 25–35)

Egypt. Nejvíce podrobností o Egyptu nacházíme v Bibli v souvislosti s popisem toho, jak se do Egypta dostal Josef, a toho, jak potom v oné zemi pobývala celá Jákobova rodina. Z archeologických nálezů je patrné, že tento obraz je velice přesný a že by nebylo rozumné se domnívat, že jej vylíčil nějaký pisatel žijící mnohem později (což se někteří kritici pokoušeli tvrdit o pisateli této části 1. knihy Mojžíšovy). O pisateli zprávy o Josefovi se v knize New Light on Hebrew Origins od J. G. Duncana (1936, s. 174) uvádí: „Používá správný titul, který byl tehdy obvyklý, a činí to přesně tak, jak to bylo v popisovaném období zvykem; a tam, kde neexistuje hebrejský ekvivalent, přijímá prostě egyptské slovo a přepisuje ho do hebrejštiny.“ Nálezy získané při archeologických výzkumech v Egyptě dokládají, že v biblické zprávě jsou správně uvedena egyptská jména, postavení Josefa jako správce Potifarovy domácnosti, věznice, tituly „vrchní číšník“ a „vrchní pekař“; potvrzuje se, že Egypťané připisovali velký význam snům, že egyptští pekaři mívali ve zvyku nosit koše s chlebem na hlavě (1Mo 40:1, 2, 16, 17), že existovalo postavení ministerského předsedy a správce potravin, jaké faraón udělil Josefovi, potvrzuje se způsob, jak byl Josef uveden do úřadu, to, že si Egypťané ošklivili pastevce ovcí, že u egyptského dvora měli silný vliv kouzelníci, že se Izraelité dočasně usadili v zemi Gošen, a jsou potvrzeny také egyptské pohřební zvyky a mnoho jiných podrobností. (1Mo 39:1–47:27; 50:1–3)

V Karnaku (starověkých Thébách) na řece Nil je rozsáhlý egyptský chrám, na jehož již. zdi jsou nápisy potvrzující tažení egyptského krále Šišaka (Šešonka I.) do Palestiny, což je popsáno v 1. Královské 14:25, 26 a 2. Paralipomenon 12:1–9. Obrovský reliéf, na němž jsou znázorněna vítězství tohoto krále, zobrazuje 156 spoutaných palestinských zajatců, z nichž každý představuje jedno město nebo jednu vesnici, jejichž jména jsou uvedena v hieroglyfech. Mezi jmény, která byla identifikována, jsou jména Rabbit (Joz 19:20), Taanak, Bet-šean a Megiddo (kde byla při vykopávkách objevena část Šišakovy stély neboli sloupu s jeho nápisem) (Joz 17:11), Šunem (Joz 19:18), Rechob (Joz 19:28), Chafarajim (Joz 19:19), Gibeon (Joz 18:25), Bet-choron (Joz 21:22), Aijalon (Joz 21:24), Soko (Joz 15:35) a Arad (Joz 12:14). Mezi výčtem své kořisti uvádí Šišak dokonce i „Abramovo pole“, a to je v egyptských záznamech nejstarší zmínka o Abrahamovi. V této oblasti byl také nalezen pamětní kámen Merenptaha, syna Ramesse II.; je na něm chvalozpěv, ve kterém je uvedeno jméno Izrael, což je ve starověkých egyptských textech jediné místo, kde bylo toto jméno nalezeno.

V el-Amarně (Tell el-Amarně), asi 270 km již. od Káhiry, nějaká venkovanka náhodou našla jakési hliněné tabulky, a to vedlo k objevu mnoha akkadsky psaných dokumentů z královských archívů Amenhotepa III. a jeho syna Achnatona. Bylo uveřejněno 379 tabulek zahrnujících dopisy, které faraónovi poslali vazalští panovníci celé řady městských království v Sýrii a Palestině; je mezi nimi i několik dopisů od místodržitele Urusalimu (Jeruzaléma). Poskytují obraz válečných sporů a intrik, jež plně odpovídají biblickému popisu tehdejších dob. „Chabirové“, na něž je v těchto dopisech mnoho stížností, bývají někdy uváděni do spojitosti s Hebrejci, ale doklady nasvědčují spíše tomu, že to byly různé nomádské kmeny, které v tehdejší společnosti zaujímaly nízké sociální postavení. (Viz heslo HEBREJEC, „Chabirové“.)

Elefantina, nilský ostrov s řeckým jménem, ležící v nejjižnější části Egypta (blízko Asuánu), byla místem, kde po pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. vznikla židovská kolonie. V roce 1903 se tam našlo velké množství dokumentů psaných aramejsky, většinou na papyru; pocházejí z pátého století př. n. l., z období Médo-perské říše. Dokumenty se zmiňují o Sanballatovi, samařském místodržiteli. (Ne 4:1)

Nesporně nejcennějšími nálezy v Egyptě byly papyrové zlomky a části biblických knih — jak Hebrejských, tak i Řeckých písem —, z nichž nejstarší se datují až do 1. století př. n. l. Suché egyptské podnebí a písečná půda vytvářejí ideální podmínky, v nichž se takové dokumenty na papyru mohou uchovat. (Viz heslo RUKOPISY BIBLE.)

Palestina a Sýrie. V těchto oblastech bylo při archeologických výkopech objeveno asi 600 nalezišť, jejichž stáří je možno určit. Mnoho získaných informací je všeobecného rázu a potvrzují biblickou zprávu celkově, přičemž se nevztahují výslovně k určitým podrobnostem nebo k určitým událostem. V minulosti byly například snahy zpochybnit biblickou zprávu o tom, že v době vyhnanství v Babylóně byla Juda naprosto neobydlená. Jako celek však výsledky archeologického výzkumu biblickou zprávu potvrzují. Archeolog W. F. Albright o tom říká: „Není znám ani jeden případ toho, že by ve vlastní Judě zůstalo nějaké město po celou dobu vyhnanství trvale obydleno. Protikladem k tomu je Betel, který v době před vyhnanstvím ležel přímo za sev. hranicí Judy a nebyl tehdy zničen, ale bydlelo se v něm stále až do druhé poloviny šestého století.“ (The Archaeology of Palestine, 1971, s. 142)

Bet-šan (Bet-šean), starověké opevněné město, které střežilo přístup do údolí Jezreel od V, byl místem rozsáhlého archeologického výzkumu, při němž se ukázalo 18 různých vrstev osídlení, a výkopy se proto musely provádět do hloubky 21 metrů. (NÁKRES, sv. 1, s. 959) Biblická zpráva ukazuje, že Bet-šan nepatřil k městům, která původně zabrali Izraelité, když vnikli do země, a že v Saulově době měli toto město v rukou Filištíni. (Joz 17:11; Sd 1:27; 1Sa 31:8–12) Archeologický výzkum vcelku tuto zprávu potvrzuje a vysvítá z něj, že Bet-šan byl zničen někdy po porážce Izraelitů, k níž došlo u Šila. (Jer 7:12) Mimořádně zajímavý byl objev určitých kananejských chrámů v Bet-šanu. První Samuelova 31:10 uvádí, že Filištíni uložili zbroj krále Saula „do domu Aštoretiných soch a jeho mrtvolu upevnili na zeď Bet-šanu“, zatímco 1. Paralipomenon 10:10 říká, že dali zbroj krále Saula „do domu svého boha a jeho lebku připevnili na Dagonův dům“. Při vykopávkách byly objeveny dva chrámy z téhož období; jeden z nich svědčí o tom, že to byl chrám Aštoret, zatímco druhý je považován za chrám Dagonův, což odpovídá výše uvedeným textům, jež se zmiňují o tom, že v Bet-šanu byly dva chrámy.

Město Ecjon-geber bylo Šalomounovým námořním přístavem v Akabském zálivu. Je to pravděpodobně dnešní Tell el-Cheleife, kde byl prováděn archeologický výzkum v letech 1937–1940; na nízkém pahorku byly nalezeny pozůstatky po tavírně mědi, měděná struska a kousky měděné rudy. Archeolog Nelson Glueck však ve svém článku vydaném v časopise The Biblical Archaeologist (1965, s. 73) podstatně zrevidoval své vlastní původní závěry o tomto nalezišti. Jeho názor, že se tam kdysi používal systém tavení ve vysoké peci, se opíral o nálezy, které byly objeveny v hlavní budově a byly považovány za „větrací kanály“. Později došel k závěru, že tyto otvory ve zdích budovy vznikly následkem toho, že „ztrouchnivěly a/nebo shořely dřevěné trámy, které byly zabudovány napříč do zdí a měly sloužit k jejich zpevnění“. Budova, která byla dříve považována za tavírnu, je nyní považována za zásobárnu obilí. Stále se sice tvrdí, že se zde tavily kovy, ale že k tomu nedocházelo v takovém rozsahu, jaký se původně předpokládal. Z toho je patrné, že význam přisuzovaný archeologickým nálezům závisí především na osobním výkladu samotného archeologa, a tento výklad rozhodně není neomylný. Bible sama se nezmiňuje o tom, že by se v Ecjon-geberu zpracovávala měď; uvádí jen, že se měděné předměty odlévaly na jednom místě v údolí Jordánu. (1Kr 7:45, 46)

O galilejském městě Chacor se píše, že v době Jozuově byl „hlavou všech těchto království“. (Joz 11:10) Při archeologickém výzkumu se ukázalo, že se město kdysi rozkládalo na ploše asi 60 hektarů a že se svým početným obyvatelstvem patřilo k důležitým městům té oblasti. Šalomoun toto město opevnil, a doklady z oné doby svědčí o tom, že Chacor mohl být městem dvoukolých vozů. (1Kr 9:15, 19)

V Jerichu prováděly archeologický výzkum tři různé expedice (1907–1909; 1930–1936; 1952–1958), a z toho, jak byly postupně nálezy vysvětlovány, je opět patrné, že archeologie, stejně jako jiné lidské vědní obory, nemusí být zdrojem naprosto spolehlivých informací. Každá z uvedených tří expedic přinesla určité údaje, ale každá dospěla k odlišným závěrům, pokud jde o dějiny tohoto města a zejména o dobu, kdy město dobyli Izraelité. Rozhodně však je možno říci, že všechny výsledky souhrnem poskytují všeobecnou představu, jak je vyjádřena v knize Biblical Archaeology od G. E. Wrighta (1963, s. 78), kde se uvádí: „Ve druhém tisíciletí př. n. l. podlehlo město hrozné zkáze nebo bylo zničeno několikrát a zůstalo po celé generace prakticky neobydlené.“ Zničení bylo doprovázeno rozsáhlým požárem, což je patrné z vykopávek. (Srovnej Joz 6:20–26.)

V Jeruzalémě byl roku 1867 objeven starý vodní tunel, který vedl od pramene Gichon zpátky do pahorku, který byl za ním. (Viz heslo GICHON č. 2.) To by mohlo objasnit zprávu ve 2. Samuelově 5:6–10 o tom, jak David dobyl toto město. V letech 1909–1911 byl odkryt celý systém tunelů, které byly spojeny s pramenem Gichon. Jeden tunel, známý jako tunel Šíloašský, je průměrně 1,8 m vysoký, je dlouhý 533 m a byl vytesán v tvrdé skále od Gichonu k Šíloašskému rybníku (rybníku Siloe) v údolí Tyropeon (uvnitř města). Zdá se tedy, že to byl projekt krále Ezekjáše popsaný ve 2. Královské 20:20 a 2. Paralipomenon 32:30. Velmi zajímavý je starý nápis na zdi tunelu; je psán starým monumentálním hebrejským písmem a popisuje prokopávání tohoto tunelu a jeho délku. Při datování jiných nalezených hebrejských nápisů se tento nápis používá pro srovnání.

Lakiš ležící 44 km na ZJZ od Jeruzaléma byl jednou z hlavních pevností, které chránily judskou pahorkatinu. U Jeremjáše 34:7 mluví prorok o tom, že Nebukadnecarovo vojsko bojovalo proti „Jeruzalému a proti všem judským městům, která zůstala, proti Lakiši a proti Azece; vždyť z judských měst zůstala právě ta opevněná města“. Archeologický výzkum v Lakiši přinesl důkazy o tom, že město bylo během několika let dvakrát zničeno ohněm. Předpokládá se, že se to stalo při dvou útocích Babylóňanů (618–617 a 609–607 př. n. l.); potom město zůstalo dlouho neobydleno.

V sutinách, jež zbyly po druhém požáru, bylo nalezeno 21 ostrak (popsaných hliněných střepů), která jsou považována za dopisy pocházející z doby krátce před tím, než bylo město zničeno při Nebukadnecarově posledním útoku. Tyto písemné památky jsou označovány jako „dopisy z Lakiše“; je z nich patrná tehdejší kritická situace a tíseň a zřejmě je zbývající předsunuté hlídky judských vojsk napsaly Jaošovi, vojenskému veliteli v Lakiši. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 325) Dopis č. IV obsahuje sdělení: „Kéž JHWH [tj. Jehova] dá, aby můj Pán i nyní slyšel dobré zvěsti . . . Vyhlížíme signály z Lakiše, podle všech pokynů, které dává můj pán, neboť nevidíme Azeku.“ Tento úryvek pozoruhodně vystihuje situaci popsanou, jak již bylo uvedeno, u Jeremjáše 34:7 a zřejmě naznačuje, že Azeka již byla dobyta, nebo přinejmenším již nevysílala očekávané ohňové nebo kouřové signály.

Dopis č. III napsal jakýsi „Hošajáš“ a mimo jiné v něm říká: „Kéž JHWH [tj. Jehova] způsobí, aby můj pán slyšel zvěsti o pokoji! . . . A tvému sluhovi bylo oznámeno slovy: ‚Velitel vojsk, Konjáš, syn Elnatanův, přišel, aby se odebral do Egypta, a poslal k Hodavjášovi, synu Achijášovu, a k jeho mužům, aby od něho obržel [zásoby].‘“ Tento úryvek by mohl docela dobře poukazovat na to, že se Juda obracela o pomoc do Egypta, což proroci odsuzovali. (Iz 31:1; Jer 46:25, 26) Jména Elnatan a Hošajáš, jež se vyskytují v plném znění tohoto dopisu, jsou také uvedena u Jeremjáše 36:12 a Jeremjáše 42:1. I jiná jména, která se objevují v těchto dopisech, jsou uvedena v knize Jeremjáš: Gemarjáš (36:10), Nerijáš (32:12) a Jaazanjáš (35:3). Není možné říci, zda jde v každém případě o stejné osoby, ale vzhledem k tomu, že Jeremjáš žil právě v té době, je tato shoda sama o sobě pozoruhodná.

Mimořádně zajímavé je to, že se v těchto dopisech velmi často používá tetragrammaton. Je z toho patrné, že Židé tehdy nepociťovali odpor k používání Božího jména. Zajímavý je také nalezený otisk pečeti na hlíně; je na něm nápis „Gedaljáš, který je nad domem“. Gedaljáš je jméno místodržitele, kterého Nebukadnecar ustanovil nad Judou po pádu Jeruzaléma, a mnozí považují za pravděpodobné, že otisk této pečeti má spojitost s ním. (2Kr 25:22; srovnej Iz 22:15; 36:3.)

Megiddo bylo strategicky významné pevnostní město, které ovládalo důležitý průsmyk vedoucí do údolí Jezreel. Šalomoun toto město přestavěl a o Megiddu je zmínka ve spojitosti se skladištními městy a městy dvoukolých vozů, jež byla postavena za jeho vlády. (1Kr 9:15–19) Při archeologických výzkumech na místě Megidda (Tell el-Mutesellima), což je pahorek o rozloze 5,3 ha, byly objeveny stavby, jež někteří znalci (ačkoli ne všichni) považují za stáje, ve kterých mohlo být umístěno asi 450 koní. Původně panoval názor, že tyto stavby pocházejí z doby Šalomouna, později však odborníci jejich datování přehodnotili a usoudili, že stavby pocházejí z doby pozdější, pravděpodobně z časů krále Achaba.

Jedním z prvních důležitých objevů v oblasti vých. od Jordánu byl Moabský kámen (Mešova stéla). (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 325) Byl nalezen roku 1868 v Dibánu, sev. od údolí Arnon, a podává Mešovo vlastní vylíčení jeho vzpoury proti Izraeli. (Srovnej 2Kr 1:1; 3:4, 5.) Část nápisu obsahuje tento popis: „Já (jsem) Meša, syn Kemoš-[ . . . ], Diboňan . . . Pokud jde o Omriho, krále Izraele, on pokořoval Moaba po mnoho let (dosl. dní), neboť Kemoš [bůh Moabu] se hněval na svou zemi. A jeho syn ho následoval a také řekl: ‚Pokořím Moaba.‘ V mém čase (tak) řekl, ale já jsem zvítězil nad ním a nad jeho domem, zatímco Izrael navždy zahynul! . . . A Kemoš mi řekl: ‚Jdi, vezmi Nebo Izraeli!‘ Tak jsem v noci šel a bojoval proti němu od rozbřesku až do poledne, vzal je a pobil všechny . . . A vzal jsem odtamtud [nádoby] Jahveho, dovlekl je před Kemoše.“ (Ancient Near Eastern Texts, J. B. Pritchard, ed., 1974, s. 320; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 143.) Na tomto kameni je tedy nejen zmínka o jménu izraelského krále Omriho, ale také v 18. řádku je obsaženo Boží jméno v podobě tetragrammata.

Na Moabském kameni jsou uvedeny také zmínky o mnoha místech, o nichž se mluví v Bibli: Atarot a Nebo (4Mo 32:34, 38); Arnon, Aroer, Medeba a Dibon (Joz 13:9); Bamot-baal, Bet-baal-meon, Jahac a Kirjatajim (Joz 13:17–19); Becer (Joz 20:8); Choronajim (Iz 15:5); Bet-diblatajim a Kerijot. (Jer 48:22, 24) To je tedy důkazem, že všechna tato místa skutečně existovala.

Ras Šamra (starověký Ugarit) na pobřeží sev. Sýrie naproti ostrovu Kypr poskytuje informace o uctívání, které se velmi podobá uctívání v Kanaánu, včetně bohů a bohyň, chrámů, „posvátné“ prostituce, obřadů, obětí a modliteb. Mezi Baalovým chrámem a jiným chrámem, který byl zasvěcen Dagonovi, byla nalezena místnost obsahující knihovnu se stovkami náboženských textů, o nichž se předpokládá, že pocházejí z 15. a začátku 14. století př. n. l. Poetické texty mytologického obsahu odhalují mnoho podrobností o kananejských božstvech Elovi, Baalovi a Ašeře a o nemravném modlářství spojeném s jejich uctíváním. Merrill F. Unger o tom ve své knize Archaeology and the Old Testament (1964, s. 175) píše: „Ugaritská epická literatura pomohla odhalit hlubokou mravní zkaženost, kterou se vyznačovalo kananejské náboženství. Kananejský kult byl mimořádně úpadkovou formou polyteismu a zvyklosti s ním spojené byly barbarské a naprosto bezuzdné.“ Byly nalezeny také sochy Baala a jiných bohů. (Viz heslo BOHOVÉ A BOHYNĚ, Kananejská božstva.) Tyto texty se vyznačovaly abecedním klínovým písmem do té doby neznámého druhu (odlišného od klínového písma akkadského). Toto písmo se řídí stejným uspořádáním jako hebrejština, ale obsahuje ještě další písmena, takže jich má celkem třicet. Byla zde také objevena ocelová válečná sekera podobně jako v Uru.

Samaří, silně opevněné hlavní město severního království Izraele, bylo postaveno na pahorku, který se zvedá do výšky asi 90 m nad údolím. O tom, že město mohlo odolávat dlouhodobému obléhání, jakým bylo například syrské obléhání popsané ve 2. Královské 6:24–30 nebo obléhání mocnou armádou Asyřanů popsané ve 2. Královské 17:5, svědčí pozůstatky silných dvojitých zdí, jež v některých místech tvoří opevnění široké 10 m. Bylo zde nalezeno kamenné zdivo, které údajně pochází z doby Omriho, Achaba a Jehua a je důkazem vynikající řemeslné zručnosti. Plošina, na které zřejmě stál palác, má rozlohu asi 90 m na 180 m. V palácovém areálu bylo nalezeno mnoho kousků slonoviny, slonovinových destiček a obkladových desek, které mohly patřit k Achabovu slonovinovému domu, o němž se zmiňuje 1. Královská 22:39. (Srovnej Am 6:4.) Na vrcholku byl v sz. rohu nalezen velký cementovaný rybník asi 10 m dlouhý a asi 5 m široký. Mohl by to být „samařský rybník“, v němž byl umýván Achabův dvoukolý vůz od jeho krve. (1Kr 22:38)

Pozornost vyvolalo 63 hliněných střepů (ostrak) s nápisy psanými inkoustem, které údajně pocházejí z 8. století př. n. l. Jsou na nich potvrzovány dodávky vína a oleje, jež byly do Samaří zaslány z jiných měst, a je z nich patrný izraelský systém psaní číslic v podobě svislých, vodorovných a šikmých čárek. Typická je například následující stvrzenka:

V desátém roce.

Gaddijanovi [pravděpodobně správce pokladny].

Z Azy [snad vesnice nebo oblast zasílající víno nebo olej].

Abi-ba‛al 2

Achaz 2

Šeba 1

Meriba‛al 1

Na těchto stvrzenkách se také často vyskytuje jméno Baal jako část jména. Na 11 jmen, v nichž se v nějaké podobě vyskytuje jméno Jehova, připadá asi 7 jmen, jejichž součástí je slovo „Baal“; pravděpodobně to naznačuje, že se šířilo uctívání Baala, což je popsáno v biblické zprávě.

Bible líčí, jak byla města Sodoma a Gomora zničena ohněm, a popisuje také, že na tom území byly jámy živice (asfaltu). (1Mo 14:3, 10; 19:12–28) Mnoho učenců se domnívá, že hladina Mrtvého moře mohla v minulosti stoupnout a že se moře na jihu rozšířilo mnohem dále a pokrylo místa, kde se asi nacházela tato dvě města. Výzkumy ukazují, že to je oblast vyhořelých naftových a asfaltových ložisek. Kniha Light From the Ancient Past od Jacka Finegana (1959, s. 147) o tom říká: „Pečlivé zkoumání literárních, geologických i archeologických dokladů vede k závěru, že neblaze proslulá ‚města toho údolí‘ (1. Mojžíšova 19:29) byla v oblasti, která je nyní zatopena . . . , a že k jejich zkáze došlo velkým zemětřesením, které bylo pravděpodobně doprovázeno výbuchy, blesky, vznícením zemního plynu a totálním požárem.“ (Viz také heslo SODOMA.)

Archeologie a Křesťanská řecká písma. Ježíš použil denár, minci, na níž byla vyobrazena hlava Tiberia Caesara (Mr 12:15–17); tuto biblickou zprávu potvrdil nález stříbrného denáru, na němž byla Tiberiova hlava a který byl uveden do oběhu kolem roku 15 n. l. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 544) (Srovnej Lk 3:1, 2.) Nápis na kamenné desce nalezené v Cesareji obsahuje latinská jména Pontius Pilatus a Tiberieum, což dokazuje, že Pontský Pilát byl tehdy římským místodržitelem Judeje. (Viz heslo PILÁT; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 741.)

Skutky apoštolů, jejichž pisatelem byl jednoznačně Lukáš, obsahují řadu zmínek o různých městech a provinciích a též o úřednících, kteří zastávali různé úřady, měli různé tituly a v určité době zastávali nějaké postavení — v takových údajích se pisatel mohl dopustit chyby. (Viz také Lk 3:1, 2.) Byly však nalezeny archeologické doklady, které potvrzují, že se Lukáš vyznačoval pozoruhodnou přesností. Například ve Skutcích 14:1–6 Lukáš uvádí, že Lystra a Derbé patřily do území Lykaonie, ale ze zprávy vyplývá, že Ikonion patřilo do jiného území. Cicero a jiní římští spisovatelé se zmiňují o tom, že Ikonion bylo v Lykaonii. V roce 1910 však byl objeven jeden monument, z něhož je patrné, že Ikonion bylo považováno skutečně za město frýžské, a ne lykaonské.

Podobně jeden nápis objevený v Delfách potvrzuje, že Gallio byl prokonzulem v Achaii, pravděpodobně v letech 51–52 n. l. (Sk 18:12) Asi devatenácti nápisy, které pocházejí ze druhého století př. n. l. až třetího století n. l., se potvrzuje, že když Lukáš pojednával o úřednících v Tesalonice (Sk 17:6, 8), správně na ně uplatnil titul městští vládci (j. č.: po·li·tarʹches); pět z těchto nápisů se vztahuje výslovně k tomuto městu. (Viz heslo MĚSTŠTÍ VLÁDCI.) Podobně i ve zmínce o Publiovi je napsáno, že byl „předním mužem“ (proʹtos) ostrova Malta (Sk 28:7), a je zde správně použit přesný titul; tento titul se totiž vyskytuje ve dvou maltských nápisech, z nichž jeden je latinský a druhý řecký. V Efezu byly nalezeny magické texty a také Artemidin chrám (Sk 19:19, 27); při vykopávkách tam bylo také objeveno divadlo, v němž bylo místo asi pro 25 000 osob, a též nápisy, v nichž je zmínka o ‚pověřencích pro slavnosti a hry‘ — právě tak byli označeni muži, kteří se zastali Pavla — a také zmínka o ‚tajemníkovi‘, jako byl tajemník, který při oné příležitosti utišil zástup. (Sk 19:29–31, 35, 41)

Pod dojmem z těchto nálezů se o Lukášově přesnosti vyjádřil Charles Gore ve svém díle A New Commentary on Holy Scripture: „Musíme ovšem uznat, že kritikům sv. Lukáše dnešní archeologie prakticky vnucuje závěr, že Lukáš byl ve všech svých zmínkách o světských faktech a událostech pozoruhodně přesný.“ (Gore, Goudge a Guillaume, ed., 1929, s. 210)

Relativní hodnota archeologie. Archeologie přinesla užitečné informace, které pomohly identifikovat (často jen přibližně) biblická místa; objevila psané dokumenty, které umožnily lépe porozumět původním jazykům, v nichž bylo napsáno Písmo, a vrhla světlo na životní podmínky a činnost starověkých národů a panovníků, o nichž se zmiňuje Bible. Pokud však jde o věrohodnost a spolehlivost Bible, a také o víru v ni, v její nauky a v její zjevení Božích záměrů a slibů, je nutno říci, že informace, které přináší archeologie, jsou jen nepodstatným dodatkem a že pravdivost Božího slova žádné takové potvrzení nepotřebuje. Apoštol Pavel o tom říká: „Víra je jisté očekávání věcí, na něž je naděje, zřejmý projev skutečností, ačkoli je nelze spatřit. Vírou chápeme, že Božím slovem byly uspořádány systémy věcí, takže to, co je vidět, povstalo z věcí, které nejsou zjevné.“ (Heb 11:1, 3) „Chodíme vírou, ne viděním.“ (2Ko 5:7)

To neznamená, že by se víra křesťana vůbec neopírala o to, co lze vidět, nebo že by se vztahovala jen k tomu, co je nehmatatelné. Je však pravda, že v každém období a v každém věku lidé měli kolem sebe množství soudobých důkazů a měli také své osobní vnitřní důkazy a své zkušenosti, které je mohly přesvědčit, že Bible je pravým zdrojem božského zjevení a že neobsahuje nic, co by bylo v rozporu s prokazatelnými skutečnostmi. (Ří 1:18–23) Poznatky o minulosti, které získáváme ve světle archeologických objevů, jsou sice zajímavé a vítané, ale nejsou nezbytně nutné. Poznání o minulosti, které získáváme ve světle Bible, je samo o sobě klíčové a naprosto spolehlivé. Bez ohledu na archeologii vysvětluje Bible pravý význam přítomnosti a objasňuje budoucnost. (Ža 119:105; 2Pe 1:19–21) Jedině slabá víra se musí spoléhat na věci, jako jsou rozdrobené cihly, rozbité vázy a rozpadávající se zdi, a musí se o takové věci opírat.

Závěry vyvozované z nejistých podkladů. Archeologické objevy sice někdy poskytly vhodnou odpověď na námitky lidí, kteří jízlivě napadali biblické zprávy nebo kritizovali historickou spolehlivost určitých událostí, a upřímní lidé, kteří byli příliš ovlivněni argumenty takových kritiků, se snad díky takovým nálezům někdy ve své mysli zbavili předsudků. Archeologie však kritiky Bible neumlčela a není ani skutečně spolehlivým podkladem, na kterém bychom měli zakládat svou víru v biblický záznam. Závěry vyvozené z většiny provedených archeologických výzkumů závisí především na uvažování badatelů, kteří z obecných skutečností vyvozují konkrétní závěry, nebo naopak na základě jednotlivých nálezů stanovují všeobecné závěry. Do jisté míry postupují jako detektivové, kteří sestavují doklady tak, aby odpovídaly jejich názoru. I v dnešní době se však stává, že detektivové sice objeví a shromáždí pozoruhodné množství důkazů, jak nepřímých, tak i hmatatelných, ale případ, který by byl založen jen na takových důkazech, bez konkrétního svědectví důvěryhodných svědků, by soud považoval za málo opodstatněný. Rozhodnutí založená jen na takových podkladech již vedla k neomluvitelným omylům a křivdám. Oč spíše dojde k něčemu takovému v případech, kdy od události, kterou badatelé zkoumají, uplynulo 2 000 nebo 3 000 let.

Podobné srovnání uvádí archeolog R. J. C. Atkinson, který říká: „Stačí si představit, jak obtížný úkol by měl budoucí archeolog, kdyby měl rekonstruovat rituály, dogmata a nauky křesťanských církví jen z rozvalin kostelů, bez pomoci jakéhokoli psaného záznamu nebo nápisu. A tak jsme v paradoxní situaci, kdy archeologie, jediná metoda, pomocí které je možné zkoumat minulost člověka, aniž jsou k dispozici jakékoli písemné záznamy, ztrácí jako badatelská metoda na účinnosti tím více, čím více se přibližuje těm aspektům lidského života, které jsou charakteristické právě pro člověka.“ (Stonehenge, Londýn, 1956, s. 167)

Archeologové tedy zjevně mohou události z dávné minulosti určit nanejvýš jen s přibližnou přesností. Problém je však ještě složitější: ačkoli se archeologové snaží uvažovat o objevených materiálech z čistě objektivního hlediska, přesto, stejně jako i jiní vědci, podléhají lidským slabostem, osobním sklonům a ambicím, a to vše je může vést ke klamným závěrům. Na tento problém poukazuje profesor W. F. Albright: „Hledání nových objevů a neotřelých hledisek na úkor dřívější důkladnější práce v sobě na druhé straně skrývá určité nebezpečí. To platí především v takových vědních oborech, jako je biblická archeologie a geografie, v nichž je ovládání pracovních nástrojů a výzkumných metod tak pracné, že může kdykoli dojít k pokušení osvědčenou metodu opustit a pomalejší a systematičtější práci nahradit chytrými kombinacemi a skvělými dohady.“ (The Westminster Historical Atlas to the Bible, G. E. Wright, ed., 1956, s. 9)

Rozdíly v datování. Tuto skutečnost si musíme uvědomit, když bereme v úvahu data, která archeologové uvádějí ve spojitosti se svými nálezy. Merrill F. Unger to vysvětluje: „Například pád Jericha datuje Garstang přibližně do doby kolem roku 1400 př. n. l. . . . Albright se domnívá, že to bylo kolem roku 1290 př. n. l. . . . Hugues Vincent, který se proslavil svou archeologickou prací v Palestině, uvádí datum 1250 př. n. l. . . . H. H. Rowley naproti tomu považuje Ramesese [Ramesse] II. za faraóna Utlačovatele a tvrdí, že k Exodu došlo za jeho nástupce Marniptaha [Merenptaha] kolem roku 1225 př. n. l.“ (Archaeology and the Old Testament, s. 164, ppč 15) Profesor Albright sice tvrdí, že moderní archeologické postupy a analýzy jsou spolehlivé, ale přitom uznává, že „pro neodborníka je stále velmi obtížné vyznat se ve vzájemně si odporujících datech a závěrech archeologů“. (The Archaeology of Palestine, s. 253)

Je pravda, že k určování stáří nalezených artefaktů se kromě jiných moderních metod používají radiouhlíkové „hodiny“. Tato metoda však není zcela přesná, o čemž svědčí následující sdělení, které v časopise The Biblical Archaeologist (1955, s. 46) uvedl G. Ernest Wright: „Dá se říci, že datování starověkých pozůstatků novou radiouhlíkovou metodou se neprokázalo tak bezchybné, jak jsme doufali . . . Některá měření přinesla zjevně nesprávné výsledky, pravděpodobně z mnoha důvodů. V přítomné době je možné se bez pochybností spolehnout na výsledky jedině tehdy, získají-li se prakticky stejné výsledky několikerým měřením a jeví-li se údaje jako správné také podle jiných metod datování [kurzíva od nás].“ Novější dílo The New Encyclopædia Britannica (Macropædia, 1976, sv. 5, s. 508) uvádí: „Ať je příčina jakákoli, . . . je zřejmé, že data získaná radiouhlíkovou metodou nejsou tak přesná, jak by si to tradicionalističtí historikové přáli.“ (Viz heslo CHRONOLOGIE, Archeologické datování.)

Relativní hodnota nápisů. Byly nalezeny tisíce a tisíce nápisů a jsou vyhodnocovány. Profesor Albright o tom říká: „Z materiálů, které archeologové objevili, jsou psané dokumenty rozhodně tím nejcennějším. Je proto mimořádně důležité získat jasnou představu o jejich charakteru a o tom, jak dalece jsme schopni je vyhodnotit.“ (The Westminster Historical Atlas to the Bible, s. 11) Někdy jsou napsány na střepech hliněných nádob, na hliněných tabulkách, na papyru, nebo jsou vytesány na žulových skalách. Ať jsou na jakémkoli materiálu, je nutné zkoumat spolehlivost a hodnotu informací, které jsou v nich obsaženy. Omyly nebo vyložené nepravdy mohou být a často bývají napsány na kameni stejně jako na papíře. (Viz hesla CHRONOLOGIE, Biblická chronologie a světské dějiny; SARGON.)

Uveďme si příklad: biblická zpráva říká, že asyrského krále Senacheriba (Sancheriba) zabili jeho dva synové Adrammelek a Šarecer a že po něm nastoupil na trůn jiný jeho syn, Esar-chaddon (Asarhaddon). (2Kr 19:36, 37) Jedna babylónská kronika však uvádí, že 20. dne měsíce tebetu byl Senacherib zabit svým synem při povstání. Jak Béróssós, babylónský kněz ze třetího století př. n. l., tak i Nabonid, babylónský král ze šestého století př. n. l., podávájí tutéž zprávu, totiž že Senacheriba zabil pouze jeden z jeho synů. V novější době však byl nalezen zlomek hranolu Esar-chaddona, Senacheribova syna, který se ujal vlády po něm; Esar-chaddon zde jednoznačně uvádí, že jeho bratři (mn. č.) se vzbouřili, zabili svého otce a pak uprchli. Philip Biberfeld o tom ve svém díle Einführung in die jüdische Geschichte (1937, s. 33) říká: „Babylónská kronika, Nabonid i Béróssós se mýlili; ukázalo se, že pravdivá je pouze biblická zpráva. Ve všech nejmenších podrobnostech byla potvrzena nápisem Esar-chaddonovým a prokázala se, pokud jde o tento úsek babylónsko-asyrských dějin, přesnější než samotné babylónské prameny. To je skutečnost nesmírně důležitá i pro hodnocení současných pramenů, jež neodpovídají biblické tradici.“

Problémy při luštění a překládání. Křesťan také musí projevit opatrnost v tom směru, aby výklady všech těch nalezených nápisů, které jsou v nejrozmanitějších starověkých jazycích, nepřijímal slepě. V některých případech, jako je například Rosettská deska a Behistúnský nápis, mohli badatelé, kteří se snažili jazyky rozluštit, proniknout do neznámého jazyka jen díky tomu, že text byl uveden zároveň i v jiném jazyce, který již znali. Nedá se však očekávat, že taková pomoc vyřeší všechny problémy nebo že umožní plně pochopit jazyk se všemi jeho významovými odstíny a idiomatickými výrazy. V poslední době bylo dosaženo značných pokroků v porozumění i v případě základních biblických jazyků, hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny, a tyto jazyky se stále ještě zkoumají. Pokud jde o Boží inspirované slovo, můžeme právem očekávat, že nám Autor Bible umožní získat správné porozumění jejímu poselství z dostupných překladů do dnešních jazyků. To však neplatí v případě neinspirovaných literárních děl pohanských národů.

Kniha The Secret of the Hittites od C. W. Cerama nabádá k opatrnosti a znovu ukazuje, že problémy spojené s luštěním starověkých nápisů se často neřeší tak objektivně, jak bychom očekávali; o jednom význačném asyrologovi, který pracoval na luštění „chetitského“ jazyka, je ve zmíněné knize (1956, s. 106–109) uvedena tato informace: „Jeho dílo bylo naprosto fenomenální — byla to skvělá směsice pustých omylů a pozoruhodných postřehů . . . Některé z jeho omylů byly odůvodněny tak působivě, že k jejich překonání bylo třeba celých desetiletí badatelské práce. Jeho geniální uvažování bylo založeno na tak bohatých filologických znalostech, že bylo velice nesnadné oddělit zrno od plev.“ Spisovatel dále popisuje, jak tvrdošíjně tento učenec odmítal jakkoli pozměnit výsledky svého bádání; po mnoha letech nakonec s některými změnami souhlasil — a byly změněny právě ty interpretace, o kterých se později ukázalo, že byly správné! Autor dále líčí, jak mezi tímto učencem a jiným luštitelem „chetitského“ klínopisu vznikl prudký spor, v němž se oba vzájemně obviňovali, a říká k tomu: „Ovšem právě fanatismus, který vyvolává takové spory, je tou potřebnou hnací silou, mají-li učenci učinit nějaké objevy.“ Je tedy sice pravda, že během doby bylo dalším bádáním mnoho mylných výkladů starověkých nápisů opraveno, ale měli bychom si přitom uvědomit, že další bádání pravděpodobně přinese další opravy.

Tyto skutečnosti jsou dokladem toho, že Bible jakožto zdroj spolehlivého poznání, pravdivých informací a bezpečného vedení je naprosto nesrovnatelná. Jako soubor psaných dokumentů nám Bible poskytuje nejjasnější obraz o minulosti člověka. Tuto knihu jsme nezískali z vykopávek, ale zachoval ji pro nás její Autor, Jehova Bůh. Je ‚živá a vykonává moc‘ (Heb 4:12) a je to ‚slovo živého a trvajícího Boha‘. „Všechno tělo je jako tráva a všechna jeho sláva je jako květ trávy; tráva vadne a květina opadává, ale Jehovův výrok trvá navždy.“ (1Pe 1:23–25)

[Vyobrazení na straně 105]

Stéla, na které se Merenptah, syn Ramesse II., škodolibě chlubí svým vítězným tažením proti Izraeli; ve starověkých egyptských textech je to jediná známá zmínka o Izraeli