MOJŽÍŠOVA (PRVNÍ KNIHA)

První kniha Pentateuchu (řecky „pěti svitků“ nebo „pětidílného svazku“). V řecké Septuagintě dostala první z těchto knih jméno „Genesis“ („počátek; zrod“). Její hebrejský název Bereʼ·šithʹ (na počátku) je odvozen z prvního slova její první věty.

Kdy a kde byla napsána. První kniha Mojžíšova byla zjevně částí jediného původního spisu (Tóry). Je možné, že ji Mojžíš dokončil v roce 1513 př. n. l. v pustině Sinaj. Po 1. Mojžíšově 1:1, 2 (o stvoření nebes a země) kniha popisuje období zjevně mnoha tisíc let, kdy byla země připravována pro osídlení lidmi (viz hesla DEN; STVOŘENÍ), a potom popisuje období od stvoření člověka až po Josefovu smrt v roce 1657 př. n. l. (Viz heslo CHRONOLOGIE, Od stvoření člověka až do současnosti.)

Pisatel. Námitka, kterou kdysi vznášeli někteří skeptikové, totiž že v Mojžíšově době nebylo známo písmo, je dnes většinou zamítána. Ve své knize New Discoveries in Babylonia About Genesis (1949, s. 35) P. J. Wiseman poukazuje na to, že archeologický výzkum poskytuje hojné důkazy toho, že „umění psát začalo v nejranějších historických dobách, jaké jsou člověku známy“. Prakticky všichni novodobí učenci se shodují v tom, že písmo bylo známo dlouho před dobou Mojžíšovou (druhé tisíciletí př. n. l.). Výrazy podobné tomu, který je v 2. Mojžíšově 17:14, „Napiš to jako památku do knihy“, dosvědčují, že psaní bylo v Mojžíšově době běžné. Adam jistě měl schopnost vymyslet nějakou formu písma. Bůh dal Adamovi jako dokonalému člověku jazyk i schopnost dokonale jej používat, a dokonce i skládat poezii. (1Mo 2:19, 23)

Odkud dostal Mojžíš informace, které zahrnul do 1. Mojžíšovy?

Všechny informace obsažené v 1. Mojžíšově se vztahují k událostem, které se odehrály před Mojžíšovým narozením. Mohl je dostat přímo prostřednictvím božského zjevení. Je zřejmé, že informace o událostech před stvořením člověka musel někdo takto obdržet, ať to byl Mojžíš, nebo někdo před ním. (1Mo 1:1–27; 2:7, 8) Tyto informace a ostatní podrobnosti se však k Mojžíšovi mohly dostat i ústní tradicí. Lidé v té době žili dlouho, a tak se informace mohly dostat od Adama k Mojžíšovi přes pouhých pět lidských spojovacích článků, totiž přes Metuzaléma, Sema, Izáka, Leviho a Amrama. Třetí možností je, že mnoho informací pro 1. Mojžíšovu dostal Mojžíš z již existujících spisů nebo dokumentů. Tento názor zastával už v 18. století holandský učenec Campegius Vitringa a založil jej na tom, že v 1. Mojžíšově se často (osmkrát) objevují výrazy (v KB) jako „titoť jsou rodové“, jednou „tato jest kniha rodů“ a dvakrát „tito(ť) jsou příběhové“. (1Mo 2:4; 5:1; 6:9; 10:1; 11:10, 27; 25:12, 19; 36:1, 9; 37:2) V tomto výraze je slovo „rodové“ překladem hebrejského slova tó·le·dhóthʹ. Lepším překladem je „příběhové“ nebo „dějiny“ či „počátky“. Například spojení „rodové nebes a země“ není příliš výstižné, kdežto výraz „dějiny nebes a země“ dává smysl. (1Mo 2:4) V souladu s tím německý překlad Elberfelder, francouzský Crampon a španělský Bover-Cantera používají výraz „dějiny“, stejně jako Překlad nového světa. Není pochyb o tom, že lidé se od začátku zajímali o přesný historický záznam, stejně jako se o něj zajímají dnes.

Z toho důvodu C. Vitringa a po něm i další učenci chápali každé použití slova tó·le·dhóthʹ v 1. Mojžíšově jako odkaz na nějaký tehdy již existující psaný historický dokument, který měl Mojžíš ve vlastnictví a z něhož čerpal většinu informací zaznamenaných v 1. Mojžíšově. Domnívají se, že osoby jmenované v přímé souvislosti s takovými ‚dějinami‘ (Adam, Noe, Noemovi synové, Sem, Terach, Išmael, Izák, Esau a Jákob) byli buď pisatelé, nebo původní vlastníci těch psaných dokumentů. To ovšem stále nevysvětluje, jak se všechny tyto dokumenty dostaly do rukou Mojžíšovi. Také to nevysvětluje, proč by měly být zdrojem mnoha informací dokumenty získané od mužů, kteří nevynikali jako věrní ctitelé Jehovy (například Išmael a Esau). Je docela možné, že výraz „to jsou dějiny“ je jen úvodní věta, která dobře slouží k rozdělení různých částí dlouhých celkových dějin. Srovnejte, jak Matouš použil podobný výraz, když uváděl své evangelium. (Mt 1:1; viz heslo PSANÍ.)

Nelze tedy dojít k žádnému definitivnímu závěru, pokud jde o pramen, z něhož Mojžíš získal zaznamenané informace. Možná to nebyla jen jedna z popsaných metod, ale informace mohly pocházet ze všech tří zdrojů — některé z přímého zjevení, některé z ústní tradice a některé ze psaných záznamů. Důležité je, že proroka Mojžíše vedl Jehova Bůh, takže Mojžíš psal z božské inspirace. (2Pe 1:21)

Materiál měl sloužit jako inspirované vodítko budoucím generacím. Měl být lidu často čten (5Mo 31:10–12; 2Kr 23:2, 3; Ne 8:2, 3, 18) a měli z něj pro sebe čerpat poučení izraelští králové. (5Mo 17:18, 19)

„Dokumentová teorie“ kritiků. Někteří kritici Bible zastávají teorii, že 1. Mojžíšova není dílem jednoho pisatele nebo sestavovatele, totiž Mojžíše, ale že představuje dílo několika pisatelů, z nichž někteří žili dlouho po Mojžíšovi. Na základě údajných rozdílů ve stylu a použití slov vypracovali takzvanou dokumentovou teorii. Podle této teorie existovaly tři prameny, které jsou označovány jako „J“ (Jahvistické), „E“ (Elohistické) a „K“ (Kněžský kodex). Kvůli tomu, že se 1. Mojžíšova zmiňuje o nějaké konkrétní události dvakrát nebo že se v různých částech 1. Mojžíšovy objevují podobné zprávy, přidávali někteří učenci k seznamu stále další prameny, až rozčlenili 1. Mojžíšovu na čtrnáct nezávislých pramenů. Tvrdí, že tyto různé prameny nebo pisatelé zastávali různé názory a teologie, nicméně že 1. Mojžíšova jako produkt vzniklý složením těchto pramenů je přesto uceleným dílem. Ve snaze podpořit své teorie docházejí k mnoha absurdním závěrům a o některých z nich se můžeme zmínit.

Původním základem pro dokumentovou teorii bylo používání různých titulů pro Boha; kritikové tvrdí, že to svědčí o různých pisatelích. Nerozumnost takového názoru však můžeme vidět v tom, že i v pouhé malé části 1. Mojžíšovy najdeme tyto tituly: ‚Nejvyšší Bůh‘ (ʼEl ʽEl·jónʹ, 1Mo 14:18), „Původce nebe a země“ (14:19), ‚Svrchovaný Pán‘ (ʼAdho·naiʹ, 15:2), ‚Bůh vidění‘ (16:13), „Všemohoucí Bůh“ (ʼEl Šad·daiʹ, 17:1), „Bůh“ (ʼElo·himʹ, 17:3), ‚pravý Bůh‘ (ha·ʼElo·himʹ, 17:18) a „Soudce celé země“ (18:25). Snažíme-li se připsat na tomto základě každé této části jiného pisatele, vznikají nepřekonatelné těžkosti a docházíme k absurdním závěrům. Pravda je však taková, že různé tituly v 1. Mojžíšově vztahované na Boha jsou použity kvůli svému významu; ukazují na jeho různé vlastnosti, na jeho různá díla a na jeho jednání s jeho lidem.

Jiné příklady: Vzhledem k tomu, že je v 1. Mojžíšově 1:1 použito slovo ba·raʼʹ, „stvořil“, byl tento verš napsán podle pramene zvaného „K“. Totéž slovo však nacházíme v 1. Mojžíšově 6:7, jehož pramenem je prý „J“. Výraz „země Kanaán“, který se objevuje v několika textech (mimo jiné v 1Mo 12:5; 13:12a; 16:3; 17:8), je prý specialitou pisatele známého jako „K“. Kritikové tedy mají za to, že tyto pasáže napsal „K“. Ale v kapitolách 42, 44, 47 a 50 nacházíme tytéž výrazy ve spisech, které titíž kritikové připisují pramenům „J“ a „E“. Kritikové sice tvrdí, že jejich teorie jsou potřebné k vysvětlení údajných nesrovnalostí v 1. Mojžíšově, ale zkoumání ukazuje, že tyto teorie samotné jsou plné nesrovnalostí.

Je-li všechen materiál připisovaný konkrétnímu teoretickému prameni vyčleněn ze zprávy 1. Mojžíšovy část po části a věta po větě, výsledkem je řada zpráv, z nichž každá je sama o sobě nelogická a nesouvislá. Pokud bychom měli věřit, že tyto různé prameny použil a dal dohromady pozdější sestavovatel, byli bychom nuceni věřit, že tyto nesouvislé zprávy byly ještě před tím, než byly spojeny, přijímány jako historické a že je izraelský národ po staletí používal. Ale který pisatel, a zvláště historik, by vůbec taková nesouvislá vyprávění zkonstruoval, a pokud by to udělal, který národ by je přijal jako dějiny svého lidu?

Nerozumnost zastánců „dokumentové teorie“ je dokreslena tímto prohlášením egyptologa K. A. Kitchena: „V kritice Pentateuchu bylo dlouho zvykem rozdělovat celek do jednotlivých dokumentů nebo ‚rukou‘. . . . Ale zvyk starozákonní kritiky připisovat tyto charakteristické prvky různým ‚rukám‘ nebo dokumentům se stává zjevně absurdním, když se uplatní na jiné starověké orientální spisy, které se vyznačují přesně stejnými jevy.“ Pak uvádí příklad z jedné egyptské biografie, která by mohla být při uplatnění teoretických metod kritiků 1. Mojžíšovy připsána různým „rukám“, ale která, jak ukazují doklady, „byla formulována, sestavena, napsána a vytesána během měsíců, týdnů či ještě kratší doby. Za jejím stylem, který se pouze mění podle námětů a je otázkou vhodného zpracování, nemohou být žádné ‚ruce‘.“ (The New Bible Dictionary, J. Douglas, ed., 1980, s. 349) Slabostí kritických teorií je ve skutečnosti posilován doklad o tom, že jen jeden člověk, Mojžíš, zaznamenal propojenou, souvislou zprávu 1. Mojžíšovy, jak ji inspiroval Bůh.

Historický charakter 1. Mojžíšovy. První kniha Mojžíšova je jediným známým pramenem, který uvádí logické, souvislé dějiny až k počátku. Bez její věcné historie prvního muže a první ženy by nám zbyly fantastické příběhy nebo alegorická vysvětlení počátku člověka, jež nacházíme ve zprávách o stvoření, které vznikly v pohanských národech. Srovnáním 1. knihy Mojžíšovy s pohanskými zprávami o stvoření jasně vychází najevo nadřazenost biblické zprávy.

Hlavní babylónský mýtus o stvoření říká, že bůh Marduk, hlavní babylónský bůh, zabil bohyni Tiamat, pak vzal její mrtvolu a „rozpůlil ji jako škebli na dvě části: Polovinu z ní upevnil nahoře jako nebe.“ Tak vznikly země a nebe. Pokud jde o lidský život, tento mýtus tvrdí, že bohové chytili boha Kingu a „uvedli na něj jeho vinu a zranili jeho krev (cévy). Z jeho krve udělali lidstvo.“ (Ancient Near Eastern Texts, James Pritchard, ed., 1974, s. 67, 68) Egyptské mýty o stvoření také mluví o činnosti několika bohů, ale neshodují se na městě (zda šlo o Théby, nebo Memfis), jehož bůh vymyslel stvoření. Jeden egyptský mýtus vypráví o tom, že lidstvo stvořil bůh slunce, Ra, ze svých slz. Řecké mýty se podobají mýtům babylónským. Starověké čínské záznamy jsou většinou kalendáře a chronologické výpočty nebo záznamy pouze místního či dočasného významu.

Ani jeden z těchto starověkých pramenů nás neinformuje o dějinách, genealogii a chronologii, jak to dělá 1. Mojžíšova. Ve spisech starověkých národů se většinou projevuje nejistota a zmatek, pokud jde o to, kdo byli zakladatelé národa. První Mojžíšovu od těchto spisů nápadně odlišují určitost a podrobnosti, s jakými jsou předkládány rané dějiny Izraele. Vzhledem k tomu, jaký záměr má Bůh se svým lidem, bychom vlastně ani neměli očekávat, že to bude jinak. Bible nám vypráví, že izraelský národ byl přímo řízen Bohem a že Bůh jednal s praotci tohoto národa, zvláště s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Pak použil velmi zvláštním způsobem Mojžíše. Jeho prostřednictvím dal Izraeli Zákon a zformoval ho v národ. Dějiny Izraele jsou zapsány nejen k užitku Izraele samotného, ale také k užitku všech, kdo poznají cesty a jednání pravého Boha a budou mu sloužit.

Jako odpověď těm, kdo mnoho částí 1. Mojžíšovy odmítají jako báje nebo folklór, Wilhelm Möller říká: „Nemyslím si, že by bylo možné považovat za přijatelné, že by v nějaké rase byly báje a mýty během času stále více přijímány jako skutečná fakta, takže bychom snad nyní měli ochotně přijmout jako historickou pravdu příběh z Písně o Nibelunzích nebo z Červené karkulky. Ale právě to se podle kritiků stalo v Izraeli.“ (The International Standard Bible Encyclopaedia, J. Orr, ed., 1960, sv. II, s. 1209) Dále poukazuje na to, že proroci přijímali zprávu o zničení Sodomy a Gomory jako pravdivou (Iz 1:9; Am 4:11) a že přijímali Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa jako skutečné osoby. (Iz 29:22; Mi 7:20) A nejen to, o Abrahamovi je zmínka na mnoha místech v Křesťanských řeckých písmech. Zmiňuje se o něm i Ježíš Kristus u Matouše 22:32 v debatě o vzkříšení. Kdyby Abraham, Izák a Jákob ve skutečnosti nežili, použil by Ježíš jiné znázornění. (Mt 22:31–33)

Hodnota knihy. První Mojžíšova nám říká, jak vznikl vesmír. Věcně popisuje zázraky stvoření, ale ne na úkor hlavního účelu knihy. Nepodobá se tedy pohanským příběhům o stvoření, ve kterých jsou tyto divy hlavním námětem a jsou zdůrazňovány do té míry, že se zachází až do absurdit a zjevných nepravd. První Mojžíšova vypráví o díle stvoření a ukazuje, jaký měl Bůh záměr, když stvořil člověka, poukazuje také na vztah člověka k Bohu a vztah člověka ke zvířatům. Vysvětluje nám, proč lidstvo umírá a prožívá těžkosti, a také nám dává naději na vysvobození. Uvádí, že všichni lidé pocházejí z jednoho člověka, Adama, který zhřešil, a tak své potomky připravil o možnost žít; umožňuje nám tedy, abychom pochopili, jak výkupní oběť jednoho člověka, Ježíše Krista, mohla usmířit hříchy lidstva. První Mojžíšova nám umožňuje, abychom viděli, jak symbolický had, Satan Ďábel, vznesl spornou otázku o tom, zda je Boží svrchovanost oprávněná. Dává nám jistou naději, že Satan bude zničen a že se lidstvo dočká úlevy. Vypráví o počátcích Babylóna, a tedy o počátcích veškerého falešného náboženství na zemi po potopě. Tak nám pomáhá identifikovat Velký Babylón z knihy Zjevení. (Viz heslo VELKÝ BABYLÓN.)

Ježíš řekl, že pokud někdo slouží Bohu, musí ho uctívat duchem a pravdou. (Jan 4:24) Zpráva v 1. Mojžíšově uvádí pravdu o počátcích člověka a o tom, jak Bůh s člověkem jednal. Všechno, co je zaznamenáno v 1. Mojžíšově, je pravda, a ne mýtus, proto můžeme znát pravdu o dějinách člověka. Vidíme, že až do potopy lidé jistě znali pravdu biblické zprávy o Edenu, protože ta zahrada tehdy existovala a u její brány stáli cherubíni s planoucím mečem. (1Mo 3:24) Ale ti, kdo se chtěli řídit svými vlastními touhami, nedbali na skutečnosti, které ležely před nimi. Noe však sloužil Bohu podle toho, jak byl člověk původně vytvořen, aby mu sloužil, jak říká pravdivá historie. Ačkoli se po potopě Nimrod vzbouřil proti Bohu tím, že stavěl babylónskou věž, patriarchové v Semově rodové linii se nadále drželi správného způsobu života. Když nadešel čas, aby Bůh zorganizoval Izraelity v národ a dal jim Zákon, nebylo to pro ně něco úplně neznámého, nějaká revoluční změna v jejich způsobu života. Ne, v patriarchální společnosti totiž dělali mnoho věcí, které jsou obsaženy v Zákoně. M’Clintockova a Strongova Cyclopædia (1881, sv. III, s. 782) konstatuje: „Tato teokracie nemohla vejít do historie bez přípravných událostí. Skutečnosti, které vedly k zavedení teokracie, jsou obsaženy ve zprávách 1. Mojžíšovy.“

Tato teokracie zase připravila cestu pro Mesiáše a pro zavedení křesťanství. Když přišel Ježíš Kristus, ti, kdo žili podle Zákona, jak nejlépe uměli, ho brzy poznali. Neobjevil se náhle a neprohlásil se za velkého zachránce a vůdce, aniž to mělo nějaké historické pozadí či svědectví historie. Toto pozadí poskytla přímo 1. Mojžíšova a další knihy Bible a umožnila upřímným lidem poznat Krista a následovat ho. Tak mohla být ustavena silná organizace židovských křesťanů jako jádro, které bylo připraveno nést přesvědčivé poselství evangelia národům. Praotcové pohanských národů odváděli své národy od pravdy. Byli „odcizeni izraelskému státu a cizími lidmi vůči smlouvám o slibu, a neměli . . . žádnou naději a byli . . . bez Boha ve světě“. (Ef 2:12) Než se mohli stát křesťany, museli se učit Boží zásady od počátku.

První Mojžíšova tedy poskytuje cenný základ pro porozumění všem ostatním knihám Bible a je pro křesťanství podstatná. Určuje námět Bible, totiž ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti a konečné splnění jeho záměru se zemí prostřednictvím jeho Království pod vládou slíbeného Semene. Kromě úplně prvního a zásadního proroctví v 1. Mojžíšově 3:15 obsahuje 1. Mojžíšova početná další proroctví a velmi mnoho z nich se od jejího sepsání již splnilo.

[Rámeček na straně 1244]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z PRVNÍ KNIHY MOJŽÍŠOVY

Zpráva o tom, jak Bůh tvořil a připravoval zemi, aby na ní mohli bydlet lidé, o úloze lidstva v Božím záměru a o Božím jednání s věrnými lidmi během asi 2 300 let raných dějin lidstva

Pokrývá období od počátku hmotného stvoření až po Josefovu smrt v Egyptě (1657 př. n. l.)

Stvoření hmotných nebes a země a příprava země pro obývání lidmi (1:1–2:25)

Do světa vstoupil hřích a smrt; předpověděno „semeno“ jako zachránce (3:1–5:5)

Had oklame ženu; ona i Adam jedí zakázané ovoce

Had, žena i Adam jsou odsouzeni; semeno ženy má rozdrtit hada

Prvorozený syn Adama a Evy, Kain, zabíjí svého bratra Abela

Jehovův rozsudek se splňuje a Adam umírá ve věku 930 let

Ničemní andělé a lidé kazí zemi; Bůh způsobuje celosvětovou potopu (5:6–11:9)

V rodové linii Adamova syna Seta se narodí Noe; v jeho dnech neposlušní andělé vstupují do manželství se ženami a plodí Nefilim, kteří si libují v násilí

Jehova prohlašuje, že dojde ke zničení potopou, ale Noemovi dává pokyn, aby stavěl archu pro záchranu své rodiny a základních zvířecích druhů

Vody potopy zaplavují celou zemi; všichni lidé, létající tvorové a pozemská zvířata mimo archu hynou

Po potopě Jehova zakazuje jíst krev, stanovuje trest smrti za vraždu a ustanovuje smlouvu duhy, která je slibem, že další potopu již nikdy nezpůsobí

Lidé druhé generace, která se narodila po potopě, začínají stavět věž, vzpírají se Božímu záměru, že mají postupně osídlovat zemi; Jehova zmate jejich jazyk a rozptýlí je

Jehovovo jednání s Abrahamem (11:10–25:26)

Semův potomek Abram uposlechne Boží výzvu a opouští Ur

V Kanaánu je Abramovi slíbeno, že jeho semeno dostane tuto zemi

Lot se odděluje od svého strýce Abrama, usazuje se blízko Sodomy, dostává se do zajetí a Abram ho potom osvobodí; Melchisedek žehná Abramovi

Abram si bere Hagar jako konkubínu a ona porodí Išmaela

Jehova mění Abramovo jméno na Abraham a Saraino jméno na Sára; zavedení smlouvy o obřízce

Jehovův anděl informuje Abrahama, že Sára porodí syna — Izáka

Prohlášení rozsudku nad Sodomou; Abraham se přimlouvá za spravedlivé lidi

Andělé vybízejí Lota a jeho rodinu, aby Sodomu opustili; Lotova manželka pro neposlušnost zahyne

Narození Izáka; při jeho odstavení se mu Išmael posmívá, a proto musí odejít

Abraham poslechne Jehovu, pokusí se obětovat Izáka a dostává se mu ujištění vzhledem ke slibům smlouvy

Po Sářině smrti Abraham opatřuje pro Izáka manželku

Izákově manželce Rebece se narodí Esau a Jákob

Jákob (Izrael) a jeho 12 synů; odchod do Egypta pro zachování života (25:27–50:26)

Jákob za jídlo koupil od Esaua prvorozenecké právo, a když později na Rebečino naléhání získal od Izáka požehnání, jež Izák zamýšlel dát Esauovi, odchází Jákob do Paddan-aramu, aby si našel manželku

Rebečin bratr Laban podvede Jákoba a dá mu za manželku Leu; Jákob se potom ožení s Ráchel; než Jákob se svou rodinou z Paddan-aramu odejde, má s Leou a Ráchel a s jejich dvěma služkami 11 synů a dceru Dinu

Jákob zápasí s andělem a jeho stehenní kloub se vysune; Jákob se zoufale drží anděla, aby dosáhl požehnání, a jeho jméno se změní na Izrael

Po pokojném setkání s Esauem se Jákob usadí v Sukkotu a potom u Šekemu, kde je Dina znásilněna

Ráchel umírá při porodu Jákobova 12. syna, Benjamína

Ráchelina prvorozeného syna Josefa z nenávisti prodají jeho nevlastní bratři; stane se otrokem Potifara v Egyptě

Na základě falešného obvinění je Josef uvězněn a ocitne se v situaci, kdy jeho schopnost vysvětlovat sny vzbuzuje faraónův zájem

Josef vysvětluje faraónovy sny, které se týkají hladu, a stává se druhým vládcem Egypta

Hlad v Kanaánu donutí Jákobovy syny, aby šli do Egypta pro potravu; časem Josef odhalí svým nevlastním bratrům, kdo je

Jákob se stěhuje se svou domácností do Egypta; Josef se o ně stará

Potom, co Jákob pronesl prorocká požehnání Josefovým synům, Efrajimovi a Manassemu, a svým vlastním 12 synům, v Egyptě umírá