JÁKOB

[uchvacující patu; vytlačitel].

1. Syn Izáka a Rebeky, mladší bratr svého dvojčete Esaua. Jákobovým rodičům se tato dvojčata, jejich jediné děti, narodila v roce 1858 př. n. l., po dvaceti letech manželství. Izákovi tehdy bylo 60 let. A tak stejně jako v případě Abrahama byly také Izákovy modlitby o potomstvo vyslyšeny teprve po tom, co byla plně vyzkoušena jeho trpělivost a víra v Boží sliby. (1Mo 25:20, 21, 26; Ří 9:7–10)

Rebeka byla během svého těhotenství znepokojena, protože dvojčata v jejím lůně zápasila, a tehdy jí Jehova vysvětlil, že právě vznikají dva národy, které budou stát proti sobě. Jehova dále prohlásil, že na rozdíl od všeobecného zvyku bude starší sloužit mladšímu. A tak Jákob, který se narodil jako druhý, držel Esaua při narození za patu, a proto dostal jméno Jákob, což znamená „uchvacující patu“. (1Mo 25:22–26) Jehova tedy dokázal, že je schopen odhalit zděděné sklony nenarozeného dítěte a že také může uplatnit jak svou znalost budoucích věcí, tak i právo předem si vybrat, koho si pro své záměry vyvolí; v žádném případě však neurčuje předem konečný osud jednotlivých osob. (Ří 9:10–12; Oz 12:3)

Otcův oblíbený syn byl Esau, divoký, neklidný, toulavý lovec; o Jákobovi je naproti tomu řečeno, že to byl ‚bezúhonný [heb. tam] muž, bydlící ve stanech‘, muž, který žil poklidným životem jako pastýř a spolehlivě se staral o domácí záležitosti; obzvlášť ho milovala jeho matka. (1Mo 25:27, 28) Toto hebrejské slovo tam se na jiných místech vztahuje na lidi, kteří mají Boží schválení. Například „krvežízniví lidé nenávidí každého bezúhonného“, ale Jehova poskytuje ujištění, že „budoucnost [bezúhonného] muže bude pokojná“. (Př 29:10; Ža 37:37) Job, člověk, který zachoval svou ryzost, „se prokázal být bezúhonný [heb. tam] a přímý“. (Job 1:1, 8; 2:3)

Obdržel prvorozenecké právo a požehnání. Abraham zemřel až v roce 1843 př. n. l., kdy jeho vnukovi Jákobovi bylo 15 let; chlapec tedy měl dost příležitostí slyšet přímo z úst svého děda a také z úst svého otce o Boží smlouvě potvrzené přísahou. (1Mo 22:15–18) Jákob si uvědomoval, jaká by to byla výsada, kdyby na splňování takových Božích slibů mohl mít podíl. Nakonec se mu naskytla příležitost, aby si prvorozenecké právo a všechno, co s ním souvisí, od svého bratra právoplatně koupil. (5Mo 21:15–17) Tato příležitost vznikla, když jednoho dne přišel Esau z pole vyčerpaný a ucítil příjemnou vůni dušeného jídla, které uvařil jeho bratr. „Rychle, prosím,“ vykřikl Esau, „dej mi sousto toho červeného — tady toho červeného, neboť jsem unavený!“ Jákob odpověděl: „Nejprve mi prodej své právo prvorozeného!“ „Esau pohrdl právem prvorozeného“, a tak byla koupě rychle uzavřena a potvrzena slavnostní přísahou. (1Mo 25:29–34; Heb 12:16) Jehova tedy měl dost důvodů k tomu, aby řekl: „Miloval jsem Jákoba, ale Esaua jsem nenáviděl.“ (Ří 9:13; Mal 1:2, 3)

Bylo správné, že se Jákob vydával za Esaua?

Když byl Izák už starý a domníval se, že brzo zemře, poslal Esaua na lov, aby přinesl nějakou zvěřinu. Řekl: „Ať se najím, aby ti má duše požehnala, než zemřu.“ Rebeka však tento rozhovor zaslechla a hned poslala Jákoba, aby přinesl dvě kůzlata a ona aby z nich mohla pro Izáka připravit chutné jídlo. Jákobovi řekla: „Pak je přineseš otci a on je sní, aby ti před svou smrtí požehnal.“ Kůží těch kůzlat dokonce Jákobovi obalila ruce a krk, aby Izák, až se bude Jákoba dotýkat, měl dojem, že to je Esau. Když Jákob přinesl to jídlo svému otci, Izák se ho zeptal: „Kdo jsi, můj synu?“ A Jákob odpověděl: „Jsem Esau, tvůj prvorozený.“ Jákob dobře věděl, že má zákonné právo vystupovat v roli Esaua, Izákova prvorozeného. Izák Jákoba ohmatal, aby se přesvědčil, zda to je skutečně Esau, a pak řekl: „Hlas je hlas Jákoba, ale ruce jsou ruce Esaua.“ Věc se však podařila a zpráva říká: „Požehnal mu tedy.“ (1Mo 27:1–29) Jednali Rebeka a Jákob správně?

Jákob měl nepochybně na požehnání právo. Ještě předtím než se dvojčata narodila, Jehova řekl Rebece: „Starší bude sloužit mladšímu.“ (1Mo 25:23) Esau podle svého sklonu, který Jehova viděl předem a který vedl k tomu, že Jákoba Jehova miloval víc než Esaua, později prodal Jákobovi své prvorozenecké právo za pouhou misku dušeného jídla. (1Mo 25:29–34)

Biblická zpráva neříká, jak dalece Izák věděl o náznacích, které poukazovaly na to, kdo obdrží požehnání. Nevíme přesně, proč tak Rebeka a Jákob jednali, ale víme, že oběma bylo známo, že požehnání patří Jákobovi. Jákob se nepřetvařoval ze zlomyslnosti, aby dostal něco, nač neměl právo. Bible Rebečino a Jákobovo jednání neodsuzuje. Výsledek byl, že Jákob dostal požehnání, na které měl právo. Sám Izák patrně viděl, že tím byla splněna Jehovova vůle. Zanedlouho nato, když posílal Jákoba do Charanu, aby si tam našel manželku, Izák znovu Jákobovi požehnal a výslovně řekl: „Všemohoucí Bůh ti . . . dá . . . Abrahamovo požehnání.“ (1Mo 28:3, 4; srovnej Heb 11:20.) Z toho tedy můžeme logicky usoudit, že výsledek odpovídal Jehovovu záměru. Bible jasně ukazuje, jaké poučení bychom si z této zprávy měli vzít, a varuje nás, že máme dávat pozor, „aby zde nebyl žádný smilník ani žádný, kdo neoceňuje posvátné věci, jako Esau, který se vzdal svých prvorozeneckých práv výměnou za jedno jídlo“. (Heb 12:16)

Jákob odchází do Paddan-aramu. (MAPA, sv. 1, s. 529) Jákobovi bylo 77 let, když odešel z Beer-šeby do země svých předků, do země, v níž strávil dalších 20 let svého života. (1Mo 28:10; 31:38) Putoval asi 100 km na SSV a pak se zastavil, aby přenocoval v Luzu (Betelu) v judské pahorkatině; místo podhlavníku použil kámen. Tehdy ve snu viděl žebřík nebo schodiště sahající až do nebe a po něm vystupovali a sestupovali andělé. Nad ním byl vidět Jehova. Tehdy Bůh Jákobovi potvrdil smlouvu, kterou kdysi uzavřel s Abrahamem a Izákem. (1Mo 28:11–13; 1Pa 16:16, 17)

V této smlouvě Jehova Jákobovi slíbil, že nad ním bude bdít a že ho zachová a neopustí ho, dokud se země, na které Jákob právě leží, nestane jeho vlastnictvím a dokud jeho semene nebude tolik jako částeček prachu země. A kromě toho mu řekl: „Tvým prostřednictvím a prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny rodiny zemské půdy.“ (1Mo 28:13–15) Když si Jákob plně uvědomil, jak důležitý byl tento noční zážitek, prohlásil: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než Boží dům.“ A proto přejmenoval Luz na Betel, což znamená „Boží dům“, a přistoupil k tomu, aby vztyčil sloup a pomazal jej jako svědka těchto pamětihodných událostí. Jákob vděčně přijal Boží slib, že ho Bůh bude podporovat, a on sám slavnostně slíbil, že bude zcela určitě dávat Jehovovi desetinu ze všeho, co dostane. (1Mo 28:16–22)

Když potom Jákob pokračoval v cestě, nakonec se nedaleko Charanu setkal se svou sestřenicí Ráchel a její otec, bratr jeho matky, Jákoba pozval, aby u nich zůstal. Jákob se do Ráchel zamiloval a uzavřel s jejím otcem dohodu, že za ni bude pro jejího otce sedm let pracovat, jestliže mu ji Laban dá za manželku. Jákob byl do Ráchel tak zamilovaný, že se mu léta, která uplynula, zdála být „jako několik málo dnů“. Při svatbě však byl oklamán, když mu byla místo Ráchel dána její starší sestra Lea. Laban to vysvětlil: „U nás není zvykem jednat tak, že dáme mladší ženu před prvorozenou.“ Týden slavili tento sňatek, a pak dal Laban Jákobovi za manželku i Ráchel, když se dohodli na tom, že za ni Jákob bude pracovat dalších sedm let. Laban také dal Lee a Ráchel po jedné služce, totiž Zilpu a Bilhu. (1Mo 29:1–29; Oz 12:12)

Z tohoto manželského uspořádání začal Jehova vytvářet velký národ. Lea porodila Jákobovi postupně čtyři syny: Rubena, Simeona, Leviho a Judu. Ráchel viděla, že zůstává neplodná, a proto dala Jákobovi svou otrokyni Bilhu a jejím prostřednictvím obdržela dva syny, Dana a Naftaliho. V té době zůstávala neplodná Lea. Také ona dala Jákobovi svou otrokyni, a to Zilpu, a z tohoto spojení dostala dva syny, Gada a Ašera. Potom Lea začala opět mít děti. Nejprve porodila Isachara, pak Zebulona a potom dceru Dinu. Konečně otěhotněla Ráchel a porodila Josefa. A tak v poměrně krátké době, během sedmi let, byl Jákob požehnán mnoha dětmi. (1Mo 29:30–30:24)

Jákob získal bohatství a opustil Charan. Za to, že obdržel manželky, pracoval Jákob podle úmluvy 14 let a pak zatoužil vrátit se do své vlasti. Laban však viděl, jak mu Jehova díky Jákobovi požehnal, a proto trval na tom, aby Jákob dále dohlížel na jeho stáda. Dokonce Jákoba vyzval, aby si stanovil mzdu. V té části světa jsou ovce a kozy obvykle jednobarevné — ovce bývají bílé a kozy černé. Jákob tedy požádal, aby mu byly dány jen ovce a kozy neobvykle zbarvené nebo skvrnité — všechny tmavohnědé ovce a všechny kozy s bílými skvrnami. „To je tedy znamenité!“ odpověděl Laban. Chtěl, aby Jákobova mzda byla co nejnižší, a proto podle Jákobova návrhu oddělil ze stáda všechny pruhované, kropenaté a strakaté kozy a všechny tmavohnědé mladé berany a dal je svým synům, aby se o ně starali, a dokonce stanovil mezi stády vzdálenost třídenní cesty, aby mezi oběma stády nedošlo ke křížení. Jákobovi měla patřit jen neobvykle zbarvená zvířata, která se narodí v budoucnosti. (1Mo 30:25–36)

A tak se Jákob zpočátku staral jen o ovce normálně zbarvené a o kozy, které neměly žádné skvrny. Usilovně však pracoval a udělal něco, co mělo podle jeho názoru přispět k rozmnožení zvířat, jež měla neobvyklé zbarvení. Vzal zelené hole z mladých styračů, mandloní a platanů a oloupal z nich kůru tak, aby vypadaly jako pruhované nebo skvrnité. Položil je do napájecích žlabů, k nimž zvířata chodila pít; patrně se totiž domníval, že když se budou zvířata v říji dívat na pruhy, budou mláďata díky tomuto prenatálnímu vlivu strakatá nebo neobvykle zbarvená. Jákob obezřetně vkládal hole do žlabů jen tehdy, když byla v říji statnější zvířata. (1Mo 30:37–42)

K čemu to vedlo? Prokázalo se, že mláďat, která byla skvrnitá nebo neobvykle zbarvená, a která proto byla Jákobovou mzdou, bylo více než jednobarevných, která připadla Labanovi. Žádoucího výsledku bylo dosaženo, a Jákob se pravděpodobně domníval, že toho dosáhl svou lstí, když použil pruhované hole. V této věci nepochybně sdílel všeobecně rozšířený nesprávný názor, že takové věci mohou mít na potomstvo nějaký vliv. Stvořitel mu však ve snu sdělil, že příčina je jiná.

Ve snu se Jákob dozvěděl, že příčinou jeho úspěchu nejsou ty hole, ale že se projevily určité genetické principy. Jákob sice pečoval jen o zvířata, která byla jednobarevná, ale ve vidění mu bylo odhaleno, že kozlové byli pruhovaní, kropenatí a strakatí. Jak to bylo možné? Ačkoli měli všichni stejnou barvu, byli to patrně kříženci, díky vzájemnému křížení, k němuž v Labanově stádu docházelo, předtím než začal Jákob dostávat svou mzdu. A tak v rozmnožovacích buňkách některých z těchto zvířat byly dědičné faktory pro to, aby budoucí generace byly skvrnité a kropenaté, což odpovídá zákonům dědičnosti, které v minulém století objevil Gregor Mendel. (1Mo 31:10–12)

Tímto způsobem Jákob pracoval šest let a Bůh mu velmi žehnal; vzrostl nejen počet bravu v Jákobových stádech, ale také počet jeho sluhů, velbloudů a oslů, přestože Laban stále měnil mzdu, na které se předtím dohodli. Nakonec „pravý Bůh Betelu“ dal Jákobovi pokyn, aby se vrátil do Zaslíbené země. (1Mo 30:43; 31:1–13, 41)

Návrat do Zaslíbené země. Jákob se bál, že by mu Laban mohl opět bránit, aby svou službu neopouštěl, a proto tajně vzal své manželky, děti a všechno, co měl, překročili řeku Eufrat a vydali se směrem ke Kanaánu. První Mojžíšova 31:4, 21 naznačuje, že Jákob o tomto přestěhování patrně uvažoval v době, kdy pásl svá stáda blízko Eufratu. Laban byl tehdy na jiném místě, kde stříhal své ovce, a o Jákobovu odchodu se dozvěděl teprve za tři dny. Trvalo možná ještě nějaký čas, než Laban dokončil stříhání ovcí a než se připravil, aby se svými lidmi začal Jákoba honit. Celkem tedy měl Jákob dost času, aby se svým stádem, které postupovalo pomalu, došel až do hornatého kraje Gileadu; teprve tam ho Laban dohonil. Toto místo bylo od Charanu vzdáleno nejméně 560 km, což je ovšem vzdálenost, kterou mohl Laban a jeho příbuzní, kteří Jákoba divoce pronásledovali na velbloudech, snadno urazit za sedm dnů. (1Mo 31:14–23)

Laban nakonec ty, koho pronásledoval, dostihl. Našel je, jak táboří několik kilometrů na S od Jabboku. Chtěl, aby mu Jákob vysvětlil, proč odešel a ani nedovolil, aby Laban na rozloučenou políbil své děti a vnuky, a proč ukradl Labanovy bohy. (1Mo 31:24–30) Odpověď na první otázku byla celkem samozřejmá — Jákob se bál, že by mu Laban bránil odejít. Pokud jde o druhou otázku, Jákob o žádné krádeži nic nevěděl, a to, že Ráchel skutečně rodinné terafim ukradla a schovala je do koše svého velbloudího sedla, se při hledání nezjistilo. (1Mo 31:31–35)

Jedním vysvětlením, proč to Ráchel udělala a proč to Labana tak znepokojilo, je, že „vlastník domácích bohů byl považován za právoplatného dědice, což vysvětluje, proč se podle 1. Mojž. 31:26 a následujících textů Laban tak usilovně snažil získat své domácí bohy od Jákoba zpět“. (Ancient Near Eastern Texts, J. B. Pritchard, ed., 1974, s. 220, ppč 51)

Svůj spor vyřešili smírem, Jákob vztyčil kamenný sloup a pak navršili hromadu kamení, která tam zůstala mnoho let na svědectví mírové smlouvy, kterou tam ti dva muži uzavřeli a zpečetili slavnostním jídlem. Této hromadě dali jména Galeed (což znamená „hromada [na] svědectví“) a Strážní věž. (1Mo 31:36–55)

Nyní si Jákob velmi přál smířit se také se svým bratrem Esauem, kterého neviděl přes dvacet let. Pro případ, že by vůči němu jeho bratr stále ještě pociťoval zášť, chtěl ho Jákob obměkčit, a proto mu předem poslal cenné dary — stovky koz a ovcí, mnoho velbloudů, oslů a stádo dobytka. (1Mo 32:3–21) Jákob kdysi uprchl z Kanaánu prakticky s holýma rukama a nyní se díky Jehovovu požehnání vracel jako bohatý muž.

Proč anděl, s nímž Jákob zápasil, způsobil, že Jákob začal kulhat?

Té noci, kdy se svou domácností překročil Jabbok, když putovali na J, aby se setkali s Esauem, měl Jákob velice neobvyklý zážitek — zápasil s andělem, a protože byl vytrvalý, bylo mu změněno jméno na Izrael, což znamená „Zápolící (vytrvávající) s Bohem“; nebo „Bůh zápolí“. (1Mo 32:22–28) Po této události se v hebrejských básnických paralelismech často vyskytují obě jména. (Ža 14:7; 22:23; 78:5, 21, 71; 105:10, 23) Při tomto zápasu se anděl dotkl jamky Jákobova stehenního kloubu a Jákob do konce života kulhal. Snad ho měl tento zážitek naučit pokoře a mělo mu to stále připomínat, že kvůli tomu, že mu Bůh dal blahobyt nebo že zápasil s andělem, nemá Jákob o sobě mít příliš vysoké mínění. Na památku těchto významných událostí Jákob nazval toto místo Peniel nebo Penuel. (1Mo 32:25, 30–32)

Setkání Jákoba s Esauem proběhlo přátelsky, a pak se tato dvojčata, jimž bylo nyní asi 97 let, rozešla; každý šel svou cestou a setkali se patrně teprve asi o 23 let později, kdy společně pohřbili svého otce Izáka. Esau si vzal dary a odešel na J do Seiru, a Jákob se vydal na S a znovu překročil Jabbok. (1Mo 33:1–17; 35:29)

Dalších 33 let jako cizí usedlík. Když se Jákob s Esauem rozešli, Jákob se usadil v Sukkotu. To bylo první místo, kde se Jákob po návratu z Paddan-aramu usadil na delší dobu. Jak dlouho tam zůstal, není uvedeno, ale mohlo to být několik let. Postavil si tam totiž trvalý dům, v němž žil, a pro svůj dobytek postavil chýše nebo nějaké kryté stáje. (1Mo 33:17)

Potom se Jákob vydal záp. směrem, překročil Jordán a přišel do blízkosti Šekemu, kde si od Chamora koupil kus země za „sto penízů [heb. qesi·tahʹ]“. (1Mo 33:18–20; Joz 24:32) Hodnotu této starobylé peněžní jednotky qesi·tahʹ dnes neznáme, ale sto těchto jednotek mohlo tehdy znamenat váhu velkého množství stříbra, a mince v té době neexistovaly.

V Šekemu se Jákobova dcera Dina začala stýkat s kananejskými ženami, a to umožnilo Šekemovi, synovi náčelníka Chamora, aby ji znásilnil. Tato příhoda pak vedla k událostem, které se Jákobovi brzy vymkly z ruky — jeho synové pobili všechny muže v Šekemu, zajali ženy a děti a přisvojili si veškerý majetek a všechno bohatství té obce. Tak způsobili, že se jejich otec Jákob stal pro obyvatele té země puchem. (1Mo 34:1–31)

Jákob potom dostal od Boha pokyn, aby ze Šekemu odešel a odebral se do Betelu, což udělal. Než se však vydali na cestu, přiměl členy své domácnosti, aby se očistili, převlékli, aby odstranili všechny své falešné bohy (pravděpodobně i Labanovy terafim) a také náušnice, které snad nosili jako amulety. Jákob to všechno nedaleko Šekemu zakopal, takže to nikdo neviděl. (1Mo 35:1–4)

Betel, „Boží dům“, měl pro Jákoba mimořádný význam, protože asi o 30 let dříve tam na něho Jehova přenesl abrahamskou smlouvu. Nyní Jákob vybudoval tomuto velkému Bohu svých předků oltář a Jehova pak tuto smlouvu obnovil a také potvrdil, že Jákobovo jméno bylo změněno na Izrael. Jákob zde potom na památku těchto významných událostí postavil sloup a vylil na něj tekutou oběť a olej. Zatímco pobývali zde v Betelu, zemřela Debora, kojná jeho matky, a byla pohřbena. (1Mo 35:5–15)

Jak dlouho žil Jákob v Betelu, nevíme. Když odtud odešel a ubíral se směrem na J a byl ještě dost daleko od Betléma (Efraty), přišly na Ráchel porodní bolesti a při těžkém porodu svého druhého syna, Benjamína, zemřela. Jákob tam svou milovanou Ráchel pochoval a její hrob označil sloupem. (1Mo 35:16–20)

Tento muž Izrael, nyní se všemi 12 syny, z nichž mělo povstat 12 kmenů Izraele, se ubíral dále směrem na J. O dalším místě, kde tábořil, je uvedeno, že leželo „opodál za věží Eder“, což je někde mezi Betlémem a Hebronem. Tam se stalo, že jeho nejstarší syn Ruben měl sexuální styky s jeho konkubínou Bilhou, matkou Dana a Naftaliho. Ruben se snad domníval, že jeho otec Jákob už je příliš starý, než aby proti tomu mohl něco dělat, ale Jehova Rubenovo jednání neschválil; za krvesmilstvo, kterého se Ruben dopustil, ztratil své prvorozenecké právo. (1Mo 35:21–26; 49:3, 4; 5Mo 27:20; 1Pa 5:1)

Je možné, že do Hebronu, kde žil jeho letitý otec Izák, se Jákob přestěhoval ještě před tím, než byl jeho syn Josef prodán do Egypta. Kdy k tomuto přestěhování došlo, však není přesně známo. (1Mo 35:27)

Jednoho dne Jákob poslal Josefa (kterému tehdy bylo 17 let), aby se podíval, jak se daří jeho bratrům, kteří pečovali o stáda bravu, jež patřila jejich otci. Když je Josef nakonec našel u Dotanu, asi 100 km na S od Hebronu, jeho bratři ho popadli a prodali karavaně kupců, kteří se ubírali do Egypta. To se stalo v roce 1750 př. n. l. Jákobovi synové tehdy přesvědčili svého otce, že Josefa zabilo nějaké dravé zvíře. Jákob nad jeho ztrátou mnoho dnů truchlil a nedal se utěšit. Řekl: „V truchlení sestoupím ke svému synovi do šeolu.“ (1Mo 37:2, 3, 12–36) Když v roce 1738 př. n. l. zemřel jeho otec Izák, Jákobův zármutek se ještě zvětšil. (1Mo 35:28, 29)

Stěhování do Egypta. Asi deset let po Izákově smrti došlo k rozsáhlému hladomoru a Jákob byl nucen poslat deset ze svých synů do Egypta pro obilniny. Benjamín zůstal doma. Josef, faraónův správce, který měl na starosti potraviny, své bratry poznal a požádal je, aby přivedli do Egypta i svého mladšího bratra Benjamína. (1Mo 41:57; 42:1–20) Když však o tomto požadavku řekli Jákobovi, ten nejdříve nechtěl Benjamína pustit, protože se bál, že by se tomuto milovanému synovi jeho stáří mohlo něco stát; Benjamínovi bylo tehdy nejméně 22 let. (1Mo 42:29–38) Teprve když byly potraviny získané v Egyptě snědeny, Jákob nakonec dovolil, aby Benjamín odešel. (1Mo 43:1–14; Sk 7:12)

Mezi Josefem a jeho bratry došlo ke smíření a Josef pozval Jákoba, aby se s celou svou domácností a se vším dobytkem a majetkem přestěhoval do úrodné země Gošen v egyptské deltě, protože velký hladomor měl trvat ještě dalších pět let. Faraón jim dokonce pomohl tím, že pro ně poslal vozy a poslal jim také zásoby potravin. (1Mo 45:9–24) Když byl Jákob na cestě do Egypta, Jehova ho ujistil, že s jeho přestěhováním souhlasí a že mu požehná. (1Mo 46:1–4) Všech duší, které patřily k Jákobově domácnosti, včetně Manasseho, Efrajima a dalších, kteří se snad v Egyptě narodili před Jákobovou smrtí, bylo 70. (1Mo 46:5–27; 2Mo 1:5; 5Mo 10:22) Do tohoto počtu není zahrnuta Lea, která zemřela v Zaslíbené zemi (1Mo 49:31), ani Jákobovy nejmenované dcery ani manželky jeho synů. (1Mo 46:26; srovnej 1Mo 37:35.)

V roce 1728 př. n. l., krátce po příchodu do Egypta, byl Jákob přiveden na faraónův dvůr a pozdravil tam krále požehnáním. Řekl o sobě, že je cizím usedlíkem (stejně jako Abraham a Izák, protože jako oni nezdědil ani on Zaslíbenou zemi). Na otázku, kolik mu je let, Jákob odpověděl, že 130, ale že ve srovnání s věkem jeho předků bylo jeho dnů „málo a byly tísnivé“. (1Mo 47:7–10)

Krátce před svou smrtí Jákob požehnal svým vnukům, Josefovým synům, a díky božskému vedení uvedl mladšího Efrajima před starším Manassem. Josefovi, který měl obdržet dvojitý dědický podíl patřící prvorozenému synovi, Jákob oznámil: „Já ti dávám o jedno rameno země víc než tvým bratrům, rameno, které jsem vzal z ruky Amorejců svým mečem a svým lukem.“ (1Mo 48:1–22; 1Pa 5:1) Tento pozemek u Šekemu Jákob od synů Chamora v míru koupil (1Mo 33:19, 20), a proto se zdá, že tento slib, který dal Josefovi, byl projevem Jákobovy víry. Prorocky zde totiž mluvil o tom, že jeho potomci v budoucnosti dobudou Kanaán, a vyjadřoval se tak, jako by se to již stalo jeho vlastním mečem a lukem. (Viz heslo AMOREJEC.) Josefův dvojitý podíl v této dobyté zemi se skládal ze dvou území, z nichž jedno bylo přiděleno kmenu Efrajim a druhé kmenu Manasse.

Před svou smrtí sebral všechnu sílu a požehnal každému ze svých dvanácti synů jednotlivě. (1Mo 49:1–28) Projevil víru, že se Jehovovy záměry splní. (Heb 11:21) Pro jeho víru a proto, že Jehova Jákobovi výslovně potvrdil abrahamskou smlouvu o požehnání, Písmo často mluví o Jehovovi nejen jako o Bohu Abrahamovu a Izákovu, ale také jako o Bohu Jákobovu. (2Mo 3:6; 1Pa 29:18; Mt 22:32)

Nakonec v roce 1711 př. n. l., po sedmnáctiletém pobytu v Egyptě, Jákob ve věku 147 let zemřel. (1Mo 47:27, 28) Tím skončilo období dějin od Jákobova narození do jeho smrti, období, jehož popis zabírá polovinu stran 1. knihy Mojžíšovy. (Kapitoly 25–50) Jákob si přál být pohřben v Kanaánu, a proto se Josef nejprve postaral o to, aby egyptští lékaři tělo jeho otce nabalzamovali, a připravili je tak na cestu. Potom se z Egypta vydal velký pohřební průvod odpovídající významnému postavení Jákobova syna Josefa. Když průvod přišel do jordánského kraje, sedm dnů tam prováděli smuteční obřady a potom Jákobovi synové pochovali svého otce v jeskyni Makpela, kde byl předtím pohřben jak Abraham, tak Izák. (1Mo 49:29–33; 50:1–14)

2. Proroci často používali jméno „Jákob“ obrazně a označovali jím národ potomků tohoto patriarchy. (Iz 9:8; 27:9; Jer 10:25; Ez 39:25; Am 6:8; Mi 1:5; Ří 11:26) Ježíš jednou obrazně použil jméno Jákob, když mluvil o těch, kdo budou „v nebeském království“. (Mt 8:11)

3. Otec Josefa, manžela Marie, matky Ježíšovy. (Mt 1:15, 16)