CHŘÍPÍ, NOS

Část obličeje, která umožňuje průchod vzduchu při dýchání a slouží jako orgán čichu.

Když Bůh stvořil Adama, „vdechl do jeho chřípí dech [tvar slova neša·mahʹ] života, a člověk se stal živou duší“. (1Mo 2:7) „Dech života“ nejen naplnil plíce vzduchem, ale poskytl tělu životní sílu, která je udržována dýcháním. Dech, který je do těla vdechován chřípím, je pro život nezbytný, protože tuto životní sílu udržuje. Při potopě „zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech životní síly činný, totiž všechno, co bylo na suché zemské půdě“. (1Mo 7:22)

Hebrejské slovo pro nos nebo chřípí (ʼaf) se často vztahuje na celý obličej. Adam byl odsouzen k tomu, aby získával živobytí ze zemské půdy „v potu své tváře [doslova ‚nosu‘ nebo ‚chřípí‘]“. (1Mo 3:19) Lot se sklonil tváří (nosem) k zemi před anděly, kteří ho navštívili. (1Mo 19:1)

Citlivost na vůně a chutě. Na horní stěně nosní dutiny, kde jsou vlásková zakončení čichových nervů, je umístěno čichové ústrojí; jsou zde také jemná zakončení trojklanného nervu. Čich je u člověka velmi ostrý. Časopis Scientific American (únor 1964, s. 42) v jednom článku uvádí: „Čich pracuje zřejmě na chemickém základě a jeho citlivost je příslovečná; schopnost čichu třídit a určovat chemické látky převyšuje představivost chemiků. Čich pracuje se složitými sloučeninami, jejichž analýza by chemikům možná zabrala celé měsíce práce v laboratoři; nos je identifikuje okamžitě, a to i tehdy, pokud se jedná o tak malé množství sloučeniny (například desetimiliontinu gramu), že i nejcitlivější moderní laboratorní přístroje často nemohou přítomnost látky zjistit, natož ji analyzovat a určit.“

Nos je také velmi důležitý pro vnímání chutí. Existují čtyři základní chutě: sladká, slaná, kyselá a hořká. Tyto chutě jsou rozlišovány chuťovými pohárky v ústech. Ale je to právě čich, díky kterému se můžeme radovat z mnoha chutí jídla. Například člověk, jehož chřípí je neprůchodné, zjišťuje, že je obtížné rozlišit dva druhy jídla a že většina jídel chutná více méně mdle.

Krása. Nos je umístěn na velmi nápadném místě, a proto pokud má pěkný tvar, velmi přispívá ke kráse tváře. V Šalomounově písni (7:4) je Šulamitčin nos přirovnáván k ‚libanonské věži‘ a to možná ukazuje, jak souměrnost jejího nosu dodávala její tváři důstojnost a krásu. Bůh vyžadoval, aby izraelští kněží, kteří před lidem vystupovali jako jeho představitelé, byli bez vady; jeden z příkazů byl, že žádný kněz neměl mít roztržený nebo zdeformovaný nos. (3Mo 21:18)

Obrazné použití. Slovo pro nos nebo chřípí (ʼaf) je v obrazném smyslu často používáno pro hněv (kvůli prudkému dýchání nebo funění rozhněvaného člověka). (Viz heslo HNĚV.) Je také užíváno v souvislosti s Jehovovým jednáním vyvolaným jeho hněvem (Ža 18:8, 15) nebo pro situaci, kdy Jehova používá svou mocnou činnou sílu. (2Mo 14:21; 15:8)

Odporné modlářství, do kterého upadl Izrael, způsobilo, že se proti Izraeli obrátil Jehovův hořící hněv, jak bylo řečeno prostřednictvím proroka Izajáše: „Ti jsou dýmem v mém chřípí, ohněm hořícím po celý den.“ (Iz 65:5)

Přísloví 30:32, 33 říkají: „Jestliže jsi jednal bláznivě tím, že ses povyšoval, a jestliže ses na to zaměřil v myšlence, polož si ruku na ústa, neboť stloukáním mléka vzniká máslo, a tlak na nos vyvolává krvácení, a tlak hněvu vyvolává hádku.“ Tyto verše silně zdůrazňují myšlenku, že těžkosti mohou být způsobeny tím, že někdo neuváženě mluví, chová v sobě hněv nebo ho bez zábran projevuje. Zde se jedná o slovní hříčku, kdy slovo „hněv“ je přeloženo z duálového tvaru slova znamenajícího „nos“.