Bůh ho „zachoval v bezpečí se sedmi jinými“

NOE a členové jeho rodiny se tisknou k sobě, protože venku se spustil prudký liják. Představte si jejich obličeje, které v přítmí archy ozařuje jen mihotavé světlo olejové lampy. S očima doširoka otevřenýma poslouchají, jak voda dopadá na střechu archy a bičuje její boky. Je to obrovský hluk.

Noe hledí do tváří milovaných členů rodiny – své věrné ženy, tří oddaných synů a jejich manželek – a jeho srdce nepochybně přetéká vděčností. V těchto hrozných chvílích ho utěšuje, že jeho nejbližší jsou s ním, že jsou všichni naživu a v pořádku. Určitě pronáší modlitbu, ve které silným hlasem, aby ho ostatní v tom hluku slyšeli, děkuje Bohu.

Noe měl velkou víru. Právě proto se jeho Bůh Jehova rozhodl jej a jeho rodinu ochránit. (Hebrejcům 11:7) Ale potřebovali víru i poté, co začalo pršet? Vzhledem k tomu, jak náročné období je čekalo, byla pro ně tato vlastnost nezbytná. Stejné je to s námi, kdo žijeme v této neklidné době. Zamysleme se tedy, co se můžeme z toho, jak Noe projevoval víru, naučit.

Nepřetržitý prudký liják trval „čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“. (1. Mojžíšova 7:4, 11, 12) Voda stále stoupala. Na tom, co se dělo, Noe viděl, že Jehova dokáže zároveň ochránit ty, kdo jednají správně, a potrestat ty, kdo jednají špatně.

Potopa ukončila vzpouru, která vypukla mezi anděly. Mnozí z nich byli ovlivněni Satanovým sobeckým postojem a opustili své „správné bydliště“ v nebesích, aby mohli mít pohlavní styky se ženami. Plodili s nimi hybridní potomky zvané Nefilim. (Juda 6; 1. Mojžíšova 6:4) Satan měl z této vzpoury nepochybně škodolibou radost, protože ještě prohloubila úpadek lidstva, tedy toho nejvýznamnějšího, co Jehova na zemi stvořil.

Jak vody na zemi stoupaly, byli vzpurní andělé přinuceni opustit hmotné tělo a vrátit se do duchovní říše. Už nikdy na sebe nemohli vzít tělesnou podobu. Své manželky a potomky nechali napospas vodám potopy, takže zahynuli spolu se všemi ostatními lidmi.

Již od Enochovy doby, tedy skoro sedm set let, Jehova varoval lidstvo, že zlé, bezbožné lidi zničí. (1. Mojžíšova 5:24; Juda 14, 15) Jelikož lidé byli čím dál horší, ničili zemi a naplnili ji násilím, nyní za to zaplatili životem. Měli Noe a členové jeho rodiny radost, když Bůh tento rozsudek vykonal?

Neměli a neměl ji ani milosrdný Bůh. (Ezekiel 33:11) Jehova dělal všechno pro to, aby se zachránilo co nejvíc lidí. Pověřil Enocha, aby je varoval, a Noemovi přikázal, aby postavil archu. Noe a jeho rodina na tomto obrovském projektu tvrdě pracovali celá desetiletí a všichni kolem nich to viděli. Navíc, Jehova dal Noemovi pokyn, aby byl „kazatelem spravedlnosti“. (2. Petra 2:5) Podobně jako dříve Enoch, i Noe upozorňoval lidi na to, že nad světem bude vykonán rozsudek. Jak reagovali? Ježíš, který tyto události pozoroval z nebes, později o lidech z Noemovy doby řekl: „Nepovšimli si, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla.“ (Matouš 24:39)

Představte si, co asi Noe a jeho rodina prožívali během prvních čtyřiceti dnů potom, co Jehova zavřel dveře archy. Zatímco prudký liják den za dnem bubnoval na střechu, osm obyvatel archy se pravděpodobně začalo zabývat běžnými činnostmi – starali se jeden o druhého, pečovali o svůj domov a zajišťovali potřeby zvířat, která tam měli. V jednu chvíli sebou ale celá obrovská konstrukce trhla a zakymácela se. Archa se dala do pohybu! Kolébala se na vodách, které ji zvedaly výš a výš, až „plula vysoko nad zemí“. (1. Mojžíšova 7:17) Byl to úžasný projev Jehovovy neomezené moci.

Noe musel být velmi vděčný nejen za to, že byl s rodinou v bezpečí, ale i za to, že Jehova ho ve svém milosrdenství použil, aby lidi, kteří zahynuli mimo archu, předem varoval. Noe a jeho rodina mohli mít předtím z práce, které se léta věnovali, určitý pocit marnosti. Lidé vůbec nereagovali. Nezapomeňme, že Noe pravděpodobně měl bratry, sestry, synovce a neteře, ale nikdo z nich mu nenaslouchal. (1. Mojžíšova 5:30) Nyní byli Noemovi nejbližší v bezpečí archy a jistě je hřálo vědomí, že dlouhou dobu poskytovali druhým možnost přežít.

Jehova se od té doby nezměnil. (Malachiáš 3:6) Ježíš Kristus o naší době předpověděl, že bude podobná, „jako byly Noemovy dny“. (Matouš 24:37) Vyznačuje se velkými problémy, protože tento zkažený systém věcí má být zničen. Podoba je i v tom, že Boží lid dnes oznamuje varovné poselství těm, kdo jsou ochotni naslouchat. Budete na něj reagovat i vy? A pokud jste již pravdu, která zachraňuje život, přijali za svou, budete ji předávat dalším? Noe a jeho rodina nám v tom dali příklad.

Jak archa plula po vzdouvajícím se oceánu, ti, kdo byli uvnitř, jistě slyšeli směsici skřípavých a vrzavých zvuků, které vydávaly masivní trámy. Měl Noe obavy, zda je archa dostatečně pevná, aby odolala velikým vlnám? Ne, takové obavy by měli možná dnešní skeptici, ale Noe skeptický nebyl. Bible říká: „Vírou Noe . . . postavil archu.“ (Hebrejcům 11:7) V co měl víru? Jehova s ním uzavřel smlouvu, že jej a ty, kdo jsou s ním, přes potopu bezpečně převede. (1. Mojžíšova 6:18, 19) Ten, kdo vytvořil vesmír, zemi a všechno živé na ní, jistě byl schopen zachovat toto plavidlo neporušené. Noe oprávněně důvěřoval tomu, že Jehova svůj slib dodrží. A skutečně, on i jeho rodina byli „bezpečně [neseni] vodou“. (1. Petra 3:20)

Po čtyřiceti dnech a nocích déšť nakonec ustal. Podle našeho kalendáře to bylo někdy v prosinci 2370 př. n. l. Avšak pobyt Noemovy rodiny v arše tím zdaleka nekončil. Toto osamělé plavidlo se dál vznášelo na celosvětovém oceánu, vysoko nad vrcholky hor. (1. Mojžíšova 7:19, 20) Představte si, jak Noe organizuje těžší práce tak, aby se svými syny, Semem, Chamem a Jafetem, zajistil, že všechna zvířata budou nakrmená, čistá a zdravá. Bůh, který způsobil, aby divoká zvířata byla natolik krotká, že vstoupila do archy, je nepochybně mohl v takovém stavu zachovat po celou dobu potopy.a

Noe zjevně vedl o všech těch událostech pečlivý záznam. Zapsal do něj, kdy déšť začal a kdy skončil. Uvedl také, že vody pokrývaly zemi 150 dnů. Nakonec začaly opadat. Pak přišel ten pamětihodný den, kdy archa „spočinula na horách Ararat“, ležících v dnešním Turecku. To muselo být v dubnu 2369 př. n. l. Za dalších 73 dnů, tedy v červnu, se objevily vrcholky hor. O tři měsíce později, v září, se Noe rozhodl odstranit část krytu archy. Díky tomu do archy začalo proudit světlo a čerstvý vzduch. Noe už předtím zkoumal, zda je venku bezpečno a zda je možné na zemi žít. Vypustil krkavce, který přilétal a odlétal a možná si pokaždé sedl na archu. Pak vypustil holubici a ta se k němu vracela, dokud nenašla místo, kde mohla zůstat. (1. Mojžíšova 7:24–8:13)

Mezi Noemovými každodenními činnostmi měly vždy nejdůležitější místo duchovní věci. Jistě si umíte představit, že členové rodiny se pravidelně společně modlili a mluvili o svém nebeském Otci, který je chránil. Noe se na Jehovu obracel při každém důležitém rozhodnutí. Ani tehdy, když po více než roce viděl, že země konečně oschla, neotevřel dveře a nevyvedl rodinu a zvířata z archy. (1. Mojžíšova 8:14) Čekal, až k tomu dá pokyn Jehova.

Dnešní otcové rodin se od věrného Noema mohou mnohému naučit. Měl sebekázeň, byl pracovitý, trpělivý a dobře se staral o všechny, kdo byli v jeho péči. Nejdůležitější ale pro něj byla Jehovova vůle. Pokud budeme v těchto ohledech Noemovu víru napodobovat, přinese to požehnání všem, které máme rádi.

Nakonec Jehova dal Noemovi příkaz: „Vyjdi z archy ty a tvá manželka a tvoji synové a manželky tvých synů s tebou.“ Noe s rodinou poslušně vyšli a všechna zvířata je následovala. Dala se na splašený útěk? Vůbec ne. Bible uvádí, že z archy vyšla „podle svých čeledí“. (1. Mojžíšova 8:15–19) Venku se Noe a členové jeho rodiny nadechli čerstvého horského vzduchu a rozhlédli se po pohoří Ararat. Před nimi ležela očištěná zem. Po Nefilim, násilí, vzpurných andělech a zkažených lidech nebylo ani stopy.b Lidstvo dostalo možnost začít znovu.

Noemovi bylo jasné, co by měl udělat jako první. Postavil oltář a obětoval Jehovovi jako zápalnou oběť některá ze zvířat, jež byla z Božího hlediska čistá, tedy z těch, jež do archy vzal „po sedmi“. (1. Mojžíšova 7:2; 8:20) Potěšilo to Jehovu?

Bible dává odpověď těmito slovy: „Jehova začal cítit uklidňující vůni.“ Bolest, kterou měl Bůh v srdci, když lidstvo naplnilo zemi násilím, vystřídal příjemný pocit vyplývající z pohledu na rodinu věrných ctitelů, kteří jsou rozhodnutí konat jeho vůli. Jehova od nich neočekával dokonalost. Ve stejném verši se říká: „Sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí.“ (1. Mojžíšova 8:21) Podívejme se, jakým dalším způsobem Jehova projevil soucit s lidstvem.

Bůh zrušil prokletí zemské půdy. V době vzpoury Adama a Evy Bůh půdu proklel, takže její obdělávání bylo mimořádně obtížné. Noemův otec Lamek pojmenoval svého syna Noe, což pravděpodobně znamená „odpočinek“ nebo „útěcha“, a předpověděl, že jeho syn dovede lidstvo do doby, kdy toto prokletí skončí. Noe byl jistě šťastný, když si uvědomil, že proroctví jeho otce se splnilo a obdělávat půdu teď bude snazší než dřív. Není divu, že zanedlouho se začal zabývat zemědělstvím. (1. Mojžíšova 3:17, 18; 5:28, 29; 9:20)

V té době dal Jehova Noemovi a všem jeho potomkům některé jasné, jednoduché zákony, kterými se měli ve svém životě řídit, například zakázal vraždu a zneužívání krve. Bůh také uzavřel s lidstvem smlouvu a slíbil, že již nikdy nezničí veškerý život na zemi potopou. Jako znamení, že na jeho slovo se mohou spolehnout, dal lidem poprvé možnost spatřit velkolepý přírodní úkaz – duhu. Až dodnes, kdykoli vidíme duhu, je to povzbudivá připomínka Jehovova láskyplného slibu. (1. Mojžíšova 9:1–17)

Pokud by byl Noemův příběh smyšlený, mohl by tady skončit. Noe však skutečně existoval a jeho život nebyl až tak snadný. Lidé tehdy obecně žili mnohem déle a tento věrný muž prožil dalších 350 let, která mu přinesla mnoho bolesti. On sám se dopustil závažné chyby, když se při jedné příležitosti opil. Celou situaci ještě zhoršilo to, že jeho vnuk Kanaán tehdy spáchal ještě těžší hřích, což mělo pro Kanaánovu rodinu hrozné následky. Noe viděl, jak se jeho potomci začali dopouštět takových hříchů, jako bylo modlářství a násilí v Nimrodových dnech. K lepším stránkám jeho života patřilo to, že viděl, jak jeho syn Sem dává své rodině vynikající příklad víry. (1. Mojžíšova 9:21–28; 10:8–11; 11:1–11)

Podobně jako Noe, víru si musíme zachovat i my. Musíme vytrvat i přesto, že se lidé kolem nás o Boha nezajímají a někteří z těch, kdo mu sloužili, s tím přestanou. Jehova si takové věrné vytrvalosti velmi cení. Jak řekl Ježíš Kristus, „kdo vytrvá až do konce, ten bude zachráněn“. (Matouš 24:13)