Plnili Jehovovu vůli

Víra rodičů odměněna

KDYŽ se izraelským rodičům narodil chlapeček, byl to silný důvod k radosti. Znamenalo to, že rodová linie bude pokračovat a že dědičná půda zůstane v rodině. Avšak kolem roku 1593 př. n. l. bylo pro Hebrejce narození syna spíše prokletím než požehnáním. Proč? Egyptský faraón se totiž obával Židů, kterých v oblasti, jíž vládl, přibývalo jako hub po dešti, a proto přikázal, aby všichni jejich novorození chlapci byli zabiti. (2. Mojžíšova 1:12, 15–22)

Během tohoto odporného pokusu o genocidu se Amramovi a Jochebed, hebrejským manželům, narodil krásný chlapeček. Snadno si domyslíme, jak asi byla jejich radost zkalena jen při pomyšlení na faraónův příkaz. Když však Amram a Jochebed viděli svého chlapečka, pevně se rozhodli, že ho neopustí, děj se co děj. (2. Mojžíšova 2:1, 2; 6:20)

Jednali ve víře

Amram a Jochebed své dítě tři měsíce skrývali. (2. Mojžíšova 2:2) Bylo to riskantní, protože Hebrejci a Egypťané žili v těsné blízkosti. Kdyby se přišlo na to, že se někdo pokusil obejít faraónovo nařízení, byl by ten člověk pravděpodobně potrestán smrtí — a dítě by bylo také usmrceno. Co tedy mohli tito starostliví rodiče dělat, aby udrželi svého syna i sebe naživu?

Jochebed si opatřila papyrové pruty. Papyrus je pevný podobně jako bambus, a jeho trojhranná lodyha je jako prst tlustá. Může být dlouhý až 6 metrů. Egypťané tuto rostlinu používali k výrobě papíru, rohoží, plachet, sandálů a lehkých lodí.

Jochebed udělala z lodyh truhlu dostatečně velikou pro své děcko. Dále ji potřela živicí a smolou, aby držela pohromadě a byla vodotěsná. Pak do tohoto plavidla vložila dítě a dala je do rákosí na břehu Nilu. (2. Mojžíšova 2:3)

Dítě bylo nalezeno

Jochebed měla dceru Miriam a ta stála opodál, aby viděla, co se bude dít. K Nilu se přišla koupat faraónova dcera.a Jochebed možná věděla, že princezna na toto místo u Nilu chodívá, a truhlici nechala úmyslně na takovém místě, aby byla snadno nalezena. Jisté ale je, že faraónova dcera brzy truhlici v rákosí spatřila a poslala jednu ze svých služebnic, aby ji přinesla. Plačící děcko si ji okamžitě získalo a ona k němu pocítila soucit. Pochopila, že je to hebrejské dítě. Ale jak by mohla nechat tak krásné dítě zavraždit? Faraónova dcera se mohla kromě lidské laskavosti řídit také egyptským názorem, že to, zda bude člověk přijat do nebe, závisí na tom, zda za života vykonal nějaké laskavé skutky.b (2. Mojžíšova 2:5, 6)

Miriam, která to z dálky pozorovala, přistoupila k faraónově dceři. „Mám jít a zvlášť ti zavolat kojnou z Hebrejek, aby ti dítě odkojila?“ zeptala se jí. Princezna odpověděla: „Jdi!“ A Miriam doběhla pro svou matku. Netrvalo dlouho a Jochebed stála před faraónovou dcerou. „Vezmi to dítě k sobě a odkoj mi je,“ řekla jí princezna, „a dám ti sama tvou mzdu.“ V té chvíli si faraónova dcera možná uvědomila, že Jochebed je matka toho dítěte. (2. Mojžíšova 2:7–9)

Jochebed si své dítě nechala, dokud nebylo odstaveno.c To jí poskytlo mnoho drahocenných příležitostí k tomu, aby chlapečka učila o pravém Bohu Jehovovi. Pak Jochebed přinesla dítě zpět faraónově dceři a ta ho pojmenovala Mojžíš, což znamená „zachráněný z vody“. (2. Mojžíšova 2:10)

Poučení pro nás

Amram a Jochebed plně využili krátké příležitosti, kterou měli, k tomu, aby svého syna naučili zásadám pravého uctívání. Dnešní rodiče by to měli dělat také. Je opravdu velmi důležité, aby to dělali. Satan Ďábel „obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“. (1. Petra 5:8) Rád by, aby mu padli za oběť mladí, hodnotní lidé — chlapci i dívky —, kteří by se jinak mohli stát znamenitými Jehovovými služebníky. Jejich mládí Satana nijak nedojímá! Moudří rodiče to vědí, a proto své malé děti učí, aby se bály pravého Boha, Jehovy. (Přísloví 22:6; 2. Timoteovi 3:14, 15)

V Hebrejcům 11:23 je o Amramově a Jochebedině snaze skrývat novorozeně po tři měsíce jeho života řečeno, že to byl skutek víry. Oba tito bohabojní rodiče projevili důvěru v Jehovovu záchrannou moc tím, že odmítli opustit své dítě. A Bůh jim za to požehnal. I my bychom měli těsně přilnout k Jehovovým zákonům a zásadám, s důvěrou, že cokoli Jehova připustí, aby se nám stalo, nakonec povede k našemu věčnému dobru a štěstí. (Římanům 8:28)

[Poznámky pod čarou]