NISAN
Poexilní jméno prvního židovského lunárního měsíce náboženského kalendáře; odpovídá části března a části dubna. (Ne 2:1; Es 3:7) Tento měsíc, který se nejdříve jmenoval „abib“, byl původně považován za sedmý měsíc a patrně právě na něj se vztahují slova v 1. Mojžíšově 8:4. V době exodu z Egypta Jehova určil, že tento měsíc má být „prvním z měsíců roku“. (2Mo 12:2; 13:4; 4Mo 33:3) Od té doby byl mezi náboženským kalendářem, který zavedl Jehova, a předcházejícím kalendářem světským rozdíl. (Viz hesla ABIB; KALENDÁŘ.)
V tomto jarním měsíci bývalo často dost chladno a v Jeruzalémě se v noci zapalovaly ohně, aby se lidé ohřáli. (Jan 18:18) V roce 1949 napadl v Jeruzalémě sníh dokonce ještě 6. dubna. Nisan připadal přibližně na konec období dešťů a počítalo se s tím, že pozdější neboli jarní deště přispějí k tomu, aby zrno dorostlo do plné velikosti, než přijdou žně. (5Mo 11:14; Oz 6:3; Jer 5:24) Řeka Jordán se obvykle v této roční době rozvodňovala. (Joz 3:15; 1Pa 12:15) Na pobřežních pláních začínala sklizeň ječmene a dole v subtropickém údolí Jordánu dozrávala pšenice. (Rut 1:22; 2:23) Asi v té době se na střeše u Raab mohli zvědové ukrýt mezi sklizeným lnem. (Joz 2:6; 4:19)
Přizpůsobení lunárního kalendáře. Podle Božího příkazu měli Izraelité 16. dne měsíce nisanu (abibu) obětovat snop z prvního ovoce své úrody a o 50 dnů později měli předložit druhou obilnou oběť. První oběť přirozeně odpovídala žni ječmene a druhá žni pšenice. Kvůli tomuto předpisu bylo nutné učinit úpravy v kalendáři lunárních měsíců, který Izraelité používali. Bylo nutné vyrovnat rozdíl 111⁄4 dne mezi plným solárním rokem a kratším rokem lunárním. Jinak by během tří let měsíc nisan začal v této roční době o 33 dnů dříve a dlouho před žní ječmene. Biblická zpráva výslovně neukazuje, jakým způsobem původně Izraelité dosáhli tohoto vyrovnání, ale existují doklady o tom, že každé dva nebo tři roky byl přidáván 13. měsíc, aby roční doby opět měly v kalendářním roce své správné místo. Zdá se pravděpodobné, že to bylo určováno na základě prostého pozorování, při němž byl nový měsíc uveden do vztahu k jarní rovnodennosti, která každoročně připadá asi na 21. březen. Jestliže novoluní, které obvykle označovalo začátek měsíce nisanu (abibu), bylo od doby jarní rovnodennosti příliš vzdáleno, byl onen měsíc považován za třináctý neboli přestupný, a nisan začínal až při následujícím novoluní. Pevně stanovený kalendář Židé přijali teprve ve čtvrtém století n. l.
První ze svátků, jež se slavily v nisanu, byl Pasach, který se poprvé slavil v Egyptě; připadal na 14. den měsíce a patřilo k němu obětování beránka pasach. (2Mo 12:2–14; 3Mo 23:5; 5Mo 16:1) Následující den byl Svátek nekvašených chlebů, který trval týden, a to od 15. do 21. dne toho měsíce. Dne 16. nisanu se přinášela oběť prvního ovoce z úrody ječmene. (2Mo 12:15–20; 23:15; 34:18; 3Mo 23:6–11)
Zavedení Pánovy večeře. Více než patnáct století po vyjití z Egypta, 14. nisanu roku 33 n. l., Ježíš se svými 12 apoštoly v Jeruzalémě společně oslavil poslední platný Pasach; potom poslal pryč zrádce Jidáše a zavedl Pánovu večeři, slavnost na památku své smrti. (Mt 26:17–30; 1Ko 11:23–25) Než 14. nisan skončil, Ježíš zemřel jako Boží Beránek. V den 16. nisanu, kdy kněz v chrámu pohupoval prvním ovocem úrody ječmene, byl Ježíš opět vzbuzen k životu jako první ovoce vzkříšení. (Lk 23:54–24:7; 1Ko 15:20)
Kristovi následovníci se řídí Kristovým pokynem „Stále to čiňte na mou památku“, a proto až dodnes zachovávají 14. nisan jako den, kdy má být s úctou připomínána Kristova smrt. (Lk 22:19, 20; viz heslo PÁNOVA VEČEŘE.)