CHRONOLOGIE

Slovo „chronologie“ má původ v řeckém výrazu chro·no·lo·giʹa (složeném ze slov chroʹnos, čas, a leʹgo, říci) a znamená „počítání času“. Díky chronologii je možné seřadit události ve správném pořadí nebo ve správných souvislostech a jednotlivým událostem je možné přiřadit správné datum.

Jehova je „Prastarý na dny“ a Bůh věčnosti. (Da 7:9; Ža 90:2; 93:2) Čas měří přesně; to je patrné nejen z toho, s jakou přesností se pohybují hvězdy, ale také ze zprávy o jeho činech, kterou nechal zaznamenat. Při splňování svých slibů či proroctví působil, aby události nastaly přesně v předpověděný čas, ať už mezitím uplynul pouze jeden den (2Mo 9:5, 6), jeden rok (1Mo 17:21; 18:14; 21:1, 2; 2Kr 4:16, 17), celá desetiletí (4Mo 14:34; 2Pa 36:20–23; Da 9:2), staletí (1Mo 12:4, 7; 15:13–16; 2Mo 12:40, 41; Ga 3:17), či tisíciletí (Lk 21:24; viz heslo USTANOVENÉ ČASY NÁRODŮ). Máme jistotu, že se Jehovovy záměry týkající se budoucnosti uskuteční v předem stanoveném čase, a to na den a hodinu přesně. (Hab 2:3; Mt 24:36)

Božím záměrem bylo, aby člověk, který byl stvořen k obrazu a podle podoby svého Stvořitele (1Mo 1:26), měřil běh času. V Bibli se hned na začátku píše, že ‚svítící tělesa v nebeském prostoru‘ měla sloužit k ‚oddělování dne od noci a jako znamení a k určování období a dnů a roků‘. (1Mo 1:14, 15; Ža 104:19) (Pojednání o tom, jak už od počátku lidské existence k tomuto oddělování docházelo, je možné nalézt pod hesly DEN; KALENDÁŘ; MĚSÍC [I]; ROK; TÝDEN.) Od doby Adama až dosud lidé měří časová období a vedou o nich záznamy. (1Mo 5:1, 3–5)

Letopočty. Má-li být chronologie přesná, je zapotřebí, aby byl v proudu času vyznačen určitý bod, od něhož se čas bude v časových jednotkách (například hodinách, dnech, měsících a rocích) počítat buď dopředu, nebo dozadu. Takovým výchozím bodem by mohl být jednoduše východ slunce (k měření hodin dne), nový měsíc (k měření dnů v měsíci) nebo začátek jara (k měření období jednoho roku). K počítání delších období se lidé rozhodli pro zavedení určitého „letopočtu“, a jako jeho výchozí bod použili některou význačnou událost, od níž se období mnoha let měří. Tak například když v některém z národů křesťanstva někdo řekne, že ‚dnes je 1. října 1987 n. l. (našeho letopočtu)‘, znamená to, že ‚dnes je první den desátého měsíce roku tísícího devítistého osmdesátého sedmého, počítáno od data, kdy se podle některých lidí narodil Ježíš‘.

Tento letopočet byl ve světských dějinách zaveden poměrně pozdě. Údajně nejstarším případem takové chronologie je řecký letopočet a je zřejmé, že začal být používán až asi ve 4. století př. n. l. (před naším letopočtem). Řekové počítali čas pomocí čtyřletých období zvaných olympiáda, a to od první olympiády, jejíž začátek stanovili na rok 776 př. n. l. Konkrétní roky určovali často také odkazem na funkční období některého úředníka. Letopočet nakonec zavedli i Římané a roky přitom počítali od data tradičně udávaného jako datum založení Říma (753 př. n. l.). Také oni určovali konkrétní rok uvedením jmen dvou konzulů, kteří v tom roce zastávali úřad. Teprve až v šestém století n. l. mnich jménem Dionisius Exiguus stanovil na základě výpočtů to, co je dnes všeobecně známo jako křesťanský letopočet čili, vyjádřeno přesněji, náš letopočet. Mohamedánské (islámské) národy počítají roky od hidžry (útěku Muhammada z Mekky v roce 622 n. l.). Pokud jde o starověké Egypťany, Asyřany a Babylóňany, nejsou žádné důkazy, že by po delší časové období důsledně používali nějaký systém letopočtu.

V biblické zprávě se o letopočtu, který by byl výchozím bodem pro datování všech událostí, výslovně nemluví. To však samo o sobě neznamená, že neexistovala nějaká časová soustava, podle které by se minulým událostem přiřadilo konkrétní a správné místo v proudu času. Skutečnost, že při popisování určitých událostí mohli pisatelé Bible uvést přesné časové údaje týkající se období několika století, dokazuje, že se Izraelité i jejich předkové o chronologii zajímali. Proto mohl Mojžíš napsat: „Stalo se na konci čtyř set třiceti let [zde se počítá od chvíle, kdy Abraham cestou do Kanaánu přešel Eufrat; velmi pravděpodobně právě tehdy Bůh potvrdil platnost smlouvy s Abrahamem], dokonce právě toho dne se stalo, že všechna Jehovova vojska vyšla z egyptské země.“ (2Mo 12:41; viz heslo EXODUS; srovnej Ga 3:16, 17.) Také zpráva v 1. Královské 6:1 říká, že „ve čtyřstém osmdesátém roce po tom, co izraelští synové vyšli z egyptské země,“ začal král Šalomoun stavět chrám v Jeruzalémě. Ale ani potvrzení platnosti abrahamské smlouvy, ani exodus nezačaly být při zaznamenávání dalších událostí běžně používány jako počátek nějakého letopočtu.

Neměli bychom proto očekávat, že chronologické údaje v Bibli budou přesně odpovídat novodobým systémům, které umožňují, aby byla data všech událostí matematicky odvozena ze vztahu k nějakému pevnému časovému bodu v minulosti, například k začátku našeho letopočtu. Častěji se stávalo, že události byly zasazeny do proudu času přibližně tak, jak to lidé přirozeně dělají ve svém každodenním životě. Právě jako dnes může někdo určit dobu, kdy došlo k nějaké události, tím, že řekne, že se to stalo „rok potom, co bylo sucho“, nebo „pět let po druhé světové válce“, tak i pisatelé Bible vztahovali události, které popisovali, k poměrně současným časovým ukazatelům.

U některých chronologických údajů však není možné dojít k nějakému definitivnímu závěru; neznáme totiž vždy přesně výchozí bod či časový ukazatel, který pisatel Bible použil. Je také možné, že když pojednával o určitém historickém období, použil k datování událostí více výchozích bodů. Ale z toho, že ve výchozích bodech jsou rozdíly, nelze vyvozovat, že pisatel neměl jasno nebo že byl zmaten. Nebylo by správné, kdybychom jeho metody odsuzovali na základě svých vlastních představ o tom, jak se podle současných postupů události správně zaznamenávají. A i když v některých případech, kdy je celá věc složitější, mohlo jít o chybu opisovače, není moudré usuzovat, že to tak bylo i v případech, kdy pro to nenacházíme žádné rozumné důkazy v rozdílných zněních starověkých rukopisných opisů Písma. Fakta, která jsou dnes dostupná, přesvědčivě dokazují, že opisování knih Bible se vyznačovalo pozoruhodnou přesností a pečlivostí, takže byla zachována jejich vnitřní integrita. (Viz hesla PÍSAŘ, ZNALEC ZÁKONA; RUKOPISY BIBLE.)

Biblická chronologie a světské dějiny. Často se mluví o tom, že by se biblická zpráva měla „uvést do souladu“ nebo by se měla „sladit“ s chronologií, kterou obsahují starověké světské prameny. Vzhledem k tomu, že pravdou je to, co odpovídá faktům nebo skutečnosti, bylo by takové ‚sladění‘ skutečně důležité — ovšem jen v případě, že by se prokázalo, že starověké světské záznamy jsou naprosto přesné a ve všem spolehlivé, a tedy že mohou sloužit jako měřítko přesnosti, podle něhož se bude posuzovat. Kritikové často prezentují biblickou chronologii tak, jako by byla podřadnější než chronologie pohanských národů. Stojí tedy za to, abychom prozkoumali některé záznamy starověkých národů a lidí, jejichž činnosti a život úzce souvisejí s lidmi a událostmi, o nichž se píše v Bibli.

Bible je historická kniha, která mezi starověkými spisy vyniká. Dějiny starověkých Egypťanů, Asyřanů, Babylóňanů, Médů, Peršanů a dalších národů jsou v podstatě neúplné. Počáteční období těchto národů jsou buď zahalena temnotou, nebo je tyto národy předkládají zcela evidentně formou mýtů. Tak například jeden starověký dokument známý jako Sumerská listina králů začíná slovy: „Když vladařská moc sestoupila z nebe, bylo království (nejprve) v Eridu. (V) Eridu (se stal) králem A-lulim a vládl 28 800 let. Alalgar vládl 36 000 let. Dva králové (tedy) panovali 64 800 let . . . (V) Bad-tibiře vládl En-men-lu-Anna 43 200 let; En-men-gal-Anna vládl 28 800 let; bůh Dumu-zi, pastýř, vládl 36 000 let. Tři králové (tedy) vládli 108 000 let.“ (Ancient Near Eastern Texts, J. B. Pritchard, ed., 1974, s. 265)

To, co dnes o těchto starověkých národech ze světských pramenů víme, bylo pracně dáno dohromady z útržkovitých informací získaných z monumentů a tabulek nebo z pozdějších spisů tzv. klasických historiků řeckého a římského období. Archeologové sice objevili desítky tisíc hliněných tabulek s asyrobabylónskými nápisy a také velké množství papyrových svitků pocházejících z Egypta, ale velká většina těchto nálezů jsou náboženské texty nebo obchodní dokumenty, například kupní či zástavní smlouvy a další úřední listiny. Podstatně menší je množství historických dokumentů pohanských národů, dokumentů, které se dochovaly buď ve formě tabulek, válců a stél, nebo nápisů na monumentech; převážně to jsou materiály, které oslavují panovníky a velkolepým způsobem popisují jejich vojenská tažení.

Naproti tomu Bible předkládá neobvykle souvislé a podrobné dějiny, které zahrnují období přibližně 4 000 let. Nejenže tam jsou s pozoruhodnou návazností zaznamenány události od počátků lidstva až do 5. století př. n. l., kdy byl místodržitelem Nehemjáš, ale v podstatě tam je pokryto i období od Nehemjáše do doby, kdy žil Ježíš a jeho apoštolové, a to prostřednictvím Danielova proroctví (což jsou vlastně dějiny psané předem) zapsaného u Daniela v 11. kapitole. Bible obsahuje živou a realistickou zprávu o izraelském národu od jeho počátků, nestranně popisuje jeho silné stránky i slabosti, úspěchy i neúspěchy, pravé i falešné uctívání, různé projevy požehnání i nepříznivé rozsudky a neštěstí, které zažil. Taková poctivost sama o sobě sice nezaručuje, že biblická chronologie je přesná, ale je rozumným základem pro naši důvěru v to, že pisatelé Bible byli čestní a že měli opravdový zájem o zaznamenání pravdivých informací.

Bibličtí kronikáři, například pisatelé První a Druhé Královské a První a Druhé Paralipomenon, měli nepochybně k dispozici podrobné záznamy. To je patrné z toho, že byli schopni sestavit tak dlouhé rodokmeny, které obsahují mnoho stovek jmen, a také z toho, že o vládě každého z judských a izraelských králů a o jejich vztahu k ostatním národům a k sobě navzájem existují souvislá a faktická pojednání. Novodobí historikové stále ještě mají nejistotu, pokud jde o správné zařazení určitých asyrských a babylónských králů, z nichž někteří pocházejí dokonce z pozdějších dynastií. Ale pokud jde o sled judských a izraelských králů, žádná taková nejistota není.

V Bibli jsou odkazy na ‚knihu Jehovových válek‘ (4Mo 21:14, 15), ‚knihu záležitostí dnů izraelských králů‘ (1Kr 14:19; 2Kr 15:31), ‚knihu záležitostí dnů judských králů‘ (1Kr 15:23; 2Kr 24:5) a ‚knihu Šalomounových záležitostí‘ (1Kr 11:41). Na podobné kroniky se často odkazují také Ezra a Nehemjáš. Z toho je vidět, že se zapsané informace neopírají pouze o vzpomínky nebo o tradice, ale že byly pečlivě zkoumány a jsou plně doloženy. Bibličtí historikové citují také státní záznamy jiných národů, a některé části Bible byly dokonce napsány mimo Izrael, například v Egyptě, Babylóně a Persii. (Viz hesla ESTER [KNIHA]; EZRA [KNIHA]; KNIHA.)

Činitelem, který nepochybně přispěl k tomu, že výčet průběhu let je přesný, alespoň pokud Izraelité věrně dodržovali mojžíšský Zákon, bylo zachovávání Sabatních a Jubilejních roků. Tak byl čas rozdělen na období v délce sedmi a padesáti let. (3Mo 25:2–5, 8–16, 25–31)

Biblická zpráva se v porovnání se soudobými spisy pohanských národů vyznačuje zejména smyslem pro čas, a to nejen pro čas minulý a přítomný, ale také pro čas budoucí. (Da 2:28; 7:22; 8:18, 19; Mr 1:15; Zj 22:10) Jedinečný prvek — proroctví — měl vliv na to, že přesnost chronologických údajů měla pro Izraelity mnohem větší význam než pro pohanské národy, protože proroctví se často týkala konkrétních časových období. V Boží Knize, Bibli, je zdůrazněna přesnost, s jakou Bůh své slovo uskutečňuje (Ez 12:27, 28; Ga 4:4), a je tam ukázáno, že přesná proroctví jsou důkazem jeho Božství. (Iz 41:21–26; 48:3–7)

Je sice pravda, že některé mimobiblické dokumenty jsou o několik století starší než nejstarší biblické rukopisy, které byly dosud objeveny. Některé starověké pohanské písemné zprávy, které jsou vytesané do kamene či vepsané do hlíny, se mohou zdát také velmi působivé. Tím ale není zaručeno, že jsou přesné a pravdivé. Základem pro důvěru v chronologii i jiné informace tedy není materiál, na který se psalo, ale pisatel — jeho záměr, úcta k pravdě a oddanost spravedlivým zásadám. V porovnání s Biblí je kvalita obsahu světských dokumentů velmi nízká, a je jisté, že jejich stáří pak nemá takový význam. Je zřejmé, že biblické záznamy byly pořízeny na materiálech, které snadno podléhají zkáze, například na papyru a pergamenu. A proto tím, že byly stále používány a že na ně působily rozkladné účinky počasí typického pro většinu území Izraele (které je odlišné od mimořádně suchého klimatu v Egyptě), je možné vysvětlit, proč dnes nemáme k dispozici ty nejstarší opisy. Bible je však Jehovova inspirovaná kniha, a proto byla pečlivě opisována a dochovala se v přesné podobě až dodnes. (1Pe 1:24, 25) Bibličtí historikové mohli sepsat své záznamy díky tomu, že byli inspirováni Bohem, a to nám dává jistotu, že biblická chronologie je spolehlivá. (2Pe 1:19–21)

To, že světské dějiny nemohou sloužit jako měřítko, podle něhož by se posoudila přesnost biblické chronologie, ukazuje výrok pisatele knih o archeologii C. W. Cerama. O novodobém oboru datování historických událostí napsal: „Člověk, který ke studiu dějin starověku přistupuje poprvé, určitě žasne nad tím, s jakou jistotou novodobí historikové datují události, které se odehrály před tisíci let. V průběhu dalšího studia tento úžas patrně ještě vzroste. Když totiž zkoumáme starověké historické zdroje, vidíme, jak sporé, nepřesné nebo vyloženě nepravdivé tyto záznamy byly, a to dokonce už v době, kdy vznikly. A v ještě horším stavu, než v jakém byly původně, jsme je dostali my: poškozené zubem času či nedbalostí a hrubým zacházením lidí.“ Pisatel C. W. Ceram dále popisuje kostru dějin chronologie a říká, že je to „čistě hypotetická stavba, u níž hrozí nebezpečí, že se v každém spoji rozpadne“. (The Secret of the Hittites, 1956, s. 133, 134)

Toto hodnocení se sice může zdát přehnané, ale pokud jde o světské záznamy, není neodůvodněné. Informace, které uvádíme dále, objasní, proč nemusíme mít pochybnosti o přesnosti biblické chronologie jen proto, že se s ní určité světské záznamy rozcházejí. Je to právě naopak: pouze v případě, že světská chronologie je v souladu s biblickou zprávou, můžeme takovému starověkému světskému datování oprávněně do jisté míry důvěřovat. Když uvažujeme o záznamech těch pohanských národů, které měly určitý vztah k izraelskému národu, měli bychom pamatovat na to, že některé zjevné rozpory v jejich záznamech mohly vzniknout prostě tím, že novodobí historikové nedokázali správně interpretovat metody datování používané ve starověku a také metody, které použili bibličtí historikové. Existují však také přesvědčivé důkazy toho, že pohanští historikové a chronologové byli nedbalí a nepřesní, a záznamy dokonce úmyslně falšovali.

Egyptská chronologie. Egyptská chronologie se v různých bodech prolíná s chronologií Izraele. Tato encyklopedie udává jako datum příchodu Izraelitů do Egypta rok 1728 př. n. l. a jako datum jejich exodu rok 1513 př. n. l., což bylo o 215 let později. Faraón Šišak zaútočil na Jeruzalém v roce 993 př. n. l., tedy v pátém roce panování Rechoboama. Egyptský král So byl současníkem krále Hošey (asi 758–740 př. n. l.). K bitvě, kterou vedl faraón Neko a která měla za následek smrt Josijáše, došlo pravděpodobně v roce 629 př. n. l. (1Kr 14:25; 2Kr 17:4; 2Pa 35:20–24) Tato data se liší od údajů, které uvádějí novodobí historikové; u exodu je to nejméně celé jedno století, potom se rozdíly postupně snižují, a u doby, kdy vládl faraón Neko, je rozdíl přibližně 20 let. Z následujících informací vyplývá, proč se raději držíme chronologie založené na biblickém počítání času.

Novodobí historikové se spoléhají zejména na určité doklady — seznamy egyptských králů a anály. Patří k nim neúplný Palermský kámen, kde je, jak se předpokládá, uvedeno prvních pět dynastií egyptských dějin, velmi poškozený Turínský papyrus, na kterém je seznam králů a doba jejich vlády od „Staré říše“ až po „Novou říši“, a další zlomkovité nápisy na kamenech. Tyto jednotlivé seznamy a další nezávislé nápisy byly chronologicky seřazeny pomocí spisů egyptského kněze Manéthóna, který žil ve 3. století př. n. l. Ve svých dílech o dějinách a náboženství Egypta uspořádal vlády egyptských panovníků do 30 dynastií, a toto rozdělení používají i současní egyptologové. Tyto prameny a také astronomické výpočty, které vycházejí z egyptských textů pojednávajících o měsíčních fázích a východech hvězdy Sírius (Sothis), jsou používány při sestavování chronologické tabulky.

Problémy egyptské chronologie. Mnoho věcí je nejistých. Manéthónova díla, která jsou používána pro uspořádání zlomkovitých seznamů a dalších nápisů, se dochovala pouze ve spisech pozdějších historiků, například Josepha (1. století n. l.), Sexta Julia Africana (3. století n. l., tedy více než 500 let od doby, kdy žil Manéthó), Eusebia (4. století n. l.) a Syncella (konec 8. nebo začátek 9. století n. l.). Jejich citace Manéthónových spisů jsou, jak uvádí W. G. Waddell, neúplné a často překroucené, a proto „je nesmírně obtížné nabýt jistoty v tom, co je skutečně Manéthó a co bylo podvrženo nebo změněno“. Profesor W. G. Waddell poukazuje na to, že původní Manéthónovo dílo obsahovalo některé nehistorické tradice a legendy, v nichž „jsou králové vylíčeni jako hrdinové, bez ohledu na jakoukoli chronologickou řadu“. Potom píše: „Už od samého začátku bylo v Manéthónově díle mnoho chybných údajů; všechny není možné svést na to, že je písaři či korektoři překroutili. Bylo zjištěno, že není možné, aby mnozí panovníci vládli tak dlouho; v některých případech se ukázalo, že jména a pořadí králů, jak je uvádí Manéthó, neodpovídají nápisům na monumentech.“ (Manetho, úvod, s. vii, xvii, xx, xxi, xxv)

Příčinou toho, že Manéthó uvádí tak nepřiměřeně dlouhá vládní období, je pravděpodobně to, že šlo o vlády, které se překrývaly, a ne o vlády, které po sobě následovaly. Vyplývá to z knihy Studies in Egyptian Chronology od T. Nicklina (Blackburn, Anglie, 1928, s. 39): „Manéthónské dynastie . . . nejsou seznamy panovníků, kteří vládli nad celým Egyptem, ale jsou to zčásti seznamy více či méně závislých knížat, a zčásti seznamy . . . knížecích linií, z nichž později povstali panovníci nad celým Egyptem.“ Profesor Waddell (s. 1–9) ukazuje, že „ve stejnou dobu snad panovalo několik egyptských králů; . . . nezasedli tedy na trůn po sobě, ale několik jich vládlo ve stejném období v různých oblastech. Tímto způsobem se došlo k tak velkému součtu let.“

Vzhledem k tomu, že Bible poukazuje na rok 2370 př. n. l. jako na rok, kdy nastala celosvětová potopa, musely dějiny Egypta začít až po tomto datu. Problémy egyptské chronologie, které jsme popsali, jsou nepochybně příčinou toho, že by se díky číslům, která prosazují současní historikové, počátek dějin Egypta posunul až do roku 3000 př. n. l.

Větší důvěru mají egyptologové v samotné starověké nápisy. Ovšem pečlivost, pravdomluvnost a mravní bezúhonnost egyptských písařů není mimo veškerou pochybnost. Profesor J. A. Wilson uvádí: „Pokud jde o přesnou historickou hodnotu egyptských nápisů, je namístě určité varování. Byl to svět . . . mýtů o bozích a svět zázraků.“ Potom podotýká, že písařům nevadilo podvodně upravovat chronologické údaje o některých událostech tak, aby vychválili panovníka, který byl právě u moci. Dále píše: „Historik přijme jeho údaje jako jistou věc, pokud není žádný důvod pro pochybnosti; musí však být ochoten upravit svůj závěr, jakmile se objeví nějaký nový materiál, který na předchozí výklad vrhne nové světlo.“ (The World History of the Jewish People, 1964, sv. 1, s. 280, 281)

Chybějí informace o Izraeli. To není nijak překvapivé, protože Egypťané nejen nechtěli zaznamenávat události, které byly pro ně ponižující, ale nedělalo jim problémy vymazávat záznamy o předchozím panovníkovi, pokud se prokázalo, že tyto informace jsou pro faraóna panujícího v té době nepřijatelné. Tak například Thutmóse III. nechal po smrti královny Hatšepsut odstranit její jméno a podobiznu z reliéfů na monumentech. Na základě tohoto zvyku lze tedy nepochybně vysvětlit, proč neexistuje žádný egyptský záznam o období 215 let, kdy Izraelité pobývali v Egyptě, nebo o jejich exodu.

Jméno faraóna, který panoval v době exodu, není v Bibli uvedeno, a proto snahy o určení jeho totožnosti vycházejí pouze z dohadů. Tím se částečně vysvětluje, proč se datum exodu podle výpočtů současných historiků pohybuje v rozmezí let 1441 až 1225 př. n. l., což je rozdíl více než 200 let.

Asyrská chronologie. V asyrských nápisech se o stycích s Izraelity mluví už od dob Salmanasara III. (začátek prvního tisíciletí př. n. l.) a čas od času jsou v nich jmenovitě uvedeni určití judští a izraelští králové. K asyrským nápisům patří slavnostní nápisy, například ty, které byly objeveny na zdech paláců, královské anály, seznamy králů, jako jsou seznamy z Chorsabádu, a seznamy limuů čili eponymů.

Asyrské slavnostní nápisy a anály. Ve svém díle Assyrian Historiography (1916, s. 5, 6) Albert Olmstead popsal asyrské slavnostní nápisy takto: „Slavnostní nápis můžeme . . . využít k zaplnění mezer v análech [královských kronikách, v nichž jsou události uváděny po obdobích v délce jednoho roku], ale když se odchýlí od svého originálu, nemá ani tu nejmenší váhu.“ Dále ukázal, že hlavním záměrem těchto slavnostních nápisů nebylo uvést nepřerušenou historii vlády. Potom dodal: „Podobně závažné je i to, že jsou málokdy řazeny chronologicky . . . Je tedy zřejmé, že se musí využívat obezřetně.“

O análech napsal: „Zde se setkáváme s řádnou chronologií, a pokud se tam někdy mohou objevit chyby, ať už záměrné, či jiného druhu, je obyčejně správná alespoň relativní chronologie . . . Bylo by ale velkým omylem domnívat se, že anály jsou vždy věrohodné. Dřívější historikové přijímali údaje, které jsou v análech obsažené, příliš často, jestliže neměli nějaký jednoznačný důkaz, že jsou nepřesné. V několika posledních letech však bylo objeveno množství nového materiálu, který můžeme použít ke kritickému posouzení sargonských dokumentů . . . Když se k tomu ještě přidají odkazy z cizích pramenů, například hebrejských či babylónských, nebudeme muset anály ani studovat, abychom se přesvědčili, že nejsou příliš spolehlivé.“

K tomu je možné připojit také svědectví D. D. Luckenbilla: „Člověk brzy zjistí, že hlavní pohnutkou královských písařů nebylo popsat události přesně tak, jak k nim za vlády krále každým rokem docházelo. Někdy se zdá, že různá válečná tažení byla bez nějakého zjevného důvodu posunuta, ale mnohem častěji je zřejmé, že historická přesnost byla obětována ješitnosti panovníka.“ (Ancient Records of Assyria and Babylonia, 1926, sv. I, s. 7)

V průběhu vlády určitého krále procházely královské anály obvykle řadou úprav. Poslední verze sice líčily nové události, ale také se zdá, že skutečnosti a čísla z předchozích let v nich byly zfalšovány tak, aby to vyhovovalo králi. Profesor Olmstead poukazuje například na to, že Aššurbanipal „s ledovým klidem po částech vybírá z údajů o posledních dvou egyptských taženích svého otce, a to tak dlouho, že v poslední verzi není už nic, co by nepřipsal sám sobě“. (Assyrian Historiography, s. 7)

Příklady této evidentní nespolehlivosti, ať už úmyslné, či neúmyslné, by mohly pokračovat do nekonečna. Těm, kdo sepisovali seznamy poplatníků, nedělalo problém uvést jako vazalského krále platícího tribut někoho, kdo, jak vyplývalo z dalších záznamů, v té době už nežil. George Smith se zmiňuje o jednom případu, kdy tentýž Esar-chaddonův seznam poplatníků je o 13 let později připsán jeho synu Aššurbanipalovi, a poukazuje na to, že tento pozdější seznam je „s největší pravděpodobností doslovným opisem dřívějšího dokumentu, ale nikdo se nesnažil zjistit, zda tito králové byli ještě u moci a zda tribut skutečně zaplatili“. (The Assyrian Eponym Canon, Londýn, 1875, s. 179)

Seznamy eponymů (limuů). I přes uvedené důkazy zastávají současní chronologové všeobecně názor, že seznamy eponymů čili limuů nějakým způsobem unikly falšování, a že jsou tedy vlastně zcela bez chyb. Seznamy eponymů jsou v podstatě seznamy jmen úředníků a jejich postavení či seznamy jmen, k nimž je připojena krátká zmínka o válečných taženích či jiných význačných událostech. Jeden úsek seznamu eponymů například zní:

Bel-charran-bel-usur

(místodržitel) Guzany

proti Damašku

—

Salmanasar

usedl na trůn

Marduk-bel-usur

(místodržitel) Amedi

v zemi

Mahde

(místodržitel) Ninive

proti [Samaří]

Assur-išmeani

(místodržitel) [Kakzi]

proti [Samaří]

Salmanasar

král Asýrie

proti [Samaří]

Z toho je vidět, že nejsou uváděna žádná skutečná data, ale předpokládá se, že každé jméno představuje jeden rok, což má tedy umožňovat počítání po rocích. Pomocí těchto seznamů eponymů se současní historikové snaží synchronizovat asyrské a babylónské dějiny, zejména období let 911 až 649 př. n. l., do něhož přiřazují jména eponymů na seznamech. Rozhodujícím bodem, o který se opírají, je zmínka o zatmění Slunce, o němž se mluví v jednom zápisu u jména jistého Bursagalleho, místodržitele Guzany. Toto zatmění nastalo v měsíci sivanu (květen/červen) a jeho datum historikové obvykle stanovují na 15. června 763 př. n. l. O spolehlivosti tohoto data a také o synchronizaci asyrských dějin s dějinami Judy a Izraele, kterou na tomto datu historikové zakládají, bude pojednáno později pod nadpisem „Astronomické výpočty“.

Množství informací obsažených v seznamech eponymů je značně redukované (v porovnání s anály a dalšími nápisy), a proto je zřejmé, že tento prostředek ke zjišťování chyb je velmi omezený. Jsou-li mezi seznamy eponymů a anály zjištěny nějaké zjevné rozpory, například když je určité válečné tažení zařazeno do jiného roku panování určitého krále nebo do působení jiného eponyma, přiklánějí se historikové obvykle k tomu, že chyba je spíše v análech než v seznamech eponymů. Ale dokonce ani o tzv. asyrské synchronistické historii, což je známá tabulka, která obsahuje stručnou zprávu o vztazích mezi Asýrií a Babylónií v období několika staletí, se netvrdí, že je zcela přesná. Profesor A. T. Olmstead předkládá důkazy, které ukazují, že tento dokument je pouze opisem dřívějšího slavnostního nápisu, a uvádí: „Svůj dokument tedy nemůžeme považovat v pravém slova smyslu za historický, ale můžeme ho považovat pouze za nápis, který byl sepsán na počest Ašura [hlavního asyrského boha] a jeho lidu . . . Když se na to budeme dívat z tohoto pohledu, pak nás už nebudou znepokojovat četné chyby (dokonce ani ty, které se týkají pořadí králů), které tak značně snižují hodnotu tohoto dokumentu, a to právě v případě, kdy jeho svědectví potřebujeme nejvíce.“ (Assyrian Historiography, s. 32)

Je jasné, že takové rozdíly, jaké jsou patrné v seznamech eponymů, novodobým učencům velmi ztěžují zjištění přesné chronologie, zejména pak v případě, kdy se na sestavení dat, která zahrnují několik století, podíleli písaři, pro něž pečlivost a historická přesnost znamenala tak málo. Je také zřejmé, že se současní historikové cítí oprávněni upravovat nebo zamítat údaje v asyrských seznamech eponymů, když se to ve světle jiných činitelů či důkazů jeví jako rozumné.

Na základě uvedených informací je možné dojít k závěru, že buď asyrskou historiografii současní historikové nechápou správně, nebo že tato historiografie má velmi malou hodnotu. Každopádně necítíme nutnost pokoušet se uvést biblickou chronologii do souladu s historií předloženou v asyrských záznamech. Z toho důvodu uvádíme pouze jednoznačné synchronismy mezi Asýrií a Izraelem a Judou, které vyplývají z Bible.

Babylónská chronologie. O Babylónu se biblická zpráva zmiňuje hlavně až v souvislosti s dobou Nebukadnecara II. Vládou Nebukadnecarova otce Nabopalasara začala tzv. Novobabylónská říše; ta přestala existovat v době, kdy vládl Nabonid a jeho syn Belšacar a kdy byl Babylón poražen Kýrem Perským. Toto období je středem velkého zájmu biblických znalců, protože zahrnuje dobu zničení Jeruzaléma Babylóňany a větší část sedmdesáti let, kdy byli Židé ve vyhnanství.

U Jeremjáše 52:28 se píše, že v sedmém roce Nebukadnecara (neboli Nebukadrecara) byla do Babylóna odvedena první skupina židovských vyhnanců. V souladu s tím je v jednom klínopisném textu Babylónské kroniky (Britské muzeum 21946) uvedeno: „Sedmý rok: v měsíci kislevu shromáždil král Akkadu své vojsko a táhl do země Chattu. Utábořil se proti městu Judy a druhého dne měsíce adaru město dobyl (a) (jeho) krále [Jehojakina] zajal. Ve městě dosadil krále [Sedekjáše] podle své vlastní volby (a) přijal velký tribut a přinesl ho do Babylóna.“ (Assyrian and Babylonian Chronicles, A. K. Grayson, 1975, s. 102; srovnej 2Kr 24:1–17; 2Pa 36:5–10.) (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 326) O zbývajících 32 letech Nebukadnecarovy vlády neexistují žádné historické záznamy ve formě kroniky, pouze zlomkovitý nápis o vojenském tažení proti Egyptu ve 37. roce Nebukadnecarovy vlády.

Byly nalezeny tabulky, které pocházejí ze druhého roku vlády Avíl-Marduka (Evil-merodaka; 2Kr 25:27, 28). A jsou známy také tabulky se smlouvami pocházející ze čtvrtého roku vlády Neriglisara, který je považován za Avíl-Mardukova následníka.

Propojení babylónské chronologie s chronologií biblickou umožňuje jedna babylónská hliněná tabulka. Obsahuje astronomické údaje o sedmém roce Kambýsa II., syna Kýra II.: „Rok VII, tammuz, noci 14., 1²⁄₃ dvouhodin (3 hod., 20 min.) po příchodu noci zatmění Měsíce; po celý průběh viditelné; zasahovalo severní polovinu (měsíčního) kotouče. Tebet, noci 14., 2¹⁄₂ dvouhodiny (5 hod.) v noci před [příchodem] rána (ve druhé polovině noci) byl měsíční kotouč zatemnělý; celý průběh viditelný; zatmění zasahovalo jižní a severní část.“ (Inschriften von Cambyses, König von Babylon, J. N. Strassmaier, Lipsko, 1890, č. 400, řádky 45–48; Sternkunde und Sterndienst in Babel, F. X. Kugler, Münster, 1907, sv. I, s. 70, 71) Tato dvě zatmění Měsíce zřejmě mohou být ztotožněna se zatměními, která byla v Babylóně pozorována 16. července 523 př. n. l. a 10. ledna 522 př. n. l. (Theodor v. Oppolzer, Canon der Finsternisse, 1887, s. 335) Z této tabulky tedy vyplývá, že sedmý rok Kambýsa II. začal na jaře roku 523 př. n. l.

Vzhledem k této skutečnosti byl tedy prvním rokem Kambýsovy vlády rok 529 př. n. l., a jeho nástupním rokem a zároveň posledním rokem Kýra II. jakožto babylónského krále byl rok 530 př. n. l. Poslední tabulka z doby vlády Kýra II. pochází z devátého roku jeho vlády, z pátého měsíce, 23. dne. (Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, R. Parker a W. Dubberstein, 1971, s. 14) Jestliže byl tedy rok 530 př. n. l. devátým vládním rokem babylónského krále Kýra II., pak podle tohoto výpočtu byl jeho prvním vládním rokem rok 538 př. n. l., a rokem, kdy do úřadu nastoupil, rok 539 př. n. l.

Béróssós. Ve třetím století př. n. l. sepsal jistý babylónský kněz jménem Béróssós dějiny Babylóna v řečtině; tyto dějiny se velmi pravděpodobně opíraly o klínopisné záznamy. O jeho spisech profesor Olmstead napsal: „Dochovaly se pouze fragmenty, výňatky či stopy. A nejvýznamnější z těchto fragmentů se dochovaly tradicí, a nelze je téměř s ničím porovnat. Dnes jsme odkázáni na novodobý latinský překlad Eusebiovy kroniky, který byl pořízen z jednoho arménského překladu ztraceného řeckého originálu; Eusebius čerpal částečně z Alexandra Polyhistora, který jako pramen použil přímo Béróssa, částečně z Abydena, který velmi pravděpodobně použil dílo Jubovo; Juba zase čerpal z Alexandra Polyhistora a tak vlastně z Béróssa. Ještě větší zmatek je způsoben tím, že Eusebius v některých případech nepoznal, že v Abydenově díle se Polyhistor ozýval pouze slabě, a citace zpráv obou pisatelů uváděl vedle sebe! A to ještě není to nejhorší. Eusebiova zpráva, která vychází z Polyhistora, se sice obvykle preferuje, ale zdá se, že Eusebius použil špatný rukopis díla tohoto autora.“ (Assyrian Historiography, s. 62, 63) Židovský historik Josephus, který žil v prvním století n. l., také tvrdí, že cituje Béróssa. Je však zřejmé, že chronologické údaje, které pravděpodobně pocházejí od Béróssa, mohou být stěží považovány za rozhodující.

Další činitele, na jejichž základě mohly vzniknout rozdíly. Lidé, kteří se studiem dějin starověku zabývají pouze příležitostně, se často mylně domnívají, že klínopisné tabulky (například i tabulky, které použil Béróssós) byly vždy napsány v době, kdy se události na nich popisované odehrály, nebo krátce nato. Avšak důkazy svědčí o tom, že kromě mnoha klínopisných dokumentů obchodního rázu, které skutečně vznikly v době, kdy se transakce uskutečnily, babylónské historické texty, a dokonce i mnohé astronomické texty pocházejí často z mnohem pozdějších období. Podle asyriologa D. J. Wisemana je ta část takzvané Babylónské kroniky, která pojednává o období od vlády Nabúnásira po Šamaš-šum-ukína (podle světských historiků období let 747–648 př. n. l.), pouze „opisem staršího a poškozeného textu, pořízeným ve dvacátém druhém roce Dareia [poznámka pod čarou zní: I.e. 500/499 př. Kr., pokud šlo o Dareia I.]“. (Chronicles of Chaldaean Kings, Londýn, 1956, s. 1) Z toho vyplývá, že tento dokument byl nejen sepsán 150 až 250 let po popisovaných událostech, ale byl také opsán z dřívějšího poškozeného dokumentu, který mohl, ale také nemusel být originálem. O textu Novobabylónské kroniky, která zahrnuje období od Nabopalasara do Nabonida, tentýž autor píše: „Texty Novobabylónské kroniky jsou napsány malým písmem, jehož typ neumožňuje žádné přesné datování, ale může naznačovat, že tyto texty byly napsány v rozmezí od doby, kdy se samotné události odehrály, až do doby, kdy přestali vládnout Achajmenovci.“ Je možné, že byly napsány až v době zániku Perské říše, což bylo v roce 331 př. n. l., tedy asi 200 let po pádu Babylóna. Jak jsme již viděli, mohlo se snadno stát, že data, a tedy i čísla, pohanští písaři v průběhu několika století omylem, nebo dokonce záměrně změnili. Máme-li všechny tyto okolnosti na mysli, je jistě nemoudré trvat na tom, že tradiční číselné údaje o vládách novobabylónských králů jsou zcela spolehlivé.

Kvůli tomu, že nejsou k dispozici soudobé historické záznamy, a také kvůli tomu, jak snadno mohlo dojít ke změně dat, není vyloučena možnost, že někteří novobabylónští panovníci panovali déle, než vyplývá z tradičních údajů. Jako pádný argument proti tomu není zásadně možné používat tu skutečnost, že nebyly objeveny žádné tabulky, které by pojednávaly o pozdějších letech jejich vlády. Jsou totiž případy, kdy králové panovali mnohem později v proudu času, ale nenalezly se žádné tabulky, které by to potvrdily. Například neexistují žádné známé soudobé klínopisné doklady, pomocí nichž by se dalo zjistit, jak dlouho vládli Artaxerxes III. (Óchos) (o němž historikové tvrdí, že vládl 21 let [358 až 338 př. n. l.]) a Arsés (který údajně vládl 2 roky [337 až 336 př. n. l.]).

Historikové ve skutečnosti ani nevědí, kam zařadit určité babylónské krále, o nichž záznamy existují. Profesor A. W. Ahl (Outline of Persian History, 1922, s. 84) uvádí: „Na tabulkách se smlouvami nalezených v Borsippě se objevují jména babylónských králů, která se nevyskytují nikde jinde. S největší pravděpodobností spadají do posledních dnů Dareia I. a do prvních dnů Xerxa I., jak se domnívá Ungnad.“ Stále to však jsou pouze domněnky.

Perská chronologie. K řadě významných událostí popisovaných v Bibli došlo v období Perské říše. Byl to například pád Babylóna, po němž Kýros osvobodil Židy, čímž skončilo sedmdesátileté zpustošení Judy, dále opětné vystavění jeruzalémského chrámu, který byl dokončen „v šestém roce vlády krále Dareia [I., Perského]“, a znovuvybudování jeruzalémských zdí, které se pod Nehemjášovým vedením uskutečnilo na základě výnosu vydaného ve 20. roce vlády Artaxerxa Longimana. (2Pa 36:20–23; Ezr 3:8–10; 4:23, 24; 6:14, 15; Ne 2:1, 7, 8)

K datu 539 př. n. l., kdy padl Babylón, je možné dojít nejen pomocí Ptolemaiova kánonu, ale také pomocí jiných pramenů. Historikové Diodóros a také Africanus a Eusebius ukazují, že první rok Kýrova kralování v Persii odpovídá 1. roku 55. olympiády (560/559 př. n. l.), a naproti tomu konec Kýrova panování je zařazen do 2. roku 62. olympiády (531/530 př. n. l.). Z klínopisných tabulek vyplývá, že Kýros panoval nad Babylónem 9 let, což dokazuje, že rok 539 byl rokem, kdy byl Babylón dobyt. (Handbook of Biblical Chronology, Jack Finegan, 1964, s. 112, 168–170; Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, s. 14; viz informace uvedené pod nadpisem „Babylónská chronologie“; také heslo PERSIE, PERŠANÉ.)

Některé nápisy perských králů se dochovaly až dodnes, ale chceme-li podle nich stanovit délku vlády perských králů, není možné je použít. Například v Persepoli se našla řada tabulek, na nichž sice byla uvedena data, ale ne jména králů.

Astronomické výpočty. Ve své knize Die Welt des Alten Testaments Martin Noth tvrdí, že „díky astronomickým zjištěním můžeme relativní chronologii [která pouze určuje pořadí událostí] přeměnit na chronologii absolutní, což je systém dat příbuzný našemu kalendáři“. (1966, s. 272) Je sice pravda, že Stvořitel člověka dal lidem nebeská tělesa jako prostředek k měření času, ale vzájemný vztah astronomických dat a událostí, které se staly v minulosti, je podmíněn různými činiteli a lidským výkladem, a tak může dojít k omylu.

Mnohé takzvané synchronizace astronomických dat s událostmi či daty z dějin starověku vycházejí ze zatmění Slunce nebo Měsíce. Avšak „v určitém městě nastalo v průměru asi 40 zatmění Měsíce a 20 částečných zatmění Slunce za 50 let, [ale] jen jedno úplné zatmění Slunce za 400 let“. (Encyclopædia Britannica, 1971, sv. 7, s. 907) A tak pouze v případě, že by bylo výslovně uvedeno, že na určitém území bylo pozorováno úplné zatmění Slunce, byl by malý důvod k pochybám ohledně stanovení určitého historického data touto metodou. Starověké klínopisné texty (či jiné prameny) o zatměních však takové specifické informace v mnoha případech neposkytují.

Příkladem je zatmění Slunce, o které se historikové opírají, když chtějí uvést do souladu asyrskou chronologii s chronologií biblickou. Mluví se o něm v asyrském seznamu eponymů, kde je uvedeno, že toto zatmění nastalo ve třetím měsíci (počítáno od jara) za eponyma Bursagalleho. Podle výpočtů současných chronologů to bylo 15. června 763 př. n. l. Když od tohoto data historikové odečtou 90 let (čili 90 jmen ze seznamu eponymů), vyjde jim rok 853 př. n. l., což je datum bitvy u Karkaru, k níž došlo v šestém roce Salmanasara III. Chronologové tvrdí, že jako spojence nepřátelské koalice, která proti Asýrii v této bitvě bojovala, Salmanasar jmenuje izraelského krále Achaba, a že se o 12 let později (v 18. roce své vlády) zmiňuje o tom, že mu izraelský král Jehu měl platit tribut. Potom vyvozují, že rok 853 př. n. l. je posledním rokem vlády Achaba a rok 841 př. n. l. že je počátkem panování Jehua. Jsou tyto výpočty spolehlivé?

Nejprve je třeba vzít v úvahu, že ze seznamu eponymů nevyplývá, že šlo o úplné zatmění Slunce, ačkoli se to usuzuje. A přestože by většina dnešních historiků zmínku o zatmění uplatnila na zatmění v roce 763 př. n. l., neudělali by to všichni; někteří se přiklánějí k tomu, že šlo o rok 809 př. n. l., během něhož nastalo zatmění, které v Asýrii bylo možné pozorovat alespoň částečně (tak to bylo i v letech 857 a 817 př. n. l. atd.). (T. v. Oppolzer, Canon der Finsternisse, tabulky 17, 19, 21) Současní historikové mají námitky proti tomu, aby se datum zatmění Slunce roku 763 př. n. l. měnilo, a to z toho důvodu, že by se tím ‚vnesl zmatek do dějin Asýrie‘. Jak už jsme ale viděli, vnesli značný zmatek do vlastních dějin samotní Asyřané.

Navíc účast krále Achaba v bitvě u Karkaru je velmi nepravděpodobná. I kdyby tedy bylo možné zkrátit vládu Achazjáše a Jehorama (kteří vládli mezi Achabem a Jehuem) na pouhých 12 let (srovnej 1Kr 22:40, 51; 2Kr 1:2, 17; 3:1), tak z důkazů vyplývá, že synchronizace bitvy u Karkaru s králem Achabem není správná. Salmanasarova zmínka o Jehuovi se tedy nemusí nutně vztahovat na první rok Jehuovy vlády. Údajnou hodnotu synchronizace může ještě snižovat obvinění vznášené proti Asyřanům, totiž že rádi falšovali údaje o tom, v kterém roce byla podniknuta válečná tažení, a že králům rádi připisovali zásluhu na získání tributu, i když to bylo od lidí, kteří už nežili. Z tabulky „Význačná data z období judských a izraelských králů“, která je připojena k tomuto heslu, vyplývá, že Achab zemřel asi v roce 920 př. n. l. a že se Jehuovo kralování počítá asi od roku 904 př. n. l.

Ptolemaiův kánon. Klaudios Ptolemaios byl řecký astronom, který žil ve druhém století n. l. čili více než 600 let potom, co skončila novobabylónská epocha. Jeho kánon neboli seznam králů navazoval na dílo o astronomii, které sepsal. Ptolemaiovy informace o novobabylónských králích a o délce jejich vlády uznává většina současných historiků.

Je zřejmé, že Ptolemaios své historické údaje zakládal na pramenech pocházejících ze seleukovského období, které začalo více než 250 let potom, co Kýros dobyl Babylón. Není tedy žádným překvapením, že Ptolemaiovy údaje se shodují s tím, co uvádí Béróssós, babylónský kněz ze seleukovského období.

Zatmění Měsíce. Zatmění Měsíce sloužila k ověření dat udávaných jako určité roky vlády novobabylónských králů, dat, která vycházela z Ptolemaiova kánonu, a údajů v klínopisných záznamech. Ale i když Ptolemaios data určitých zatmění, k nimž došlo v minulosti, možná počítal či zaznamenával přesně (jeden současný astronom zjistil, že tři pětiny Ptolemaiových údajů jsou správné), nedokazuje to, že jsou správná i historická data, která uváděl, a tedy že vztah, který mezi zatměními a vládou určitých králů vytvořil, je důsledně založen na pravdivých historických skutečnostech.

Příkladem problému, který může vzniknout v souvislosti s datováním na základě zatmění Měsíce, je datum smrti Heroda Velikého. Z Josephových spisů (Židovské starožitnosti, XVII, 167 [vi, 4]; XVII, 188–214 [viii, 1–ix, 3]) vyplývá, že Herodes zemřel krátce po zatmění Měsíce a nedlouho před začátkem období Pasach. Mnoho znalců stanovuje datum Herodovy smrti na rok 4 př. n. l. a jako důkaz uvádí zatmění Měsíce z 11. března (13. března podle juliánského kalendáře) téhož roku. Na základě tohoto výpočtu pak mnoho dnešních chronologů tvrdí, že se Ježíš narodil už roku 5 př. n. l.

Ale toto zatmění v roce 4 př. n. l. bylo pouze 36procentní a všimlo by si ho pouze velmi málo lidí, protože nastalo v časných ranních hodinách. Další dvě zatmění nastala v roce 1 př. n. l., a obě splňují podmínku, že to bylo nedlouho před Pasachem. Částečné zatmění Měsíce 27. prosince (29. prosince podle juliánského kalendáře) toho roku mohlo být sice v Jeruzalémě vidět, ale pravděpodobně nešlo o význačnou událost. Podle výpočtů založených na Oppolzerově díle Canon der Finsternisse (s. 343) začal Měsíc vystupovat ze stínu Země ve chvíli, kdy se na Jeruzalém snášel soumrak, a jakmile se setmělo, svítil Měsíc už zase celý. Na druhé straně toto zatmění Měsíce není zahrnuto do souhrnného seznamu Manfreda Kudleka a Ericha Micklera. Není tedy jisté, do jaké míry v tomto časovém bodě v dějinách bylo možné zatmění v Jeruzalémě pozorovat nebo zda bylo vůbec vidět. Mnohem nápadnější než obě zmíněná zatmění Měsíce bylo to, které nastalo v pozdních nočních hodinách 8. ledna roku 1 př. n. l. (10. ledna podle juliánského kalendáře). Šlo o úplné zatmění, při němž Měsíc nebylo vidět jednu hodinu a 41 minut. Toto zatmění mohl vidět každý, kdo byl vzhůru, a to i v případě, že bylo zataženo. Z toho je patrné, že v letech, o kterých zde mluvíme, nastalo krátce před Pasachem více než jedno zatmění. Se zřetelem na informace, které jsou dnes dostupné, se zdá, že oním zatměním bylo s největší pravděpodobností zatmění z 8. ledna roku 1 př. n. l. (Solar and Lunar Eclipses of the Ancient Near East From 3000 B.C. to 0 With Maps, M. Kudlek a E. H. Mickler, Neukirchen-Vluyn, Německo, 1971, sv. I, s. 156)

Ale ne všechny texty, které historikové používají k datování událostí a různých období dějin starověku, vycházejí ze zatmění. Byly nalezeny astronomické kalendáře, které udávají postavení Měsíce (ve vztahu k určitým hvězdám nebo souhvězdím) při jeho východu a západu v určitý den v Babylóně (například „Měsíc stál jeden loket před zadní nohou lva“) a také postavení určitých planet ve stejnou dobu. Dnešní chronologové poukazují na to, že takové kombinace postavení hvězd se znovu opakují až za tisíce let. Tyto astronomické kalendáře obsahují zmínky o vládách určitých králů a zdá se, že se shodují s údaji v Ptolemaiově kánonu. Někdo to sice může považovat za nezvratný důkaz, ale jsou činitele, které sílu tohoto důkazu značně zeslabují.

Prvním činitelem je to, že v pozorováních, která byla prováděna v Babylóně, mohly být chyby. Babylónští astronomové se velmi zajímali o nebeské úkazy, které se při východu a západu Měsíce či Slunce objevovaly těsně nad horizontem. Ale horizont, který je vidět z Babylóna, je často zatemněn písečnými bouřemi. V pojednání o těchto činitelích profesor O. Neugebauer uvádí, že si Ptolemaios stěžoval „na nedostatek spolehlivých pozorování planet [ze starověkého Babylóna]. [Ptolemaios] podotýká, že Babylóňané neprováděli první pozorování příliš kvalifikovaně, protože se zabývali jednak tím, co se objevovalo a mizelo, a jednak pevnými body, tedy úkazy, které lze ve své podstatě velmi obtížně pozorovat.“ (The Exact Sciences in Antiquity, 1957, s. 98)

Druhým činitelem je skutečnost, že velká většina nalezených astronomických kalendářů, ačkoli jsou v nich obsaženy údaje vztahující se k dřívějším obdobím, nebyla napsána v době Novobabylónské či Perské říše, ale v seleukovském období (312–65 př. n. l.). Historikové se domnívají, že jsou to kopie starších dokumentů. Skutečně soudobé astronomické texty, podle nichž by se dala určit celá chronologie novobabylónského a perského období (konec sedmého až konec čtvrtého století), chybějí.

A konečně, i když jsou astronomické informace (jak jsou nyní vysvětlovány a chápány) v objevených textech v zásadě přesné, například u Ptolemaia, nedokazuje to, že jsou přesné i historické údaje, které jsou k astronomickým informacím připojeny. Stejně jako Ptolemaios používal vlády starověkých králů (jak je on chápal) prostě jako kostru, do níž zasazoval astronomická data, tak i pisatelé (či opisovači) astronomických textů, kteří žili v seleukovském období, mohli do astronomických textů prostě vložit to, co bylo tehdy uznávanou čili „všeobecně rozšířenou“ chronologií. V této uznávané neboli všeobecně rozšířené chronologii mohly v kritických místech, o kterých jsme v tomto hesle už pojednávali, snadno vzniknout chyby. Uveďme si příklad. Starověký astronom (či písař) by mohl napsat, že určitý nebeský úkaz nastal v roce, který by podle našeho kalendáře odpovídal roku 465 př. n. l. Když se jeho tvrzení ověří přesnými výpočty, může se prokázat jako správné. Tento astronom či písař však může také uvést, že rok, kdy nastal nebeský úkaz (465 př. n. l.), byl 21. rokem krále Xerxa, a v tom se může zcela mýlit. Jednoduše řečeno, přesnost v astronomických údajích nedokazuje přesnost v údajích historických.

Archeologické datování. O problémech, jež souvisejí s určováním dat na základě nalezených artefaktů, je pojednáno pod heslem ARCHEOLOGIE. Stručně řečeno, datování pomocí artefaktů, například pomocí hliněných střepů, může být vždy pouze srovnáváním, protože nejsou k dispozici přesně datované nápisy. To znamená, že archeolog může pouze říci, že ‚tato konkrétní vrstva a její obsah v tomto pahorku evidentně pochází ze stejného období jako jistá vrstva v tamtom pahorku (nebo že je starší či mladší)‘. Je tak vytvořena obecná chronologická posloupnost, která však stále podléhá opravám a změnám, přičemž tyto změny někdy představují stovky let. Například v roce 1937 archeolog Barton zařadil hrnčířské výrobky z „rané doby bronzové“ do období let 2500–2000 př. n. l., zatímco v následujícím roce W. F. Albright uvedl, že tato epocha byla v letech 3200–2200 př. n. l.

Na základě toho G. Ernest Wright napsal: „Na tomto poli můžeme málokdy pracovat s jistými fakty. Místo toho musíme vytvářet hypotézy, které vždy mají buď větší, či menší stupeň pravděpodobnosti. To, zda jsou pravdivé, spočívá ve schopnosti [archeologů] vyložit a udržet pohromadě různé nesourodé údaje; avšak nové informace si mohou v kterékoli chvíli vynutit změnu dané hypotézy nebo mohou učence přimět, aby hypotézu vyjádřil poněkud odlišněji.“ (Shechem, The Biography of a Biblical City, 1965, předmluva s. xvi)

Dalším příkladem toho je výrok v knize Chronologies in Old World Archaeology, jejímž editorem byl Robert Ehrich a jež byla vydána v roce 1965, aby nahradila dřívější dílo z roku 1954. Tato kniha obsahovala přehled názorů na „proměnlivou síť relativních chronologií“, názorů, které vyjádřili přední archeologové. V předmluvě (s. vii) se píše: „Účelem této knihy je předložit série chronologií různých sousedících území, a to tak, jak se odborníkům na daná území jeví v roce 1964. I přes nové poznatky je celková situace stále proměnlivá, a nejčerstvější informace ukáží, že některé závěry budou zastaralé pravděpodobně ještě dříve, než bude toto dílo vytištěno.“ Na to bychom měli pamatovat, když hodnotíme údaje, které archeologové uvádějí v souvislosti se stářím určitých měst, například Jericha, nebo v souvislosti s obdobím, do něhož je řazeno dobytí Palestiny Izraelem.

Historikové klasického období. Výraz „klasický“ je zde použit na období a kulturu starověkých Řeků a Římanů. Díla některých klasických historiků slouží nejen jako pramen informací o dějinách Řecka a Říma, ale dnešní historikové se o ně opírají také tehdy, když chtějí zaplnit mezery či potvrdit určitá data v záznamech o starověkém Egyptě, o Asýrii, Babylóně, Persii, Sýrii a Palestině. Ke starověkým řeckým historikům patří Hérodotos (asi 484–425 př. n. l.), Thúkydidés (asi 471–401 př. n. l.), Xenofón (asi 431–352 př. n. l.), Ktésiás (5. století př. n. l.), dále Strabón, Diodóros Sicilský a Alexandr Polyhistor, kteří žili v 1. století př. n. l., a Plútarchos, který žil v 1. až 2. století n. l. Mezi římskými historiky to byl Titus Livius (59 př. n. l. až 17 n. l.), Gnaeus Pompeius Trogus, Liviův současník, Plinius Starší (23–79 n. l.) a Sextus Julius Africanus (3. století n. l.), který se pravděpodobně narodil v Libyi. Kromě nich jsou hlavními prameny informací Manéthó a Béróssós (o nichž už byla zmínka), židovský historik Josephus, jehož spisy (ačkoli si ve své současné podobě někdy odporují) jsou velkou pomocí pro období prvního století n. l., a Eusebius, církevní historik a biskup z Cesareje (asi 260–342 n. l.).

Všichni tito historikové žili až po asyrském a novobabylónském období a pouze první čtyři z nich žili v době Perské říše. Žádný z těchto pisatelů tedy o asyrském a novobabylónském období nepředkládá informace založené na osobní zkušenosti, ale zaznamenávají spíše tradiční názory, které slyšeli nebo které si v některých případech mohli přečíst a opsat. Je zřejmé, že přesnost jejich údajů závisí na tom, jak přesné byly prameny, které použili.

A nejen to. Ve znalostech o jejich spisech jsme dnes odkázáni na opisy opisů, přičemž nejstarší opisy pocházejí často až ze středověku. Už jsme viděli, jak opisovači zkomolili chronologie sestavené Manéthónem a Béróssem. Pokud jde o způsobilost a spolehlivost dalších starověkých historiků klasického období, zaslouží si naši pozornost tato informace:

O Hérodotově přístupu k historii — o tom, že si položil otázku, hledal na ni patřičnou odpověď a potom učinil nějaký závěr — se mluví velmi příznivě. Ale také se říká, že někdy „jsou jeho údaje neuspokojivé“ a že „předkládá racionální vysvětlení hned vedle vysvětlení iracionálního“. Tvrdí se také, že Hérodotos patří „jednoznačně k romantické škole“, a že je tedy stejně dobrým vypravěčem jako historikem. (The New Encyclopædia Britannica, vydání z roku 1985, sv. 5, s. 881, 882; vydání z roku 1910, sv. XIII, s. 383) O Xenofónovi se píše, že „objektivnost, důkladnost a badatelský duch mu nebyly vlastní“ a že svá vyprávění přikrášloval „vymyšlenými zkazkami“. (The New Encyclopædia Britannica, 1987, sv. 12, s. 796) Ktésia zase obviňuje George Rawlinson z toho, že po zralé úvaze prodloužil období médské monarchie tím, že „vědomě použil soustavu duplikátů“. Dále uvádí: „Každý král či každé období, o němž se zmiňuje Hérodotos, se ve Ktésiově seznamu objevuje dvakrát — průhledný trik neuměle zastřený laciným prostředkem spočívajícím v hojném vymýšlení jmen“. (The Seven Great Monarchies of the Ancient Eastern World, 1885, sv. II, s. 85)

O dějinách Říma v době králů (která předcházela období republiky) se dozvídáme, že „sahají až do sfér ryzí mytologie. Není to nic víc než sbírka bajek, které byly vyprávěny, aniž se někdo snažil být alespoň trochu kritický a aniž přihlédl k chronologickému pořadí do větší míry, než bylo zapotřebí k tomu, aby vyprávění mělo patřičný spád nebo aby se zaplnily takové mezery, jaké byly například mezi útěkem Ainea z Tróji a předpokládaným rokem založení Říma.“ Dokonce i do období po založení republiky (asi 509 př. n. l.) historikové stále pohotově zařazovali vedle historických skutečností i všeobecně rozšířené tradice, aniž mezi nimi dělali nějaké zvláštní rozdíly. „Byly vymýšleny rodokmeny, byly vkládány domnělé konzuláty [v Římě se často datovalo podle konzulátů] a fiktivní vítězství, a rodinné tradice . . . byly formálně začleňovány do dějin státu.“ O římských letopiscích se píše: „To, co našli v psané podobě, to opisovali; tam, kde chyběla osobní zkušenost, vyplňovali mezery představivostí.“ (The Encyclopædia Britannica, 1911, sv. XVI, s. 820, 821)

Thúkydidés. Thúkydidés je mezi klasickými historiky, kteří jsou tak často napadáni za nepřesnost a nedbalost, všeobecně považován za výjimku. Thúkydidés je znám jako pečlivý badatel. V díle The New Encyclopædia Britannica (1987, sv. 11, s. 741) se o něm píše: „Pokud jde o autoritu, stěží se mu některý z ostatních historiků vyrovná. Držel se přesného chronologického schématu a v případech, kde to lze přesně ověřit pomocí zatmění, o nichž se zmiňuje, to plně souhlasí.“

Pokud jde o období od Perské říše (o němž pojednávají knihy Ezra, Nehemjáš a Ester) až do doby apoštolů, musí se potřebné informace čerpat zejména z díla klasických historiků. Spisy těchto historiků jsou také pomůckou při určování času a událostí, které souvisejí se splňováním částí Danielových prorockých vidění (kap. 7–9, 11) a sahají dokonce až za dobu apoštolů. Ale z informací, které jsme už uvedli, vyplývá, že není důvod stavět jejich dějiny a chronologie na roveň s Biblí. Když se objeví nějaké rozdíly, můžeme se s důvěrou spolehnout na biblickou zprávu, která byla zapsána buď očitými svědky, nebo těmi, kdo ‚vysledovali všechny věci od začátku‘, jako to udělal například Lukáš. (Lk 1:1–4) Přesné chronologické informace ve zprávě Lukáše a dalších pisatelů umožňují stanovit datum významných událostí Ježíšova života a apoštolského období. (Mt 2:1, 19–22; Lk 3:1–3, 21–23 a mnoho dalších textů)

Biblické počítání času. Je zřejmé, že všechny starověké světské záznamy je třeba používat s náležitou opatrností. Jsou známy četnými nepřesnostmi a je velmi nepravděpodobné, že by takovým nepřesnostem nějakým způsobem unikly i jejich chronologie. Naproti tomu Bible se prokázala jako pravdivá ve všech ohledech, kterými jsme se zde zabývali, a o těch dobách ve starověku, o kterých se v ní pojednává, poskytuje ten nejpřesnější obraz. Také její chronologie je spolehlivá. (Viz heslo BIBLE, Věrohodnost.)

Chceme-li zjišťovat délku biblických období v souladu se současnými metodami datování, neměli bychom zapomínat na rozdíl mezi základními a řadovými číslovkami. Základní číslovky, například 1, 2, 3, 10, 100 atd., jsou čísla celá. Ale u řadových číslovek, například třetí, pátý a dvaadvacátý, musíme vždy odečíst jedna, abychom dostali plný počet. Když tedy Písmo mluví o „Nebukadnecarově osmnáctém roce“, je výraz ‚osmnáctý‘ řadová číslovka, která představuje celých 17 let plus několik dnů, týdnů či měsíců (podle toho, kolik času uplynulo od chvíle, kdy skončil 17. rok). (Jer 52:29)

Počítáme-li počet let od kalendářního data „př. n. l.“ do data „n. l.“, musíme pamatovat na to, že například od 1. října roku 1 př. n. l. do 1. října roku 1 n. l. to nejsou dva roky, ale pouze jeden rok, jak je patrné z tohoto nákresu:

př. n. l.

n. l.

2

1

1

2

1. října

1. října

Je to proto, že čísla představující roky jsou řadové číslovky. A tak od 1. října roku 2 př. n. l. (přibližně doba, kdy se narodil Ježíš) do 1. října roku 29 n. l. (přibližně doba, kdy byl Ježíš pokřtěn) je to celkem 30 let, tedy jeden celý rok plus 3 měsíce př. n. l., a 28 celých let plus 9 měsíců n. l. (Lk 3:21–23)

Od stvoření člověka až do současnosti. Dnešní historikové nejsou schopni stanovit nějaké konkrétní datum jako začátek „historického“ období lidstva. Je jedno, zda hledají v dějinách Asýrie, Babylóna či Egypta; čím dále do druhého tisíciletí př. n. l. se dostávají, tím je chronologie labilnější a nejistější, a pokud jde o třetí tisíciletí př. n. l., stojí historikové před zmatkem a nejasnostmi. Naproti tomu v Bibli je obsažena celistvá historie, která umožňuje metodické odpočítávání zpět až na začátek dějin lidstva, odpočítávání, které je usnadněno zmínkami o určitých dlouhých časových obdobích, například o 479 celých letech od exodu až po zahájení výstavby chrámu za Šalomounovy vlády. (1Kr 6:1)

Abychom toto odpočítávání mohli provádět podle současného kalendářního datování, musíme vyjít z určitého pevného bodu či klíčového data, tedy data v dějinách, které je přijímáno na základě spolehlivých důkazů a které odpovídá konkrétní události zaznamenané v Bibli. K tomuto datu jakožto klíčovému bodu můžeme buď přičítat, nebo od něho můžeme odečítat a tak mnoha událostem, o nichž se píše v Bibli, přiřazovat kalendářní data.

Jedním takovým datem, které odpovídá jak biblické, tak i světské historii, je rok 29 n. l. První měsíce tohoto roku patřily do 15. roku vlády Tiberia Caesara, kterého 15. září roku 14 n. l. (podle gregoriánského kalendáře) jmenoval římský senát císařem. A právě v roce 29 n. l. začal Jan Křtitel své kazatelské dílo a pravděpodobně asi o šest měsíců později také pokřtil Ježíše. (Lk 3:1–3, 21, 23; 1:36)

Dalším datem, které je možné použít jako klíčový bod, je rok 539 př. n. l. Tento rok je různými historickými prameny potvrzen jako rok, kdy Kýros Perský dobyl Babylón. (Ke světským pramenům, které mluví o Kýrově vládě, patří spisy Diodóra, Africana, Eusebia a Ptolemaia, a také babylónské tabulky.) V prvním roce své vlády vydal tento panovník výnos, na základě něhož byli Židé propuštěni z vyhnanství. A jak je uvedeno pod heslem KÝROS, je velmi pravděpodobné, že výnos byl vydán v zimě roku 538 př. n. l. nebo začátkem jara roku 537 př. n. l. Židé tak měli dostatek času k nezbytným přípravám na čtyřměsíční cestu do Jeruzaléma a k tomu, aby se tam dostali ještě v sedmém měsíci (tišri čili přibližně 1. října) roku 537 př. n. l. (Ezr 1:1–11; 2:64–70; 3:1)

Pomocí těchto klíčových dat můžeme potom velkému množství událostí popisovaných v Bibli přiřadit určité datum v kalendáři. Základní kostra takové chronologie vypadá takto:

Událost

Datum

Časové rozmezí mezi událostmi

Od stvoření Adama

4026 př. n. l.

—

Do začátku potopy

2370 př. n. l.

1 656 let

Do potvrzení platnosti abrahamské smlouvy

1943 př. n. l.

427 let

Do exodu z Egypta

1513 př. n. l.

430 let

Do začátku výstavby chrámu

1034 př. n. l.

479 let

Do rozdělení království

997 př. n. l.

37 let

Do zpustošení Judy

607 př. n. l.

390 let

Do návratu Židů z vyhnanství

537 př. n. l.

70 let

Do znovuvybudování jeruzalémských zdí

455 př. n. l.

82 let

Do křtu Ježíše

29 n. l.

483 let

Do současnosti

1997 n. l.

1 968 let

Celé časové rozmezí od stvoření Adama do roku 1997 n. l.

—

6 022 let

Co je tedy biblickým základem této chronologie a jak je v některých případech potvrzena světskou historií? Uvádíme zde další podrobnosti, z nichž je patrné, jak je možné každé z uvedených časových období určit.

Od stvoření Adama do potopy. Toto období 1 656 let je popsáno v 1. Mojžíšově 5:1–29; 7:6 a je možné je rozdělit způsobem, který je naznačen v tabulce dole vpravo.

Od stvoření Adama do narození Seta

130 let

Dále do narození Enoše

105 let

Do narození Kenana

90 let

Do narození Mahalalela

70 let

Do narození Jareda

65 let

Do narození Enocha

162 let

Do narození Metuzaléma

65 let

Do narození Lameka

187 let

Do narození Noema

182 let

Do potopy

600 let

Celkem

1 656 let

Čísla týkající se období před potopou jsou založena na masoretském textu, z něhož novodobé překlady Hebrejských písem vycházejí. Tato čísla se liší od údajů v řecké Septuagintě, ale z důkazů jasně vyplývá, že masoretský text je přesnější.

Ve svém díle Commentary on the Holy Scriptures (Genesis, s. 272, ppč) J. P. Lange uvádí: „Vnitřní důkazy mluví jednoznačně ve prospěch hebrejštiny, a to na základě její proporcionální konzistence. Je nepochybné, že čísla v LXX sledují určité schéma, jemuž byla přizpůsobena. V hebrejštině to tak není, což svědčí o tom, že je to autentický rodopisný záznam . . . Hebrejštině by se měla dát přednost také z fyziologických důvodů; není vůbec potřebné, aby kvůli délce života dosáhli muži dospělosti tak pozdě, jak se nám snaží namluvit tato čísla [v Septuagintě] . . . u každého případu, kde bylo v Septuagintě těch 100 let připočteno, je patrný záměr o přiblížení proporčnímu standardu, záměr vycházející z fyziologické představy . . . K tomu všemu je třeba ještě dodat, že hebrejština má největší nárok na to, aby byla považována za původní text, a to díky známé puntičkářské, a dokonce až pověrečné pečlivosti, s jakou se s jejím textem nakládalo.“ (Do angličtiny přeložil a vydal P. Schaff, 1976.)

Současní historikové sice posouvají dobu, kdy lidé začali obývat zemi, daleko za rok 4026 př. n. l., ale fakta rozhodně svědčí proti názoru, který zastávají. To, že jejich argumenty pro tisíce let „prehistorického období“ vycházejí ze spekulací, je patrné z výroku předního vědce P. E. Klopstega, který řekl: „Chcete-li, pojďte se mnou nyní na teoretický výlet do prehistorie. Dejme tomu, že je éra, v níž se z rodu Homo objevil druh sapiens . . . uháníme tisíciletími, o nichž v současnosti víme jen to, co je většinou založeno na dohadech a vývodech, až do éry prvních psaných záznamů, z nichž můžeme nasbírat nějaká fakta.“ (Science, 30. prosince 1960, s. 1914)

Popotopní éra začíná rokem 2369 př. n. l. Někteří znalci sice řadí určité texty napsané obrázkovým písmem do období let 3300 až 2800 př. n. l . (New Discoveries in Babylonia About Genesis, P. J. Wiseman, 1949, s. 36), ale jedná se o dokumenty, které ve skutečnosti nejsou datovány. Stáří, které je jim připisováno, vychází pouze z úsudku archeologů.

Znalci se někdy sice odvolávají na data zjištěná radiouhlíkovou metodou (metodou C-14), ale tato metoda datování má jednoznačně svá omezení. Časopis Science z 11. prosince 1959 na s. 1630 uvedl: „Klasickým příkladem ‚nespolehlivosti C¹⁴‘ se zdá být určení stáří prehistorické vesnice Džarmo . . . v severovýchodním Iráku; v 11 případech měření byl rozdíl 6 000 let. Ze všech archeologických důkazů však vyplývá, že vesnice byla obývána nanejvýš 500 po sobě jdoucích let.“ Neexistuje tedy žádný spolehlivý či prokazatelný důkaz, který by podporoval názor, že lidská společenost po potopě začala existovat už před rokem 2369 př. n. l.

Od roku 2370 př. n. l. do smlouvy s Abrahamem. Chronologickou strukturu tohoto období je možné shrnout takto:

Od začátku potopy do narození Arpakšada

2 roky

Dále do narození Šely

35 let

Do narození Ebera

30 let

Do narození Pelega

34 let

Do narození Reua

30 let

Do narození Seruga

32 let

Do narození Nachora

30 let

Do narození Teracha

29 let

Do smrti Teracha, kdy Abrahamovi bylo 75 let

205 let

Celkem

427 let

Tato čísla vycházejí z 1. Mojžíšovy 11:10 až 12:4. Výraz „po potopě“ (1Mo 11:10) použitý v souvislosti s narozením Arpakšada se logicky vztahuje spíše na vlastní spadnutí vod, které označovalo začátek potopy (2370 př. n. l.), a ne prostě na následné období, kdy vody pokrývaly zemi. Vyplývá to i z hebrejského výrazu pro „potopu“. (Srovnej 1Mo 6:17; 7:4–6, 10–12, 17; 9:11.)

Doba, kdy lidé chtěli postavit babylónskou věž, není v biblické zprávě nijak datována. Z 1. Mojžíšovy 10:25 vyplývá, že rozdělení, k němuž došlo po zmatení jazyků, nastalo někdy za ‚dnů Pelega‘. To ale nemusí nutně znamenat, že se to stalo při Pelegově narození. Výraz „za jeho dnů“ ve skutečnosti znamená, že k rozdělení nedošlo při Pelegově narození nebo ihned po něm, ale někdy během jeho života, tedy v letech 2269 až 2030 př. n. l. Kdyby po potopě každý muž ve věku třiceti let začal plodit děti a měl průměrně jedno dítě za tři roky a z toho jednou za šest let mužského potomka, a kdyby tak pokračoval až do 90 let, pak by během asi 180 let od konce potopy (tedy do roku 2189 př. n. l.) mohla mužská populace vzrůst na více než 4 000 dospělých mužů. Tento konzervativní odhad by dostatečně odpovídal poměrům, které souvisely se stavbou věže a s rozptýlením národů.

Je zřejmé, že Jehova potvrdil platnost smlouvy, která se stala známou jako abrahamská smlouva, v době, kdy Abraham cestou do země Kanaán přešel Eufrat. Datum potvrzení platnosti této smlouvy je stanoveno na rok 1943 př. n. l., protože Abraham odešel z Charanu a přišel do Kanaánu až po smrti svého otce Teracha. (1Mo 11:32; 12:1–5)

Od roku 1943 př. n. l. do exodu. Ve 2. Mojžíšově 12:40, 41 se píše, že „přebývání izraelských synů, kteří bydleli v Egyptě, trvalo čtyři sta třicet let. A stalo se na konci čtyř set třiceti let, dokonce právě toho dne se stalo, že všechna Jehovova vojska vyšla z egyptské země.“ Ve většině překladů je 40. verš podán v tom smyslu, že se těch 430 let vztahuje výlučně na přebývání v Egyptě, ale původní hebrejský text umožňuje i výše uvedené znění. I v Galaťanům 3:16, 17 spojuje Pavel období 430 let s dobou mezi potvrzením platnosti abrahamské smlouvy a uzavřením smlouvy Zákona. Je zřejmé, že platnost abrahamské smlouvy byla potvrzena, když Abraham v roce 1943 př. n. l. cestou do Kanaánu přešel v souladu s Božím slibem řeku Eufrat a vlastně se přestěhoval do „země“, do níž ho Bůh poslal. (1Mo 12:1; 15:18–21) Přesně 430 let po této události, v roce 1513 př. n. l., byli Abrahamovi potomci osvobozeni z Egypta a ve stejném roce s nimi Bůh uzavřel smlouvu Zákona. Už velmi brzy muselo být chápáno, že období, o němž se mluví ve 2. Mojžíšově 12:40, 41, se začalo počítat od doby, kdy se předkové národa vydali na cestu do Kanaánu. Vyplývá to ze znění tohoto textu v řecké Septuagintě: „Ale přebývání izraelských synů, kdy přebývali v egyptské zemi a v zemi Kanaán, [bylo] čtyři sta a třicet let.“

Období od Abrahamova přestěhování do Kanaánu až do Jákobova odchodu do Egypta trvalo 215 let. K tomuto číslu je možné dospět na základě těchto skutečností: od Abrahamova odchodu z Charanu až do narození Izáka uplynulo 25 let (1Mo 12:4; 21:5); od narození Izáka do narození Jákoba uplynulo 60 let (1Mo 25:26); Jákobovi bylo 130 let, když vešel do Egypta (1Mo 47:9); sečtením dojdeme k počtu 215 let (od roku 1943 až do roku 1728 př. n. l.). To znamená, že Izraelité pak v Egyptě strávili stejný počet (215) let (od roku 1728 do roku 1513 př. n. l.). To, že se Izraelité mohli za 215 let rozmnožit natolik, že k jejich populaci patřilo 600 000 ‚zdatných mužů‘, je vysvětleno pod heslem EXODUS. (2Mo 12:37)

Jehova řekl Abramovi (Abrahamovi): „Jistě věz, že se tvé semeno stane cizím usedlíkem v zemi, která není jejich, a budou jim muset sloužit, a ti je jistě budou trápit po čtyři sta let.“ (1Mo 15:13; viz také Sk 7:6, 7.) Tato slova Jehova pronesl ještě před tím, než se narodil slíbený dědic (či „semeno“) Izák. V roce 1932 př. n. l. se Abramovi a jeho egyptské služebné Hagar narodil Išmael, a v roce 1918 př. n. l. se narodil Izák. (1Mo 16:16; 21:5) Odečteme-li od roku, kdy došlo k exodu, který znamenal konec ‚trápení‘ (1Mo 15:14), 400 let, vyjde nám rok 1913 př. n. l.; v té době bylo Izákovi asi 5 let. Tehdy byl patrně odstaven a nyní, už jako ‚cizí usedlík‘ v zemi, která není jeho, začal zažívat předpověděné trápení, když si z něho Išmael, jemuž bylo asi 19 let, ‚tropil žerty‘. (1Mo 21:8, 9) Išmaelovo posmívání Abrahamovu dědici může být v dnešní době sice považováno za něco bezvýznamného, ale v patriarchálních dobách to tak nebylo. O tom svědčí Sářina reakce a skutečnost, že Bůh schvaloval její naléhání, aby byli Hagar a její syn Išmael posláni pryč. (1Mo 21:10–13) A také samotný fakt, že tato událost byla podrobně popsána v božské zprávě, ukazuje, že označovala počátek prorokovaného 400letého období trápení, které mělo trvat až do exodu. (Ga 4:29)

Od roku 1513 př. n. l. do rozdělení království. Ve „čtyřstém osmdesátém roce po tom, co izraelští synové vyšli z egyptské země“, ve čtvrtém roce Šalomounovy vlády, začala výstavba chrámu v Jeruzalémě. (1Kr 6:1) ‚Čtyřstý osmdesátý‘ je řadová číslovka, která představuje celých 479 let plus nějaký čas navíc, v tomto případě jeden měsíc. Přičteme-li k datu, kdy došlo k exodu (nisan roku 1513 př. n. l.) 479 let, vyjde nám rok 1034 př. n. l., kdy ve druhém měsíci, zivu (který odpovídá dubnu/květnu), začala výstavba chrámu. Byl to čtvrtý rok (další řadová číslovka) Šalomounovy vlády, a proto jeho vláda začala o tři celé roky dříve, tedy v roce 1037 př. n. l. Je proto zřejmé, že čtyřicetileté období jeho vlády začalo v nisanu roku 1037 a skončilo v nisanu roku 997 př. n. l., kdy došlo k rozdělení království. Chronologická struktura tohoto období by tedy mohla vypadat tak, jak ukazuje tabulka dole.

Událost

Datum

Časové rozmezí mezi událostmi

Od exodu

1513 př. n. l.

—

do příchodu Izraele do Kanaánu

1473 př. n. l.

40 let

do konce období soudců a začátku Saulovy vlády

1117 př. n. l.

356 let

do začátku Davidovy vlády

1077 př. n. l.

40 let

do začátku Šalomounovy vlády

1037 př. n. l.

40 let

do rozdělení království

997 př. n. l.

40 let

Celkový počet let od exodu do rozdělení království (1513 až 997 př. n. l.)

—

516 let

Uvedená čísla vycházejí například z textů v 5. Mojžíšově 2:7; 29:5; Skutcích 13:21; 2. Samuelově 5:4 a 1. Královské 11:42, 43; 12:1–20. Někteří kritikové upozorňují na čtyři čtyřicetiletá období, která nastala v době od exodu do rozdělení království, a tvrdí, že jsou důkazem toho, že pisatelé Bible ‚usilovali pouze o symetrii‘, a ne o přesnou chronologii. Ale tak to není. Období, kdy Izraelité před vstupem do Kanaánu putovali pustinou, trvalo přesně 40 let, čímž byl vykonán Boží rozsudek, který je zaznamenán ve 4. Mojžíšově 14:33, 34 (srovnej 2Mo 12:2, 3, 6, 17; 5Mo 1:31; 8:2–4; Joz 4:19); další tři čtyřicetiletá období však nemusela zahrnovat celé roky. A tak Davidova vláda, jak vyplývá ze 2. Samuelovy 5:5, trvala vlastně 40¹⁄₂ roku. Pokud se vládní roky těchto králů počítaly od nisanu do nisanu, jak tehdy pravděpodobně bylo zvykem, mohlo by to znamenat, že vláda krále Saula trvala pouze 39¹⁄₂ roku, ale měsíce, které do příštího nisanu zbývaly, jsou počítány do Saulovy vlády, a nejsou tedy oficiálně zahrnuty do Davidových 40 vládních let. Tak to bylo běžné přinejmenším mezi semitskými panovníky v Mezopotámii; měsíce, které uplynuly od královy smrti do následujícího nisanu byly označovány jako „nástupní období“ nastupujícího krále, ale první oficiální rok jeho vlády začal být počítán až od měsíce nisanu.

V Bibli není výslovně uvedeno, jak dlouhé bylo období od příchodu do Kanaánu do konce období soudců; to je možné pouze odvodit dedukcí. Když se tedy od 479 let mezi exodem a čtvrtým rokem Šalomounovy vlády odečte 123 let období, která známe (putování pustinou, vláda Saula a Davida a první tři roky Šalomounovy vlády), zbude nám 356 let.

O tom, jak by se těchto 356 let (od vstupu Izraele do Kanaánu v roce 1473 př. n. l. do začátku Saulovy vlády v roce 1117 př. n. l.) mělo rozdělit, se Písmo nezmiňuje. Je však zřejmé, že se časová období značně překrývají. Proč to můžeme říci? Sečteme-li totiž postupně různá období útisku, období různých soudců a období míru, o nichž se píše v knize Soudci, vyjde nám 410 let. Mají-li se tato období vejít do uvedeného časového úseku 356 let, nemohla všechna následovat po sobě, ale některá z nich musela probíhat současně, což je názor většiny komentátorů. Toto vysvětlení je podepřeno okolnostmi popisovanými v biblické zprávě. Útiskem byla postižena různá území země a různé kmeny. (MAPA, sv. 1, s. 743) Vyjádření „země nebyla dále vyrušována“, které bylo používáno při líčení vítězství Izraelitů nad jejich utlačovateli, se nemuselo ve všech případech vztahovat na celé území obývané 12 kmeny, ale mohlo se týkat té části země, která byla konkrétním útiskem postižena nejvíce. (Sd 3:11, 30; 5:31; 8:28; srovnej Joz 14:13–15.)

Ve Skutcích 13. kapitole apoštol Pavel připomíná Boží jednání s Izraelem. Začíná dobou, kdy si Bůh ‚vyvolil praotce‘, pokračuje obdobím v Egyptě, exodem, putováním pustinou, dobytím Kanaánu a rozdělením země, a potom říká: „To vše během asi čtyř set padesáti let. Potom jim dával soudce až do proroka Samuela.“ (Sk 13:20) Značné nedorozumění vzniklo kvůli překladu tohoto verše v King James Version, který zní: „A potom jim dal na dobu asi 450 let soudce až po proroka Samuela.“ Ale nejstarší starověké rukopisy (mimo jiné i Sinajský rukopis, Vatikánský rukopis č. 1209 a Alexandrijský rukopis) a také většina současných překladů (například JB-č, EP a další; v. 19, 20, EP, Ži, Pe) dávají přednost předchozímu znění, z něhož je patrné, že období soudců přišlo po 450 letech. Období „asi čtyř set padesáti let“ začalo tím, že Bůh ‚vybral izraelské předky‘; zdá se tedy, že začalo v roce 1918 př. n. l. narozením Izáka, prvotního „semene“, které bylo slíbeno Abrahamovi. Toto období tedy skončilo přibližně v roce 1467 př. n. l., kdy skončila první část dobývání Kanaánu, po níž bylo možné přistoupit k rozdělení země. Vzhledem k tomu, že těch čtyři sta padesát let je přibližný údaj, pak rozdíl jednoho či dvou let nehraje velkou roli.

Od roku 997 př. n. l. do zpustošení Jeruzaléma. Cennou pomůckou k určení celkové délky období králů jsou slova u Ezekiela 4:1–7, kde je popsáno obléhání Jeruzaléma, které na Boží příkaz předvedl prorok Ezekiel. Prorok měl ležet 390 dní na levém boku, aby ‚nesl provinění izraelského domu‘, a 40 dní na pravém boku, aby ‚nesl provinění judského domu‘; každý den měl představovat jeden rok. Je tedy zřejmé, že tato dvě symbolicky vyjádřená období (390 let a 40 let) znamenala dobu, po kterou Jehova snášel modlářské praktiky těchto dvou království. Židé toto proroctví chápou tak, jak to ukazuje dílo Soncino Books of the Bible (komentář k Ezekielovi, s. 20, 21): „Vina severního království trvala ([podle] Seder Olamu [nejstarší v hebrejštině dochované poexilní kroniky], [a rabínů] Rašiho a Ibn Ezry) po dobu 390 let. Abarbanel, kterého cituje Malbim, počítá období viny Samaří od rozkolu, k němuž došlo za Rechoboama, . . . až do pádu Jeruzaléma . . . Pravý [bok, na němž Ezekiel ležel,] znamená jih, tedy judské království, které leželo na jihu či vpravo . . . Ničemnost Judy, která začala krátce po pádu Samaří, trvala 40 let. Podle Malbima se tato doba počítá od třináctého roku Josijášovy vlády . . . , kdy svou službu zahájil Jeremjáš (Jer. i.2).“ (A. Cohen, ed., Londýn, 1950)

Od rozdělení království v roce 997 př. n. l. do pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. to bylo 390 let. Je sice pravda, že mezitím v roce 740 př. n. l., v šestém roce krále Ezekjáše (2Kr 18:9, 10), hlavní město severního království Samaří už připadlo Asýrii, ale je pravděpodobné, že část obyvatelstva ještě před útokem Asyřanů utekla do jižního království. (Povšimni si také situace v Judě po rozdělení království, jak ji popisuje 2Pa 10:16, 17.) Ještě důležitější však je skutečnost, že na Izraelity ze severního království, kteří byli ve vyhnanství, Jehova dále shlížel a že do poselství jeho proroků byli zahrnuti ještě dlouho po tom, co padlo Samaří; to ukazuje, že v hlavním městě, v Jeruzalémě, byly zájmy Izraelitů dále zastoupeny a že pádem Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. vykonal Jehova rozsudek nejen nad samotnou Judou, ale nad celým izraelským národem. (Jer 3:11–22; 11:10–12, 17; Ez 9:9, 10) Když město padlo, naděje celého národa (s výjimkou těch několika příslušníků, kteří si zachovali pravou víru) se zhroutily. (Ez 37:11–14, 21, 22)

V uvedené tabulce, která následuje, je těchto 390 let považováno za spolehlivé chronologické vodítko. Když se sečtou roky vlády všech judských králů od Rechoboama po Sedekjáše, vyjde nám celkem 393 let. Někteří bibličtí chronologové se sice snaží synchronizovat údaje o králích četnými souvládími a „mezivládími“ v Judě, ale zdá se, že je nutné uvést pouze jedno souvládí. Jedná se o Jehorama, o němž je řečeno (přinejmenším v masoretském textu a některých nejstarších rukopisech Bible), že se stal králem „zatímco byl judským králem Jehošafat“, což je určitým základem pro domněnku, že šlo o souvládí. (2Kr 8:16) Tak celé toto období nepřesáhne hranici 390 let.

Na tuto tabulku by se nemělo pohlížet jako na absolutní chronologii, ale spíše jako na předpokládaný sled vlád těchto dvou království. Starověcí inspirovaní pisatelé popisovali skutečnosti a uváděli čísla, jež oni sami i tehdejší židovský národ velmi dobře znali, a rozdílná chronologická hlediska, která pisatelé v určitých ohledech zaujali, nepředstavovala žádný problém. Dnes to tak ale není, a proto se můžeme prostě spokojit s uspořádáním, které v rozumné míře odpovídá biblické zprávě.

Od roku 607 př. n. l. do návratu z vyhnanství. Délka tohoto období je určena Božím výnosem o Judě, totiž že „celá tato země se stane zpustošeným místem, předmětem úžasu, a tyto národy budou muset sloužit babylónskému králi sedmdesát let“. (Jer 25:8–11)

Toto biblické proroctví nedovoluje těch 70 let vztáhnout na jinou dobu než na období mezi zpustošením Judy spojeným se zničením Jeruzaléma a návratem židovských vyhnanců do rodné země, který byl možný na základě Kýrova výnosu. Proroctví jasně ukazuje, že těch 70 let budou roky, kdy bude judská země ve zpustošeném stavu. V tomto smyslu to chápal i prorok Daniel, protože napsal: „Já, Daniel, [jsem] podle knih rozpoznal počet let, o nichž přišlo Jehovovo slovo k proroku Jeremjášovi, aby se naplnila zpustošení Jeruzaléma, totiž sedmdesát let.“ (Da 9:2) Ve 2. Paralipomenon je nejprve popsáno dobytí Jeruzaléma Nebukadnecarem a potom je ve 36. kapitole, verších 20 a 21 uvedeno: „Navíc odvedl ty, kdo zbyli po meči, zajaté do Babylóna, a stali se sluhy jemu a jeho synům, dokud nezačala vládnout královská moc Persie, aby se naplnilo Jehovovo slovo z úst Jeremjáše, dokud země nesplatila své sabaty. Všechny dny, kdy ležela zpustlá, dodržovala sabat, aby se naplnilo sedmdesát let.“

Konečné obležení Jeruzaléma nastalo v 9. roce vlády Sedekjáše (609 př. n. l.) a v 11. roce jeho vlády (607 př. n. l.) město padlo. Tento rok odpovídá 19. roku skutečné vlády Nebukadnecara (počítáno od roku 625 př. n. l., kdy nastoupil na trůn). (2Kr 25:1–8) V pátém měsíci toho roku (v měsíci abu, který odpovídá červenci/srpnu) bylo město zapáleno, jeho zdi byly strženy a většina obyvatel byla odvedena do vyhnanství. ‚Některým z poníženého lidu země‘ však bylo dovoleno, aby zůstali, ale když byl zavražděn Gedaljáš, kterého jmenoval Nebukadnecar, utekli do Egypta, a tak Juda nakonec zůstala zcela zpustošená. (2Kr 25:9–12, 22–26) To se stalo v sedmém měsíci, etanimu (neboli tišri, což odpovídá září/říjnu). Počítání 70 let zpustošení muselo tedy začít asi 1. října 607 př. n. l. a skončit v roce 537 př. n. l. V sedmém měsíci tohoto roku byli první repatriovaní Židé zpět v Judě, 70 let od chvíle, kdy začalo úplné zpustošení země. (2Pa 36:21–23; Ezr 3:1)

Od roku 537 př. n. l. do obrácení Kornélia. Ve druhém roce po návratu z vyhnanství (536 př. n. l.) Židé znovu položili základy chrámu v Jeruzalémě, ale přestavba chrámu byla dokončena až v šestém roce vlády Dareia I. (Perského). (Ezr 3:8–10; 6:14, 15) Dareios začal v Babylóně působit jako vládce až v prosinci roku 522 př. n. l., kdy porazil vzbouřence Nebukadnecara III. a krátce nato ho zajal a v Babylóně zabil. Rok 522 př. n. l. můžeme tudíž považovat za nástupní rok krále Dareia I. Jeho první vládní rok tedy začal na jaře roku 521 př. n. l. (Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, s. 30) a šestý rok jeho vlády začal 12. dubna 516 př. n. l. a pokračoval až do konce března roku 515 př. n. l. Vyjdeme-li z tohoto výpočtu, musel být Jehovův chrám dokončen 6. března roku 515 př. n. l.

Další velmi důležité datum je 20. rok Artaxerxa (Longimana), tedy rok, kdy Nehemjáš dostal svolení vrátit se do Jeruzaléma a znovu ho vybudovat. (Ne 2:1, 5–8) Pod heslem PERSIE, PERŠANÉ jsou vysvětleny důvody, proč tímto 20. rokem byl rok 455 př. n. l., a ne všeobecně přijímané datum 445 př. n. l. Tento rok, k jehož událostem patří znovuvybudování Jeruzaléma a jeho zdí, je výchozím bodem proroctví o „sedmdesáti týdnech“, které je zapsáno u Daniela 9:24–27. Je jasné, že tyto týdny jsou „týdny let“ (Da 9:24, EP, RS, AT), celkem tedy 490 let. Jak je vysvětleno pod heslem SEDMDESÁT TÝDNŮ, poukazovalo toto proroctví na to, že se Ježíš jakožto Mesiáš objeví v roce 29 n. l.; že zemře „v polovině týdne“ čili v polovině posledního týdne let, což bylo v roce 33 n. l. a že v roce 36 n. l. skončí období zvláštní přízně, kterou Bůh projevoval Židům. Těchto 70 týdnů let tedy skončilo obrácením Kornélia, 490 let od roku 455 př. n. l. (Sk 10:30–33, 44–48; 11:1)

Ježíš se jakožto Mesiáš objevil přesně v předpověděném roce, asi šest měsíců po tom, co Jan Křtitel „v patnáctém roce vlády Tiberia Caesara“ zahájil své kazatelské dílo. (Lk 1:36; 3:1, 2, 21–23) Římský senát jmenoval Tiberia císařem 15. září roku 14 n. l., a proto 15. rok jeho vlády začal ve druhé polovině roku 28 n. l. a pokračoval ještě v roce 29 n. l. (Viz heslo TIBERIUS.) To dokazuje, že Ježíš byl pokřtěn a pomazán na podzim roku 29 n. l.

Když byl Ježíš v roce 29 n. l. pokřtěn, bylo mu „asi třicet let“ (Lk 3:23); narodil se tedy o 30 let dříve čili asi na podzim roku 2 př. n. l. Narodil se za vlády Caesara Augusta a za Quirinia, který působil jako místodržitel v Sýrii. (Lk 2:1, 2) Augustus panoval od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l. Římský senátor P. Sulpicius Quirinius byl místodržitelem Sýrie dvakrát; poprvé do úřadu nastoupil evidentně po P. Quintiliovi Varovi, který byl syrským legátem do roku 4 př. n. l. Někteří učenci řadí první působení Quirinia v úřadu místodržitele do let 3–2 př. n. l. (Viz heslo SOUPIS.) Tehdy byl králem Judeje Herodes Veliký, a jak už bylo uvedeno, důkazy svědčí o tom, že zemřel pravděpodobně roku 1 př. n. l. Ze všech dostupných důkazů a zejména ze zmínek v Bibli vyplývá, že Boží Syn se jako člověk narodil na podzim roku 2 př. n. l.

Pozdní období apoštolů. Je možné stanovit přibližná data řady událostí, které se během tohoto období odehrály. Proroctví o velkém hladomoru, které pronesl křesťanský prorok Agabos, a následné pronásledování, které podnítil Herodes Agrippa I. a které vedlo ke smrti apoštola Jakuba a k uvěznění Petra, velmi pravděpodobně spadají asi do roku 44 n. l. (Sk 11:27–30; 12:1–4) V tom roce zemřel Herodes Agrippa a existují důkazy, které svědčí o tom, že předpověděný hladomor nastal roku 46 n. l. V tomto roce byla pravděpodobně také poskytnuta hmotná pomoc, kterou zařídili Pavel a Barnabáš. (Sk 12:25)

Datum první Pavlovy návštěvy v Korintu je možné určit na základě toho, že byl Gallio prokonzulem. (Sk 18:1, 11–18) Zdá se, jak je vysvětleno pod heslem GALLIO, že v tomto úřadu sloužil od léta roku 51 n. l. do léta roku 52 n. l., i když někteří učenci říkají, že to bylo spíše v letech 52/53 n. l. Pavlova osmnáctiměsíční činnost v Korintu tedy začala pravděpodobně na podzim roku 50 n. l. a skončila na jaře roku 52 n. l. To je dále potvrzeno skutečností, že dva Pavlovi druhové v Korintu, Aquila a Priscilla, se krátce před tím vrátili z Itálie, protože císař Claudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma. (Sk 18:2) Historik Paulus Orosius, který žil v pátém století, uvádí, že tento výnos byl vydán v Claudiově devátém roce, tedy v roce 49 či začátkem roku 50 n. l.

Dva roky, které Pavel strávil ve vězení v Cesareji, spadají do posledních dvou let působení Felixe v úřadu místodržitele. Felixův nástupce Porcius Festus potom Pavla poslal do Říma. (Sk 21:33; 23:23–35; 24:27) Datum, kdy Festus nastoupil do úřadu, je poněkud nejisté, protože se v tom historické doklady rozcházejí. Zdá se však, že to byl velmi pravděpodobně rok 58 n. l. Následný Pavlův příchod do Říma je tedy možné zařadit do let 59 až 61 n. l.

Po velkém požáru, který vypukl v červenci roku 64 n. l. a zpustošil Řím, podnítil Nero kruté pronásledování křesťanů. Pravděpodobně krátce nato byl Pavel podruhé uvězněn a potom popraven. (2Ti 1:16; 4:6, 7) Všeobecně se má za to, že Jan byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos za vlády císaře Domitiana. (Zj 1:9) Za jeho vlády (81–96 n. l.) a zejména v jejích posledních třech letech dosáhlo pronásledování křesťanů vrcholu. Tradiční názor je, že Jan byl z vyhnanství propuštěn po Domitianově smrti a zemřel v Efezu na sklonku 1. století n. l. Přibližně v této době napsal Jan svou epištolu, a tím byl uzavřen biblický kánon a skončilo období apoštolů.

[Tabulka na straně 710 až 712]

VÝZNAČNÁ DATA z období judských a izraelských králů

POZNÁMKA: Tato tabulka má sloužit jako užitečný přehled hlavních událostí v souvislosti s judskými a izraelskými králi. Vodítkem při stanovování ostatních dat byla biblická zpráva o době vlády judských králů. Uvedené roky vlády judských králů začínají jarem daného roku a končí jarem následujícího roku. S údaji o judských králích byly sladěny údaje o vládách izraelských králů. Při zjišťování těchto dat byly vzaty v úvahu četné synchronismy, které jsou v Bibli obsaženy.

Jsou zde také uvedeni velekněží a proroci, o nichž se v souvislosti s různými králi píše v biblické zprávě. Tento seznam však v žádném případě není úplný. Áronské kněžstvo vykonávalo svůj úřad nejprve ve svatostánku a potom v chrámu, a je zřejmé, že jejich rodová linie nebyla až do vyhnanství v Babylóně přerušena. A z Bible vyplývá, že kromě těch proroků, kteří jsou zde jmenováni, sloužili v tomto posvátném úřadu ještě mnozí další. (1Kr 18:4; 2Pa 36:15, 16)

DVANÁCTIKMENNÉ KRÁLOVSTVÍ

Data př. n. l.

SAUL začal kralovat nad všemi 12 kmeny (40 let)

Prorok: Samuel

Velekněží: Achijáš, Achimelek

1117

Narození Davida

1107

Samuel dokončil knihu Soudci

asi 1100

Samuel dokončil knihu Rut

asi 1090

Dokončena kniha 1. Samuelova

asi 1078

DAVID začal v Hebronu kralovat nad Judou (40)

Proroci: Natan, Gad, Cadok

Velekněz: Abjatar

1077

David se stal králem nad celým Izraelem; svým hlavním městem udělal Jeruzalém

1070

Gad a Natan dokončili 2. Samuelovu

asi 1040

ŠALOMOUN začal kralovat (40)

Proroci: Natan, Achijáš, Iddo

Velekněží: Abjatar, Cadok

1037

Začala výstavba Šalomounova chrámu

1034

Chrám v Jeruzalémě, který stavěl Šalomoun, byl dokončen

1027

Šalomoun napsal Šalomounovu píseň

asi 1020

Šalomoun napsal knihu Kazatel

před 1000

JUDSKÉ KRÁLOVSTVÍ

Data př. n. l.

IZRAELSKÉ KRÁLOVSTVÍ

RECHOBOAM začal kralovat (17 let); národ se rozdělil na dvě království

Proroci: Šemajáš, Iddo

997

JEROBOAM začal kralovat nad 10 severními kmeny, nejdříve zřejmě z Šekemu, potom z Tirci (22 let)

Prorok: Achijáš

Egyptský král Šišak napadl Judu a odnesl poklady z chrámu v Jeruzalémě

993

ABIJÁŠ (ABIJAM) začal kralovat

Prorok: Iddo

980

ASA velmi pravděpodobně začal vládnout (41), ale jeho první vládní rok je počítán od roku 977

Proroci: Azarjáš, Oded, Chanani

978

asi 976

NADAB začal kralovat (2)

asi 975

BAAŠA zavraždil Nadaba a potom začal kralovat (24)

Prorok: Jehu (syn Chananiho)

Etiop Zerach vytáhl proti Judě

967

asi 952

ELAH začal kralovat (2)

asi 951

ZIMRI, vojenský velitel, zavraždil Elaha a potom vládl jako král (7 dní)

asi 951

OMRI, velitel vojska, začal kralovat (12)

asi 951

Tibni se stal králem nad částí lidu; národ se tak ještě více rozdělil

asi 947

Omri zdolal Tibniho odpor a stal se jediným panovníkem v Izraeli

asi 945

Omri koupil horu Samaří a postavil tam své hlavní město

asi 940

ACHAB začal kralovat (22)

Proroci: Elijáš, Mikajáš

JEHOŠAFAT velmi pravděpodobně začal vládnout (25), ale jeho první vládní rok je počítán od roku 936

Proroci: Jehu (syn Chananiho), Eliezer, Jachaziel

Velekněz: Amarjáš

937

asi 920

ACHAZJÁŠ, Achabův syn, ‚se stal králem‘ (2); jeho otec byl velmi pravdě podobně ještě naživu;

Achazjášovu vládu je možné počítat asi od 919

Prorok: Elijáš

Jehoram, Jehošafatův syn, se určitým způsobem začal podílet na vládě se svým otcem

asi 919

asi 917

JEHORAM, Achabův syn, začal vládnout jakožto jediný král Izraele (12); ale je možné, že přinejmenším v jednom textu byla krátká vláda jeho bratra Achazjáše, který zemřel bezdětný, také připsána Jehoramovi

Prorok: Eliša

JEHORAM se stal oficiálním spoluvládcem Jehošafata a od této doby je možné počítat Jehoramovo kralování (8)

Prorok: Elijáš

913

Jehošafat zemřel a Jehoram se stal jediným panovníkem

asi 911

ACHAZJÁŠ, Jehoramův syn, začal vládnout (1), ale je možné, že za krále byl pomazán asi v roce 907

Velekněz: Jehojada

asi 906

ATALJA se zmocnila trůnu (6)

asi 905

JEHU, vojenský velitel, zabil Jehorama a potom začal vládnout (28); zdá se však, že jeho kralování je počítáno asi od roku 904

Prorok: Eliša

JEHOAŠ, Achazjášův syn, začal kralovat (40)

Velekněz: Jehojada

898

876

JEHOACHAZ začal kralovat (17)

asi 862

Jehoaš se velmi pravděpodobně podílel na kralování se svým otcem Jehoachazem

asi 859

JEHOAŠ, Jehoachazův syn, začal vládnout jako jediný král Izraele (16)

Prorok: Eliša

AMACJÁŠ začal kralovat (29)

858

Izraelský Jehoaš napadl Amacjáše, prolomil jeruzalémskou zeď a odnesl poklady z chrámu

po 858

asi 844

JEROBOAM II. začal kralovat (41)

Proroci: Jonáš, Ozeáš, Amos

Byla napsána kniha Jonáš

UZZIJÁŠ (AZARJÁŠ) začal kralovat (52)

Proroci: Ozeáš, Joel (?), Izajáš

Velekněz Azarjáš (II.)

829

Pravděpodobně byla napsána kniha Joel

asi 820

Uzzijáš ‚se stal králem‘ ve zvláštním smyslu, možná byl nyní osvobozen od nadvlády Jeroboama II.

asi 818

Byla napsána kniha Amos

asi 804

asi 803

ZECHARJÁŠ v určitém smyslu ‚začal vládnout‘, ale jeho kralování bylo definitivně potvrzeno velmi pravděpodobně až asi roku 792 (6 měsíců)

asi 791

ŠALLUM úkladně zavraždil Zecharjáše a potom vládl jako král (1 měsíc)

asi 791

MENACHEM zavraždil Šalluma a potom začal vládnout, ale zdá se, že jeho kralování bylo počítáno asi od roku 790 (10)

asi 780

PEKACHJÁŠ začal kralovat (2)

asi 778

PEKACH úkladně zavraždil Pekachjáše a potom začal kralovat (20)

Prorok: Oded

JOTAM začal kralovat (16)

Proroci: Micheáš, Ozeáš, Izajáš

777

ACHAZ velmi pravděpodobně začal vládnout (16), ale jeho první vládní rok je počítán od roku 761

Proroci: Micheáš, Ozeáš, Izajáš

Velekněz: Urijáš (?)

762

Achaz se velmi pravděpodobně stal poplatníkem Tiglat-pilesera III. z Asýrie

asi 759

asi 758

HOŠEA zavraždil Pekacha a potom místo něho ‚začal vládnout‘, ale zdá se, že buď se vlády plně ujal asi v roce 748, nebo ho v té době možná podpořil asyrský panovník Tiglat-pileser III. (9 let)

EZEKJÁŠ velmi pravděpodobně začal vládnout (29), ale jeho první vládní rok je počítán od roku 745

Proroci: Micheáš, Ozeáš, Izajáš

Velekněz: Azarjáš (II. nebo III.)

746

po 745

Byla dokončena kniha Ozeáš

742

Asyrské vojsko začalo obléhat Samaří

740

Asýrie dobyla Samaří, podrobila si Izrael; severní království přestalo existovat

Senacherib napadl Judu

732

Byla dokončena kniha Izajáš

po 732

Byla dokončena kniha Micheáš

před 717

Byla dokončena sbírka Přísloví

asi 717

MANASSE začal kralovat (55)

716

AMON začal kralovat (2)

661

JOSIJÁŠ začal kralovat (31)

Proroci: Sefanjáš, Jeremjáš, prorokyně Chulda

Velekněz: Chilkijáš

659

Byla napsána kniha Sefanjáš

před 648

Byla napsána kniha Nahum

před 632

JEHOACHAZ vládl jako král (3 měsíce)

628

JEHOJAKIM začal kralovat, byl poplatníkem Egypta (11)

Proroci: Habakuk (?), Jeremjáš

628

Pravděpodobně byla napsána kniha Habakuk

asi 628

Nebukadnecar II. činí Jehojakima poplatníkem Babylóna

620

JEHOJAKIN začal kralovat (3 měsíce a 10 dní)

618

Nebukadnecar II. odvedl židovské zajatce a odnesl chrámové poklady do Babylóna

617

SEDEKJÁŠ začal kralovat (11)

Proroci: Jeremjáš, Ezekiel

Velekněz: Serajáš

617

Nebukadnecar II. znovu napadl Judu; začalo obléhání Jeruzaléma

609

Jeruzalémské zdi byly 9. den 4. měsíce prolomeny

607

Jeruzalém a chrám byly 10. den 5. měsíce zapáleny

607

Poslední Židé opustili Judu přibližně v polovině 7. měsíce

607

Jeremjáš napsal knihu Nářky

607

Byla napsána kniha Obadjáš

asi 607

POZNÁMKA: Když bylo dobyto Samaří, bylo deset kmenů izraelského království odvedeno do vyhnanství. Země však nebyla zpustošená, jako byla Juda po zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. Asyrský král do izraelských měst přesídlil obyvatele Babylóna, Kuty, Avvy, Chamatu a Sefarvajimu. Jejich potomci tam žili ještě v době, kdy se Židé v roce 537 př. n. l. vrátili do Jeruzaléma, aby znovu vybudovali chrám. (2Kr 17:6, 24; Ezr 4:1, 2)