Když jednou Mojžíš pásl ovce, naskytla se mu velmi neobvyklá podívaná. Viděl trnitý keř, který hořel, ale „nebyl [ohněm] stráven“. (verš 2) Chtěl zjistit, jak je to možné, a tak to šel zblízka prozkoumat. Prostřednictvím anděla k němu zprostřed ohně promluvil Jehova a upozornil ho: „Nepřibližuj se sem. Zuj si z nohou sandály, protože místo, kde stojíš, je svatá zemská půda.“ (verš 5) Kvůli tomu, že hořící keř představoval přítomnost Boha, byla svatá dokonce i samotná půda.

Soucit, který Bůh projevuje, je pro nás velkým povzbuzením. S Boží pomocí můžeme být i přes svou nedokonalost do určité míry svatí a získat jeho schválení. (1. Petra 1:15, 16) Jedna křesťanka, která bojovala s depresí a sklíčeností, načerpala z Mojžíšova zážitku u hořícího keře útěchu. Říká: „Když Jehova může prohlásit za svatou i nečistou zem, tak snad existuje nějaká naděje i pro mě. Tato myšlenka mi hodně pomohla.“