Otázky čtenářů

Jak se svědkové Jehovovi dívají na koupi kradeného zboží?

Křesťané se vyhýbají tomu, aby se vědomě podíleli na koupi kradeného zboží či materiálu.

Krádež je rozhodně nesprávná. Boží zákon daný Izraeli jednoznačně stanovoval: „Nebudeš krást.“ (2. Mojžíšova 20:15; 3. Mojžíšova 19:11) Přistižený zloděj musel poskytnout podle okolností buď dvojnásobnou, nebo čtyřnásobnou, nebo pětinásobnou náhradu.

Již od dávných dob se zloději snaží kradené zboží předávat dál, aby z něho měli rychlý zisk a aby se u nich nenašla věc, která by je usvědčila z krádeže. Často proto prodávají kradené zboží za nízkou cenu, které mnozí kupující těžko odolávají. Takovéto jednání se zřejmě týkalo případu, o kterém se dočítáme v 2. Mojžíšově 22:1: „V případě, že by nějaký muž ukradl býka nebo ovci a opravdu je porazí nebo je prodá, má nahradit býka pěti kusy dobytka a ovci čtyřmi kusy bravu.“

Rabín Abraham Chill pochopil uplatnění takovýchto zákonů tak, že napsal: „Je zakázáno kupovat nebo přijímat kradenou věc, i když není zjištěno, že je kradená. Od pastýře se nesmí kupovat koza, protože tento pastýř ji pravděpodobně prodává bez vědomí svého zaměstnavatele a má v úmyslu ponechat si peníze.“ — The Mitzvot—The Commandments and Their Rationale. (Misva — Přikázání a jejich výklad.)

Boží zákon však ve skutečnosti nezakazuje ‚koupit kozu od pastýře‘ pouze kvůli podezření, že by si mohl ponechat peníze svého zaměstnavatele z prodeje ukradené kozy. Na druhé straně by se ale Jehovovi služebníci neměli vědomě podílet na prodeji (kozy nebo čehokoli jiného), jestliže se zdá, že prodávající není majitelem té věci nebo že by mohla být kradená. Boží zákon ukazuje, že Bůh uznává soukromé vlastnictví, zloděj však připravuje majitele o jeho majetek. Ten, kdo kupuje něco, o čem se ví, že je to kradené, nebude v pravém slova smyslu takovým zlodějem, jeho koupě však zmenšuje pravděpodobnost, že majitel někdy dostane svůj majetek zpět. — Přísloví 16:19; srovnej 1. Tesaloničanům 4:6.

Všichni chápeme, že kupující — ať už se jedná o ženy v domácnosti nebo o nákupčí nějaké společnosti — se snaží koupit zboží za nejvýhodnější cenu. Ženy na celém světě hledají výhodný výprodej, snaží se odložit nákupy až na konec sezóny, kdy jsou nižší ceny, nebo nakupují na tržištích, či v obchodech, které mají malé režijní náklady a tudíž lepší ceny. (Přísloví 31:14) Avšak i takový zájem o výhodný nákup by měl mít své morální hranice. Věrné osoby za dnů Nehemjáše odmítaly nakupovat v sabatu, i když mohly v tyto dny výhodně nakoupit. (Nehemjáš 10:31; srovnej Amose 8:4–6.) Stejné je to s křesťany. To, že zamítají krádež, jim pomáhá ovládnout jakékoli pokušení koupit levné zboží, jež bylo zjevně kradené.

Běžně se ví, že se jistí obchodníci zabývají obchodem s kradeným zbožím. Anebo potajmu uvedená cena může být tak výjimečná, že každý normální člověk dojde k závěru, že zboží bylo pravděpodobně získáno nezákonným způsobem. Dokonce i zákony země mohou uznávat potřebu takového rozumného jednání. Jeden právněvědecký spis poznamenává:

„Pro konstatování, že si obviněný musí být vědom viny, není nezbytně nutné, aby věděl, komu nebo kým byl majetek ukraden, kdy nebo kde byl ukraden, nebo aby znal okolnosti, za kterých byl ukraden; stačí, že ví, že majetek byl ukraden. . . Některé soudy zastávají názor, že je možné vědomí viny odvodit ze skutečnosti, že obžalovaný přijal zboží za takových okolností, které by člověku s normální inteligencí a obezřetností napověděly, že je kradené.“

Toto je pro křesťana dalším rozumným důvodem, aby se vyvaroval koupit kradené zboží. Koupě takových věcí by z něho mohla udělat porušitele zákona. Mnoho lidí nemá žádné zábrany ohledně porušování zákona, jsou-li přesvědčeni, že tím dosáhnou úspěchu. To ale neplatí o pravých křesťanech, kteří chtějí ‚být podřízeni nadřazeným autoritám‘. Poslouchají zákony, a to je chrání, aby nebyli stíháni jako zločinci, a přispívá to k tomu, že mají dobré svědomí před Jehovou. — Římanům 13:1, 4, 5.

Znamenitý příklad ohledně svědomí poskytl Boží přítel Abraham. V jeho době porazili čtyři východní panovníci krále z území, kde žil Lot, a odnesli mnoho hodnotných věcí jako svou válečnou kořist. Abraham nepřátele pronásledoval, porazil a ukradené zboží přinesl nazpět. Sodomský král Abrahamovi řekl: „Vezmi si zboží“; měla to být odměna. Abraham však místo toho odevzdal zboží pravému majiteli a řekl: „Nevezmu nic z čehokoli, co je tvoje. . ., abys nemohl říci: ‚To já jsem učinil Abrama bohatým!‘ “ (1. Mojžíšova 14:1–24).

Křesťané se nezajímají o nějaké finanční výhody, které je možné získat prostřednictvím nakradeného zboží. Jeremjáš napsal: „Jako koroptev, která shromáždila, co nenakladla, je ten, kdo vydělává bohatství, ale ne právem.“ (Jeremjáš 17:11) Křesťané jednají moudře a neporušují césarovy zákony ohledně kradených věcí, a kromě toho si přejí zastávat se Boží spravedlnosti tím, že odmítají mít cokoli společného s nespravedlností, jež je spojena s krádeží. Proto jednají moudře a neporušují césarovy zákony ohledně kradených věcí. David proto správně napsal: „Lepší je to málo, co má spravedlivý, než hojnost, kterou má mnoho ničemných.“ — Žalm 37:16.