ÁRON

Syn Amrama a Jokebed z kmene Levi; narodil se v Egyptě v roce 1597 př. n. l. Levi byl Áronův praděd. (2Mo 6:13, 16–20) Miriam byla jeho starší sestra a Mojžíš byl jeho o tři roky mladší bratr. (2Mo 2:1–4; 7:7) Áron si vzal za manželku Elišebu, dceru Amminadaba, a měl čtyři syny, Nadaba, Abihua, Eleazara a Itamara. (2Mo 6:23) Zemřel v roce 1474 př. n. l. ve 123 letech. (4Mo 33:39)

Když se Mojžíš zdráhal mluvit před faraónem, protože se mu zdálo, že je pro něj obtížné mluvit plynně, Jehova ustanovil Árona, aby jednal jako Mojžíšův mluvčí. Řekl o Áronovi: „Já vím, že opravdu umí mluvit.“ Áron šel Mojžíšovi naproti, aby se s ním setkal u hory Sinaj, a tehdy se dozvěděl, že Bůh chce provést dalekosáhlou akci, která se týká Izraele a Egypta; oba bratři se potom odebrali zpět do Egypta. (2Mo 4:14–16, 27–30)

Áron nyní začal sloužit Mojžíšovi jako jeho „ústa“. Mluvil za něj před staršími muži Izraele a vykonal zázračná znamení na důkaz toho, že jejich poselství jsou božského původu. Když přišel čas, aby se objevili na faraónově dvoře, musel Áron, kterému tehdy bylo 83 let, jako Mojžíšův mluvčí předstoupit před onoho vyzývavého panovníka. Potom Jehova řekl Mojžíšovi: „Podívej se, udělal jsem tě pro faraóna Bohem, a tvůj vlastní bratr Áron se stane tvým prorokem.“ (2Mo 7:1, 7) Byl to Áron, kdo provedl první zázračné znamení před faraónem a jeho kněžími, kteří provozovali magii. Později to byl opět Áron, kdo na Mojžíšův příkaz vztáhl Mojžíšovu hůl a dal znamení, že začíná deset ran. (2Mo 7:9–12, 19, 20) I při následujících ranách Áron poslouchal Boha a nadále úzce spolupracoval s Mojžíšem, až nakonec došlo k osvobození. Byl v tomto směru dobrým příkladem pro křesťany, kteří slouží jako „vyslanci, kteří zastupují Krista, jako by Bůh skrze nás snažně prosil“. (2Mo 7:6; 2Ko 5:20)

Během čtyřicetiletého putování pustinou bezpochyby působil Áron stále méně jako Mojžíšův mluvčí. Zdá se totiž, že Mojžíš mluvil většinou sám. (2Mo 32:26–30; 34:31–34; 35:1, 4) Také hůl byla po třetí ráně vrácena do Mojžíšových rukou. A při bitvě s Amalekem Áron a Chur Mojžíšovi pouze podpírali ruce. (2Mo 9:23; 17:9, 12) Když však Jehova vydával nějaké pokyny, obvykle u toho i nadále byl s Mojžíšem také Áron a je o nich řečeno, že jednali a mluvili společně až do Áronovy smrti. (4Mo 20:6–12)

Áron zaujímal podřízené postavení a nedoprovázel Mojžíše při výstupu na vrchol hory Sinaj, kde měl Mojžíš obdržet smlouvu Zákona; společně se dvěma ze svých synů a se 70 staršími muži národa se však směl přiblížit k hoře a pozorovat nádherné vidění Boží slávy. (2Mo 24:9–15) Ve smlouvě Zákona je o Áronovi a jeho domu čestná zmínka a Bůh ustanovil Árona do postavení velekněze. (2Mo 28:1–3)

Velekněz. Áron byl uveden do úřadu sedmidenním slavnostním obřadem, při kterém na něho Mojžíš jako Boží prostředník vložil posvátné povinnosti, a také Áronovi čtyři synové byli uvedeni do úřadu jako nižší kněží. Mojžíš oblékl Árona do nádherných oděvů ze zlaté, modré, fialové a šarlatové látky; k těmto oděvům patřily také nárameníky a náprsník, který byl ozdoben vzácnými drahokamy různých barev. Na hlavu byl Áronovi posazen turban z jemného plátna. Na něm byla upevněna destička z ryzího zlata s vyrytými slovy „Svatost patří Jehovovi“. (3Mo 8:7–9; 2Mo 28) Potom byl Áron pomazán způsobem popsaným v Žalmu 133:2 a mohl být od té doby nazýván ma·šiʹach neboli mesiáš (chri·stosʹ, LXX), to znamená „pomazaný“. (3Mo 4:5, 16; 6:22)

Áron byl ustanoven nejen nad celým kněžstvem, ale Bůh také určil, že všichni velekněží v budoucnosti musí pocházet právě z Áronova rodu neboli domu. Sám Áron však svůj kněžský úřad nezdědil, a proto mohl apoštol Pavel o Áronovi říci: „Nikdo si také nebere tuto čest sám od sebe, ale jen když je povolán Bohem, právě jako byl i Áron. Tak také Kristus neoslavil sám sebe tím, že se stal veleknězem, ale oslavil jej ten, jenž o něm mluvil: ‚Ty jsi můj Syn; já, já jsem se dnes stal tvým otcem.‘“ (Heb 5:4, 5) Pavel potom ukazuje, jak byl kněžský úřad, v němž jako první působil Áron, předobrazem kněžského úřadu, který zastává Ježíš Kristus jako nejvyšší, nebeský velekněz. Kněžské povinnosti spojené s Áronovým velekněžským postavením proto získávají navíc význam i pro nás. (Heb 8:1–6; 9:6–14, 23–28)

Jako velekněz měl Áron odpovědnost za řízení všech složek uctívání, které bylo vykonáváno ve svatostánku, a za dohled nad prací tisíců Levitů, kteří se věnovali službě, jež se svatostánkem souvisela. (4Mo 3:5–10) Ve výroční Den smíření předkládal obětní dary za kněžstvo, za Levity a za izraelský lid a jedině on směl vstoupit s obětní krví zvířat do Nejsvětější ve svatostánku. (3Mo 16) Výhradním a neodvolatelným právem Árona a jeho synů jakožto kněží bylo denně obětovat kadidlo, předkládat první plody ze sklizně obilí a vykonávat mnoho jiných bohoslužebných úkonů. (2Mo 30:7, 8; Lk 1:8–11; 3Mo 23:4–11) Jeho pomazání jej však neposvěcovalo jen k tomu, aby vykonával obětní povinnosti za národ, ale aby vykonával i jiné povinnosti. Jeho odpovědností bylo poučovat národ o Božím slovu. (3Mo 10:8–11; 5Mo 24:8; Mal 2:7) On a jeho nástupci sloužili jako hlavní úředníci podřízení Jehovovi jakožto Králi. Při mimořádně slavnostních příležitostech byl oblečen do drahocenného oděvu a na plátěném turbanu měl „zářící destičku“ ze zlata. Měl také na sobě náprsník obsahující Urim a Tummim, které umožňovaly zjistit, zda k otázkám týkajícím se celého národa Jehova vyjadřuje své „ano“, nebo „ne“; zdá se však, že za života Mojžíše, který působil jako prostředník, se prakticky nepoužívaly. (2Mo 28:4, 29, 30, 36; viz heslo VELEKNĚZ.)

Áronova oddanost čistému uctívání byla záhy vyzkoušena tím, že zemřeli Áronovi synové Nadab a Abihu. Bůh způsobil, že byli zničeni, protože neposvátným způsobem využili svého kněžského postavení. Zpráva říká: „A Áron mlčel.“ Když on a jeho dva zbývající synové dostali pokyn, aby nad zemřelými přestupníky netruchlili, oni „učinili . . . podle Mojžíšova slova“. (3Mo 10:1–11)

Téměř 40 let Áron v postavení velekněze zastupoval před Jehovou 12 kmenů. V době, kdy ještě Izraelité byli v pustině, vypukla těžká vzpoura proti autoritě Mojžíše a Árona. Vzpouru vedl Levita jménem Korach, spolu s Rubenovci Datanem, Abiramem a Onem, kteří si stěžovali na jejich vedoucí postavení. Jehova způsobil, že se pod stany Koracha, Datana a Abirama rozestoupila země a pohltila je i jejich domácnosti, zatímco samotného Koracha a 250 jeho spoluspiklenců zničil oheň. (4Mo 16:1–35) Nyní začal proti Mojžíšovi a Áronovi reptat sbor; pak vypukla rána od Boha, a Áron projevil velkou víru a odvahu, když poslušně vzal svou nádobu na oheň a vyšel, aby vykonal smíření za lid, přičemž „zůstal stát mezi mrtvými a živými“, dokud ta metla nebyla zastavena. (4Mo 16:46–50)

Nyní Bůh nařídil, aby bylo do svatostánku položeno 12 holí, z nichž každá představovala jeden ze dvanácti kmenů, a na hůl kmene Levi bylo napsáno Áronovo jméno. (4Mo 17:1–4) Druhý den vstoupil Mojžíš do stanu Svědectví a zjistil, že Áronova hůl vypučela, vyrazily na ní květy a nesla zralé mandle. (4Mo 17:8) Z toho bylo nade všechnu pochybnost patrné, že Jehova vybral pro kněžskou službu levitské syny Árona a že Árona zmocnil, aby sloužil jako velekněz. Od té doby již nebylo nikdy vážně zpochybňováno právo Áronova domu na kněžský úřad. Áronova vypučelá hůl byla umístěna do truhly smlouvy jako „znamení synům vzpurnosti“, ačkoli se zdá, že když tito vzpurní lidé zemřeli a národ vstoupil do Zaslíbené země, hůl byla odstraněna, protože již splnila svůj účel. (4Mo 17:10; Heb 9:4; 2Pa 5:10; 1Kr 8:9)

Proč nebyl Áron potrestán za to, že udělal zlaté tele?

Áron sice měl výsadní postavení, ale přesto měl své nedostatky. Když byl Mojžíš poprvé 40 dnů na hoře Sinaj, „lid se . . . shromáždil kolem Árona a řekl mu: ‚Vstaň, udělej nám boha, který půjde před námi, protože pokud jde o toho Mojžíše, muže, který nás vedl z egyptské země, jistě nevíme, co se mu stalo.‘“ (2Mo 32:1) Áron na to přistoupil a spolupracoval s těmito vzbouřenci na výrobě sochy zlatého telete. (2Mo 32:2–6) Když později stál tváří v tvář Mojžíšovi, přednesl jen chabou omluvu. (2Mo 32:22–24) Jehova ho však nevyčlenil jako jediného viníka, ale řekl Mojžíšovi: „Nech mne tedy nyní, aby proti nim vzplanul můj hněv a abych je zahubil.“ (2Mo 32:10) Mojžíš jednal tak, aby padlo konečné rozhodnutí; zvolal totiž: „Kdo je na Jehovově straně? Ke mně!“ (2Mo 32:26) Všichni synové Leviho jeho výzvu uposlechli, a mezi nimi byl bezpochyby i Áron. Ti potom pobili tři tisíce modlářů, pravděpodobně hlavní původce vzpoury. (2Mo 32:28) Mojžíš však později připomněl ostatním z lidu, že vina spočívala i na nich. (2Mo 32:30) Áron tedy nebyl jediný, komu Bůh projevil milosrdenství. Další Áronovo jednání svědčí o tom, že v srdci nesouhlasil s modlářským hnutím, ale že pouze podlehl nátlaku vzbouřenců. (2Mo 32:35) Jehova ponechal Áronovo jmenování do velekněžského úřadu v platnosti a tím dal jasně najevo, že Áronovi odpustil. (2Mo 40:12, 13)

Áron věrně a oddaně podporoval svého mladšího bratra v mnoha obtížných situacích a byl Mojžíšem jakožto Božím zástupcem uveden do úřadu velekněze, a přesto se krátce nato pošetile připojil ke své sestře Miriam a společně kritizovali Mojžíše za to, že si vzal za manželku Kušitku. Zpochybnili také Mojžíšův jedinečný vztah k Jehovovi a jeho jedinečné postavení před ním. Řekli totiž: „Mluvil Jehova jen skrze jediného Mojžíše? Nemluvil také skrze nás?“ (4Mo 12:1, 2) Jehova okamžitě zasáhl, vyzval ty tři, aby se dostavili před něj před stan setkání, a přísně pokáral Árona a Miriam za neúctu ke jmenování, jež pocházelo od Boha. Malomocenstvím byla postižena pouze Miriam, a z toho je možné usuzovat, že podněcovatelem byla ona a že Áron opět projevil slabost, když se dal ovlivnit, aby se k ní připojil. Kdyby však byl podobně postižen malomocenstvím i Áron, byla by tím podle Božího zákona zrušena platnost jeho jmenování do velekněžského úřadu. (3Mo 21:21–23) Áron projevil správný stav srdce tím, že se okamžitě vyznal z pošetilého jednání, jehož se dopustili, že se za ně omluvil a že úpěnlivě prosil Mojžíše, aby se za malomocnou Miriam přimluvil. (4Mo 12:10–13)

Áron pak znovu nesl spoluvinu na nesprávném jednání, protože před sborem on a Mojžíš neposvětili Boha a nevzdali mu čest, když šlo o opatření vody u Meriby v Kadeši. Bůh proto rozhodl, že ani jeden z nich nebude mít výsadu uvést národ do Zaslíbené země. (4Mo 20:9–13)

Prvního dne měsíce abu, čtyřicátého roku po exodu, tábořil izraelský národ na hranici Edomu před horou Hor. Za několik měsíců měli překročit Jordán, ale Áron, jemuž tehdy bylo 123 let, mezi nimi být neměl. Na Jehovův pokyn začali Áron, jeho syn Eleazar a také Mojžíš vystupovat před očima celého tábora na vrchol hory Hor. Tam si Áron nechal od Mojžíše svléknout kněžské oděvy a dovolil, aby jimi byl oděn Eleazar, jeho syn a nástupce ve velekněžském úřadě. Potom Áron zemřel. Jeho bratr a jeho syn jej tam pravděpodobně pohřbili a Izrael oplakával jeho smrt po třicet dnů. (4Mo 20:24–29)

Stojí za povšimnutí, že ani v jednom ze tří případů, kdy se Áron dopustil provinění, nic nenasvědčuje tomu, že by on sám byl hlavním původcem nesprávného jednání, ale spíše se zdá, že podlehl tlaku okolností nebo že se dal jinými osobami ovlivnit, aby odbočil od přímé cesty. Zejména v případě prvního přestupku mohl uplatnit zásadu, o kterou se opírá příkaz: „Nebudeš následovat zástup ke zlým cílům.“ (2Mo 23:2) Potom se však Písmo o jeho jménu zmiňuje pochvalně a Boží Syn za svého pozemského života uznával áronské kněžstvo jako zákonné. (Ža 115:10, 12; 118:3; 133:1, 2; 135:19; Mt 5:17–19; 8:4)

Áronovi kněžští potomci. Výraz „Áronovci“ se v Ekumenickém překladu objevuje v 1. Paralipomenon 12:28 [27] a v Bibli české (překlad od J. Hejčla) v 1. Paralipomenon 27:17. (Masoretský text v hebrejštině používá prostě jméno Áron. LXX [de Lagardovo vydání v 1Pa 12:27] uvádí „synové Árona“.) Je zřejmé, že slovo „Áron“ se zde používá v kolektivním smyslu, podobně jako jméno Izrael, a že zde představuje Áronův dům nebo jeho mužské potomky, kteří žili v Davidově době, pocházeli z kmene Levi a sloužili jako kněží. (1Pa 6:48–53) Překlad nového světa říká: „A Jehojada byl vůdce [synů] Árona a s ním byly tři tisíce sedm set“ (1Pa 12:27), přičemž uvedení slova „synů“ v závorkách znamená, že toto slovo je doplněno.