JOZUE

[zkrácená forma jména Jehošua, jež znamená „Jehova je záchrana“].

1. Syn Nunův; Efrajimovec, který sloužil Mojžíšovi a později byl jmenován jako jeho nástupce. (2Mo 33:11; 5Mo 34:9; Joz 1:1, 2) Písmo popisuje Jozua jako odvážného a nebojácného vůdce, jako člověka, který důvěřoval ve spolehlivost Jehovových slibů, řídil se pokyny od Boha a byl rozhodnut Jehovovi věrně sloužit. Původně se jmenoval Hošea, ale Mojžíš ho nazýval Jozue neboli Jehošua. (4Mo 13:8, 16) Biblická zpráva však neodhaluje, kdy přesně Hošea dostal jméno Jozue.

Vede boj proti Amalekitům. V roce 1513 př. n. l., kdy Izraelité krátce po svém zázračném osvobození od egyptského vojska u Rudého moře tábořili u Refidimu, Amalekité na ně zahájili ničím nevyprovokovaný útok. Tehdy Mojžíš jmenoval Jozua velitelem boje proti Amalekitům. Pod Jozuovým dobrým vedením a s božskou podporou Izraelité nepřítele porazili. Poté Jehova vydal výnos o naprostém vyhlazení Amalekitů a dal Mojžíšovi pokyn, aby o tom pořídil písemný záznam a ten aby předložil Jozuovi. (2Mo 17:8–16)

Slouží Mojžíšovi. Později u hory Sinaj byl Jozue jako Mojžíšův sloužící pravděpodobně jedním z těch 70 starších mužů, jejichž výsadou bylo spatřit velkolepé vidění Jehovovy slávy. Jozue potom Mojžíše doprovázel na horu Sinaj, ale do oblaku zřejmě nevstoupil, protože to bylo přikázáno jenom Mojžíšovi. (2Mo 24:9–18) Jozue i Mojžíš zůstali na hoře Sinaj 40 dní a 40 nocí. Když na konci tohoto období sestupovali z hory Sinaj, Jozue mylně považoval zvuk zpěvu Izraelitů při modlářském uctívání telete za „hluk bitvy“. Nepochybně sdílel Mojžíšovo rozhořčení, když uviděl zlaté tele, a snad dokonce pomáhal toto tele zničit. (2Mo 32:15–20)

Uctíváním telete Izraelité porušili slavnostní smlouvu, kterou uzavřeli s Jehovou Bohem. To možná Mojžíše podnítilo, aby svůj stan („stan setkání“) odsunul z místa, kde tábořili Izraelité; Jehova jim totiž ještě neodpustil jejich hřích, a nebyl tedy už uprostřed Izraele. Kdykoli se Mojžíš vracel do izraelského tábora, Jozue zůstával ve stanu setkání, snad proto, aby Izraelitům zabránil, kdyby tam ve svém nečistém stavu chtěli vstoupit. (2Mo 33:7–11; 34:9)

Když kvůli reptání Izraelitů Mojžíš později pocítil, že má na sobě již příliš velký náklad, Jehova mu přikázal, aby vybral 70 starších mužů, kteří mu budou pomáhat. Tito starší muži měli potom jít ke stanu setkání. Nepochybně z pádného důvodu však dva z nich, Eldad a Medad, zůstali v táboře. Když Boží duch začal působit na 68 mužů shromážděných u stanu setkání, také Eldad a Medad v táboře začali jednat jako proroci. Zpráva o tom se okamžitě donesla Mojžíšovi. Jozue tehdy pocítil žárlivost pro svého pána a vyzval Mojžíše, aby jim v tom zabránil. Eldad a Medad zjevně dostali ducha nezávisle na Mojžíšovi, a proto měl Jozue možná pocit, že to snižuje autoritu jeho pána. Mojžíš však Jozua napomenul slovy: „Přál bych si, aby všichni z Jehovova lidu byli proroky, protože by na ně Jehova vložil svého ducha!“ (4Mo 11:10–29; srovnej Mr 9:38, 39.)

Vyzvídá v Zaslíbené zemi. Někdy potom Izraelité tábořili v pustině Paran. Odtud Mojžíš vyslal 12 mužů, aby vyzvídali v Zaslíbené zemi, a jedním z těchto mužů byl Jozue (Hošea neboli Jehošua). Po čtyřiceti dnech se pouze Jozue a Kaleb vrátili s dobrou zprávou. Ostatních deset zvědů izraelský lid sklíčilo tvrzením, že Izraelité nikdy nemohou doufat, že silné obyvatele Kanaánu porazí. Nato v táboře vypuklo vzpurné reptání. Jozue a Kaleb si potom roztrhli oděvy, pokoušeli se zmírnit obavy Izraelitů a zároveň je varovali před vzpourou. Jejich odvážná slova, v nichž se zračila naprostá důvěra v Jehovovu schopnost splnit své slovo, však byla zcela zbytečná. Vlastně celé shromáždění „hovořilo o tom, že je uházejí kameny“. (4Mo 13:2, 3, 8, 16; 25–14:10)

Jehova Izraelity za jejich vzpurnost odsoudil k tomu, aby putovali pustinou 40 let, dokud nevymřou všichni sepsaní muži od dvacetiletých výše (kromě Levitů, kteří nebyli sepsáni mezi Izraelity pro vojenskou službu; 4Mo 1:2, 3, 47). Ze sepsaných mužů měli do Zaslíbené země vstoupit pouze Jozue a Kaleb, zatímco deset nevěrných zvědů mělo zemřít metlou od Jehovy. (4Mo 14:27–38; srovnej 4Mo 26:65; 32:11, 12.)

Jmenován jako Mojžíšův nástupce. Ke konci putování Izraelitů pustinou přišli o výsadu vstoupit do Zaslíbené země také Mojžíš a Áron, protože opomněli posvětit Jehovu za to, že u Kadeše zázračným způsobem opatřil vodu. (4Mo 20:1–13) Jehova proto Mojžíšovi přikázal, aby jmenoval Jozua svým nástupcem. Mojžíš vložil na Jozua ruce v přítomnosti nového velekněze, Áronova syna Eleazara, a před shromážděným Izraelem. I když byl Jozue jmenován jako Mojžíšův nástupce, neměl znát Jehovu „tváří v tvář“, jako ho znal Mojžíš. Jozuovi nebyla předána veškerá Mojžíšova důstojnost, ale jenom tolik, kolik potřeboval, aby mu národ projevoval úctu. Jozue neměl možnost osobně komunikovat s Jehovou jako Mojžíš, který s Jehovou mluvil jakoby „tváří v tvář“, ale místo toho se měl radit s veleknězem, jemuž byly svěřeny Urim a Tummim, podle nichž se dala zjistit Boží vůle. (4Mo 27:18–23; 5Mo 1:37, 38; 31:3; 34:9, 10)

Mojžíš — jak mu Bůh přikázal — dal Jozuovi určité pokyny a povzbudil ho, aby věrně plnil své pověření. (5Mo 3:21, 22, 28; 31:7, 8) Nakonec, když se blížila doba Mojžíšovy smrti, se měl Mojžíš spolu s Jozuem postavit ve stanu setkání. Jehova tehdy Jozua pověřil, a tak potvrdil jeho dřívější jmenování, které provedl Mojžíš, když na Jozua vložil své ruce. (5Mo 31:14, 15, 23) Následně se Jozue určitým způsobem podílel na tom, aby naučil Izraelity zpívat píseň, kterou Mojžíš dostal pod inspirací, a aby tuto píseň zapsal. (5Mo 31:19; 32:44)

Jeho činnost v úloze Mojžíšova nástupce. Po Mojžíšově smrti Jozue připravoval vstup do Zaslíbené země. Poslal úředníky, aby Izraelity poučili, jak se mají připravit na to, že za tři dny překročí Jordán; připomněl Gadovcům, Rubenovcům a polovině kmene Manasse jejich povinnost pomáhat při dobývání země a vyslal dva muže na výzvědy do Jericha a okolní krajiny. (Joz 1:1–2:1)

Po návratu těch dvou zvědů Izraelité odtáhli ze Šittimu a utábořili se u Jordánu. Příští den Jehova zázračným způsobem Jordán přehradil a tak Izraelitům umožnil přejít po suché zemi. Na památku této události dal Jozue postavit 12 kamenů doprostřed řečiště a 12 kamenů v Gilgalu, na prvním místě záp. od Jordánu, kde se Izrael utábořil. Jozue také udělal pazourkové nože, jimiž obřezal všechny izraelské muže narozené v pustině. Asi za čtyři dny už byli v dobrém stavu a mohli slavit Pasach. (Joz 2:23–5:11)

Potom se Jozue poblíž Jericha setkal s andělským knížetem, od něhož dostal pokyny, jak má postupovat při dobývání onoho města. Jozue se řídil podle těchto pokynů, a když Jericho zasvětil zničení, pronesl na adresu budoucího obnovitele města prorockou kletbu, která se splnila za více než 500 let. (Joz 5:13–6:26; 1Kr 16:34) Dále táhl proti Aii. Izraelské vojsko v počtu asi 3 000 mužů nejprve utrpělo porážku, protože kvůli tomu, že si Achan neposlušně vzal pro vlastní potřebu něco z věcí ukořistěných v Jerichu, jim Jehova nepomáhal. Když Achana a jeho domácnost Izraelité za tento hřích ukamenovali, Jozue postavil proti Aii zálohu a udělal z tohoto města pustý pahorek. (Joz 7:1–8:29)

Tehdy se celý izraelský sbor včetně žen, dětí a cizích usedlíků odebral do blízkého okolí hory Ebal. Jozue na hoře Ebal vystavěl oltář podle předpisů stanovených v Zákoně. Polovina sboru stála před horou Gerizim a druhá polovina před horou Ebal a Jozue jim četl ze „zákona, požehnání a zlořečení“. „Neprokázalo se být ani jediné slovo ze všeho, co Mojžíš přikázal, které by Jozue nahlas nepřečetl.“ (Joz 8:30–35)

Po návratu Izraelitů do tábora v Gilgalu přišli Jozua a izraelské náčelníky navštívit poslové Gibeoňanů. Gibeoňané pochopili, že za Izraelity bojoval Jehova, a tak použili lsti a podařilo se jim uzavřít s Jozuem mírovou smlouvu. Když však vyšla najevo skutečná fakta, Jozue udělal z Gibeoňanů otroky. Zpráva o jednání Gibeoňanů se dostala také k jeruzalémskému králi Adoni-cedekovi. Z toho důvodu Adoni-cedek a další čtyři kananejští králové vyslali proti nim trestnou výpravu. Na naléhavou prosbu Gibeoňanů o pomoc Jozue vytáhl na celonoční pochod z Gilgalu. Jehova tehdy na obranu Gibeoňanů bojoval za Izrael a tak ukázal, že nezavrhuje smlouvu, která s nimi byla předtím uzavřena. Zázračné krupobití zahubilo více nepřátel, než jich zahynulo ve skutečné bitvě. Jehova dokonce naslouchal Jozuovu hlasu a kvůli bitvě prodloužil dobu denního světla. (Joz 9:3–10:14)

Po tomto vítězství, které dostal od Boha, Jozue dobyl Makkedu, Libnu, Lakiš, Eglon, Hebron a Debir a tak zlomil moc Kananejců v již. části země. Nato kananejští králové ze S pod vedením chacorského krále Jabina shromáždili svá vojska u meromských vod, aby bojovali proti Izraeli. Jozue měl sice proti sobě koně a dvoukolé vozy, ale Bůh ho povzbudil, aby nepropadl strachu. Jehova dal znovu Izraelitům vítězství. Podle Jehovových pokynů Jozue přeřezal šlachy koním nepřátelské armády a její dvoukolé vozy spálil. A Chacor byl vydán ohni. (Joz 10:16–11:23) Za dobu asi šesti let (srovnej 4Mo 10:11; 13:2, 6; 14:34–38; Joz 14:6–10) tedy Jozue porazil 31 králů a podmanil si velké oblasti Zaslíbené země. (Joz 12:7–24; MAPA, sv. 1, s. 737)

Nyní nastal čas na rozdělení země jednotlivým kmenům. Pod dohledem Jozua, velekněze Eleazara a dalších deseti zástupců jmenovaných Bohem toto rozdělování zpočátku probíhalo od Gilgalu. (Joz 13:7; 14:1, 2, 6; 4Mo 34:17–29) Potom, co byl svatostánek umístěn v Šilu, rozdělování země losem na podíly pokračovalo odtamtud. (Joz 18:1, 8–10) Jozue osobně dostal město Timnat-serach v hornatém kraji Efrajima. (Joz 19:49, 50)

Dává Izraelitům poslední rady a umírá. Ke konci svého života Jozue shromáždil izraelské starší muže, hlavy, soudce a úředníky, nabádal je, aby věrně sloužili Jehovovi, a varoval je před následky neposlušnosti. (Joz 23:1–16) Svolal také celý izraelský sbor a připomněl Izraelitům, jak Jehova v minulosti jednal s jejich předky a s celým národem, a pak je naléhavě prosil, aby sloužili Jehovovi. Jozue řekl: „A jestliže je ve vašich očích špatné sloužit Jehovovi, vyvolte si dnes, komu budete sloužit, zda bohům, jimž sloužili vaši praotcové, kteří byli na druhé straně Řeky, nebo bohům Amorejců, v jejichž zemi bydlíte. Ale pokud jde o mne a mou domácnost, my budeme sloužit Jehovovi.“ (Joz 24:1–15) Nato Izraelité obnovili svou smlouvu, že budou poslouchat Jehovu. (Joz 24:16–28)

Jozue zemřel ve věku 110 let a byl pohřben v Timnat-serachu. Dobrý vliv jeho neochvějné věrné oddanosti Jehovovi je zřejmý z toho, že „Izrael dále sloužil Jehovovi po všechny Jozuovy dny a po všechny dny starších mužů, kteří po Jozuovi prodloužili své dny“. (Joz 24:29–31; Sd 2:7–9)

2. Majitel pole v Bet-šemeši, kde potom, co Filištíni vrátili Truhlu, byla viditelně uložena. (1Sa 6:14, 18)

3. Velitel Jeruzaléma v době vlády krále Josijáše. Zdá se, že výšiny používané k falešnému uctívání byly umístěny blízko Jozuova bydliště, ale že Josijáš tyto výšiny strhl. (2Kr 23:8)

4. Syn Jehocadakův; první velekněz, který sloužil Izraelitům po jejich návratu do vlasti z vyhnanství v Babylóně. (Ag 1:1, 12, 14; 2:2–4; Ze 3:1–9; 6:11) V biblických knihách Ezra a Nehemjáš je nazýván Ješua. (Viz heslo JEŠUA č. 4.)