MATKA

Hebrejské slovo ʼem (matka), podobně jako slovo ʼav (otec), je pravděpodobně slovo zvukomalebné, jedno z prvních, která malé dítě vysloví. Tento výraz je používán k označení vlastní matky, možná nevlastní matky (1Mo 37:10; srovnej 1Mo 30:22–24; 35:16–19) a také předkyně, protože Adamova manželka Eva byla „matkou všech živých“. (1Mo 3:20; 1Kr 15:10) Řecké slovo pro „matku“ je meʹter. Hebrejský i řecký výraz označující matku je mnohokrát používán v obrazném smyslu.

V srdci hebrejských žen byla zvlášť hluboko zakořeněna touha mít velkou rodinu, protože Bůh Izraeli slíbil, že se z něho stane početný národ, z něhož vyjde slíbené semeno. (1Mo 18:18; 22:18; 2Mo 19:5, 6) Jestliže neměla děti, považovala to žena za jedno z největších neštěstí. (1Mo 30:1)

Ze smlouvy Zákona vyplývalo, že žena, která porodila chlapce, byla z náboženského hlediska „nečistá“ 40 dní (7 plus 33), a žena, která porodila děvče, byla „nečistá“ dvojnásobně dlouho, tedy 80 dní (14 plus 66). (3Mo 12:2–5) Sedm, respektive čtrnáct dnů, byla nečistá pro všechny lidi, tedy i pro svého manžela, ale třicet tři, respektive šedesát šest dnů, byla nečistá pouze vzhledem ke svatým věcem a vzhledem k věcem souvisejícím s náboženskými službami ve svatostánku.

Hebrejské matky kojily své děti až do jejich tří a někdy až do jejich pěti let nebo ještě déle; domnívaly se totiž, že čím déle budou dítě kojit, tím statnější pak bude. (Viz heslo ODSTAVENÍ.) Když matka zemřela nebo když neměla dost mléka, byla najata kojná. A tak je možné, že k ‚nemluvňatům a kojencům‘, o kterých se mluví v Bibli, patřily děti, které byly ve věku, kdy mohly být odstaveny, tedy děti dost staré, aby mohly mít určité poznání a byly schopny chválit Jehovu a být vyučovány ve svatyni. (Mt 21:15, 16; 1Sa 1:23, 24; 2:11)

Mezi dětmi a matkou byl obzvláště úzký vztah, protože matka jim věnovala bezprostřední péči až do doby, kdy byly odstaveny a kdy se o jejich výchovu začal více starat otec. Matka měla v domácnosti důležité postavení. Měla jí být projevována úcta, a to dokonce i v době, kdy už byla velmi letitá. (2Mo 20:12; 21:15, 17; Př 23:22; 5Mo 5:16; 21:18–21; 27:16) Postavení ženy však bylo přirozeně nižší než postavení jejího manžela; toho měla mít v úctě a měla ho poslouchat. Když byl Ježíš malým chlapcem, byl podřízen svému adoptivnímu otci Josefovi i své matce Marii. (Lk 2:51, 52)

Jestliže měl muž více než jednu manželku, rozlišovali jeho synové svou skutečnou matku od jeho ostatních manželek tím, že ji nazývali ‚matkou‘. Vlastní bratři se od nevlastních bratrů rozeznávali vyjádřením „synové mé matky“. (Sd 8:19; 1Mo 43:29)

Od matky se požadovalo, že bude dětem předávat otcovy pokyny a příkazy a že bude dohlížet na to, aby děti tyto příkazy poslouchaly. (Př 1:8; 6:20; 31:1) Pod vedením svého manžela se matka starala o domácnost. Plození dětí a jejich správná výchova ji velmi zaměstnávaly a to ji do značné míry chránilo před tím, že by začala tlachat nebo se vměšovala do záležitostí jiných lidí. Jestliže vytrvávala ve víře, bylo to pro ni velkou ochranou. (1Ti 5:9–14; 2:15) Dobrá matka měla připravovat jídlo, tkát látky a zhotovovat oděvy pro děti a další členy domácnosti; takovou ženu mohl její manžel i její synové chválit a také o ní s uznáním mluvit před jinými lidmi. (Př 31:15, 19, 21, 28)

Obrazné použití. Slovo „matka“ je v Soudcích 5:7 použito na ženu, která pomáhá druhým a stará se o ně. Pavel mluvil o tom, že jemnost, kterou projevoval k těm, jimž přinesl Boží pravdu, tedy ke svým duchovním dětem, se podobá jemnosti ‚kojící matky‘. (1Te 2:7; viz heslo JEMNOST.)

Na základě svého úzkého duchovního vztahu ke svým spolukřesťanům jsou křesťanské ženy přirovnávány k matkám a sestrám; má se s nimi jednat s odpovídající úctou a cudností. (Mr 3:35; 1Ti 5:1, 2) Křesťanské manželky, které se řídí dobrým příkladem Abrahamovy manželky Sáry, jsou označeny jako její ‚děti‘. (1Pe 3:6)

Lidské tělo bylo vytvořeno „z prachu zemské půdy“, a proto zemi je možné obrazně přirovnat k ‚matce‘ lidí. (1Mo 2:7; Job 1:21) Jako matka je popisováno město, a jeho obyvatelé jsou považováni za její děti. Jeruzalém jakožto sídlo vlády zastupoval celý národ a na jednotlivé Izraelity se pohlíželo jako na jeho děti. (Ga 4:25, 26; Ez 23:4, 25; srovnej Ža 137:8, 9.) Velké město bylo také považováno za matku okolních ‚závislých městeček‘, která, doslovně přeloženo, byla jejími „dcerami“. (Ez 16:46, 48, 53, 55; viz Rbi8, ppč k v. 46.) Velký Babylón, to „velké město“, je označen jako „matka nevěstek a ohavností země“. (Zj 17:5, 18)