ROZSÉVAČ, SETÍ
Obvyklou metodou setí neboli rozsévání bylo ve starověku „rozhazování“ semen po zemi, kde měla vyrůst. Rozsévač nosil obilné zrno k setí v záhybu svého oděvu nebo v nějaké nádobě. Rozhazoval osivo před sebou tak, že si ho nabral hrst a rozmáchl se rukou co nejdále na protější stranu. V Izraeli probíhalo období setí asi od října do první poloviny března, podle toho, jaký druh semen se zaséval.
Jehovovo požehnání. Jehova opatřuje semeno a stará se o jeho růst a také zajišťuje sluneční svit a déšť, aby pole urodilo mnohokrát víc, než je zaseto. (2Sa 23:3, 4; Iz 55:10) Všichni lidé, jak spravedliví, tak ničemní, tímto způsobem dostávají od Stvořitele to, co je jim k užitku. (Mt 5:45; Sk 14:15–17)
Činitele, jež umožňují růst, však Jehova Bůh obvykle přímo neřídí. A tak ničemní lidé snad někdy sklidí bohatou úrodu, zatímco spravedliví lidé na základě nepříznivých podmínek možná zažijí neúrodu. (Srovnej Joba 21:7–24.)
Naproti tomu, jestliže to odpovídá jeho záměru, však Jehova může rozsévači požehnat a dát mu bohatou úrodu, nebo naopak může způsobit malou úrodu; záleží na tom, zda je mu rozsévač věrný a zda je poslušný. Jehovovým záměrem například bylo, aby se v Zaslíbené zemi z Izraele stal velký a početný národ, a proto svým poslušným služebníkům bohatě žehnal. Když Izák pobýval v Kanaánu, Jehova mu natolik žehnal, že i když byl znepokojován původními obyvateli, získal při sklizni zasetého semene až sto měr obilí za jednu míru toho, co zasel. (1Mo 26:12)
Pro to, jakou sklizeň Izraelité obdrželi, byl rozhodující jejich duchovní stav. Než vstoupili do Zaslíbené země, Jehova jim řekl: „Jestliže budete dál chodit v mých ustanoveních a dodržovat má přikázání a opravdu je budete provádět . . . váš výmlat jistě dostačí do vašeho vinobraní a vinobraní dostačí do setí semene.“ Úroda měla být tak velká, že sklizeň ještě neměla skončit, a již měla nastat doba dalšího setí. (Srovnej Am 9:13.) Bůh je ovšem také varoval: „Jestliže mi však nebudete naslouchat ani nebudete činit všechna tato přikázání . . . budete sít své semeno prostě nadarmo, jelikož je jistě snědí vaši nepřátelé.“ A dodal: „Země nedá svůj výnos.“ (3Mo 26:3–5, 14–16, 20; srovnej Ag 1:6.) Jehovovo varování se uskutečnilo později, za dnů proroka Jeremjáše. Když Jehova popsal špatnou situaci Izraelitů, potom řekl: „Zaseli pšenici, ale sklidili trní.“ (Jer 12:13)
Izraelský Zákon o setí. Bůh přikázal v Zákoně, který dal prostřednictvím Mojžíše, že země má být šest let osévána, že se však během sedmého (Sabatního) roku ani během Jubilejního roku nemá sít ani sklízet. (2Mo 23:10, 11; 3Mo 25:3, 4, 11) Tímto způsobem měla být vyzkoušena víra Izraelitů a měli tak získat více času, aby se mohli věnovat duchovním věcem; toto opatření bylo také dobré pro půdu.
Země byla Jehovova, byla tedy v určitém smyslu svatá, a Jehovův lid byl také svatý. Izraelité tudíž museli velmi dbát na to, aby nedošlo k žádnému znečištění. Pokud na mokré semeno spadlo mrtvé tělo nějakého nečistého zvířete, například krysy nebo ještěra, stalo se toto semeno nečistým, ale jestliže semeno bylo suché, zůstalo čisté. To bylo nepochybně stanoveno proto, že vlhkostí se mohla nečistota rozšířit na celé osivo. (3Mo 11:31, 37, 38)
Dále nebylo dovoleno osévat pole směsí různých semen; na jedno pole sice mohly být zasety různé druhy semen, ale každý druh na jiné místo toho pole. (3Mo 19:19; Iz 28:25) To možná bylo proto, aby si Izraelité stále uvědomovali, že na základě toho, že jsou Boží lid a že jim kraluje Bůh, jsou odděleni od jiných národů a mají se od nich lišit. Jestliže Izraelité tento zákon porušili a smíchali dva druhy semen, celý výnos jejich pole nebo vinice se stal něčím „zasvěceným“. Propadl tedy svatyni. (5Mo 22:9; srovnej 3Mo 27:28; 4Mo 18:14.)
Obrazné použití. Žalmista chtěl znázornit, jak se Jehova staral o ostatek, který se vrátil z Babylóna, a jak mu žehnal, a tak napsal: „Ti, kdo sejí semeno se slzami, budou sklízet dokonce s radostným voláním. Ten, kdo zcela jistě vychází dokonce plačky a nese si plný vak semene, zcela jistě vejde s radostným voláním a nese si své snopy.“ (Ža 126:1, 5, 6) Ti, kdo se vrátili z Babylóna, byli po svém propuštění velmi šťastni, ale možná plakali, když zasévali semeno do zpustlé půdy, která nebyla 70 let obdělávána. Jehova je ovšem kvůli svému jménu znovu shromáždil, a ti z nich, kteří začali sít a podílet se na stavebních pracích, měli radost z plodů své práce. Když byla práce na stavbě chrámu přerušena, Jehova na chvíli pozastavil výnosy z půdy, avšak prostřednictvím proroků Agea a Zecharjáše byl lid znovu vyburcován k činnosti a opět získal Boží přízeň. (Ag 1:6, 9–11; 2:15–19)
Na setí a růstu semene Jehova znázorňuje, že jeho slovo se rozhodně splní. (Iz 55:10, 11)
Píle a štědrost. Šalomoun vyjádřil zásadu související se štědrostí a pracovitostí člověka, když napsal: „Kdo dává pozor na vítr, nebude zasévat semeno; a kdo se dívá na oblaka, nebude sklízet.“ Kdo otálí a čeká, až nastane doba, kdy se mu všechny okolnosti budou jevit natolik příznivé, aby mohl vykonat práci, kterou mu Bůh uložil, nebo kdo si hledá výmluvu, aby se mohl této práci vyhnout, nic od Boha nedostane. Šalomoun naopak lidem doporučuje, aby byli pilní, protože v 5. verši říká, že Bůh „činí všechno“ a že člověk nerozumí všem způsobům Božího jednání. Proto Šalomoun radí: „Ráno zasévej své semeno a nenech svou ruku odpočinout až do večera; neboť nevíš, kde to bude mít úspěch, zda tady nebo tam, či zda obojí bude stejně dobré.“ (Ka 11:4–6)
Zdá se, že podobně uvažoval apoštol Pavel, když v souvislosti s hmotnou pomocí bratrům v Jeruzalémě, kteří na základě pronásledování, jež proti nim vyvolali Židé, prožívali velké utrpení a přišli o hodně svého majetku, povzbuzoval křesťany v Korintu ke štědrosti. Pavel řekl: „Ten, kdo seje skrovně, také skrovně sklidí; a ten, kdo seje štědře, také štědře sklidí. . . . Bůh je nadto schopen rozhojnit svou veškerou nezaslouženou laskavost k vám, abyste měli nadbytek pro každé dobré dílo, i když jste ve všem vždy plně soběstační. . . . Ten, kdo tedy hojně opatřuje semeno rozsévači a chléb k jídlu, opatří a rozmnoží semeno pro vás, abyste seli, a zvětší plody vaší spravedlnosti.“ Potom Pavel poukázal na další dobro, jež kromě Boží přízně a hojnosti v hmotném ohledu přináší štědrost, totiž na to, že štědrost dále vede k vyjádření díků Bohu a k oslavě Boha a také k lásce křesťanů, kteří dostali pomoc, a k modlitbám za ty, kdo jim pomoc poskytli. Tím také vzrůstá láska ve sboru. (2Ko 9:6–14)
Kázání dobré zprávy. Ježíš Kristus přirovnal zasévání semene ke kázání slova neboli dobré zprávy o Království. Ježíš byl Rozsévačem pravd o Království, a Jan Křtitel rovněž působil jako rozsévač. Ježíšovi učedníci byli vysláni, aby sklízeli úrodu z polí, která byla oseta a již se bělala ke žni. Proto jim Ježíš řekl: „Žnec již dostává mzdu a sklízí ovoce k věčnému životu, aby se rozsévač i žnec radovali spolu. . . . Jeden je rozsévačem a jiný žencem. Poslal jsem vás, abyste sklízeli to, na co jste nevynaložili žádnou namáhavou práci. Jiní tvrdě pracovali [při setbě] a vy máte prospěch z jejich namáhavé práce [při sklizni].“ (Jan 4:35–38)
V podobenství o rozsévači Ježíš znovu přirovnal kazatelské dílo k setbě. Zasetým semenem je v tomto podobenství „slovo o království“. Ježíš upozornil, že rašení a růst semene v lidském srdci může být ovlivněno podmínkami, za nichž je semeno zaseto. (Mt 13:1–9, 18–23; Lk 8:5–15)
Pšenice a plevel. V jiném podobenství Ježíš přirovnal sám sebe k rozsévači znamenitého semene, a semeno k ‚synům království‘. Jiný rozsévač, nepřítel, který na pole zasel plevel, je Ďábel. V tomto podobenství Ježíš nepochybně předpověděl, že v křesťanském sboru nastane odpadnutí, že v něm budou muži, kteří budou lživě tvrdit, že jsou Boží služebníci, a pokusí se znečistit sbor a odvést učedníky. (Mt 13:24–30, 36–43; srovnej Sk 20:29; 2Ko 11:12–15; 2Te 2:3–9; 1Ti 4:1; 2Ti 4:3, 4; 2Pe 2:1–3.)
‚Rozsévání s ohledem na tělo.‘ Když apoštol Pavel vyjmenoval ovoce ducha a skutky těla, vybídl čtenáře, aby každý prokázal, jaké je jeho vlastní dílo, a pak řekl: „Nedejte se zavést na scestí: Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to také sklidí; protože ten, kdo rozsévá s ohledem na své tělo, sklidí od svého těla porušenost, ale ten, kdo rozsévá s ohledem na ducha, sklidí od ducha věčný život.“ (Ga 5:19–23; 6:4, 7, 8)
Jeden příklad rozsévání s ohledem na tělo, a také jeho následky, uvedl Pavel v Římanům 1:24–27. Jiným příkladem byl krvesmilník, který v korintském sboru páchal nečistotu v tělesném ohledu; dále Hymenaios a Alexandr, kteří podporovali nečisté učení a rouhání a museli být předáni Satanovi „ke zničení těla“, tzn. že takový tělesný živel musel být ze sboru odstraněn. (1Ko 5:1, 5; 1Ti 1:20; 2Ti 2:17, 18)
Poučování sboru a pečování o něj. Ve svém dopise korintskému sboru Pavel přirovnal své poučování a poskytování pomoci sboru k rozsévání a vysvětlil Korinťanům, že z toho důvodu má nárok dostávat od nich hmotné věci, aby mohl dále vykonávat svou službu. On to však od nich nevyžadoval, aby nepoložil žádnou zábranu dobré zprávě. (1Ko 9:11, 12)
Jako rolník pokojně rozsévá semeno, stejně tak je dobrá zpráva zasévána v pokojných podmínkách, bez hádek, rozepří, vřavy a použití síly. A lidé, kteří ji rozsévají, jsou pokojní, nejsou hašteřiví, útoční ani buřiči. Mezi členy křesťanského sboru tedy musí panovat pokojné podmínky, aby jejich rozsévání neslo ovoce spravedlnosti. (Jk 3:18)
Vzkříšení. Když Pavel psal o duchovním vzkříšení, přirovnal pohřeb hmotného těla k zasetí semene: „Přesto někdo řekne: ‚Jak mají být mrtví vzbuzeni? Ano, s jakým druhem těla přicházejí?‘ Ty nerozumný! Co zaséváš, není oživeno, dokud to nejdříve nezemře; a pokud jde o to, co zaséváš, nezaséváš tělo, které se bude vyvíjet, ale pouhé zrno, třeba pšenice nebo čehokoli jiného; ale Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo, a každému ze semen jeho vlastní tělo. . . . A jsou nebeská těla a pozemská těla . . . Tak je také vzkříšení mrtvých. Zaseto je v porušenosti, vzbuzeno je v neporušenosti. . . . Zaseto je hmotné tělo, vzbuzeno je duchovní tělo. . . . Co je totiž porušitelné, musí obléci neporušenost, a co je smrtelné, musí obléci nesmrtelnost.“ (1Ko 15:35–53)
Lidé, které Bůh vybral, aby byli spoludědici s jeho Synem a aby získali neporušenost a nesmrtelnost, musí zemřít a vzdát se svého masitého těla, aby mohli při vzkříšení obdržet nebeské tělo. Je to podobné tomu, když semeno, jež bylo zaseto, „umírá“ neboli se rozpadá, a když rostlina, která z něho vyrůstá, má naprosto jiný tvar i vzhled.
Zasévání, o němž je zmínka v Izajášovi 28:24, má symbolický význam a pojednání o něm je uvedeno pod heslem ORÁNÍ.