Jiné biblické vodítko se objevuje v 3. Mojžíšově 5:1: „V případě, že nějaká duše hřeší tím, že slyšela veřejné proklínání a je svědkem nebo to viděla nebo se to dozvěděla, jestliže o tom nepodá zprávu, potom se bude zodpovídat za své provinění.“ Toto „veřejné proklínání“ nebylo klení nebo rouhání. Často k němu spíše docházelo, když někdo, jemuž bylo ukřivděno, požadoval, aby mu případní svědkové dopomohli k právu, a svolával prokletí — pravděpodobně od Jehovy — na toho, snad ještě nezjištěného, kdo mu ukřivdil. Byl to způsob zapřísahání jiných. Všichni svědkové křivdy budou vědět, kdo utrpěl bezpráví, a budou mít odpovědnost předstoupit a potvrdit vinu. Jinak by museli odpovídat za své provinění před Jehovou.b

Tento příkaz nejvyšší autority ve vesmíru ukládal každému Izraelitovi povinnost hlásit soudcům jakékoli vážné provinění, jehož si povšiml, aby se věc řešila. Křesťané sice nejsou přísně pod mojžíšským Zákonem, ale jeho zásady v křesťanském sboru stále platí. Mohou tedy nastat chvíle, kdy je křesťan povinen upozornit na nějakou záležitost starší. Je pravda, že v mnoha zemích je protizákonné zveřejnit před nepovolanými, co se nalézá v tajných záznamech. Cítí-li však křesťan po úvaze s modlitbou, že stojí v situaci, kdy Boží zákon žádá, aby sdělil, co ví, navzdory požadavkům nižších autorit, vezme tedy na sebe před Jehovou takovou odpovědnost. Jsou doby, kdy křesťan musí „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“. — Sk. 5:29.

Přísahy nebo slavnostní sliby by se nikdy neměly brát na lehkou váhu, ale mohou nastat chvíle, kdy sliby vyžádané lidmi jsou v rozporu s požadavkem, abychom věnovali výlučnou oddanost Bohu. Když se někdo dopustí vážného hříchu, je vlastně pod ‚veřejnou kletbou‘ toho, komu ukřivdil, Jehovy Boha. (5. Mojž. 27:26; Přísl. 3:33) Všichni, kdo se stanou součástí křesťanského sboru, se zavazují „přísahou“ udržovat sbor čistý jak tím, co dělají sami, tak tím, že pomáhají jiným, aby zůstali čistí.