DĚDICTVÍ

Jakýkoli majetek, který po majitelově smrti přechází na dědice nebo na právního nástupce; to, co je přijato po předcích na základě dědické posloupnosti. Hebrejské sloveso, které se používá nejčastěji, je na·chalʹ (podstatné jméno je na·chalahʹ). Vztahuje se na přijetí nebo předání dědictví či dědičného vlastnictví, obvykle na základě dědické posloupnosti. (4Mo 26:55; Ez 46:18) Sloveso ja·rašʹ se někdy používá ve významu ‚nastoupit jako dědic‘, ale častěji ve významu ‚vzít do vlastnictví‘ nezávisle na dědické posloupnosti. (1Mo 15:3; 3Mo 20:24) Ve spojitosti s vojenskou akcí má také význam ‚zbavit vlastnictví; zahnat‘. (5Mo 2:12; 31:3) Řecká slova, která souvisejí s dědictvím, jsou příbuzná se slovem kleʹros, které původně znamenalo ‚los‘, ale později získalo význam „podíl“ a konečně „dědictví“. (Mt 27:35; Sk 1:17; 26:18)

V Izraeli se pojem dědictví vztahoval především na vlastnictví pozemků, ačkoli se používal i ve spojitosti s movitým majetkem. Bible také mluví o dědictví věcí duchovní povahy. O křesťanech, kteří jsou zplozeni duchem, je řečeno, že jsou „vskutku Boží dědicové, ale spoludědicové s Kristem“. Těší se na to, že — pokud zůstanou věrní — obdrží ‚věčné dědictví‘. (Ří 8:17; Heb 9:15)

Patriarchální období. Věrní hebrejští patriarchové Abraham, Izák a Jákob neměli ve vlastnictví žádnou půdu kromě pole, na němž byla jeskyně, která byla používána jako pohřebiště, a pole blízko Šekemu, jež koupil Jákob. (1Mo 23:19, 20; 33:19) O tom, jak Abraham přebýval v Kanaánu, křesťanský mučedník Štěpán řekl: „A přece mu v ní nedal žádné dědičné vlastnictví, nikoli, ani na šířku chodidla; ale slíbil mu ji dát jako vlastnictví, a po něm jeho semeni, zatímco ještě neměl žádné dítě.“ (Sk 7:5) Jako hmotné dědictví po sobě tito muži zanechali dobytek a svůj movitý majetek. Prvorozený syn zdědil dvojitou část (dvě části) majetku ve srovnání s tím, co připadlo ostatním synům. V případě patriarchy Joba obdržely jeho dcery dědictví mezi svými bratry. Není uvedeno, zda k tomu patřilo i dědictví v podobě půdy. (Job 42:15)

Pokud k tomu měl vážný důvod, mohl otec převést prvorozenecké právo na mladšího syna a mohl mu dát dědictví, které patřilo prvorozenému. Bible se zmiňuje o případech, kdy se otec rozhodl učinit změnu v dědictví na základě prvorozeneckého práva; v žádném z těchto případů k tomu nedošlo z rozmaru nebo proto, že by chtěl někomu poskytnout neoprávněné výhody, ale vždy k tomu byl důvod. Išmael jakožto Abrahamův nejstarší syn byl asi 14 let považován za budoucího dědice. (1Mo 16:16; 17:18–21; 21:5) Ale na základě Sářiny žádosti a s Jehovovým schválením Abraham Išmaela, kterému tehdy bylo asi 19 let, propustil. Vlastníkem prvorozeneckého práva se tedy stal Izák; později dostal všechen Abrahamův majetek s výjimkou darů, jež dal Abraham synům, které mu později porodila Ketura. (1Mo 21:8–13; 25:5, 6) Jákobův prvorozený syn Ruben ztratil své prvorozenecké dědictví, protože se dopustil smilstva s konkubínou svého otce. (1Mo 49:3, 4; 1Pa 5:1, 2) Efrajimovi, Josefovu mladšímu synovi, dal Jákob větší požehnání než Manassemu, který byl starší. (1Mo 48:13–19)

Konkubinát byl podle zákona povolen. V Bibli je konkubína někdy označena jako „manželka“ a muž, s nímž žije, je označován jako její „manžel“. Její otec je označován jako tchán takového muže, a takový muž je označován jako zeť jejího otce. (1Mo 16:3; Sd 19:3–5) Synové konkubín byli legitimní, a měli proto stejné dědické právo jako synové zákonné manželky.

Dokud Abraham ještě neměl žádné děti, mluvil o svém otroku Eliezerovi jako o budoucím dědici svého majetku, ale Jehova řekl, že Abraham bude mít dítě, které se stane jeho dědicem. (1Mo 15:1–4)

Období Zákona. Pod Zákonem se nesmělo stát, že by otec ustanovil syna manželky, kterou více miloval, za prvorozeného na úkor svého skutečného prvorozeného syna, kterého mu porodila manželka méně milovaná. Prvorozenému musel dát dvojitý díl všeho, co vlastnil. (5Mo 21:15–17) Pokud neměl žádné syny, dostaly dědictví dcery. (4Mo 27:6–8; Joz 17:3–6) Dcery, které zdědily půdu, se však musely provdat jedině do rodiny v kmenu svého otce, aby jejich dědictví nepřecházelo z kmene do kmene. (4Mo 36:6–9) Jestliže někdo neměl žádné děti, pak nárok na dědictví byl v této posloupnosti: 1. bratři zemřelého, 2. bratři jeho otce a 3. nejbližší pokrevní příbuzní. (4Mo 27:9–11) Manželka nic po manželovi nedědila. Jestliže neměli děti, byla manželka považována za majitelku půdy, dokud půdu nevyplatil ten, kdo měl výkupní právo. V takovém případě byla manželka vykoupena společně s majetkem. (Rut 4:1–12) Podle zákona o švagrovském manželství se první dítě, které se narodilo ženě a jejímu výkupci, stalo dědicem zesnulého manžela a neslo jeho jméno. (5Mo 25:5, 6)

Dědičný pozemkový majetek. Synové Izraele dostali své dědictví od Jehovy; ten Mojžíšovi vytyčil hranice země. (4Mo 34:1–12; Joz 1:4) Synům Gada, synům Rubena a polovině kmene Manasse přidělil jejich území Mojžíš. (4Mo 32:33; Joz 14:3) Ostatní kmeny dostaly své dědictví losem pod vedením Jozua a Eleazara. (Joz 14:1, 2) V souladu s Jákobovým proroctvím v 1. Mojžíšově 49:5, 7 Simeon a Levi nedostali jako dědictví žádné samostatné území. Simeonovým územím byla země (včetně enklávových měst) uvnitř území Judy (Joz 19:1–9), zatímco Levi obdržel 48 měst po celém území Izraele. Levité byli jmenováni ke zvláštní službě ve svatyni, a proto jim bylo řečeno, že jejich dědictvím je Jehova. Za svou službu dostávali desátky jako svůj podíl nebo dědictví. (4Mo 18:20, 21; 35:6, 7) Na rodiny byl převáděn majetek na území jejich kmene. Rodiny rostly a synové dostávali dědictví, a tak byla země postupně rozdělována na stále menší pozemky.

Země zůstávala v majetku téže rodiny z generace na generaci, a proto nemohla být prodána natrvalo. Prodej pozemku byl vlastně pouze jeho pronájem za cenu toho, co se na pozemku urodí. Kupní cena byla odstupňována podle toho, kolik let zbývalo do příštího Jubilea, kdy byla veškerá půda vrácena původnímu majiteli, pokud nebyla vykoupena nebo vyplacena už před Jubileem. (3Mo 25:13, 15, 23, 24) Toto ustanovení platilo také na domy v neobezděných městech, které byly považovány za součást volné krajiny. Pokud jde o dům v obezděném městě, výkupní právo trvalo pouze rok od doby prodeje a pak se dům stal majetkem toho, kdo ho koupil. Pokud jde o domy v levitských městech, výkupní právo na ně trvalo na neurčitý čas, protože Levité neměli v zemi žádné dědictví. (3Mo 25:29–34)

Dokladem toho, že dědičné vlastnictví bylo nedotknutelné, je to, co se stalo s Nabotovou vinicí. Nabot odmítl prodat ji králi a nechtěl ji ani vyměnit za jinou vinici; panovník neměl právo vyvlastňovat majetek. (1Kr 21:2–6) Někdo však mohl zasvětit část svého dědictví Jehovovi pro svatyni. Takový majetek nemohl být vyplacen zpět, ale zůstal vlastnictvím svatyně a jejího kněžstva. Jestliže si někdo přál posvětit část svého majetku, aby byl tento majetek na přechodnou dobu k použití pro svatyni, mohl to udělat; a pokud si později přál tento majetek vyplatit, mohl to udělat, jestliže přidal pětinu jeho odhadní ceny. Tento postup bezpochyby bránil tomu, že by pokladna svatyně utrpěla ztrátu, a také se tím zvyšovala úcta ke svatyni a k tomu, co bylo obětováno ve spojení s uctíváním Jehovy. Jestliže bylo posvěcené pole prodáno jinému muži, stalo se při Jubileu polem zasvěceným a nebylo vráceno původnímu majiteli, ale zůstalo ve vlastnictví svatyně a jejího kněžstva. (3Mo 27:15–21, 28; viz heslo POSVĚCENÍ, Posvěcení země.)

Z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že v hebrejské terminologii ani v hebrejské praxi nebylo žádné místo pro závěť; dědické zákony byly takové, že doklad tohoto druhu byl zbytečný. I movitého majetku se mohl jeho majitel zhostit již za svého života, nebo byly jeho věci na základě dědického práva rozděleny, když zemřel. Mladší syn v Ježíšově podobenství o marnotratném synovi požádal, aby mu byl dán jeho podíl majetku ještě před otcovou smrtí, a dostal jej. (Lk 15:12)

Užitek z dědických zákonů. Ustanovení zákona o dědičném vlastnictví a to, že jak rostl počet obyvatel, pozemky se dělily na menší části, samo o sobě přispívalo k upevňování jednoty rodin. V zemi, jako je Izrael, kde jsou rozsáhlé hornaté oblasti — například Judea —, bylo takové dělení užitečné, protože Izraelité tím byli nuceni využít svou půdu co nejlépe. Na svazích pahorků dokonce budovali terasy, a země pak byla okrášlena zelení, přičemž olivovníky, fíkovníky, palmy a vinná réva poskytovaly početnému obyvatelstvu potravu. Každý Izraelita byl majitelem půdy, a to vzbuzovalo větší lásku k půdě, na které žil, a bylo to také podnětem k tomu, aby na ní pilně pracoval. Všechny tyto okolnosti a také předpisy týkající se Jubilea vedly k tomu, že každý padesátý rok byl národ znovu uveden do svého původního teokratického stavu. To pomáhalo zachovávat vyrovnaný stav ekonomiky. Tato ustanovení, stejně jako i jiná ustanovení Zákona, však začala být později porušována.

Jehova kdysi řekl Izraelitům, že skutečným Majitelem země je On sám. Oni byli z jeho stanoviska cizími usedlíky a osadníky. Mohl je proto ze země vykázat, kdykoli to uznal za vhodné. (3Mo 25:23) Izraelité porušovali Boží zákon v mnoha směrech, a byli proto posláni na 70 let do vyhnanství, kde byli v moci Babylóna. Když se v roce 537 př. n. l. do země vrátili, zůstali i potom pod nadvládou pohanů. V roce 70 n. l. je nakonec Římané všechny ze země odvedli a tisíce jich prodali do otroctví. Ztraceny nebo zničeny byly i rodopisné záznamy Židů.

Křesťanské dědictví. Ježíš Kristus je jakožto Davidův syn dědicem Davidova trůnu. (Iz 9:7; Lk 1:32) Jako Boží Syn je na základě smlouvy, kterou s ním Jehova uzavřel, dědicem nebeského královského panství. (Ža 110:4; Lk 22:28–30) Kristus tedy dostává národy jako dědictví, aby zničil všechny odpůrce a panoval navždy. (Ža 2:6–9)

O pomazaných členech křesťanského sboru je řečeno, že mají nebeské dědictví a že se na Ježíšově dědictví podílejí jakožto Ježíšovi „bratři“. (Ef 1:14; Kol 1:12; 1Pe 1:4, 5) K jejich dědictví patří celá země. (Mt 5:5)

Bůh vyplatil Izraelity z Egypta, a proto se stali jeho vlastnictvím neboli ‚dědictvím‘. (5Mo 32:9; Ža 33:12; 74:2; Mi 7:14) Byli předobrazem „národa“ duchovního Izraele, který Bůh považuje za své „dědictví“; On je totiž jejich majitelem, protože si je vykoupil krví svého jediného zplozeného Syna, Ježíše Krista. (1Pe 2:9; 5:2, 3; Sk 20:28)

Ježíš Kristus poukázal na to, že lidé, kteří se vzdávají cenných věcí kvůli jeho jménu a kvůli dobré zprávě, „zdědí věčný život“. (Mt 19:29; Mr 10:29, 30; viz hesla PRVOROZENECKÉ PRÁVO; ŠVAGROVSKÉ MANŽELSTVÍ; PRVOROZENÝ, PRVOTINA.)