AMOREJEC

„Amorejec“ je uveden v seznamu Kanaánových synů. Tento výraz, který je v hebrejském textu vždy v jednotném čísle, se však na jiných místech používá souhrnně na ten kananejský kmen, jehož příslušníci byli potomky prvního Amorejce. Amorejci tedy byli chamitské rasy. (1Mo 10:6, 15, 16; 1Pa 1:13, 14)

Za dnů Abrahama napadl již. část Kanaánu elamský král a společně se třemi dalšími králi porazil některé z Amorejců sídlící ve městě Chacacon-tamar, jež údajně leželo jz. od Mrtvého moře. Tři Amorejci, kteří žili přímo v Hebronu nebo v jeho okolí, byli tehdy „Abrahamovými spojenci“. Pomohli mu tedy pronásledovat a porazit dobyvačné krále a tak zachránit jeho synovce Lota. (1Mo 14) Přesto o nějaký čas později Bůh Abrahamovi sdělil, že až se nakonec ‚dokončí provinění Amorejců‘, vrátí se Abrahamovi potomci z cizí země do Kanaánu a zmocní se země Amorejců. (1Mo 15:13–21)

Krátce před svou smrtí v Egyptě slíbil patriarcha Jákob Josefovi: „Já ti dávám o jedno rameno země víc než tvým bratrům, rameno, které jsem vzal z ruky Amorejců svým mečem a svým lukem.“ (1Mo 48:22) Hebrejské slovo, které se v tomto textu překládá jako „rameno“, je šekhemʹ, a proto někteří badatelé tvrdí, že Jákob mluvil o dílu půdy, který koupil nedaleko Šekemu (heb. Šekhemʹ). (1Mo 33:18, 19) Tato koupě však proběhla pokojně a neexistuje žádný záznam o tom, že by Jákob v souvislosti s tímto pozemkem vedl nějakou bitvu. Později sice Jákobovi synové podnikli surový útok na obyvatele Šekemu, ale za tento čin Jákob tehdy odmítl nést odpovědnost. (1Mo 34:30) Na smrtelném loži pak proklel hněv, který Simeona a Leviho k tomuto útoku podnítil. (1Mo 49:5–7) Zdá se tedy, že je rozumnější chápat Jákobův slib jako prorocké prohlášení, z něhož je patrné, že Jákob vírou viděl budoucí dobytí Kanaánu tak, jako by k němu už došlo, jako by ‚vzal zemi Amorejců‘ mečem a lukem svých potomků.

Vůdčí kmen v Kanaánu. Někteří znalci se domnívají, že výrazem „Amorejci“, který je použit v 1. Mojžíšově 15:16 a 48:22, jsou myšleny všechny národy Kanaánu. V době odchodu Izraelitů z Egypta byli Amorejci patrně nejvýznamnějším nebo vůdčím kmenem v Kanaánu. (Srovnej 5Mo 1:6–8, 19–21, 27; Joz 24:15, 18; Sd 6:10.) Pokud to tak bylo, pak by bylo pochopitelné, že by podle vůdčího kmene Amorejců byly někdy označovány ostatní podřízené a příbuzné kmeny. Tak například zpráva ve 4. Mojžíšově 14:44, 45 říká, že „Amalekité“ a „Kananejci“ způsobili Izraelitům první válečnou porážku, ale když Mojžíš tyto události rekapituluje, říká prostě, že je porazili „Amorejci“. (5Mo 1:44) Stejně tak v knize Jozue 10:5 (srovnej Ez 16:3, 45) se píše, že v Jeruzalémě vládl amorejský král, ale na jiných místech v Bibli je ukázáno, že Jeruzalém obývali Jebusejci. (Joz 15:8, 63; Sd 1:21; srovnej též Gideonův příběh v Joz 9:7 a 2Sa 21:2.) Podobně začali být podle jednoho kmene izraelského národa označováni všichni Izraelité jako „Židé“, což je název odvozený od jména Juda.

Nicméně Amorejci jsou mezi nezávislými kananejskými kmeny uváděni i odděleně. (2Mo 3:8; 23:23, 24; 34:11–15) Patřili k jednomu ze ‚sedmi národů lidnatějších a mocnějších‘ než Izrael. Všechny tyto národy byly zasvěceny zničení a Izraelité s nimi neměli uzavírat žádnou smlouvu ani manželské svazky a také se s nimi neměli podílet na falešném uctívání. (5Mo 7:1–4)

Dvanáct zvědů, které Mojžíš poslal do Kanaánu, zjistilo, že Amorejci, Chetité a Jebusejci obývali hornatý kraj, kdežto Amalekité sídlili v Negebu a Kananejci žili u moře a u Jordánu. (4Mo 13:1, 2, 29) I nyní, stejně jako za dnů Abrahama, sídlili Amorejci v Hebronu a také v jiných městech v pahorkatině na Z od Jordánu. (Joz 10:5) V době exodu Izraelitů však Amorejci dobyli moabské a ammonitské území vých. od Jordánu a zabrali oblast od říčního údolí Arnon na jihu (následné hranice Moabu) až po říční údolí Jabbok na severu (hranice Ammonu). (4Mo 21:13, 24, 26; Joz 12:2; Sd 11:22) To byla říše amorejského krále Sichona, kterou židovský historik Josephus popsal jako „území ležící mezi třemi řekami [Jordánem, Arnonem a Jabbokem], které mu svým způsobem dávaly podobu ostrova“. (Židovské starožitnosti, IV, 95 [v, 2]) Na S od Sichonovy říše se rozkládalo další amorejské království; jeho střediskem byl Bašan a kraloval v něm Og. Na J jeho království patrně hraničilo s územím Sichona a s územím Ammonitů; táhlo se tedy od Jabboku na J až k hoře Hermon na S. (5Mo 3:1, 8)

Území dobyto Izraelity. Když Izraelité přicházeli do Zaslíbené země, pamatovali na Boží příkazy, aby nevstupovali na území Moabu a Ammonu. (5Mo 2:9, 37) Požádali proto krále Sichona, který sídlil v hlavním městě Chešbonu, aby mohli přejít přes jeho území. Poskytli mu přitom pevné záruky: „Nech mě projít svou zemí. Nezabočíme do pole ani do vinice. Nebudeme pít vodu z žádné studny. Budeme pochodovat po králově cestě, dokud tvým územím neprojdeme.“ Sichonova spojená vojska však na Izrael zaútočila, nedaleko Chešbonu u Jahacu byla poražena a Izraelité pak celé území zabrali. (4Mo 21:21–32; 5Mo 2:24–36; viz heslo SICHON.) Vnikli také na území sousedního krále Oga, tohoto amorejského panovníka porazili a dobyli 60 opevněných měst. (4Mo 21:33–35; 5Mo 3:1–7; viz heslo OG.) To, že tato mocná amorejská království připadla Izraeli, nesmírně vyděsilo Moabce. (4Mo 22:2–4) Také obyvatelé Kanaánu propadli strachu, jak to ukazují slova, která Raab řekla izraelským zvědům. (5Mo 2:24, 25; Joz 2:9–11) Území dvou poražených amorejských králů se nyní stalo dědictvím kmenů Ruben a Gad a poloviny kmene Manasse. (4Mo 32:31–33, 39; 5Mo 3:8–13)

Pokud jde o Amorejce na Z od Jordánu, ‚jejich srdce začalo tát‘, když uslyšeli o tom, jak Izraelité zázračným způsobem přešli Jordán. Tento zázrak a také drtivá vítězství, kterých už Izraelité dosáhli, snad částečně objasňují, proč Amorejci na izraelský tábor nezaútočili v době, kdy byli izraelští muži obřezáváni nebo když Izraelité slavili Pasach. (Joz 5:1, 2, 8, 10) Kananejské kmeny však po zničení Jericha a Aie vytvořily silný vojenský spolek a společně se postavily proti Izraelitům. (Joz 9:1, 2) Chivijci z Gibeonu se rozhodli, že budou usilovat o uzavření míru s Izraelem, ale vzápětí byli napadeni ‚pěti králi Amorejců‘. Zničení unikli pouze díky tomu, že jim Jozuovo vojsko celou noc pochodovalo na pomoc a že Jehova tehdy vykonal zázrak. (Joz 10:1–27; 11:19)

Po této bitvě a po úspěšném Jozuově vojenském tažení celou zemí byla moc Amorejců na J Palestiny zjevně zlomena. Nicméně Amorejci v sev. oblastech se spojili s dalšími kmeny a vytvořili vojenský spolek, který Izraelity napadl v bitvě u „meromských vod“. Amorejci však utrpěli katastrofální porážku a od té doby už nikde není zmínka o tom, že by Izrael ve větší míře ohrožovali. (Joz 11:1–9) Část Amorejců zůstala, ale jejich území se značně zmenšilo a v průběhu času museli pod nadvládou Izraelitů vykonávat nucené práce. (Joz 13:4; Sd 1:34–36) Izraelité si brali amorejské ženy za manželky a to mělo za následek odpadlictví. (Sd 3:5, 6) Zdá se, že Amorejci také dále po určitou dobu působili Izraelitům těžkosti, protože Bible se zmiňuje o tom, že za dnů Samuela, po rozhodující porážce Filištínů, „mezi Izraelem a Amorejci nastal mír“. (1Sa 7:14) Za Šalomounovy vlády Amorejci opět patřili k těm, kdo museli vykonávat nucené práce. (1Kr 9:20, 21) Pověstné bylo jejich modlářství a ničemnost, které byly nepochybně charakteristické pro všechny Kananejce. (1Kr 21:26; 2Kr 21:11) Uzavírání manželství s Amorejkami bylo i pro Izraelity, kteří se vrátili z vyhnanství v Babylóně, stále palčivým problémem. (Ezr 9:1, 2) Amorejci, kdysi nejvýznamnější národ celého Kanaánu, však nakonec úplně přestali existovat — jako vysoký mohutný strom, jehož plody jsou odstraněny a kořeny zničeny. (Am 2:9, 10)

„Amurru“. Světští historikové běžně spojují biblické Amorejce s národem, který byl v raných akkadských (asyrobabylónských) klínopisných textech označován jako Amurru. Tvrdí se, že počátkem druhého tisíciletí př. n. l. napadl národ Amurru Mezopotámii a že po několik století měl království v Babylónii. O Chammurabim, tehdejším známém zákonodárci, se často píše, že byl původem „Amorejec“.

Nezdá se však, že by důkazy týkající se národa Amurru potvrzovaly jasné závěry, které jsou k jejich nesporné totožnosti s biblickými Amorejci předkládány. Základní význam výrazu Amurru ve starověkých klínopisných textech je „západ“ a vztahoval se na oblast záp. od Mezopotámie. V díle The International Standard Bible Encyclopedia A. H. Sayce uvádí, že výraz Amurru je „čistě zeměpisný údaj označující, viděno z hlediska Mezopotámie, jejich bezprostřední původ, a neobsahuje žádné informace o jejich etnické skladbě ani o jejich pravém jménu“. (G. W. Bromiley, ed., 1979, sv. 1, s. 113) Starověké město Mari, které leželo na Eufratu v sev. Mezopotámii, je současnými světskými historiky sice označováno jako místo, z něhož se Amurru rozšířili do Mezopotámie, ale tisíce tabulek, které tam byly objeveny, byly většinou v semitsko-akkadském jazyce (asyrobabylónštině), pouze některá jména byla západosemitského původu. Jak už bylo uvedeno, Amorejci, o nichž se píše v Bibli, byli chamitského, nikoli semitského původu. Není sice vyloučeno, že některá jejich větev přijala semitský jazyk za vlastní, ale je rovněž možné, že původní Amurru byli prostě „lidé ze západu“, kteří patřili k semitským národům žijícím na Z od Babylónie. V díle A History of Israel (1981, s. 49) profesor John Bright píše: „Několik století [na konci třetího tisíciletí a na začátku druhého tisíciletí př. n. l.] byli lidé v severozápadní Mezopotámii a severní Sýrii označováni v klínopisných textech jako Amurru, tedy ‚lidé ze Západu‘. Toto označení se zřejmě stalo běžným výrazem vztahujícím se na lidi, kteří žili v této oblasti a mluvili různými severozápadními semitskými dialekty, s největší pravděpodobností i na ty rody, z nichž později vzešli Hebrejci a Aramejci.“

[Mapa na straně 69]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ÚZEMÍ AMOREJCŮ

Velké moře

hora Hermon

AMOREJCI

AMOREJCI

AMOREJSKÉ KRÁLOVSTVÍ OGA

Jordán

ř.ú. Jabbok

AMOREJSKÉ KRÁLOVSTVÍ SICHONA

Solné moře

ř.ú. Arnon

MOAB

AMMON