ŠATY

Kromě určitého popisu různých částí oděvu existuje v Bibli málo historických údajů o šatech, které nosili Hebrejci; mnohem méně než o oblečení Egypťanů a Asyřanů. Důvod je ten, že Izraelité nestavěli pomníky ani nevytvářeli nápisy vychvalující jejich vojenská vítězství, na nichž by byli vyobrazeni a z nichž bychom mohli získat představu, jak se oblékali. Na mnoha egyptských a asyrských basreliéfech i na basreliéfech jiných národů jsou zobrazeny šaty lidí z těchto národů a na několika basreliéfech jsou vidět zajatci různých národností. O některých z těchto zobrazených zajatců se předpokládá, že to jsou Hebrejci, ale nedá se to nijak dokázat. Zdá se však rozumné předpokládat, že některé části oděvu, které v dnešní době nosí lidé v biblických zemích, mohou být přibližně podobné tomu oblečení, které se nosilo před mnoha staletími, protože sloužilo ke stejnému účelu a protože některé zvyky zůstaly po staletí nezměněny. Z archeologických dokladů se však naproti tomu zdá, že Hebrejci nosili mnohem barevnější šaty než dnešní arabští beduíni. Kromě toho je na šatech, které nosí novodobí Židé a jiné národy v těch zemích, mnohdy značně patrný vliv náboženských zvyků Řeků, Římanů a západního světa, takže porovnáním můžeme o oblečení Hebrejců přinejlepším získat jen všeobecnou představu.

Materiály. Nejstarším materiálem, z něhož byly zhotoveny šaty, byl fíkový list; Adam a Eva si sešili fíkové listy a udělali si bederní pokrývky. (1Mo 3:7) Později jim Jehova udělal dlouhé kožené oděvy. (1Mo 3:21) Elijáš a Eliša měli „chlupatý oděv“, který jim sloužil jako „úřední oděv“ pro prorockou službu. Elijáš také nosil kožený opasek. Podobně se oblékal i Jan Křtitel. (2Kr 1:8; 2:13; Heb 11:37; Mt 3:4) Pytlovinu, obvykle žíněnou (Zj 6:12), nosili truchlící lidé. (Es 4:1; Ža 69:10, 11; Zj 11:3) Látky bývaly většinou lněné a vlněné. (3Mo 13:47–59; Př 31:13) Hrubší látky šatů chudých lidí byly obvykle utkány z kozí nebo velbloudí srsti, i když se také dělaly z vlny. Dražším materiálem bylo lněné plátno. Možná se používala i bavlna. Naprosto jistá zmínka o hedvábí je v Bibli pouze na jediném místě, tam, kde jsou uvedeny druhy zboží, s nimiž obchodoval Velký Babylón. (Zj 18:12) Oděvy měly různé barvy, byly pestré, pruhované, a některé byly dokonce vyšívané. (Sd 5:30) Látky měly různé vzory. Veleknězovo roucho bylo utkáno z bílého plátna a mělo ‚kostkovaný vzor‘. (2Mo 28:39) Izraelité, kteří nesloužili jako kněží, mohli nosit nějakou část oděvu ze lnu a jinou z vlny, ale Boží Zákon jim zakazoval nosit oděv ze dvou smíšených druhů příze. (3Mo 19:19; 5Mo 22:11; viz hesla BARVENÍ, BARVIVA; LÁTKA.)

Oděv a jeho části. Obecný výraz pro oděv, který se nejčastěji objevuje v Hebrejských písmech, je beʹghedh. Jiné výrazy, které byly někdy používány v obecném smyslu, se však objevují také na místech, kde se vztahují na určité části oděvu.

Spodní oděvy. Zdá se, že Izraelité nosili přímo na těle nejspodnější oděv, což byla možná bederní rouška nebo spodky, protože odhalení úplně nahého těla bylo neslušné. Kněží museli nosit lněné spodky (heb. mikh·na·saʹjim), aby se neslušně neodhalili, když sloužili u oltáře. Pohanští kněží někdy sloužili nazí, a to byla v Jehovových očích ohavnost. (2Mo 28:42, 43)

Sa·dhinʹ (heb.) byl spodní oděv, který nosili muži i ženy. (Iz 3:23) Někteří badatelé se domnívají, že jeden druh této spodní části oděvu byl rozstřižený, aby se dal ovinout. Tento spodní oděv se nosil bez svrchních oděvů a nosili ho ti, kdo pracovali na polích, rybáři, tesaři, drvoštěpové, ti, kdo čerpali vodu, a podobně. Když se nosil pod svrchním oblečením, zřejmě se podobal košili, dosahoval ke kolenům nebo pod ně, měl rukávy a nosil se opásaný šerpou nebo bez ní. Byl zhotoven z vlny nebo ze lnu.

Hebrejské slovo kut·toʹneth, které označuje určitý druh roucha, pravděpodobně odpovídá řeckému slovu chi·tonʹ. Oba výrazy jsou nejčastěji používány na tu část oděvu, která vypadá jako tunika nebo košile, má dlouhé nebo krátké rukávy a dosahuje ke kolenům nebo až ke kotníkům. Byl to domácí úbor, který se nosil doma v rodině nebo venku v blízkosti domu. Některé druhy oděvu nazývaného kut·toʹneth či chi·tonʹ se mohly nosit přehozené přes jedno rameno a druhé rameno zůstávalo nahé; látka buď byla bílá, nebo měla nějakou jinou barvu. Delší druh měl možná na každé straně rozparek v délce asi 30 cm od spodního okraje, aby se v něm dalo volně chodit. Některé druhy byly zhotoveny ze lnu, častěji však byly z vlny, a to zejména u chudých lidí. Tuto část oděvu také nosili muži i ženy, ale ženské roucho bylo pravděpodobně delší.

Slovem kut·toʹneth bylo označováno i roucho, které nosil velekněz a nižší kněží. (2Mo 28:39, 40) Toto slovo je použito k označení Josefova dlouhého pruhovaného oděvu podobného košili (1Mo 37:3) a také pruhovaného roucha, které si Tamar v zármutku a pokoření roztrhla. (2Sa 13:18) Ježíšův spodní oděv (chi·tonʹ), o který vojáci metali los, byl utkán z jednoho kusu, beze švu. (Jan 19:23, 24) Oděv nazývaný kut·toʹneth či chi·tonʹ se mohl nosit se šerpou, jako to bylo v případě kněží, anebo bez ní; většinou však býval přepásán šerpou. Pravděpodobně se nosily různé druhy tohoto oděvu, a lidé si je oblékali podle toho, jakou činnost právě dělali. Ten, kdo pracoval nebo se zabýval nějakou jinou tělesnou činností, si přirozeně vzal na sebe kratší typ tohoto oděvu, aby měl větší volnost pohybu. V Judově znázornění ve 23. verši je vhodně použit chi·tonʹ, protože tento oděv se nosil přímo na těle.

Svrchní oděvy. Plášť bez rukávů, hebrejsky meʽilʹ, byl většinou vpředu otevřený a velekněz ho nosil navrch přes bílé lněné roucho neboli kut·toʹneth. (3Mo 8:7) Meʽilʹ nosilo nejen kněžstvo, ale byla to běžně používaná součást oděvu. K těm, o nichž je napsáno, že nosili plášť bez rukávů, patří také Samuel, Saul, David i Job a jeho tři společníci. (1Sa 2:19; 15:27; 18:4; 24:4; 1Pa 15:27; Job 1:20; 2:12) V každém případě je naprosto jasné, že se jedná o svrchní neboli druhotný oděv, který se nosil přes jiný oděv. Septuaginta někdy překládá slovo meʽilʹ řeckými slovy sto·leʹ a hi·maʹti·on, která znamenají svrchní oděv. Tato součást oblečení bývala mnohdy delší než kut·toʹneth. Sal·mahʹ (heb.) byl možná také určitý druh svrchního oděvu.

Sto·leʹ, o němž jsou zmínky v Křesťanských řeckých písmech, bylo nádherné roucho, jež dosahovalo téměř až na zem. Ježíš kritizoval znalce Zákona kvůli tomu, že tento druh roucha rádi nosili na veřejná prostranství, aby upoutali pozornost a udělali na lidi dojem svou důležitostí. (Lk 20:46) Tento druh oblečení měl na sobě anděl u Ježíšovy hrobky. (Mr 16:5) Do tohoto roucha, které bylo „to nejlepší“, byl oblečen marnotratný syn po návratu domů. (Lk 15:22) Sto·leʹ mají na sobě umučení Boží služebníci v Janově vidění (Zj 6:11) a také členové ‚velkého zástupu‘. (Zj 7:9, 13, 14)

Slovem e·sthesʹ (řec.) bylo obvykle míněno bohatě zdobené roucho, nádherný oděv. V takovém oblečení se objevili andělé. (Lk 24:4; viz také Jk 2:2, 3.) Do takového roucha Herodes oblékl Ježíše, když si z něho tropil žerty. (Lk 23:11) Potom, co byl Ježíš na Pilátův příkaz zbičován, vojáci ho zahalili šarlatovým pláštěm (chla·mysʹ) (Mt 27:28, 31) neboli hi·maʹti·on. (Jan 19:2, 5) Tento plášť či roucho zřejmě nosili králové, magistráti, důstojníci atd.

Sim·lahʹ (heb.) čili „přehoz“ byl svrchní oděv, který nosila většina lidí. Byla to největší a nejtěžší součást oděvu, byla zhotovena z vlny, ze lnu nebo z kozí srsti a v některých případech snad z ovčí nebo kozí kůže. Právě přehoz býval mnohdy roztržen, když někdo roztržením oděvu dával najevo zármutek. (1Mo 37:34; 44:13; Joz 7:6) Zdá se, že to byl velký kus látky ve tvaru obdélníku, který si člověk obvykle položil na levé rameno, provlékl ho zezadu pod pravou paží, přetáhl přes hruď a znovu si ho přehodil přes levé rameno, takže pravá paže zůstala volná. Při špatném počasí si lidé přitáhli přehoz těsněji kolem těla, přetáhli ho přes obě paže, nebo si jím dokonce přikryli hlavu. Přehoz někdy býval velký kus látky čtvercového tvaru s otvory k provlečení paží. V něčem se přehoz podobal našemu šálu a dal se také použít jako přikrývka (1Mo 9:23) nebo jako ložní prádlo (2Mo 22:27; 5Mo 22:17) a daly se do něj zabalit nějaké věci. (2Mo 12:34; Sd 8:25; 1Sa 21:9)

Sim·lahʹ nosili jak muži, tak ženy, dámský přehoz se však od pánského lišil velikostí, barvou a zdobením, byl například vyšívaný. Bůh přikázal, že by si žena neměla oblékat oblečení muže a že by ani muž neměl nosit přehoz ženy; tento příkaz měl nepochybně zabránit nemravnosti. (5Mo 22:5)

Chudý člověk měl možná pouze jeden přehoz, ale zámožný jich měl několik na převléknutí. (2Mo 22:27; 5Mo 10:18; 1Mo 45:22) Chudí lidé se za chladných nocí přehozem přikrývali, a proto bylo zakázáno brát si oděv vdovy jako zástavu nebo nechávat si oděv chudého člověka přes noc; a tento zákaz se v první řadě týkal přehozu. (5Mo 24:13, 17)

Řecký výraz hi·maʹti·on, „svrchní oděv“, pravděpodobně do značné míry odpovídá výrazu „přehoz“ (sim·lahʹ) z Hebrejských písem. Zdá se, že v některých případech se jednalo o volné roucho, ale častěji to byl kus látky ve tvaru obdélníku. Tento oděv se dal snadno obléknout a také snadno odhodit. Jeho vlastník ho obvykle odkládal poblíž místa, kde pracoval. (Mt 24:18; Mr 10:50; Jan 13:4; Sk 7:58) O tomto kusu oděvu mluvil Ježíš, když řekl: „Tomu, kdo ti odnímá svrchní oděv [hi·maʹti·on], neodpírej ani spodní oděv [chi·toʹna].“ (Lk 6:29) Ježíš možná na tomto místě poukazoval na násilné nebo neoprávněné odnímání oděvů, při němž byl přirozeně nejprve stržen svrchní oděv. V Matoušovi 5:40 Ježíš obrátil pořadí. V tomto případě mluvil o zákonném postupu při soudním jednání, kdy soudci mohli žalobci přidělit nejprve chi·tonʹ, spodní oděv, který měl menší hodnotu.

Někdy se pro „oděv“ mohlo použít slovo hi·maʹti·on a jindy slovo chi·tonʹ, jak je to vidět z Matoušovy a Markovy zprávy o procesu s Ježíšem. Velekněz si okázalým způsobem roztrhl své oblečení, aby tak dal výrazně najevo své pokrytecky předstírané zděšení a rozhořčení. Matouš na tomto místě používá slovo hi·maʹti·on, ačkoli Marek používá slovo chi·tonʹ. (Mt 26:65; Mr 14:63) Je také možné, že velekněz si ve svém fanatickém zápalu nejprve roztrhl jeden oděv, a potom druhý.

Pavel žádal Timotea, aby mu do vězení přinesl fe·loʹnes (řec.), což byl pravděpodobně cestovní plášť, který ho měl chránit v chladném a bouřlivém počasí. Nebylo to žádné náboženské čili církevní roucho. (2Ti 4:13)

Úřední oděv, například proroka nebo krále, se nazýval ʼad·deʹreth (heb.). (2Kr 2:8; Jon 3:6) Úřední oděv proroka byl pravděpodobně zhotoven z velbloudí nebo kozí srsti. (2Kr 1:8; Mt 3:4; Mr 1:6; srovnej 1Mo 25:25.) Elijáš jmenoval Elišu svým zástupcem tak, že na něj hodil svůj úřední oděv, a Eliša zvedl tento oděv, když Elijáš vystoupil ve větrné bouři do nebe. (1Kr 19:19; 2Kr 2:13) Achan porušil Jehovův příkaz právě tím, že si z Jericha, které bylo „zasvěceno zničení“, vzal úřední oděv ze Šinaru. (Joz 7:1, 21)

Řecké slovo enʹdy·ma je použito k označení svatebního oděvu (Mt 22:11, 12), oblečení anděla u Ježíšovy hrobky (Mt 28:3), oblečení z velbloudí srsti, které měl Jan Křtitel, i oblečení všeobecně. (Mt 3:4; 6:25, 28; Lk 12:23)

Závoj. Řecké slovo pe·ri·boʹlai·on, jež znamená „pokrývka hlavy“ neboli „závoj“ ženy, použil Pavel, když mluvil o znamení, kterým dá žena najevo svou podřízenost hlavě rodiny; je to něco, co si přehodí přes hlavu, čím se zahalí. (1Ko 11:15) Tato pokrývka je něco jiného než závoj přes obličej, kterým se zakrýval Mojžíš, když jeho obličej zářil, takže se Izraelité na něj nemohli dívat. (2Mo 34:33–35; 2Ko 3:13) Rebeka si na znamení své podřízenosti dala přes hlavu roušku, když se setkala se svým snoubencem Izákem. (1Mo 24:65) Zde je použito hebrejské slovo ca·ʽifʹ, které se v 1. Mojžíšově 38:14, 19 překládá jako „šál“ (NS) nebo „závoj“ (ČB-Hč, Pent).

Šerpa, opasek nebo pás. Šerpa se často nosila přes spodní nebo svrchní oděv. Ten, kdo vykonával nějakou tělesnou činnost nebo pracoval, ‚si mnohdy opásal bedra‘ šerpou, kterou měl na sobě, konce svého oděvu protáhl mezi nohama a zastrčil si je pod šerpu tak, aby se mohl volně pohybovat. (1Kr 18:46; 2Kr 4:29; 9:1) Velekněz nosil lněné roucho přepásané lněnou šerpou, a když si oblékl efod, vzal si na sebe pás ze stejného materiálu, kterým si zadní i přední část efodu podobného zástěře pevně ovázal kolem pasu. (2Mo 28:4, 8, 39; 39:29) Lidé také běžně nosili opasek nebo pás, a to mimo jiné proto, že na něj mohli zavěsit nebo jím upevnit dýky či meče v pochvě a také peníze, kalamář tajemníka a podobně. (Sd 3:16; 2Sa 20:8; Ez 9:3)

Šerpu nebo pás nosili lidé, kteří vykonávali nějakou práci, a také služebníci či otroci, a proto se tyto součásti oděvu staly symbolem služby nebo někoho, kdo slouží druhým. Ježíšovým výrokem „ať jsou vaše bedra opásaná“ je obrazně vyjádřeno, že Boží služebníci se mají ochotně věnovat duchovní činnosti. (Lk 12:35) Ježíš odložil své svrchní oděvy a přepásal se ručníkem. Potom svým apoštolům prokázal službu tím, že jim umyl nohy, a tak je svým příkladem poučil, aby sloužili svým bratrům. Andělé, které Jan spatřil ve vidění, byli přepásáni zlatými pásy, a to poukazovalo na jejich nesmírně cennou službu. (Jan 13:1–16; Zj 15:6)

Elijáš nosil kožený opasek (heb. ʼe·zórʹ) ‚opásaný přes bedra‘ stejně jako Jan Křtitel (řecké slovo použité pro Janův pás je zoʹne). (2Kr 1:8; Mt 3:4)

Třásně a střapce. Bůh přikázal Izraelitům, aby si na suknicích svých oděvů dělali třásňové okraje a aby si nad třásně připevnili modrou šňůrku. Zdá se, že to byl charakteristický rys oděvu Izraelitů, který byl viditelnou připomínkou, že jsou odděleni jako svatý lid pro Jehovu. Tímto způsobem měli stále před očima, že by měli dodržovat Jehovova přikázání. (4Mo 15:38–41) Izraelité si také měli na čtyřech nejzazších koncích svého oblečení udělat střapce; to se možná týkalo čtyř rohů přehozu. (5Mo 22:12) Lem veleknězova modrého pláště bez rukávů byl kolem dokola ozdoben střídavě zlatými zvonky a granátovými jablky zhotovenými z látky. (2Mo 28:33, 34)

Špendlíky. Tam, kde bylo nutné roucho nebo šerpu upevnit, Hebrejci možná použili spínací špendlík. Několik takových špendlíků se našlo na Středním východě a tyto špendlíky byly na jednom konci špičaté a uprostřed měly otvor, který vypadal jako ouško jehly, k němuž byla přivázána šňůra. Oděv se upevňoval tím způsobem, že do látky se zasunul špendlík a kolem vyčnívajících konců špendlíku se potom omotala šňůra. Zdá se, že asi v desátém století př. n. l. bylo ve starém Izraeli zavedeno používání určitého druhu zavíracího špendlíku, který se poněkud podobal našemu dnešnímu druhu tohoto špendlíku.

Správný a nesprávný názor na oblékání. Jehovův lid je nabádán, aby si zbytečně nedělal úzkostné starosti o to, zda bude mít dostatek oblečení. (Mt 6:25–32) Křesťanské ženě je doporučeno, aby neusilovala o drahé, nápadné šaty nebo modely, ale aby její oblečení bylo raději skromné, a přesto dobře upravené, a tak aby projevovala zdravou mysl. Měla by tedy věnovat pozornost svým šatům, ale v první řadě by se měla zaměřit na to, aby jejím oděvem byl tichý a mírný duch. (1Ti 2:9; 1Pe 3:3–5) Moudrý pisatel Přísloví však píše o dobré manželce, která se snaží, aby její rodina byla dobře oblečena, a proto pilně vyrábí oděvy svýma vlastníma rukama. (Př 31:13, 21, 24)

Naproti tomu mnohé ženy v biblických dobách používaly svůj oděv jako prostředek k dosažení sobeckých cílů. V pohanských městech, která byla dobyta nepřítelem, měly ženy ve zvyku oblékat si své nejlepší šaty, aby upoutaly pozornost vojáků, kteří by si je pak možná vzali za manželky. Avšak v případě, že si izraelský voják vzal za manželku zajatkyni, musela se tato žena před tím, než se s ní mohl oženit, zbavit svého oděvu, protože některé jeho součásti mohly být spojeny s pohanským náboženstvím. (5Mo 21:10–13)

Když Izraelité propadli mnoha modlářským a nemravným zvyklostem, Jehova odsoudil izraelské ženy, které se honosně oblékaly a zdobily, aby přilákaly muže i z jiných národů, a které se zkrášlovaly ozdobami falešného náboženství. (Iz 3:16–23; srovnej Př 7:10.)

Obrazné použití. Jehova popisuje Jeruzalém tak, že ho, obrazně řečeno, kdysi oblékl nádhernými oděvy. Jeruzalém však důvěřoval ve svou krásu a pěstoval styky s pohanskými národy, a proto se zdobil tak, aby byl přitažlivý, jako to dělaly prostitutky. (Ez 16:10–14; viz také Ez 23:26, 27; Jer 4:30, 31.)

V mnoha biblických textech je oblečení použito v symbolickém smyslu. Jehova popisuje sám sebe tak, že se oblékl spravedlností, nádherou, vznešeností, světlem, důstojností, horlivostí a pomstou. (Ža 93:1; 104:1, 2; Iz 59:17) O Jehovovi je řečeno, že svůj lid oblékl oděvem spravedlnosti a záchrany. (Ža 132:9; Iz 61:10) Jeho nepřátelé budou oděni hanbou a pokořením. (Ža 35:26) Pavel přikazuje křesťanům, aby svékli starou osobnost a aby si oblékli novou osobnost, k jejímž rysům například patří něžná náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, trpělivost a především láska. (Kol 3:9–14)

V Bibli je o symbolickém významu oblečení mnoho dalších zmínek. Stejně jako je z uniformy nebo ze zvláštního obleku nějakého člověka patrné, že patří k určité organizaci nebo že podporuje jisté hnutí, tak je vidět i z oblečení, jež je v Bibli použito v symbolickém významu, jaký postoj nějaký člověk zaujímá a jakou činnost v souladu s tímto postojem vykonává; vidíme to například z Ježíšova podobenství o svatebním oděvu. (Mt 22:11, 12; viz hesla POKRÝVKA HLAVY; SANDÁL.) Ve Zjevení 16:14, 15 Pán Ježíš Kristus každého křesťana varuje, aby duchovně neusnul, a aby nebyl okraden o svou totožnost věrného svědka pravého Boha. Krátce před ‚válkou velikého dne Boha Všemohoucího‘ by to mohlo mít katastrofální následky.

[Vyobrazení na straně 853]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Součásti oděvu Izraelitů

Simlah

Meʽil

Kuttoneth