PRÁVNÍ SPOR

Záležitost, která musí být projednána před soudem; soudní řízení neboli proces. S právními spory souvisí základní hebrejské sloveso riv, které znamená „hádat se; zápolit; vést právní při“. (1Mo 26:20; 5Mo 33:8; Př 25:8) Jmenný tvar je překládán jako „spor; soudní případ; právní pře“. (2Mo 23:2; 5Mo 17:8; Ža 35:23; Iz 34:8) Hebrejské slovo din (soud) se někdy překládá jako „právní pře; zákonný nárok; právní spor“. (Job 35:14; Ža 140:12; Př 22:10) Při právním sporu mezi Božími služebníky bylo prvořadým účelem splnit Boží požadavky, dále zjednat právo pro osobu nebo osoby ve sporu zúčastněné, a kde to bylo vyžadováno, poskytnout náhradu. Jak vyplývá z Mojžíšových slov v 5. Mojžíšově 1:16, 17, jež byla určena izraelským soudcům, Bůh se sám cítil být zapojen i v takovém sporu, kdy se lidé mezi sebou soudili kvůli osobním urážkám.

V zahradě Eden byl veden právní spor proto, aby vyšla najevo fakta a sporné otázky s tímto případem spojené, aby to bylo veřejně oznámeno a aby byl také vynesen rozsudek nad přestupníky. Jehova si předvolal Adama a Evu k výslechu. Vyslechl je, přestože věděl všechno; vyptával se jich, objasnil jednotlivé body obžaloby, odhalil skutkovou podstatu jejich provinění a dal jim příležitost, aby se vyjádřili na svou obhajobu. Dosáhl toho, že provinilci učinili doznání. Jehova pak v té záležitosti učinil rozhodnutí, uplatnil zákon podle práva a s nezaslouženou laskavostí a přitom projevil milosrdenství nenarozeným potomkům Adama a Evy, protože vykonání rozsudku nad provinilci na nějakou dobu odložil. (1Mo 3:6–19)

Jehova Bůh, Nejvyšší Soudce, tím stanovil vzor pro veškerá další soudní řízení mezi Božím lidem. (1Mo 3:1–24) Právní procesy, jež byly vedeny podle Božích soudních předpisů, sloužily k zjištění a projednání skutkové podstaty, aby se prosadilo právo — kde to bylo možné, právo se zmírnilo milosrdenstvím. (5Mo 16:20; Př 28:13; srovnej Mt 5:7; Jk 2:13.) Účelem celého postupu bylo udržet izraelský národ neposkvrněný a zajistit osobní blaho jak pro jeho jednotlivé příslušníky, tak i pro cizí usedlíky a osadníky mezi nimi. (3Mo 19:33, 34; 4Mo 15:15, 16; 5Mo 1:16, 17) Zákon, který Izraelité dostali, obsahoval postupy, podle nichž se mělo řídit jednání při občanských sporech i při procesech, kde se jednalo o přečin nebo zločin (i o přečin nebo zločin proti Bohu a státu), o nedorozumění, osobní spory a problémy týkající se jednotlivce, rodiny, kmene nebo národa.

Postup. Pokud se jednalo o spor osobního charakteru, oběma účastníkům sporu bylo doporučeno, aby se vyhýbali hádkám a aby si své záležitosti vyřešili soukromě. (Př 17:14; 25:8, 9) Jestliže se nemohli dohodnout, mohli se obrátit na soudce. (Mt 5:25) Tuto radu dal Ježíš. (Mt 18:15–17) V období před mojžíšským Zákonem ani v době, kdy byl tento Zákon v platnosti, neprobíhalo projednávání právních sporů žádným formálním nebo složitým postupem, i když po založení Sanhedrinu se do toho určitý formalismus vloudil. Spory však přesto byly projednávány řádným a účelným způsobem. K soudům měli přístup ženy, otroci i cizí usedlík, a tak mohlo být právo uplatněno pro všechny. (Job 31:13, 14; 4Mo 27:1–5; 3Mo 24:22) Obžalovaný býval přítomen jednání, jestliže bylo proti němu předloženo svědectví, a tak se mohl hájit. Ani u patriarchálních, ani u izraelských soudů nevystupoval nikdo, kdo by měl úlohu veřejného žalobce, a k obhajobě nebyl nutný ani žádný právní zástupce. Soudní řízení bylo pro oba účastníky sporu bezplatné.

Ten, kdo měl nějaký občanský spor nebo kdo žaloval jiného člověka v nějaké trestní věci, obvykle svůj případ přednesl soudcům. K jednání byla pozvána také druhá strana, byli shromážděni svědkové a jednání většinou probíhalo na nějakém veřejném prostranství, nejčastěji v městských branách. (5Mo 21:19; Rut 4:1) Soudci vyslechli oba účastníky sporu a prozkoumali průkazní materiál i výpovědi svědků. V případě, že nechyběl průkazní materiál, neprodleně vynesli rozsudek, a jestliže záležitost byla příliš obtížná, postoupili případ vyššímu soudu. Rozsudky, například zmrskání nebo trest smrti, byly vyneseny ihned. Zákon nestanovil žádný trest uvězněním. Do vazby se někdo dostal jen tehdy, když rozhodnutí toho případu muselo být předloženo Jehovovi. (3Mo 24:12; viz hesla SOUD; ZLOČIN A TREST.)

Bez výjimky každý, kdo se provinil, musel za svou vinu nést odpovědnost. Vinu nebylo možné přejít bez povšimnutí. Kdekoli to Zákon vyžadoval, musel být vyměřen trest nebo v některých případech určena náhrada. Potom provinilec musel ve svatyni předložit oběť, aby se smířil s Bohem. Za každé provinění bylo nutné předložit oběť, aby se dosáhlo smíření. (3Mo 5:1–19) Provinil se i ten, kdo zhřešil neúmyslně, a musel předložit oběti ke smíření. (3Mo 4:1–35) V případě, že se někdo dopustil určitého provinění, například podvodu, šizení nebo vydírání, a dobrovolně činil pokání a přiznal se, musel dát náhradu a také předložit oběť za vinu. (3Mo 6:1–7)

Průkazní materiál. Jestliže byl někdo svědkem odpadlického jednání, pobuřování, vraždy, která poskvrnila zemi, nebo nějakého jiného vážného zločinu, byl povinen tu věc oznámit a dosvědčit, co ví; jinak byl vystaven Božímu prokletí, což bylo veřejně oznámeno. (3Mo 5:1; 5Mo 13:8; srovnej Př 29:24; Es 6:2.) K potvrzení nějaké záležitosti však nestačil jeden svědek. Vyžadovalo to dva nebo více svědků. (4Mo 35:30; 5Mo 17:6; 19:15; srovnej Jana 8:17, 18; 1Ti 5:19; Heb 10:28.) Zákon svědkům přikazoval, aby mluvili pravdu (2Mo 20:16; 23:7), a v některých případech byli zavázáni přísahou. (Mt 26:63) To se stávalo zejména tehdy, když jediným svědkem v té věci byl ten, kdo z ní byl podezírán. (2Mo 22:10, 11) Na ty, kdo v nějakém právním sporu předstoupili před soudce nebo kvůli rozsouzení nějaké záležitosti přišli ke svatyni, se pohlíželo tak, že stojí před Jehovou, a proto svědkové museli uznávat, že jsou odpovědní Bohu. (2Mo 22:8; 5Mo 1:17; 19:17) Svědek nesměl přijmout úplatek a tak se nechat někým ničemným přemluvit, aby se vyjádřil nepravdivě nebo aby úkladně plánoval násilí. (2Mo 23:1, 8) Nesměl se ve své svědecké výpovědi nechat ovlivnit tlakem zástupu ani bohatstvím či chudobou těch, kdo byli do sporu zapleteni. (2Mo 23:2, 3) Ani nejužší rodinný vztah nesměl nikomu zabránit ve svědecké výpovědi proti ničemnému porušovateli zákona, například proti odpadlíkovi nebo buřiči. (5Mo 13:6–11; 21:18–21; Ze 13:3)

Ten, kdo se projevil jako falešný svědek, dostal trest, který by dostal obviněný, kdyby byl uznán vinným. (5Mo 19:17–21) Ve všech případech, kdy byl vynesen rozsudek smrti, se od svědků vyžadovalo, aby při popravě usvědčeného po něm první hodili kamenem. Zákon tak svědkům přikazoval, aby dali najevo svou horlivost pro pravé, čisté uctívání a pro odstranění všeho špatného z Izraele. Tento postup měl také působit jako odstrašující prostředek proti falešnému svědectví. Takový člověk by musel být velmi bezcitný, aby vznesl falešné obvinění, když věděl, že při popravě obviněného musí být první, kdo na něj vztáhne ruku. (5Mo 17:7)

Věcné a nepřímé důkazy. V případě, kdy se jednalo o hospodářské zvířectvo, které bylo svěřeno do péče někomu jinému, mohl ten, kdo byl za zvíře odpovědný, přinést roztrhané tělo toho zvířete jako důkaz, že bylo skutečně zabito divokým zvířetem, a tím být zproštěn odpovědnosti. (2Mo 22:10–13) Jestliže nějakou vdanou ženu obvinil její manžel falešným tvrzením, že v době sňatku nebyla panna, otec dívky mohl přinést přehoz z manželské postele a předložit ho soudcům jako důkaz dívčina panenství, a tak ji očistit od obvinění. (5Mo 22:13–21) I v době patriarchálního zákona byly v některých případech přijatelné věcné důkazy. (1Mo 38:24–26) Při předkládání důkazů byly brány v úvahu také nepřímé důkazy. Jestliže zasnoubenou dívku někdo napadl ve městě a ona nekřičela, pak to bylo považováno za důkaz, že se dobrovolně podvolila a že se provinila. (5Mo 22:23–27)

Utajené cizoložství. Jestliže nějaký muž podezříval svou manželku z utajeného cizoložství, k němuž se nepřiznala, a on toho nebyl očitým svědkem, mohl ji přivést ke knězi, kde měla být souzena Jehovou, který viděl a znal všechny skutečnosti. Nejednalo se o soudní proces, při němž se mělo násilím vynutit přiznání. V samotném postupu nebylo nic, co by mohlo ženu poškodit nebo prokázat její nevinu či vinu, ale tu ženu soudil Jehova a On také oznámil svůj rozsudek. Pokud byla nevinná, nic se jí nestalo a její manžel s ní pak měl mít styk, aby otěhotněla. Jestliže se provinila, Bůh způsobil poškození jejích rozmnožovacích orgánů, takže už nemohla otěhotnět. Pokud v té záležitosti vystoupili dva požadovaní svědkové, ta žena nemusela být tímto způsobem předvedena před Jehovu, ale soudci ji měli prohlásit za vinnou a měla být ukamenována. (4Mo 5:11–31)

Doklady. Při právním sporu byly používány různé druhy záznamů neboli dokladů. V případě, že nějaký manžel svou manželku zavrhl, musel jí dát potvrzení o rozvodu. (5Mo 24:1; Jer 3:8; srovnej Iz 50:1.) Jak je vidět zejména z 1. Paralipomenon, k dispozici byly rodopisné záznamy. V Bibli je také zmínka o listinách, do nichž byl zaznamenáván prodej nemovitostí. (Jer 32:9–11) Od začátku lidských dějin existovaly historické anály. (1Mo 5:1; 6:9) Bylo napsáno mnoho dopisů, z nichž některé mohly být uchovávány a mohly sehrát svou úlohu v právních sporech. (2Sa 11:14; 1Kr 21:8–14; 2Kr 10:1; Ne 2:7)

Proces s Ježíšem. Největší justiční omyl, k němuž kdy došlo, byl proces s Ježíšem Kristem a Ježíšovo odsouzení. Před tímto procesem se přední kněží a starší muži lidu spolu radili s úmyslem Ježíše usmrtit. Soudci tedy byli předem zaujatí a v mysli měli sestavený rozsudek už dříve, než došlo k procesu. (Mt 26:3, 4) Podplatili Jidáše, aby jim Ježíše zradil. (Lk 22:2–6) Věděli, že jednají špatně, a proto ho nezatkli za denního světla v chrámu, ale počkali, až se setmí, a teprve potom poslali zástup lidí ozbrojených kyji a meči, aby ho pod rouškou tmy zatkli na odlehlém místě za městem. (Lk 22:52, 53)

Pak Ježíše nejprve odvedli do domu bývalého velekněze Annáše, který měl stále velkou moc a jehož zeť Kaifáš byl v té době veleknězem. (Jan 18:13) Tam byl Ježíš vyslýchán a jeden muž mu dal políček. (Jan 18:22) Potom ho spoutaného odvedli k veleknězi Kaifášovi. Přední kněží a celý Sanhedrin hledali falešné svědky. Předstoupilo mnoho takových falešných svědků, ale jejich svědectví se neshodovala — kromě výpovědi dvou z nich, kteří překroutili Ježíšova slova zapsaná v Janovi 2:19. (Mt 26:59–61; Mr 14:56–59) Nakonec velekněz Ježíše zavázal přísahou a vyptával se ho, zda je Kristus, Boží Syn. Když Ježíš odpověděl souhlasně a poukázal na proroctví v Danielovi 7:13, velekněz si roztrhl oděvy a vyzval soud, aby Ježíše uznal vinným z rouhání. Soud vynesl rozsudek a Ježíš byl odsouzen k smrti. Pak mu plivali do obličeje, tloukli ho pěstmi a v rozporu se Zákonem ho zesměšňovali. (Mt 26:57–68; Lk 22:66–71; srovnej 5Mo 25:1, 2 s Janem 7:51 a Sk 23:3.)

Časně ráno po tomto nezákonném nočním procesu se sešli všichni členové Sanhedrinu, aby potvrdili svůj rozsudek a aby se poradili. (Mr 15:1) Ježíš byl nyní znovu spoután a odveden do místodržitelova paláce k Pilátovi, protože Židé řekli: „Pro nás není zákonné kohokoli zabít.“ (Jan 18:31) Tam Ježíše obvinili, že zakazuje platit daně césarovi a že o sobě říká, že je Kristus, král. Rouhání proti Bohu, z něhož ho Židé obvinili, nebylo v očích Římanů tak vážné jako obvinění z povstání. Pilát se několikrát bezvýsledně pokusil Ježíše přimět, aby vypovídal sám proti sobě, a potom řekl Židům, že na Ježíšovi neshledává žádný zločin. Když však Pilát zjistil, že Ježíš je Galilejec, s radostí ho poslal k Herodovi, který měl soudní pravomoc nad Galileou. Herodes se Ježíše vyptával, protože doufal, že uvidí, jak provede nějaké znamení, ale Ježíš to odmítl. Herodes pak Ježíše znevážil tím, že si z něho tropil žerty, a pak ho poslal zpět k Pilátovi. (Lk 23:1–11)

Pilát se nyní na základě tehdejšího zvyku pokusil Ježíše propustit, ale Židé se proti tomu vzepřeli a místo toho žádali, aby propustil buřiče a vraha Barabáše. (Jan 18:38–40) Proto Pilát dal Ježíše zmrskat a vojáci ho opět týrali. Potom Pilát vyvedl Ježíše ven a pokoušel se dosáhnout jeho propuštění, ale Židé naléhali: „Přibij ho na kůl! Přibij ho na kůl!“ Nakonec vydal příkaz, aby byl Ježíš přibit na kůl. (Mt 27:15–26; Lk 23:13–25; Jan 19:1–16)

Jaké Boží zákony porušili židovští kněží tím, jak jednali při procesu s Ježíšem Kristem?

Dále jsou uvedeny některé z Božích zákonů, které Židé při procesu s Kristem nápadným způsobem porušili: úplatkářství (5Mo 16:19; 27:25); spiknutí a převracení soudu a práva (2Mo 23:1, 2, 6, 7; 3Mo 19:15, 35); falešné svědectví, které soudci svědkům vědomě trpěli (2Mo 20:16); propustili vraha (Barabáše) na svobodu a tím na sebe i na zemi uvalili vinu krve (4Mo 35:31–34; 5Mo 19:11–13); podnítili davy neboli ‚následovali zástup ke zlým cílům‘ (2Mo 23:2, 3); když křičeli, aby byl Ježíš přibit na kůl, porušili zákon, který zakazoval řídit se ustanoveními jiných národů a který také předpisoval, že žádný zločinec nesmí být mučen, ale že dříve, než bude pověšen na kůl, musí být ukamenován nebo jinak usmrcen (3Mo 18:3–5; 5Mo 21:22); přijali za krále ne člověka z vlastního národa, ale pohana (césara), a zavrhli Krále, kterého vyvolil Bůh (5Mo 17:14, 15), a nakonec se provinili vraždou (2Mo 20:13).