PŘEDSTAVTE si milióny lidí — mužů, žen a dětí — směřující do ‚veliké a bázeň vzbuzující pustiny s jedovatými hady a štíry a se žíznivou zemskou půdou, která nemá vodu‘.

Tato Boží slova nacházející se v 5. Mojžíšově 8:15 vyjadřují, jakou bázeň asi vzbuzovala u Izraelitů cesta, kterou měli před sebou, když vyšli z Egypta do pustiny Sinaj. Objevil se jeden nemalý problém: Kdo zajistí dostatek jídla a pití?

Když Izraelité přešli Rudé moře, náhle pochopili, jaká Sinaj opravdu je. Nevydali se schůdnou obchodní cestou na sever, ale zamířili k cípu poloostrova ve tvaru trojúhelníka. V době, kdy za sebou měli již asi 80 kilometrů cesty pustinou, vyvstala naléhavá potřeba vody. Nemohli pít vodu, na kterou narazili, protože byla hořká, a možná i nakažená. „Co máme pít?“ křičeli. Bůh zasáhl a přeměnil hořkou vodu ve sladkou. — 2. Mojžíšova 15:22–25.