Izraelité dostali příkaz, aby strhli všechny pohanské oltáře a zničili posvátné sloupy a kůly, které se u oltářů stavěly. (2Mo 34:13; 5Mo 7:5, 6; 12:1–3) Nikdy je neměli sami stavět ani na nich neměli v ohni obětovat své děti, jako to dělali Kananejci. (5Mo 12:30, 31; 16:21) Izraelité neměli mít mnoho oltářů, ale k uctívání jediného pravého Boha měli mít pouze jeden oltář a ten měl stát na místě, které si Jehova vyvolí. (5Mo 12:2–6, 13, 14, 27; na rozdíl od Babylóna, kde bylo jen samotné bohyni Ištar postaveno 180 oltářů.) Izraelité nejprve dostali pokyn, aby po překročení Jordánu vystavěli oltář z netesaných kamenů (5Mo 27:4–8); ten vybudoval Jozue na hoře Ebal. (Joz 8:30–32) Po rozdělení dobytého území postavily kmeny Ruben, Gad a polovina kmene Manasse nápadný oltář u Jordánu; oltář vyvolal krizi mezi ostatními kmeny, dokud se nezjistilo, že to nebyl projev odpadlictví, ale že tento oltář měl sloužit pouze jako připomínka věrnosti pravému Bohu Jehovovi. (Joz 22:10–34)

Byly postaveny i jiné oltáře. Zdá se však, že ty neměly být využívány trvale, ale měly sloužit pouze pro zvláštní příležitosti; obvykle byly postaveny, když se zjevil nějaký anděl nebo když k tomu dal pokyn. K těmto oltářům patřily například oltář v Bokimu a oltáře Gideona a Manoacha. (Sd 2:1–5; 6:24–32; 13:15–23) Když se uvažovalo, jak zabránit vymření kmene Benjamín, postavil lid oltář v Betelu. Z biblické zprávy však nevyplývá, zda stavba tohoto oltáře měla Boží schválení, nebo zda šlo prostě o příklad toho, že každý ‚dělal to, co bylo správné v jeho vlastních očích‘. (Sd 21:4, 25) Samuel jakožto Boží představitel obětoval oběť v Micpě a také postavil oltář v Ramě. (1Sa 7:5, 9, 10, 17) Udělal to možná proto, že potom, co byla ze svatostánku v Šilu odnesena Truhla, ve svatostánku už nebylo nic, co by dokazovalo Jehovovu přítomnost. (1Sa 4:4, 11; 6:19–21; 7:1, 2; srovnej Ža 78:59–64.)

Oltáře, které byly používány dočasně. Při řadě příležitostí byly postaveny oltáře, které byly používány dočasně. Například Saul obětoval oběť v Gilgalu a postavil oltář v Aijalonu. (1Sa 13:7–12; 14:33–35) V případě oběti v Gilgalu byl Saul odsouzen za to, že nepočkal, až přijde Samuel a oběť předloží; to, zda místa, která byla vybrána, byla pro obětování obětí vhodná, však nebylo důležité.

David dal Jonatanovi pokyn, aby Saulovi vysvětlil, že důvodem, proč není přítomen u jeho stolu v den novoluní, je jeho účast na každoroční rodinné oběti v Betlémě; šlo však o úskok, a proto není možné s jistotou určit, zda se tato slavnost skutečně konala. (1Sa 20:6, 28, 29) Později, když už byl králem, postavil David na Boží příkaz oltář na Aravnově (Ornanově) mlatu. (2Sa 24:18–25; 1Pa 21:18–26; 22:1) To, co se v 1. Královské 9:25 píše v souvislosti s tím, že Šalomoun ‚obětoval oběti na oltáři‘, jasně ukazuje, že oběti na jeho podnět předkládali pověření kněží. (Srovnej 2Pa 8:12–15.)

Když byl v Jeruzalémě postaven chrám, oltář byl, zdá se, konečně na ‚místě, které Jehova, váš Bůh, vyvolí a tam budeš přicházet‘. (5Mo 12:5) Kromě oltáře, který na hoře Karmel použil Elijáš při zkoušce s Baalovými kněžími, kdy šlo o to, který Bůh odpoví ohněm (1Kr 18:26–35), byly všechny ostatní oltáře postaveny pouze jako důsledek odpadlictví. Prvním, kdo se takovým odpadlictvím provinil, byl samotný Šalomoun, kterého ovlivnily jeho cizozemské manželky. (1Kr 11:3–8) Jeroboam, král nově vytvořeného severního království, postavil oltáře v Betelu a Danu, protože chtěl své poddané odvrátit od cest do chrámu v Jeruzalémě. (1Kr 12:28–33) Tehdy jeden prorok předpověděl, že za vlády judského krále Josijáše budou kněží sloužící u oltáře v Betelu zabiti a že kosti mrtvých mužů budou spáleny na oltáři. Na znamení této předpovědi se oltář roztrhl, a později se proroctví splnilo. (1Kr 13:1–5; 2Kr 23:15–20; srovnej Am 3:14.)

V době, kdy v Izraeli vládl král Achab, bylo pohanských oltářů nespočet. (1Kr 16:31–33) Za vlády judského krále Achaza stály oltáře „na každém nároží v Jeruzalémě“ a existovalo také mnoho ‚výšin‘. (2Pa 28:24, 25) Manasse šel dokonce až tak daleko, že oltáře postavil v Jehovově domě a na nádvoří chrámu umístil oltáře k uctívání ‚celého nebeského vojska‘. (2Kr 21:3–5)

Tyto modlářské oltáře sice vždy čas od času zničili věrní králové (2Kr 11:18; 23:12, 20; 2Pa 14:3; 30:14; 31:1; 34:4–7), ale i tak mohl Jeremjáš před pádem Jeruzaléma říci: „Tvých bohů je totiž tolik, kolik je tvých měst, Judo; a tolik oltářů, kolik je ulic Jeruzaléma, jste umístili pro tu hanebnou věc, oltářů, abyste přinášeli obětní dým Baalovi.“ (Jer 11:13)

Význam oltářů. V 8. a 9. kapitole dopisu Hebrejcům Pavel jasně ukázal, že všechno, co souviselo se službami ve svatostánku a v chrámu, sloužilo jako předobraz. (Heb 8:5; 9:23) Z informací uvedených v Křesťanských řeckých písmech vyplývá, jaký je význam obou oltářů. Oltář pro zápalné oběti představoval Boží „vůli“, tedy ochotu Boha přijmout dokonalou lidskou oběť svého jediného zplozeného Syna. (Heb 10:5–10) To, že byl tento oltář umístěn před vstupem do svatyně, zdůrazňuje, že nezbytnou podmínkou pro to, aby byl člověk schválen Bohem, je víra v tuto výkupní oběť. (Jan 3:16–18) Skutečnost, že měl existovat jediný obětní oltář, je v souladu s Kristovým výrokem: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ Je to také v souladu s mnoha texty, v nichž je ukázáno, že v křesťanské víře má být patrná jednota. (Jan 14:6; Mt 7:13, 14; 1Ko 1:10–13; Ef 4:3–6; povšimni si také Izajášova proroctví [Iz 56:7; 60:7], že lidé ze všech národů přijdou k Božímu oltáři.)