MOJŽÍŠOVA (PÁTÁ KNIHA)

Hebrejské jméno této páté knihy Pentateuchu, Deva·rimʹ (Slova), je odvozeno od úvodních slov v hebrejském textu. Jméno „Deuteronomium“ pochází z titulu Deu·te·ro·noʹmi·on, který je uveden v řecké Septuagintě a doslova znamená „Druhý Zákon; Opakování Zákona“. Tento název pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu miš·nehʹ hat·tó·rahʹ, který je uveden v 5. Mojžíšově 17:18; správný překlad je ‚opis zákona‘.

Židé vždy považovali 5. Mojžíšovu za součást Mojžíšova Zákona, a tím je potvrzeno, že tato kniha patří do kánonu Bible a že jejím pisatelem byl Mojžíš. Důkazy pro věrohodnost 5. Mojžíšovy jsou v podstatě shodné s důkazy, které platí pro ostatní čtyři knihy Pentateuchu. (Viz heslo PENTATEUCH; také knihy pod jednotlivými názvy.) Nejpřednější autoritou potvrzující věrohodnost 5. Mojžíšovy je Ježíš; když odrážel pokušení, které mu působil Satan Ďábel, citoval z této knihy třikrát. (Mt 4:1–11; 5Mo 6:13, 16; 8:3) Také v odpovědi na otázku, jaké je největší a první přikázání, Ježíš citoval z 5. Mojžíšovy, a to 6:5. (Mr 12:30) A Pavel cituje z 5. Mojžíšovy 30:12–14; 32:35, 36. (Ří 10:6–8; Heb 10:30)

Období, o němž 5. Mojžíšova pojednává, je o něco delší než dva měsíce v roce 1473 př. n. l. Kniha byla psána na Moabských pláních a skládá se ze čtyř proslovů, z písně a požehnání, které Mojžíš pronesl, když Izrael před vstupem do země Kanaán tábořil na jejích hranicích. (5Mo 1:3; Joz 1:11; 4:19)

Účel. Pátá Mojžíšova sice bývá označována jako Deuteronomium, ale bez ohledu na význam tohoto jména tato kniha druhým zákonem není, a není ani opakováním celého Zákona, ale je spíše jeho vysvětlením, jak je uvedeno v 5. Mojžíšově 1:5. Vybízí Izraelity, aby byli Jehovovi věrni, a nabádá je, aby se neřídili příkladem generace, která prožila 40leté putování. Některé z hlavních myšlenek Zákona a zásady v nich obsažené Mojžíš vysvětluje a podrobně rozebírá, a to s ohledem na změněné okolnosti, v nichž bude Izrael žít, až se natrvalo usadí v zemi. Některé zákony v souladu s tím přizpůsobuje a připojuje další předpisy, podle kterých se má řídit vláda, až se národ usídlí v Zaslíbené zemi.

Pátá Mojžíšova Izraelity nabádá a vyzývá, aby Mojžíšovým prostřednictvím vstoupili do této obnovené smlouvy s Jehovou, a klade neobyčejně silný důraz na poznání, vyučování a poučování. Sloveso „vyučovat“ se v různých tvarech vyskytuje v 5. Mojžíšově daleko častěji než ve 2., 3. nebo 4. Mojžíšově. Mojžíš vysvětlil, že Jehova vyučuje Izraelity tím, že je sytí mannou. (5Mo 8:3) Řekl Izraelitům, že si Jehovův zákon mají umístit, obrazně řečeno, jako náčelní pásku mezi oči a na dveřní sloupky svého domu a na své brány. (6:8, 9) Přikázal jim, aby jeho zákon vštěpovali svým synům. (6:6, 7) Byly dány pokyny, aby byl Zákon čten každý sedmý rok, v době (každoročního) Svátku chýší. (31:10–13) Zvláštní pokyny byly dány pro případ, že by Izraelité v budoucnosti měli krále. Ten si měl pro sebe napsat opis Zákona a měl si v něm číst každý den. (17:18–20) Kdykoli Izrael vycházel do bitvy, měli kněží povzbuzovat lid k víře a odvaze a ujišťovat jej o vítězství, neboť Jehova, jejich Bůh, kráčí s nimi. (20:1–4) Po vstupu do Zaslíbené země měli rozdělit kmeny do dvou skupin, jedna skupina se měla postavit na hoře Ebal a druhá na hoře Gerizim a pak jim měl být čten Boží Zákon. (27:11–26; srovnej Joz 8:33–35.)

Zdůrazněna je láska. V 5. Mojžíšově je také zdůrazněna láska, laskavost a ohleduplnost. V 5. Mojžíšově se sloveso „milovat“ vyskytuje více než pětkrát častěji než ve 2., 3. a 4. Mojžíšově dohromady. Jedinečným způsobem je zde také vyjádřeno největší přikázání, na které poukázal Ježíš (Mt 22:36, 37): „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou životní silou.“ (5Mo 6:5; viz také 10:12; 11:13.) Jehova opakovaně vyjadřuje svou lásku k Izraeli. (7:7–9; 23:5; 33:3) Samotný tón 5. Mojžíšovy zdůrazňuje Jehovovu lásku k jeho lidu: „Kdyby si jen to své srdce rozvíjeli, aby se mě bálo a aby vždy dodržovalo všechna má přikázání, aby se vedlo dobře jim a jejich synům na neurčitý čas!“ (5:29) Výroky jako „aby se ti vedlo dobře“ a „abys zůstal naživu“ nacházíme v 5. Mojžíšově znovu a znovu. (4:40; 5:16; 6:3; 22:7; 30:19, 20)

Izrael sice měl před sebou válku, aby se mohl ujmout země, ale Jehova nepouštěl ze zřetele láskyplnou ohleduplnost. Vítězství nebylo tak důležité nebo naléhavé, že by musely být uplatňovány nelítostné požadavky. Zasnoubený muž byl od účasti ve válce osvobozen. (5Mo 20:7) Muž, který se právě oženil, byl také osvobozen, aby se mohl s láskou starat o svou manželku a ona aby byla se svým manželem alespoň jeden celý rok. (24:5) Jestliže muž zasadil vinici a dosud nejedl její ovoce, nebo postavil dům a dosud jej nezasvětil, byl osvobozen od účasti ve válce, aby mohl užívat plodů své namáhavé práce. (20:5, 6)

Byly dány podrobné pokyny o vedení války a o tom, jak se Izraelité mají ujmout země Kanaán. Bázliví měli být posláni domů, aby nezpůsobili, že by zesláblo i srdce jejich bratrů. (5Mo 20:8) Města výslovně jmenovaných kananejských národů, jejichž ničemnost již dosáhla vrcholu, měla být rozhodně zasvěcena zničení, ale města, která nepatřila těmto výslovně jmenovaným národům, měla dostat dvě možnosti — buď se vzdát, nebo být zničena. Pokud by se vzdala, měla být obyvatelům uložena nucená práce, ale Zákon vyžadoval, aby se i s otroky zacházelo laskavě, a přikázání Zákona chránila ženy, aby nebyly obtěžovány ani v dobytých městech. Ve městech, která odmítla se vzdát, byli všichni muži usmrceni, a ušetřeny byly jen malé děti a ženy, které ještě neměly styk s mužem. (20:10–18; srovnej 4Mo 31:17, 18.) Při stavbě obléhacích valů kolem města nesměli Izraelité porážet ovocné stromy. (5Mo 20:19, 20)

V 5. Mojžíšově je také vyjádřen láskyplný ohled ke zvířatům. Izraelitům nebylo dovoleno, aby si vzali ptáka, který sedí na hnízdě, protože u takového ptáka se projevuje instinkt k ochraně potomstva, a proto je sám bezbranný. Matka měla mít možnost uniknout, ale mláďata si Izraelité směli vzít. Matka tedy byla volná a mohla mít další mláďata. (5Mo 22:6, 7) Zemědělec nesměl připřáhnout osla k býkovi, aby slabší zvíře netrpělo. (22:10) Býkovi neměl být nasazen náhubek, když mlátil obilí, aby se netrápil hladem, zatímco obilí je tak blízko a on vkládá sílu do práce, aby je vymlátil. (25:4)

Ohleduplnost se měla projevovat i v rodině a v životě společnosti. Prvorozený syn měl dostat dvojitý podíl, bez ohledu na to, zda byl synem milované manželky, nebo manželky nemilované. (5Mo 21:15–17) Poprvé bylo švagrovské manželství ustanoveno jako zákon, jehož platnost byla podpořena určitými trestními opatřeními. (25:5–10) Byla vyžadována poctivost při vážení a měření. (25:13–16) Hodnota života byla zdůrazněna příkazem, že kolem střechy domu má být umístěno zábradlí. (22:8) Ohleduplnost měla být prokazována i provinilci, který měl dostat rány; Zákon totiž omezoval počet ran na 40. (25:1–3) Všechny tyto předpisy nejen blíže vysvětlovaly Zákon, ale svědčily také o velké ohleduplnosti. Současně však zde byly předpisy, které znamenaly větší přísnost.

Výstrahy a zákony. Pátá Mojžíšova obsahuje mnoho výstrah před falešným uctíváním a nevěrností a jsou v ní také pokyny, co se má dělat, aby bylo zachováno čisté uctívání. V této knize vyniká výzva ke svatosti. Izraelité byli vybídnuti, aby neuzavírali manželství s lidmi z okolních národů, protože by tím bylo ohroženo čisté uctívání a věrná oddanost Jehovovi. (5Mo 7:3, 4) Byli varováni před hmotařstvím a samospravedlivostí. (8:11–18; 9:4–6) Přísné zákony se vztahovaly na odpadlictví. Izraelité měli dávat pozor, aby se neodvrátili k jiným bohům. (11:16, 17) Byli varováni před falešnými proroky. Na dvou místech byly dány pokyny, podle kterých bylo možné poznat falešného proroka, a tyto pokyny také určovaly, jak se má s falešným prorokem zacházet. (13:1–5; 18:20–22) I kdyby se stal odpadlíkem člen vlastní rodiny, rodina ho neměla litovat, ale měla se zúčastnit ukamenování tohoto člověka. (13:6–11)

Izraelská města, ve kterých by se projevilo odpadlictví, měla být zasvěcena zničení a nikdo si z nich neměl nic vzít pro vlastní užitek. Takové město nemělo být nikdy znovu vystavěno. (5Mo 13:12–17) Provinilci, kteří se vymkli autoritě svých rodičů, měli být ukamenováni. (21:18–21)

Svatost a nutnost nenést vinu krve zdůrazňoval zákon, který se zabýval otázkou, co se má dělat v případě neobjasněné vraždy. (5Mo 21:1–9) Předpisy určující, kdo se může stát členem Jehovova sboru a kdy, jsou dokladem toho, že 5. Mojžíšova podporuje horlivost pro čisté uctívání. Do Jehovova sboru nesměl vejít žádný nemanželský syn až do desáté generace, na neurčitý čas do něho nesměl vejít žádný Ammonita ani Moabec a nesměl do něj vejít žádný eunuch. Členy sboru se však ve třetí generaci směli stát Egypťané a Edomité. (23:1–8)

V 5. Mojžíšově jsou ukázány hlavní rysy soudního systému, který měl být zaveden, až se Izrael usadí v Zaslíbené zemi. Jsou zde vyjádřeny požadavky na soudce, je určeno, že soud má zasedat v městských branách, přičemž nejvyšším soudem v zemi měla být svatyně, jejímiž výnosy se měl řídit celý Izrael. (5Mo 16:18–17:13)

V 5. Mojžíšově je zdůrazněno postavení Jehovy jako jedinečného Boha (5Mo 6:4), postavení Izraele jako Božího jedinečného lidu (4:7, 8) a ustanovení jednoho ústředního místa uctívání. (12:4–7) Tato kniha obsahuje předpověď o někom, kdo bude vzbuzen jako prorok podobný Mojžíšovi a bude mluvit v Jehovovu jménu, a všichni mu musí být podřízeni. (18:18, 19)

[Rámeček na straně 1253]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z PÁTÉ KNIHY MOJŽÍŠOVY

Proslovy vysvětlující části Zákona a vybízející Izraelity, aby v zemi, do které vcházejí, milovali Jehovu a poslouchali ho

Knihu napsal Mojžíš v roce 1473 př. n. l., bezprostředně před tím, než Izrael vstoupil do Zaslíbené země

Vybídnutí, aby pamatovali na to, co pro ně Jehova udělal, a aby sloužili jedině jemu (1:1–4:49)

Mojžíš připomíná, jak byli vysláni zvědové, jak lid na jejich zprávu reagoval vzpurně a projevil nedostatek víry, a dále připomíná Jehovovu přísahu, že ta generace zemře v pustině

Izrael neměl obtěžovat syny Esaua (potomky Jákobova bratra) ani Moaba a Ammona (potomky Abrahamova synovce Lota); Jehova však dal Izraeli zemi, nad kterou vládli amorejští králové Sichon a Og a která ležela na V od Jordánu

Mojžíš prosí Jehovu, aby mu dovolil přejít Jordán; Jehova mu však říká, aby pověřil a posílil Jozua, aby on vedl národ

Mojžíš národu připomíná, jak vzplanul Jehovův hněv ve spojitosti s Baalem z Peoru; nesmějí zapomenout na to, čeho byli svědky na Chorebu, nikdy si nesmějí udělat žádnou vyřezávanou sochu, kterou by uctívali; Jehova, jediný pravý Bůh, vyžaduje výlučnou oddanost

Důrazná výzva, aby milovali Jehovu a poslouchali všechna jeho přikázání (5:1–26:19)

Mojžíš podrobně líčí, jak byl na Chorebu dán Zákon, opakuje Deset slov, nabádá Izraelity, aby činili právě tak, jak jim Jehova přikázal

Budou milovat Jehovu celým svým srdcem a celou svou duší a životní silou; mají mít Boží příkazy stále před očima; mají vysvětlovat svým synům důvod pro Jehovovy předpisy

Sedm národů má být z té země odstraněno a má být zničeno, a stejně i jejich oltáře a sochy; se členy těchto národů nesmějí být uzavírány manželské svazky

Nemají zapomenout, jak s nimi Jehova jednal v pustině, aby je přiměl poznat, že člověk nežije samotným chlebem, ale každým výrokem Jehovových úst

Musí pamatovat na to, jak Jehovu provokovali, když si udělali lité tele; nyní by se Jehovy měli bát, měli by mu sloužit a lnout k němu; mají zachovávat celé přikázání

V Zaslíbené zemi mají být zachovávány tyto předpisy: vymýtit falešné náboženství Kanaánu; uctívat na místě, které si Jehova vybere; nejíst krev; usmrtit odpadlíky; jíst jídlo, které je čisté; desetinu výnosu dávat Jehovovi; brát ohled na chudé; zachovávat každoroční svátky; usilovat o právo; vyvarovat se spiritismu; naslouchat tomu, koho Jehova vzbudí jako proroka; respektovat mezníky; zachovávat zemi čistou od viny krve; projevovat soucit; neznečistit se sexuální nemravností; první ovoce té země dávat Jehovovi a prokazovat se svatými Jehovovi

Požehnání za poslušnost Jehovy, prokletí za neposlušnost (27:1–28:68)

Až národ překročí Jordán, má být Zákon napsán na velké kameny

Na hoře Ebal mají být prohlášena prokletí za neposlušnost

Na hoře Gerizim mají být prohlášena požehnání za poslušnost všech Jehovových příkazů

Na Moabských pláních uzavřena smlouva (29:1–30:20)

Mojžíš podrobně líčí Jehovovu starostlivou péči v Egyptě a během 40 let, která Izrael strávil v pustině; varuje před tvrdošíjnou neposlušností

Předpovídá, že těm, kdo činí pokání, Jehova prokáže milosrdenství

Dává jim možnost vyvolit si mezi životem a smrtí; nabádá je, aby si vyvolili život tím, že budou milovat Jehovu, naslouchat jeho hlasu a lnout k němu

Vedení předáno Jozuovi; Mojžíš dává závěrečná požehnání (31:1–34:12)

Jozue je pověřen, aby vedl Izrael

Mojžíš učí Izraelity písni, která bude svědčit proti nim, až Jehovu opustí

Mojžíš žehná izraelským kmenům a pak na hoře Nebo umírá